PALBA.CZ

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 19.

Mapa I. fáze „ Battle of Britain „ – Bitvy o Británii.




O třetí dekádě července 1940 (od 20. do 31. července), o jejím začátku, Air Marshal Dowding, Chief Fighter Command RAF napsal, cituji:

„Němci chtěli usnadnit transport pozemních vojsk průlivem, aby napadli naši zem a donutili nás ke kapitulaci. Ale já jsem se nepokoušel ukončit válku pomocí stíhacího letectva. Snažil jsem se jen Němcům zkřížit jejich přípravy k invazi…
Musel jsem toho dosáhnout tím, že nedopustím, aby získali převahu ve vzduchu.“

A skutečně měl Dowding všechny důvody k tomu, aby věřil, že Němci pospíchají se zahájením výsadku. Ona totiž rozvědka RAF a průzkumná letadla ke konci července 1940 informovala Dowdinga, že Wehrmacht přesunul 15 útočných divizí do přístavů ležících naproti Velké Británii, na pobřeží v severním Německu, Belgii a severní Francii. Pozdější výzkumy opravdu ukázaly, že tato hlášení byla poměrně přesná.
Skutečnost byla taková, že invazní vojska pro „Seelöwe“ se tehdy sestávala z 13 divizí a 2 divizí v rezervě – v záloze.

Mapa plánované „ Operace Seelöwe.“




Polní maršál von Brauchitsch – vrchní velitel pozemních vojsk, tehdy řekl admirálu Erichu Raederevi, že se setkají na britském území během měsíce.
Nebylo to tak od věci, neboť tehdy skutečně Göringova strategie začala slavit úspěch, který podtrhávaly zprávy německé rozvědky Luftwaffe, které říkaly, že RAF vrhá do boje o kanál La Manche „všechny dostupné stíhačky“.
No, ale opatrný Göring, který chtěl předejít tomu, že by si Britové nechali nějaké stíhačky v rezervě, požádal Kesselringa (II. Luftflote) a Sperrleho (III. Luftflote), aby vylákali ještě více letadel RAF do vzduchu.
O tom, jak takové „lákání“ britských stíhaček do vzduchu vypadalo (každý snad pochopí, že tady, v tomto vyprávění se jedná o jednotlivé britské stíhače) – takový „malý příklad“, popsal Adolf Galand po válce, když zároveň i popisoval jak prováděl zaučování mladých nových německých pilotů - a já jej ocituji:

„Měl jsem hodně nových pilotů, kteří se teprve nyní objevili ve skupině (III. skupině Jg 26). Aby co nejdříve absolvovali bojový křest a získali sebejistotu, organizoval jsem pro ně sestřelení nepřítele.“

Dál pak Galand vypráví, jak ve své Messerschmitt Bf 109
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2585
osamoceně přelétával na druhou stranu kanálu La Manche. Když objevil britskou „Hotovost“ – začínal se motat v její blízkosti, ale tak dobře, aby na něj piloti RAF nedostřelili. V červenci 1940 se stávalo, že se vždycky nějaký britský pilot odpojil od „Hotovostní hlídky“ a chtěl „motající se“ Bf 109 sestřelit.
No a na to Galand čekal, otočil své letadlo směrem k Francii a stále jen těsně před pronásledovateli odlétal. Okamžitě se rádiem spojil se svými „piloty-nováčky“, kteří čekali ve vzduchu nad francouzským pobřežím.
Tu netrpělivost britských pilotů charakterizoval Galand takto, cituji:

„V mnoha případech Angličan nedokázal odolat pokušení. Zřejmě se domníval, že ho nevidím a proto se mu nepokouším ztratit. Letěl za mnou s nadějí na snadnou kořist a narážel na mé chlapce.“

Ti se pak na něho vrhali ze slunce (zvláště dopoledne, kdy slunce směřuje - „jakoby z východu na západ“ – od Francie – z východu – směrem na západ k Velké Británii – putování po obloze při otáčení zeměkoule).

