Americké útoky na západním křídle "Americké fronty" ( z prostoru oblasti UTAH a z prostoru vysazení 82. a 101. vzdušně-výsadkové divize), do 18. června 1944, které zároveň
znamenaly přetnutí Cotentinského poloostrova a vytvoření si předmostí pro útok na sever, na město a přístav Cherbourg. Na jihu bylo vytvořeno předmostí k útokům směrem na jih do nitra Francie.
Přes všechna protiinvazní cvičení, přes všechny přípravy po celé období protiinvazních příprav - od konce roku 1941 až do 1944 -, se v německé obraně a v jejím velení, od 6. června, objevovalo váhání a projevovaly se chybné závěry - co a jak nyní provádět?
Spojenci německá váhání viděli a ač i oni měli své váhavce, přeci jenom zareagovali lépe. Spojenci, jako útočník, byli přeci jenom od 7. června agresivnější a na útok byli přeci jenom lépe připraveni, i když ve velení jen nejvyšším. Ve velení jednotek( brigád a divizí), se u některých velitelů, váhavost přece jenom objevovala, jak jsme si u SWORDu ukázali.
Agresivně začal americký 7. as, na "Americké frontě", když z oblastí pláží UTAH, zahájil 8. června útok na sever, aby zlikvidoval německé dělostřelecké baterie, které ze severu stále ještě ostřelovaly jejich pláže, kde se neustále vyloďovaly jednotky a materiál. Zároveň měl útok severním směrem, na poloostrově Cotentin, vytvořit základnu pro postup západním směrem a pro dobytí celého poloostrova, přičemž celkově zájmem číslo jedna bylo, přetnout frontou Cotentinský poloostrov a dobýt město a především jeho přístav Cherbourg! Zároveň americké 82. a 101. vzdušně-výsadkové divize rozšiřovaly od toho dne americkou frontu směrem na Západ a na Jih za linie záplav. Jednalo se o tlak na Němce, který jim hrozil, že ztratí nejen svou nejsilnější obrannou pozici, ale ocitnou se navíc v úplném obklíčení na Cotentinském poloostrově. V té době však ještě nedošlo ke spojení amerického 7. as z UTAHU a 5. as z OMAHY - což se podařilo, jen částečně, až během dne 9. června. I proto rozhodl velitel americké 1. A generálporučík Bradley (aby měl kryté levé křídlo), že dříve, než bude prováděn Hlavní útok - dobytí města a přístavu Cherbourg - musí být nejprve obsazeno město Carentan a útok na město měl být zahájen ze dvou směrů. Význam města Carentan si uvědomovaly obě válčící strany, když maršál Rommel nařídil, že klín (klín, kterým bylo právě město Carentan) mezi UTAH a OMAHA musí být hájen všemi prostředky.
V těchto místech, (kdy se ještě jednalo o boje u pobřeží) připomíná historická literatura ohromnou pomoc amerického i britského námořnictva. Vzpomenuta je například depeše, kterou odeslal americký důstojník z pevniny na palubu britského lehkého křižníku "HMS Black Prince", cituji:
"Přál bych vám vidět, co palba vašich děl dokázala. Zničila některá z nejpevnějších nepřátelských obranných postavení."
Lehký křižník
"HMS Black Prince"
byl součástí ostřelovacího svazu A, který prováděl palebnou podporu jednotkám, které se vylodily na UTAHU. Celých 10 dní pálil na německé pozice podle požadavků velitelů jednotek postupujících z UTAHU a zatlačující Němce do vnitrozemí. Pálil na bunkry, kulometná hnízda rozmístěná v pevných domech, ničil oddíly německé pěchoty zjištěné v lesích, německé houfnice, německá 88 mm děla a bunkry pro německé dělostřelectvo. Byl v palebné podpoře vysoce ceněn.
