PALBA.CZ

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 19.

Mapa bojiště na salernských pláží od 9. do 13. září 1943 i s místy kudy postupovaly britské bojové brigády a americké plukovní bojové týmy.



Okolo poledne dne 9. září 1943 vznikly zácpy v britských divizních plážových sektorech u 10. as, a to především u britské 46. pěší divize (skládala se ze 128. pěší brigády, 138. pěší brigády a 139. pěší brigády). Všechny přesuny do vnitrozemí se na krátkou, ale osudnou dobu zastavily. Místní velitelé vylodění byli přesvědčeni o tom (po zprávě o masakru britského 5. praporu Hampshirského pluku - viz Č.18), že kousek ve vnitrozemí stojí velká německá uskupení s tanky. Proto se rozhodli raději zaujmout obranné pozice u Maggazena (viz. mapa), dokud nebude celá 46. pěší divize dostatečně posílena, aby se s německými tanky a pancéřovými granátníky vypořádala. Až teprve v 15 hodin odpoledne byl nakonec z pláže „Uncle Red“ vyslán jeden prapor se třemi tanky, aby vtrhl do vnitrozemí za pláží „Uncle Green“. Prapor narazil asi 1,5 km ve vnitrozemí na menší německou formaci, kterou po krátké přestřelce mezi tanky zahnal na ústup. Když se přiblížil soumrak 9. září 1943, ohlásil velitel útočného britského praporu, že oblast je vyčištěná. Ale až druhý den – D + 1 po zahájení invaze – tedy 10. září 1943 vyrazily britské jednotky z pláže „Uncle Green“ kupředu, aby uvolnily cestu britské 138. pěší brigádě a postupovaly k Salernu a průsmykům. To však již byla nejlepší příležitost k postupu promeškána. Prostě generál Hawkesworth, velitel britské 46. pěší divize, usoudil, že místo rychlosti, místo pokusu o smělý manévr, bylo lepší zabezpečit základnu, kde se jeho divize vylodila. A právě proto se nezmocnil horských průsmyků v době, kdy je ještě Němci nestřežili a kdy je Britové mohli snadno obsadit. Druhou šanci již nedostal, těch nejdůležitějších 24 hodin bylo pryč. Netrvalo dlouho a němečtí pancéřoví granátníci ze 14. ts generála Balcka již spěchali směrem k plážím, aby britským útočníkům zablokovali cestu, ale je nutno zde říci, že většinu práce již odvedly 3 německé tanky nadporučíka Gustava Meierkorda z 1. praporu 64. pluku pancéřových granátníků z části „Bojové skupiny Stempel“ (viz. Č 18).