Právě takovéto nešťastné vylákání pospal již jednou vzpomínaný Group Captain Alan Deere, později jeden z nejlepších Dowdingových pilotů z 54. perutě, který tak přišel o svůj Supermarine Spitfire Mk.I.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773
a také málem o holý život.
Alan Deere pronásledoval Bf 109 přes celý průliv La Manche, a že byl vtažen do pasti, tak to si uvědomil teprve v okamžiku, kdy německý pilot prudce zamířil směrem k letišti Calais/Marc, kde se nacházela hlavní stíhací základna Luftwaffe. To již na Deera okamžitě zaútočily dva jiné Bf 109, které se mu snažily zároveň odříznout cestu. Novozélanďan Deere s rukojetí na plynu až na doraz vyrazil zpět domů těsně nad mořskou hladinou a jen si stačil „mumlat pro sebe, o sobě“, cituji:

„Ty zatracený blbče!“

Deereho zachránila jen naprostá soustředěnost a většina jeho bojových zkušeností. Když prchal do Anglie, začaly na něho střídavě útočit oba dva Bf 109 a Deere musel provádět ostré obraty – nejprve jedním směrem, k jednomu z Bf 109 a pak hned ke druhému Bf 109 a takto pokračovat v úniku. V době, kdy uviděl Doverské skály, mu jeden z Bf 109 rozbil střelbou palubní desku, kryt kabiny a palivovou nádrž (že mu sestřelil i hodinky z ruky, tak to prý tehdy Deere ani nezpozoroval).
U Doverských skal se objevila letadla RAF a odehnala obě Bf 109. To již Deerův „Spit“ hořel – Deere ho obrátil vzhůru nohama, vyskočil a naštěstí se mu otevřel padák. Při seskoku si zlomil ruku v kloubu a také zde měl znovu štěstí. Přistál totiž na poli ve vzdálenosti ani ne 20 metrů od sanitky RAF, která parkovala hned vedle na cestě, když si tam řidič sanitky s ošetřovatelem zrovna dávali svačinu.
Deere přežil a bojoval dál, ale mnohým se to v červenci 1940 nepodařilo a Dowding zneklidněný stálými ztrátami lidí nad kanálem La Manche, zakázal velitelům Skupin 10., 11., 12. a 13




, aby jejich piloti, „Dowdingovo piloti“ vzlétali jen proto, aby svedli vzdušný boj. Měli rozkázat pilotům, aby se piloti hnali za nepřítelem na vzdálenost ne větší, než která by jim dovolovala vrátit se klouzavým letem zpět do Anglie. Tehdy Dowding řekl, cituji:

„Chci mít živé piloty a ne mrtvé hrdiny.“

Ještě ke konci druhé dekády července 1940 si řekněme, že Spojené státy Americké – USA – rukou svého prezidenta reagovaly odmítavě na tzv. Mírovou výzvu Adolfa Hitlera z 19. července 1940.
To totiž prezident Roosevelt podepsal zákon o rozšíření námořnictva ve dvou oceánech. Tento zákon umožňoval podstatné rozšíření amerického námořnictva – US Navy v oblasti Pacifiku i Atlantiku. V té době již měly Spojené státy v aktivní službě 358 válečných lodí a dalších 130 zrovna stavěly – no a ten zákon mimo toho všeho počítal se stavbou dalších 7 bitevních a 18 letadlových lodí, 27 těžkých a lehkých křižníků, 42 ponorek a 115 torpédoborců.
Anexe, kterou provedl SSSR dne 21. července 1940, když postupně zabral Estonsko, Lotyšsko a Litvu pak také znamenalo, že Adolf Hitler (od Stalina považoval Adolf Hitler obsazení Estonska, Lotyšska a Litvy za „vražení kudly do zad“) dne 22. července 1940 vydal generálu Halderovi pokyn, aby zahájil přípravu podrobných plánů útoku proti SSSR. Ten samý den byl sestaven zvláštní štáb v čele s generálem Erichem Marcksem, který byl pověřen vypracováním pracovního plánu na obsazení SSSR, který měl být Hitlerovi předložen do 14 dnů.
K operaci „Seelöwe“ se ale Hitler 22. července 1940 zatím vyjádřil tak, že, cituji:

„Nebudou-li přípravy moci být s jistotou ukončeny do začátku září, bude nutné uvážit jiné plány.“

Tady je také nutno opět říci, že britská Royal Navy rozhodla ke dni 23. července 1940, že převážná část konvojů, která směřovala do kanálu La Manche a Doverské úžiny, byla přesměrována jinam, aby se vyhnula neustálým útokům německých bombardérů a jejich stíhacích doprovodů. Od tohoto data – 23. července 1940 – plula převážná část konvojů severním průlivem do Irského moře a do Velké Británie tak připlouvaly tzv. „Vchodem pro služebnictvo“ – Bristolským průlivem.

K 23. červenci 1940 je nutno také říci, že v Londýně byla ustavena Československá prozatímní vláda v čele s prezidentem Eduardem Benešem.

Za dva dny, tedy 25. července 1940, povolil Winston Churchill polským vojenským jednotkám, jež se v té době nacházely ve Velké Británii – celkem to bylo 14 000 mužů – vydání amerických pušek, které jim byly předány ihned poté, co byly dopraveny z USA.
V této době, ke dni 25. července 1940, prodělávalo ve Velké Británii vojenský výcvik také ( čísla nejsou přesná na muže – jsou to zaokrouhlená čísla):
- 4 000 Čechů.
- 3 000 německých antifašistů.
- 2 000 Francouzů.
- 1 000 Holanďanů.
- 1 000 Norů.
- 500 Belgičanů.
My víme, že Britové nejvíce potřebovali piloty.

Dne 25. července 1940 se z minulého dne dozvěděl Winston Churchill z Washingtonu, že tam byla podepsána dohoda, podle které mají být nové americké letouny přidělovány se zřetelem na britské i americké potřeby – z celkového počtu tehdy v USA vyráběných 33 467 letadel si mělo USA ponechat 19 092 kusů a 14 375 letounů mělo být dopraveno do Velké Británie. Podobný poměr byl stanoven rovněž pro všechny následující druhy americké výzbroje.
- Pušky.
- Tanky.
- Polní děla.
- Protitanková děla.
- Příslušné střelivo.
Tyto dohody mezi USA a Velkou Británií měly zajistit veškeré zbrojní potřeby pro Anglii až do konce roku 1941.

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 20.

Air Chief Marshal Dowding skutečně měl k dispozici Radiolokátory (v červenci 1940 jich v „síti okolo Velké Británie“ – „Chain Home“ – bylo ještě 21 ks a v říjnu 1940 již 40 kusů –
Viz Č 13, 14 a 15
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4013
).
Jenomže v červenci 1940 se piloti RAF přesvědčili, že i když stávající Radiolokátory uvádí vzdálenost od německého svazu přesně, tak poměrně s velkou chybou odhadují výšku.
Ta chyba, kterou hlásili dozorčí důstojníci RU britským pilotům někdy vyrostla až na 1 500 metrů (což je samozřejmě dost velká chyba, jestli někdo říká, že letadla Luftwaffe jsou v 3 000 metrech výšky a oni jsou ve skutečnosti skoro ve výšce 4 500 metrů). V rámci toho jak se všichni v PVOS učili v čase (jinak zkušení byli operátoři v červenci 1940, jinak zkušení byli v srpnu a září 1940),učili se také piloti RAF. Piloti , kteří zprávu dostávali rádiem od dozorčích důstojníků a tím od Radiolokátorů, si tuto chybu - korekci 1 500 metrů - připočítávali k hlášené výšce. Zprvu chyby stály krev a mrtvé, ale piloti se učili rychle (rychle si předávali i špatné zkušenosti) a tak se vyhýbali nebezpečí, že nepřítel na ně nečekaně zaútočí odshora.
Luftwaffe v tu dobu takové navádění neměla, jeden z německých velitelů Luftwaffe potom později s výčitkou řekl, cituji:

„Když šli naši chlapci do boje, tak dostávali na poradách informace staré 2 hodiny. Britové dostávali radiové pokyny po celou dobu, dokonce i v průběhu boje.“

Samozřejmě, že se taktici z Luftwaffe snažili nějakým způsobem neutralizovat informační převahu, kterou měla RAF díky Radiolokátorům. Němci změnili taktiku a začali provokovat RAF tím, že posílali do vzduchu spousty letadel, které prováděly zastírací manévry. Různé skupiny letadel v různých směrech vyvolávaly impulzy na obrazovkách britských Radiolokátorů a perutě RAF dostaly rozkaz okamžitě vzlétnout proti „každé skupině“.
Když „Spity“ a „Hurri“ kroužily po nebi a čekaly až budou moci zaútočit na blížícího se nepřítele - první skupina letadel Luftwaffe dostala rozkaz k návratu na základnu a do vzduchu šla další skupina Bf 109, které nyní vlastně zaútočily na britské stíhačky, kterým již začalo docházet palivo.
Odborníci na taktiku z RAF pak museli, na ochranu proti této nové taktice Luftwaffe, zpracovat postup, podle kterého britské stíhačky nestartovaly dokud před sebou neměly skutečný cíl. Dále se pak skupiny Spitfirů a Hurricanů přemisťovaly na základny uvnitř vlastního území, které se nacházely na hranicích dosahu nepřátelských stíhaček. Tam pak mohly čekat na start až do poslední chvíle.
V červenci roku 1940 si Dowding do svého deníku napsal, že pociťuje, jak čas pracuje ve prospěch RAF a Velké Británie, cituji:

„Jen pokud se nám podaří vydržet.“

S koncem července a začátkem srpna 1940 je také spojena událost s Enigmou ( Enigmu -viz Č 43., 44. a 45.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3703

a celkovým pronikáním zpráv „ULTRA“, tedy celé vyhodnocené zprávy z Enigmy – zpravodajské zprávy. Šéf nejtajnější ze všech britských akcí (krycí jméno „ULTRA“), W/C F. W. Winterbotham, přítel S. Cottona, který byl odpovědný také za předávání dešifrovaných hlášení Enigmy sestavené do „ULTRA“ pro Churchilla napsal, že tehdy jim nic neuteklo z úmyslu Luftwaffe.
Enigma a pak vyhodnocená zpráva z „ULTRA“ dodávaly informace o Göringových rozkazech, vědělo se o operačních záměrech Luftwaffe, vědělo se o síle svazů Luftwaffe, znala se jejich poloha, členění letectva a další tajné zprávy, které měl Churchill a část vyvolených na psacím stole ve stejné době, nebo i dřív, než samotní adresáti v Luftwaffe.
A tak i informace z „ULTRA“ přispívaly k rychlým zásahům stíhacího letectva RAF (samozřejmě zprávy dostávaly i baterie protiletadlového dělostřelectva, světlometné jednotky, hlásné jednotky a také – Balloon Command – velitelství balónů – prosím opět se samozřejmě neříkal zdroj – byla to „ Zpravodajská informace“), aby všechny tyto složky věděly v jaké síle Luftwaffe přiletí – co mají očekávat.
( jak vznikala zpravodajská zpráva ULTRA viz Č 9: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3997
)
O začátku srpna 1940 pak šéf „ULTRA“, W/C F. W. Winterbotham, napsal, že, cituji:

„Již začátkem srpna jsem řediteli tajné služby RAF navrhl, aby umístil přímo v hlavním stanu Fighter Command v Stanmore malou štábní jednotku k rychlejšímu předávání informací „ULTRA“. Letecký maršál Dowding by tak dostával zprávy „ULTRA“ přímou cestou a již ne oklikami přes ministerstvo letectví.“

V konci července 1940 důstojníci rozvědky Luftwaffe hlásili svým šéfům, že RAF je ve vzduchu do bojů zapojena celá. Zároveň Göringovi hlásili takové ztráty letadel RAF, že „Říšského maršála“ přesvědčili, že Němci nad Anglií vyhrávají, a že kanál La Manche je uzavřen pro plavbu, a že ta rána pro RAF je – „smrtelnou ranou“.