Paradoxem zůstává to, co cítil a prožíval dělostřelecký důstojník na "HMS Black Prince", korvetní kapitán Scott, který své myšlení z té doby zformuloval do osobních pocitů a stížností, když říkal, cituji:
"Většinu času jsme stříleli jen podle map a nemohli jsme vidět, co naše granáty skutečně dělají."
A dál hovořil, popisoval, že prvních 36 hodin posádka lehkého křižníku musela zůstávat nepřetržitě na bojových stanovištích, a že napětí trochu povolilo, když se zjistilo, že Němci nejsou schopni nějak účinněji odpovídat. Teprve poté dostali námořníci, ocenil, že přednost dostali obsluhy děl, jeho dělostřelci jako první - obložené chleby a čaj a velmi brzy poté i teplé jídlo. Pak také ti, kteří mohli být na nějakou chvíli uvolněni, si mohli lehnout na palubu, kde okamžitě usínali. Říkal, že obsluhy děl byly tak unaveny, že je neprobudilo ani burácení hlavních děl "HMS Black Prince", děl ráže 133 mm, která jim střílela nad hlavami. Podobná situace byla i na ostatních spojeneckých lodích, které zajišťovaly dělostřeleckou podporu postupujícím jednotkám do vnitrozemí Normandie.
V té samé době (8., 9. června), na britské frontě, na jejím západním křídle předmostí, prakticky začínaly další krvavé boje o Caen. Hlavní síly německých jednotek byly stále zaměstnány kolem Caen, neboť německé velení mělo obavy, že by tenhle útok od Caen, byl velice nebezpečný až přijde to hlavní vylodění - u Calais. Jen proto chtěli Němci britské nebezpečí odstranit dřív, než se Britové zachytí na předmostí. Podle zkušeností, které nabyl generál Meyer 7. června, se však ukazovalo, že bude velice obtížné shromáždit dostatek sil pro potřebný protiútok, a to z důvodů síly spojeneckého letectva, když od Luftwaffe prakticky nešlo očekávat pomoc.
Ve stati o letectvu jsme si řekli, že v několika prvních dnech po "Dni D" se spojenecké bombardovací letectvo soustředilo především na silnice a železnice, které směřovaly do invazních prostorů. Podle této doktríny útočily za dne bombardéry americké 8. Letecké armády, na důležité dopravní uzly, jako Lisieux, Falaise, Flers, Argentan a Laigle po obou stranách dvou hlavních silnic a železničních tratí vedoucích z Paříže do Normandie a dopravní tepny v oblasti Nantes-Rennes-Laval, směřující na sever od Loiry. Mimo operací prováděných těžkými bombardéry, útočily na méně významné cíle střední bombardéry americké 9. Letecké armády. Mimo těchto velkých bombardovacích útoků, útočily ještě na všechny silnice a železnice stíhačky a stíhací bombardéry.
Zde si však řekněme, že i když mělo spojenecké letectvo obrovskou ničivou sílu, nepostihlo úplně vše. Prostor Normandie a Francie je rozsáhlý a stejně rozsáhlá je i komunikační síť ve Francii. Říkám to proto, aby bylo každému jasné, že Němci neměli úplně znemožněn pohyb. Faktem však je, že jej měli velice podstatně zpomalen.
O pohybu německé tankové divize Panzer Lehr, která byla nucena se přesouvat převážně v noci, když musela rozptýlit své jednotky z celé divize na 5 různých silnic, budu hovořit za chvíli.