Horečná činnost probíhala v noci z 9. na 10. září 1943 u německé 16. td a štáb tankové divize se určitě nevyspal. Šipky na situační mapě v operačním voze 16. td jen poletovaly. Ukazovaly průnik britské 169. brigády (56. pěší divize) přes „Opěrný bod Lilienthal“, k němuž došlo v 10. hodin dopoledne a ukazovaly také směr protiútoku nadporučíka Meierkorda. Mnohem vážnější však bylo, že odpoledne ve 14. hodin se německý 2. prapor 64. pluku pancéřových granátníků, který byl tvořen další částí „Bojové skupiny Stempel“, ocitl v sevření Britů, kteří drželi vesnici Pontecagnano na jedné straně a městečko Bellizzi na straně druhé. Z jednání štábu německé 16. td vyšel příkaz ke zřízení německé základny v Battipaglií za účelem německého protiútoku tankové divize, ale pak se zjistilo, že i Battipaglia je v britských rukou. V tu chvíli se ukazovalo, že některé akce nadřízených velitele 16. td generála Sieckeniuse byly neužitečné. Například životně důležitá byla dodávka PHM, ale vrchní velitel Skupiny armád Jih polní maršál Kesselring, přesněji jeho štáb, se přepočítal ve věci požadovaného množství a zapomněl svou 10. A informovat o tom, kde se nacházejí italská skladiště PHM. Ke všemu ještě na jihu v Kalábrii panikařící německý námořní důstojník nechal vypustit celý lodní náklad PHM do moře v obavě, aby ten nemohl padnout do rukou Britů. Tím se stala německá 29. divize pancéřových granátníků (76. ts) neschopná rychlejšího pohybu a její přesun na sever k Salernu byl o 48 hodin zdržen. Když se pokoušel velitel německé 10. A generál von Vietinghoff převzít řízení celé bitvy u Salerna do svých rukou, způsobil v celé bitvě další zmatek. Měl v plánu převelet 16. td a oblast, za níž byla zodpovědná, od Balckova 14. ts pod Herrův 76. ts, a to přímo uprostřed bojů, ihned po příjezdu Herrových vojsk z jihu. V tom momentě byl velitel 16. td generál Sieckenius zavalen protichůdnými doporučeními a rozkazy ze strany svého stávajícího nadřízeného velitele 14. ts generála Balcka, pak také svého budoucího velitele 76. ts generála Herra a i samotného velitele 10. A generála von Vietinghoffa, jehož náčelník štábu mu po telefonu nepokrytě a poněkud zbytečně řekl: „Der Kerl muss raus!“ (doslova to znamená: „Ten chlap musí vypadnout!“, nebo ještě hovorovější řečí: „Vykopněte toho blbce ven!“).
Generál Balck, velitel německého 14. ts, kam spadala tanková divize „Hermann Göring“ a 3. a 15. divize pancéřových granátníků, které postupovaly od severu za palby děl, aby pomohly 16. td se dostaly brzy do jejího sektoru a generál Balck přijel na velitelství 16. td. S ním tam přijel i jeho náčelník štábu plukovník von Bonin, který po udělení rozkazů (za přítomnosti svého nadřízeného, což byl běžný postup příslušníků německého generálního štábu), trval na tom, že všechna německá vojska musí do 48 hodin smést britskou a americkou armádu do moře a to dřív, než se vyloděné jednotky posílí do té míry, než se s nimi bude moci hnout. Krátce po tomto rozkazu se objevil generál Herr (76. ts), který měl rozkaz převzít velení ihned po příjezdu svých vojsk. Dožadoval se všech informací o situaci a dost neomaleně na velitele 16. td Sieckeniuse dotíral. Generál Sieckenius předtím v reakci na naléhání generála Balcka vzal plukovníka von Holteye, který velel jeho záložní „Bojové skupině von Holtey“ a urychleně s ním odjel do terénu, aby společně prozkoumali situaci. Tímhle počinem zcela zjevně generál Sieckenius ignoroval zprávu od „Bojové skupiny Stempel“, že Britové ustoupili k silnici č. 18 a že se Stempelův 1. prapor z 64. pluku pancéřových granátníků nachází nyní severně od této silnice.