Jinak tomu bylo s hlášeními pro Hitlera od Kriegsmarine.
Velitelství německé Kriegsmarine informovalo Adolfa Hitlera dne 29. července 1940, že vylodění na britském pobřeží nebude možné dříve než ve druhé polovině září 1940 a že německé námořnictvo – ani pak nebude s to náležitě podpořit vylodění proti jakémukoli soustředěnému britskému protiútoku z moře.
Dokonce náčelník námořního štábu Kriegsmarine, admirál Schniewind tehdy v hlášení řekl, cituji:

„Není možné převzít v letošním roce odpovědnost za jakoukoliv operaci.“

Ono lze říci, že koncem července 1940 většina německých vojenských odborníků projevovala zdrženlivost nejen k ofenzivním útokům v Seelöwe, ale i k Hitlerem navrhované ofenzivě na východ.
Generál Jodl dne 29. července 1940 informoval náčelníka odboru plánování v generálním štábu německé armády plukovníka Walthera Warlimonta, že Hitler má v úmyslu „co možná nejdříve“ zaútočit na Rusko a přitom Jodl uvedl pravděpodobné datum květen 1941. Warlimont a další představitelé jeho odboru plánování protestovali, že to bude jako v 1. světové válce, boj na dvou frontách, které v roce 1918 vedly k porážce Německa. Jodl tehdy odpověděl způsobem, který nepřipouštěl žádné argumenty, cituji:

„Pánové, přece nejde o téma k výměně názorů, ale o vůdcovo rozhodnutí!“

Dne 21. července 1940 vyplouval z amerických přístavů konvoj – celkem to bylo 15 lodí naložených zbraněmi a dalším válečným materiálem určeným pro Británii.
V době kdy se tento konvoj bezpečně blížil k UK, koncem července 1940 Hitler povolal do Obersalzbergu představitele vrchního velení ozbrojených sil na poradu.
Porada měla zaměření „Operace Seelöwe“ – Vylodění ve Velké Británii.
Tehdy, na této poradě, admirál Raeder, velitel Kriegsmarine navrhl, aby datum stanovené k zahájení „Operace Seelöwe“ bylo odloženo ze 13. na 19. září, ale v zápětí vyjádřil další názor, že on by dával osobně přednost mnohem pozdějšímu termínu – květnu roku 1941.
Admirál Raeder na poradě poukázal na to, že v té době – v roce 1941 – bude mít Německo kromě dosavadních dvou bitevních lodí, další dvě bitevní, mnohem větší lodě – „Tirpitz a „Bismarck“. Zároveň bude mít Kriegsmarine i dostatek ostatních menších lodí, z nichž především tolik potřebné torpédoborce.
Adolf Hitler nemohl zcela odmítnout argumenty, které předložil admirál Raeder. Předstíral nerozhodnost a pak prohlásil, že invaze bude zahájena 15. září 1940 a to za předpokladu, že nejméně týdenní bombardování jižní Anglie bude s to způsobit značné škody britské Royal Navy, RAF a nejvýznamnějším přístavům Velké Británie.
Adolf Hitler na poradě řekl, že, cituji:

„V opačném případě bude odložena do května 1941.“

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 21.