Nejprve si zde něco řekněme o německé "Úderné skupině" z 275. divize, které velení nařídilo dne 6. června, aby se přesunula ze St. Nazare do Bayeux. Divizi trvalo prakticky celý "Den D" a podstatnou část noci, a to za neustálých spojeneckých leteckých útoků, než se shromáždila a než byla naložena na železniční vagóny. Teprve ráno 7. června se vlaky s divizí daly do pohybu. Již několik kilometrů od města Avranches byl první vlak s jednotkami "Úderné skupiny" z 275. divize napaden středními bombardéry a vzápětí hned stíhacími bombardéry typu Thunderbolt. Při leteckých útocích byla zničena veškerá vozidla a vojska utrpěla těžké ztráty. Druhý vlak byl zastaven před Avranches, také náletem, který přerušil trať. Vojáci museli vlak opustit a zbytek cesty směrem na frontu (která se mezitím pochopitelně změnila) museli Němci absolvovat pěšky.
Přestože do německých štábů docházely stále nepříjemnější zprávy o leteckých útocích, rozkázal v časných ranních hodinách dne 8. června 1944 polní maršál Rommel - Útočit!
Tenhle rozkaz dostal i velitel 1. ts SS generál Dietrich, který měl zaútočit mezi Bayeux a Caen silami tří tankových divizí.
Jenomže jak to mohl splnit, když německá 21. td byla stále zaměstnána obranným bojem na obou březích řeky Orne. Německá tanková divize Panzer Lehr ještě nedorazila do prostoru a když konečně dosáhla Caen, měl zbytek té třetí divize 12. td SS takový nedostatek PHM, že jmenovaná divize nemohla být nasazena v plné síle.
Generálu Dietrichovi nezbývalo nic jiného než, že 8. června vyslal generála Meyera a jeho "Údernou skupinu", aby napadla Kanaďany, kteří se zakopali v Putot en Bessin a Bretteville l'Orgueilleuse po obou stranách silnice Caen-Bayeux.
Útok německé "Úderné skupiny Meyer" zjistili Kanaďané tak, že se dne 8. června 1944 před jejich postaveními objevily německé OT, které si přijely ověřovat pozice. Kanaďané se ihned stáhli z předsunutých pozic v la Villeneuve, aby tak vyrovnali svou obrannou linii a již za pár chvil zaútočily německé tanky a pěchota na obranné pozice praporu winnpegských střelců 7. brigády kanadské 3. pěší divize
( mapa bojové činnosti kanadské 3. pěší divize ve dnech 7. a 8. června 1944, když vlevo od ní, z oblasti pláží GOLD, je vidět postup a bojová činnost britské 69. pěší brigády z 50 pěší divize). Tanky a pěchota postupovaly obilnými poli jižně od Putotu. Německý útok byl tak tvrdý, že po celodenním boji v domech a zahradách vesnice byli Kanaďané vytlačeni. Po obsazení Putotu začali Němci útočit proti Bretteville a před setměním prolomila kanadskou obrannou linii skupina 22 německých tanků, které vedl osobně brigaderführer Meyer, který v útoku velel z jednoho z tanků typu Panther (viz zde od TonyHazard: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=116&t=2326
). Německé tanky přejely přes postavení kanadského praporu Regina Rifle. Kanaďané nezmatkovali, zůstali na svých místech a palbou oddělili od tanků německou pěchotu, která tak nebyla schopna provádět podporu. Jeden z tanků Panther se dokonce dostal až k velitelství praporu, kde tank jeden z Kanaďanů zničil střelou z P.I.A.T., když projektil vystřelený z 20ti metrů prorazil pancíř a tank explodoval. Během noci z 8. na 9. června provedli Kanaďané protiútok 1. praporem pluku kanadských Skotů a praporem tanků, které podporovala palba polních děl a těžkých minometů. Útok byl úspěšný a Kanaďané dobyli zpět Putot a po ztrátě několika dalších tanků byl nucen generál Meyer ustoupit.
Ještě před rozedněním dne 9. června byla kanadská linie obnovena a to v původní linii, kterou zaujímaly kanadské jednotky 8. června ráno.
Neúspěch znamenal značný otřes pro německou 12. td SS Hitlerjugend, která po odražení musela zajišťovat obrannou frontu v šířce 16 km před opakovanými útoky Britů a Kanaďanů.