Mezitím se všechny 3 britské brigády z 56. pěší divize (skládala se z 167. pěší brigády, 169. pěší brigády a 201. gardové brigády) aktivně zapojily do boje. Britský 2./6. prapor královnina královského pluku ze 169. brigády se na levém divizním křídle tvrdě utkal s německou jednotkou, kterou rozbil. Při bitvě britský prapor ztratil zhruba 172 mužů, což pro něho byla velká ztráta, ale nyní měl pevně v držení svůj cíl. Britská 201. gardová brigáda se stáhla blíže k silnici č. 18 a chystala se druhý den ráno zaútočit. Napravo od této brigády se 8. praporu královských fyzilírů ze 167. pěší brigády podařilo v kratším boji zabezpečit divizní křídlo v Sant Lucii, zatímco 9. prapor královských fyzilírů se zakopal v pozici severně a východně od města Battipaglie.
A právě sem velitel 16. td generál Sieckenius a jeho „Bojová skupina von Holtey“, nic zlého netušíce, uháněl do Battipaglie, kde právě narazily na palbu protitankových děl z pozic britských královských fyzilírů. Hned první výstřely zasáhly německý velitelský vůz a radiovou sekci a plukovník von Holteye utrpěl těžké zranění (byl vystřídán, ale nadále byl používán název „Bojová skupina von Holtey“ i když velení bojové skupiny převzal jeho pobočník). Když se potom generál Sieckenius s ostatními vrátil na své hlavní velitelství, štáb německého 14. ts stále uvažoval, že podnikne kombinovaný útok. To přesto, že německá 15. divize pancéřových granátníků ještě do svého bojového prostoru nedorazila. Co se však podařilo bylo to, že ráno 10. září 1943 přijel z Apulie 1. prapor 3. parašutistického pluku (1. parašutistická divize z 11. parašutistického sboru) a průzkumný prapor z 29. divize pancéřových granátníků ( 76. ts z Kalábrie, z jihu Itálie). Generál Sieckenius těmto praporům okamžitě nařídil, aby se spojily s „Bojovou skupinou von Holtey“ a vytlačily Brity z Battipaglie. V tu dobu se objevil na velitelství 16. td také generál Herr, velitel 76. ts, a sdělil Siecekeniusovi, že druhý den ráno přechází od podřízenosti velení 14. ts generála Balcka, nově pod jeho velení. Měl se mezitím připravit útok v jižním směru, aby zabezpečil Ponte Sele v místě, kde se řeka Sele křížila se silnicí č. 19, po níž měly přijíždět další jednotky generála Herra z Kalábrie, aby se zapojily do bitvy na salernském předmostí.
A tak odpoledne 10. září 1943 situace na německých štábech připomínala uměle navozený zmatek, který obvykle panoval na nějakém mapovém cvičení na štábní škole, kde se prostřednictvím takového zmatku učili důstojníci řešit série obtížných problémů, spíše než standardní, logicky a jednoduše pojatou operací v praxi. Generál Sieckenius obdržel od 14. ts rozkaz vést útok směrem na západ (na Battipaglii) a od 76. ts měl instrukce ať zaútočí na jih. V tu dobu hlásila část divizního ženijního praporu, že stále svádí boje v oblasti San Lucie, „avšak“ - jak stojí ve válečném deníku 16. td - „jelikož nemají žádného důstojníka, kdoví jaká je tam situace ve skutečnosti?“. Tehdy o pohybech Američanů neexistovaly žádné informace, ale německý štáb zastával názor, že jejich zdánlivá nečinnost nemůže trvat dlouho, a že kdyby podnikli výpad podél severního břehu řeky Sele ve směru Eboli, kde by jim nestálo nic v cestě – mohla by německá 16. td být rozštěpena vedví…