Když admirál Raeder vysvětlil na poradě Hitlerovi a stratégům Wehrmachtu pohled Kriegsmarine a jejího štábu na současný stav, na současný pohled v konci července 1940 na operaci Seelöwe, byl z porady propuštěn a odjel za svými povinnostmi do Berlína.
Porada však pokračovala.
Generálové Brauchitsch a Halder, kteří přiletěli z generálního štábu ve Fontainebleau, zůstali s Hitlerem a jednali dál. Vůdce s nimi hovořil dlouze o plánech na vpád do Ruska, neboť i sem patřila budoucnost Velké Británie. Hitler to totiž spojil tak, že když bude Rusko rozdrceno, bude tak rozdrcena i poslední naděje Anglie a bude to Německo, kdo se stane pánem Evropy a Balkánu.
Hitler přitom Halderovi a Brauchitschovi vysvětloval, že vpád Německa do Ruska může být uskutečněn již na jaře následujícího roku (v roce 1941), přitom Adolf Hitler řekl, cituji:

„Čím dříve rozdrtíme Rusko, tím lépe.
Tato operace bude mít smysl pouze tehdy, rozdrtíme-li ten stát jedním úderem na padrť. Pouhé obsazení rozsáhlých oblastí nepostačí.“

Pak dál Hitler hovořil o tom, že útok na SSSR začne 120 německých divizí z celkem tehdy plánovaného počtu 180 divizí. Útok bude veden třemi směry:
- První na Kyjev.
- Druhý přes území bývalých pobaltských států na Moskvu a po spojení obou směrů pak měla následovat.
- Třetí operace, jejímž cílem budou ropná ložiska v oblasti Baku.

V době této porady – 1. srpna 1940 – podnikli Britové velmi důležitý krok k záchraně své mořské cesty ve Středomoří –viz August 1940
http://www.naval-history.net/WW2CampaignsCarriers.htm
Byl to sice vojensky nevelký krok, ale velice důležitý krok, který později znamenal záchranu situace ve Středomoří.:
http://merlinsovermalta.gdenney.co.uk/worldwar2/

„Operaci Hurry“




, v jejímž průběhu letadlová loď „HMS Argus“




vyplula z Gibraltaru, a když doplula do určitého místa východně od Sardinie, vzlétlo z její paluby celkem 12 stíhacích letadel, které pak odletěly na ostrov Malta vzdálený 360 km. Malta byla tehdy vystavena útokům italského letectva.
Operace skončila naprostým úspěchem Britů.
Zahnali italské letectvo.
Jedinou stinnou stránkou tohoto boje bylo sestřelení jednoho z 12ti britských letců – poručíka Keeblea.
Poručík Keeble při leteckém souboji zahynul nad velkým přístavem na Maltě. Jeho italský soupeř tento souboj také nepřežil..

Na poradě u Hitlera se četla zpráva štábu Luftwaffe, když štábní důstojníci uváděli čísla sestřelených britských letadel a potopených lodí z července 1940.
Počty sestřelených britských letadel a potopených lodí vykládal Göring tak, že vlastně skončila I. fáze Battle of Britain a Němci jí vyhráli.
Podle štábu Luftwaffe a Göringa je vlastně kanál La Manche pro britskou námořní plavbu uzavřen a britské letectvo dostalo ve vzduchu konečnou, závěrečnou, a ve své podstatě smrtelnou ránu (ve skutečnosti byla část lodní dopravy převedena na východní pobřeží UK a RAF některá svá letiště převedla i se stíhači dál do Vnitrozemí na některá svá záložní letiště).
Skutečnost však byla jiná, neboť v kanálu La Manche dál Doverským průlivem proplouvaly stále malé britské konvoje, i když kanál většinou vypadal, jako bez provozu.
Porada u Hitlera také nevěděla, že ke konci července 1940 RAF disponovalo více stíhačkami v první linii, než tomu bylo na začátku července 1940. Jen za tento měsíc – jak uvádí jeden z mých zdrojů – bylo v britských leteckých továrnách vyrobeno 496 stíhaček – což bylo 4x víc letadel, než se vyrábělo v době, kdy probíhala evakuace v Dunkerque.
Ale Göring svou vlastní statistiku předkládal Hitlerovi triumfálně a požádal zároveň vůdce, aby vyslovil souhlas s přípravou ke II. fázi letecké bitvy.
Göringa pak potěšila zpráva, že Adolf Hitler vydal s datem 1. srpna 1940 „Směrnici Č. 17“.