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 20.

Bojový plán generála Sieckeniuse, velitele německé 16. td, jasně nastínil, že klíčem k řešení situace po vylodění Spojenců je držení Battipaglie a tu drželi Britové. Rozkázal proto „Bojové skupině von Holtey“, aby Battipaglii dobyla. A tak tanky „Bojové skupiny von Holtey“ nejprve vyřadily palbou všechna protitanková děla fyzilírů a pak zatlačily britské střelecké roty (9. prapor ze 167. pěší brigády) do Battipaglie, kde je uzavřely jako v pasti. Německé tanky pak jezdily ulicemi města, pálily z kanónů tak dlouho až Britům došla munice. Jen britskému majorovi F. G. Delforceovi z této 56. britské pěší divize, který pak za to obdržel DSO (Řád za vynikající služby), se podařilo zachránit 200 královských fyzilírů a zaujmout s nimi jižně od cesty č. 18 obrannou pozici, ale dalších 300 Britů padlo do zajetí, mnozí z nich, včetně velícího důstojníka, byli zraněni. Příčinou téhle britské porážky byla ona „tenká kůrčička“ obrany – příliš roztažená fronta a zčásti nedostatečná podpora od dělostřelectva (o stejném se brzy přesvědčili i Američané ve svém úseku). Ukazovalo se, že není rozumné před zkušenými německými vojáky rozmisťovat prapory na neprozkoumaném území.
Když Battipaglia padla do rukou Němců, nařídil úspěchem rozradostněný velitel německého 14. ts generál Balck rozsáhlou bojovou operaci, kterou chtěl vytlačit Brity směrem k moři z oblasti ohraničené Salernem, S. Mangem, Battipaglií a řekou Tusciano.
Generál Sieckenius, velitel 16. td, obdržel druhý den, tedy 11. září 1943 ráno, před snídaní hlášení od svého štábu, že průzkumný prapor z 15. divize pancéřových granátníků posílil německou „Bojovou skupinu Dörnemann“ v oblasti severně od Salerna a že „Bojová skupina von Doering“ nejenže zakončila svůj dlouhý, oklikou vedený přesun, ale ještě stačila po cestě přibrat prapor z 15. pluku pancéřových granátníků z 29. divize pancéřových granátníků (76. ts) postupující z jihu od Kalábrie na sever (jednalo se o 3. prapor pancéřových granátníků). Později toho samého dne dorazil ještě 2. prapor od 71. pluku pancéřových granátníků (29. divize pancéřových granátníků ze 76. ts). Generálu Sieckeniusovi se zdálo, že tento den má k dispozici dost sil na to, aby se vypořádal se dvěma zbývajícími a bezprostředně hrozícími nebezpečími. Vyslal do terénu 2. prapor pancéřových granátníků ze 71. pluku, aby zabezpečil Altavillu a vyvýšený terén v místě kóty 424, odkud mohl vesnici kontrolovat, s cílem zabránit postupu Američanů na Ponte Sele z tohoto směru. „Bojová skupina von Doering“ se měla přesunout do prázdného prostoru od řeky Sele, tady se obrátit směrem k severu a podniknout nájezd proti Britům v S. Lucii, pak měl zamířit k mostu přes říčku Tusciano ve Fossu. Německý útok měl být koordinován s výpadem 2. praporu 64. pluku pancéřových granátníků (16. td). Směřován měl být k témuž cíli, ale z opačného směru. Němcům tento hlavní útok nevyšel. On totiž britský generál Graham, velitel 56. pěší divize, mezitím semkl dohromady svoje pravé křídlo a do boje zapojil své divizní dělostřelectvo, takže „Bojová skupina von Doering“ narazila kousek od S. Lucie na prudkou britskou palbu. A to samé se na druhé straně stalo i německému 2. praporu ze 64. pluku pancéřových granátníků. Podařilo se jen to, že německý 2. prapor od 71. pluku vyslaný na Altavillu skutečně vesnici obsadil, jenomže jeho mateřská 29. divize pancéřových granátníků, jejíž velitel se nacházel v té době v Postiglione svůj prapor stáhl. To silně rozlítilo generála Sieckeniuse, který, jak jsme si řekli, neustále čelil záplavám protichůdných rozkazů. Nyní trval na tom, aby mu bylo sděleno kdo vlastně celou německou operaci protiútoků na Salernském předmostí řídí. Od svých nadřízených dostal odpověď, že německé protiútoky na salernském bojišti nyní řídí velitel 76. ts generál Herr. Německý 76. ts generála Herra měl nyní podniknout rozsáhlý koordinovaný úder proti celému Salernskému předmostí, jakmile ve dnech 13. nebo 14. září 1943 dorazí od jihu hlavní uskupení 29. divize pancéřových granátníků a 9. pluk pancéřových granátníků od 26. td. Jenže zatím bylo 11. září 1943 odpoledne a němečtí obránci na mnoha místech zoufale potřebovali pomoc jednotek z jihu dřív než onoho 13. září. Němci dobytá Battipaglia se totiž stala terčem mohutných spojeneckých dělostřeleckých salv a vypadalo to, že se schyluje k dalšímu spojeneckému útoku proti kterému nemohli Němci postavit žádné zálohy. Také letiště Montecorvino padlo definitivně do rukou Britů, které zde podporovala těžká námořní děla podlamující morálku německých obránců. Právě o dni 11. září 1943 se hovoří v tom smyslu, že jak spojenečtí důstojníci, tak němečtí důstojníci se v této fázi obávali onoho prázdného prostoru – velké proluky ( byla až 15 km) – mezi britským 10. as a americkým 6. as, což bylo zároveň mezi levým a pravým křídlem německé 16. td.
Tehdy si velitel celého útoku na Salernské předmostí, velitel spojenecké 5. A generál Clark příliš neuvědomoval, že obě křídla mezi jeho sbory jsou nechráněná. Německý generál Sieckenius naopak jasně viděl, že útočící Spojenci mají namířeno směrem vzhůru k Eboli (viz mapa), ale v tom momentě (11. a 12. září) ještě neměl dostatek vojsk, aby tuhle – proluku – nějak zacelil. Dokonce Sieckeniuse vyděsili zprávy, že Američané v této oblasti začínají jevit známky aktivity – Douglas von Bernsorff dne 28. února 1971 napsal: „Ve skutečnosti to vypadalo, že si (myšleno Američané) nevšimli, že večer 9. byla 16. td rozštěpena na dvě části a že rychlým postupem na Persano cestou přes železniční stanici mohli bitvu (o Salernské předmostí) rozhodnout hned první den.“