„Směrnice Č. 17“ byla směrnice pro vedení letecké a námořní války proti Anglii.
V úvodu „Směrnice Č. 17“ Adolf Hitler říká, cituji:

„Rozhodl jsem, že válka proti Británii bude pokračovat a že bude zesílena na moři i ve vzduchu s cílem dosažení úplné porážky této země.“

A pak následovalo těchto 6 bodů:

Směrnice (některé prameny uvádějí - Denní rozkaz Č. 17) Č. 17.

1) Luftwaffe musí nasadit plnou sílu, aby britské letectvo zničila co nejdříve.
2) Jakmile bude dosaženo nadvlády ve vzduchu, i jen dočasné a místní, bude vzdušný útok zaměřen proti přístavům a zvláštní pozornost bude věnována skladům potravin, zejména těm, které zásobují Londýn.
3) Útoky na lodě, válečné i dopravní, budou mít nejvyšší přednost, hned po úsilí věnovaném zničení nepřátelských vzdušných sil.
4) Stíhací letectvo musí být udržováno v pohotovosti k podpoře této operace.
5) Bombardovací útoky jsou a budou odezvou na teroristické nálety nepřítele.
6) Zesílení vzdušné války může začít 5. srpna 1940, ale jeho upřesnění, jeho přesné datum, ponechávám na vůli generálního štábu Luftwaffe, s ohledem na stav příprav a na povětrnostní situaci.

Luftwaffe tak měla jednou provždy zničit RAF a celou PVOS Velké Británie. Dále měla Luftwaffe zaútočit nejen proti vzdušným silám nepřítele, ale i proti jeho leteckým základnám (letištím a všemu co s tím souvisí), měla zaútočit proti zásobovacímu systému UK. Luftwaffe měla zaútočit proti leteckému průmyslu a proti závodům, které vyrábějí díly k vybavení letadel. Až tyto cíle zničí, měla Luftwaffe ničit všechny britské přístavy na jižním pobřeží Velké Británie s výjimkou těch, které byly určeny k využití německými výsadkovými silami, které budou provádět „Operaci Seelöwe“.
Všechny tyto úkoly měla Luftwaffe provést bleskově. Měla je provést, jak jinak, než - s naprostou bezohledností a rozhodností, ale měla také povinnost ponechat si odpovídající plně bojeschopné síly, které budou ze vzduchu krýt samotné provedení „Operace Seelöwe“ – „násilnou obojživelnou operaci“ – vylodění pozemních sil ve Velké Británii.

Hitler měl v celém tomto „Denním rozkaze Č. 17 – Směrnici Č 17“ – jenom jedinou větší a dodatečnou výhradu:
Luftwaffe pod žádnou záminkou nesmí provádět tzv. „Teroristické nálety“. To znamenalo, že Luftwaffe nesmí bombardovat britské civilní obyvatelstvo, a to dokonce ani jako odvetu za nálety RAF na Německo, pokud on sám nevydá takový rozkaz.
Doslova k tomu Adolf Hitler řekl, cituji:

„Bombardování, jehož cílem je vyvolat masovou paniku je nutno ponechat úplně nakonec.“

Hitler pak osobně Göringovi vysvětlil, že tento jeho zákaz se týká především a zejména Londýna.
Britské hlavní město Londýn mělo být tímto rozkazem pro bombardéry Luftwaffe zakázaným cílem.

Velitel Luftwaffe, říšský maršál Hermann Göring pak v souladu se „ Směrnicí Č 17.“, uložil dne 2. srpna 1940 Luftwaffe – „ Zničit RAF !“


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
A
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Doplnění a debatu směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3980&start=20