Americký 6. as v první den invaze, 9. září 1943, aniž to ve skutečnosti tušil, vytěsnil z bojiště německou „Bojovou skupinu von Doering“, obsadil 10. září 1943 v sektoru své 36. divize bez německého odporu vyvýšený terén až po vesnici Albanella. Zároveň se mu podařilo odstranit v týlu své organizační zmatky. Brzy ráno dne 10. září 1943 se vylodila část plovoucí zálohy, což byla 179. plukovní bojová skupina z americké 45. pěší divize. Po ní již v odpoledních hodinách následovaly 2 prapory ze 157. plukovní bojové skupiny. Tohle vše proběhlo prakticky bez rozkazů a jen z iniciativy pověřeného námořního velitele, který nechtěl jen přešlapovat na místě, když jeho vyloďovací plavidla byla dobrým terčem pro německá děla a stíhací bombardéry. Potom se vylodil i generál Middleton, velitel americké 45. pěší divize, který začlenil obě vyjmenované plukovní skupiny pod své velení, když každé z nich přidělil tanky a samohybná protitanková děla M10. Nechal také rozmístit polní dělostřelectvo a připravil formaci na to, aby mohla účinkovat jako divize. V tom okamžiku měl generál Dawley, velitel amerického 6. as, na břehu prakticky 2 celé americké divize, a mohl nyní bojovat jako velitel sboru s celým sborem, pokud by mu to bylo umožněno (měl za sebou přecitlivělého a na Dawleyovu osobu alergického generálka Clarka), kdyby mu dychtivý velitel celé 5. A nedýchal doslova na krk.

Generál Clark, velitel 5. A, se dne 10. září 1943 vypravil ze své velitelské lodě, kterou byla „USS Ancon“, na salernské předmostí, aby zde navštívil své velitele.
Velitel britského 10. as generál McCreery, kterého Clark navštívil mu bez obalu řekl, že jeho divize jsou až po krk v těžkých bojích s německými obránci, zvláště pak v bojích o Battipaglii, když mezitím musel znovu pojistit pravé křídlo v S. Lucii, protože tohle křídlo bylo doširoka rozvinuté a on už neměl žádná vojska nazbyt, která by potřeboval vyslat 13 km na východ, aby obsadila Ponte Sele, což byl jeden z cílů přidělených v „Operaci AVALANCHE“ právě britskému 10. sboru. Generál Clark s opatřeními, která velitel britského 10. as provedl, souhlasil. I když viděl, že se britský generál McCreery chtě nechtě odklání od svého prvořadého cíle, kterým bylo otevření cest (č. 18 a 88) na Neapol a Avellino, a proto se rozhodl, že přesune hraniční linii amerického 6. as ve prospěch britského 10. as na sever. Za tímto účelem poslal po moři výsadek, což byla praporní skupina americké 36. divize, do Maori, aby posílila americké Rangers, kteří měli v tu dobu v držení průsmyk svažující se podél M. di Chiunzi do Nocery ležící na neapolské silnici. Pak se velitel 5. A generál Clark vydal na velitelství amerického 6. as, kde rozkázal generálu Dawleymu, aby okamžitě přešel do ofenzívy, a na místě mu udělal plán.
(Tady si musíme znovu připomenout, že vztah mezi generálem Dawleyem, velitelem amerického 6. as, a generálem Clarkem, jeho nadřízeným velitelem 5. A skončil otevřenou roztržkou, při které generál Dawley nazval svého bezprostředního nadřízeného generála Clarka „skautem“ a nakonec jím byl zproštěn funkce. Jak historici říkají vztah těchto dvou mužů byl poznamenán nedostatkem důvěry a pochopení a to již od prvních hodin invaze. Generál Clark totiž hned v počátku vyslal impulzivně generála Dawleyho, velitele amerického 6. as, na břeh u Salerna jen s jednou divizí a nedovolil mu vůbec s sebou vzít svůj štáb. Nakonec, jak uvidíme, převzal velení celého amerického 6. as sám velitel vylodění a 5. A generál Clark…).

Útok amerického 6. as tak měl postupovat nyní po třech výpadových liniích. Americká 157. plukovní bojová skupina (45. pěší divize), která se vylodila kousek jižně od řeky Sele, měla nalevo překročit u železniční stanice Albanella (viz mapa) řeku Sele po mostě, který sice Němci zdemolovali, ale američtí ženisté již most opravili. Tímto manévrem by se hranice mezi oběma sbory automaticky přesunula na sever. Potom měla tato plukovní bojová skupina postupovat po vedlejší cestě vedoucí od křižovatky se silnicí č. 18 směrem na Eboli, což měl být její cíl. Samotný manévr byl velice ambiciózní a obnášel v tuto dobu pochod o délce 13 km.
Druhá americká, tentokrát 179. plukovní bojová skupina (45. pěší divize), měla postupovat se dvěma prapory mezi řekami Sele a Calore a se 3. praporem jižně od Calore, aby obsadila Ponte Sele, zatímco prapor od amerického 142. pěšího pluku z 36. pěší divize by obsadil Altavillu.

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 21.

I když britská 56. pěší divize generála Grahama ztratila Battipaglii, odmítla vyklidit obranné pozice, které si mezitím zřídila kolem silnice č. 18. Dokonce se generál Graham chystal vyslat jeden prapor skotské gardy z 201. gardové brigády, aby obsadila seskupení bytelných a oplocených skladů, zvané „Britská tabáková továrna“, ze kterých mohla provádět kontrolu nad silnicí č. 18 východně od Bellizzi.




(Pozor existovaly, a je to vidět i zde na mapě, 2 shluky podobných budov, bytelných, oplocených a do kruhu uspořádaných, které se staly dějištěm tuhých bojů, a které Spojenci, nutno říci zavádějícím způsobem, označovali jako „Tabáková továrna“. Tento, řekněme raději závod – sušárna tabáku – který se stal terčem neúspěšného útoku praporu skotské gardy, stál u silnice č. 18. A ten druhý závod – „Americká tabáková továrna“ – se nacházel kousek severně od Persana na druhé straně řeky Sele – viz též mapa – a měla se zde odehrát srážka mezi americkou 157. plukovní bojovou skupinou ze 45. divize a německou „Bojovou skupinou von Doering“).
A tak vznikla zajímavá situace tím, že jak Němci, tak Britové podnikli zároveň ofenzivní výpady. Části německých „Bojových skupina Stempel, von Holtey a von Doering“ selhaly ve svém úsilí vytlačit zpět britskou 56. pěší divizi, přičemž německá „Bojová skupina von Doering“ zčásti přetnula výpadovou linii americké 157. plukovní bojové skupině (z americké 45. pěší divize) a to směrem zprava doleva. Německý 2. prapor pancéřových granátníků ze 71. pluku (29. divize pancéřových granátníků ze 76. ts), který byl stažen z Altavilly těsně předtím, než jej obsadil americký 142. pěší pluk (36. pěší divize), obdržel rozkaz dobýt Altavillu nazpět. Nyní o tom něco bližšího.
I tady u Američanů, kvůli členitému charakteru bojiště a skoro žádným informacím o pozicích Němců, nepodnikly americké jednotky žádné připravené útoky, ale jen prostě vytáhly naslepo pochodem na sever. Američané byli v té době ještě zaujati předchozím organizováním svých jednotek, překonávali své zmatky, které vždy doprovází i naplánované vylodění. No a samozřejmě jako Britové nevyslali kupředu žádné průzkumné hlídky a ani se nepokoušeli zjišťovat sílu a pozice německých jednotek. Celé jejich počínání před pochodem i za pochodu bylo liknavé. Americká 157. plukovní bojová skupina vyrazila směrem na sever až vlastně odpoledne 11. září 1943. Nejprve překročila řeku a pak odbočila ze silnice č. 18 na vedlejší cestu, která vedla na sever k Eboli. Předvoj americké 157. plukovní bojové skupiny asi po 3 km zastavil, aby prozkoumal shluk budov – ony skladovací a sušící prostory – onen závod, kde se zpracovávala úroda tabáku a který Spojenci nazývali tak honosně – „Americká tabáková továrna“. Okolní terén tohoto shluku budov byl otevřený a při postupu se k němu blížila rota vyzbrojená tanky Sherman: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=407
, která se zde připojila ke 157. plukovní bojové skupině. Když se tanky Sherman přiblížily k „Americké tabákové továrně“ vypálila německá „Bojová skupina von Doering“ ze svých zamaskovaných tanků a protitankových kanónů několik salv a po chvíli hořelo 7 amerických tanků. Tahle zamaskovaná část „Bojové skupiny von Doering“ zde nebyla kvůli Američanům, ne, ne. Němci zde zabezpečovali křídlo útoku proti britské 56. pěší divizi. Americký velitel 157. plukovní bojové skupiny okamžitě rozkázal přemístit se doleva, ale tady také Američané narazili na další německé pozice a ještě o kus dál slyšeli intenzivní palbu. Ta palebná smršť, kterou však spustilo britské dělostřelectvo, mělo přerušit trasu útoku německé „Bojové skupiny von Holtey a von Doering“, které útočily proti Grahamovu pravému křídlu (britská 56. divize). Britové Němce zastavili a kdyby velitel americké 157. plukovní bojové skupiny (americká 45. divize) projevil víc útočného ducha, zapojil dělostřelectvo a tanky, mohl skončit německý útok všech bojových skupin nejen porážkou, ale přímo katastrofou. Místo toho se Američané rozhodli zastavit postup a na místě zůstali až do druhého dne.

Americká 179. plukovní bojová skupina (též z americké 45. pěší divize, 6. as) si také nepočínala iniciativně. Její jeden prapor postupoval jako křídelní obrana jižně od řeky Calore, další dva prapory vstoupily do kapsy mezi řekami Sele a Calore, kde se staly terčem německé palby, která směřovala ze vsi Persano, kde byl tou dobou jeden oddíl z „Bojové skupiny von Doering“ a několik skupinek nedávno dorazivších parašutistů z 1. parašutistické divize.
Americké prapory zanechaly své přidělené tanky a SHD vzadu, aby střežily vesnici a vojáci se zdráhavě vydali směrem k Ponte Sele, což byl jejich cíl. Jeden z amerických praporů se zastavil zhruba po 1 000 metrech. Druhý zjistil, že objekt je v rukou Němců, zaútočil na něj a po krátkém boji jej obsadil. Ale pak se z nepochopitelných důvodů odsud zase stáhl. Přitom most ve skutečnosti střežil slabý německý zajišťovací oddíl, narychlo poskládaný z několika ženistů a průzkumníků, kteří byli označeni jako německá „Bojová skupina Kleine Limburg“, kterou by Američané mohli, pokud by provedli rozhodný útok, snadno odrazit, ale americký velitel 179. plukovního bojového týmu se rozhodl neútočit. A to jen proto, že se začalo stmívat. Stáhl se proto zpět ke svému 2. praporu a ani druhý den nic nepodnikl. Jeho 3. prapor byl nasměrován ke vsi Serre, ležící na silnici č. 19 ve vzdálenosti 13 km od výchozí linie, což v této nepřehledné situaci byl poměrně neuvážený manévr. Již u mostu na řece Calore narazil tento třetí americký prapor na tuhý odpor ze strany německého praporu ze 71. pluku pancéřových granátníků a protože si Američané připadali, že nejsou chráněni z žádné strany, ustoupili ráno 12. září 1943 zpátky k říčce La Cosa a zakopali se za řekou.
Když americký 1. prapor ze 142. plukovní bojové skupiny (americká 36. pěší divize) zjistil, že vesnička Altavilla není obsazená, vybudoval tam obranu. Jenomže bylo celkem jasné, že pozice v Altaville se dala bránit jedině tehdy, když by byla pevná obrana celého amerického 6. as., což předpokládalo, že americký 6. as obsadí Ponte Sele a Eboli. Jenomže tomu tak nebylo. Američané měli před sebou agresivní německé pancéřové granátníky z praporu 15. pluku pancéřových granátníků, jejichž skupinky do prostoru pronikly již během noci z 11. na 12. září 1943. Generál Sieckenius jim nařídil dobýt Altavillu nazpět. Pancéřoví granátníci se v noci vklínili mezi roty amerického 1. praporu 142. plukovní skupiny. Tam vyčkali až se rozední a pak rozbili palbou jednu americkou rotu po druhé.
Tady se ukázalo v celkovém kontextu, že celý plán, který generál Clark, velitel 5. A, pro americký 6. as sestavil, byl chybný.
Bojový plán pro americký 6. as znamenal rozptýlení jeho sil do tří různých směrů, když cíle bojového plánu byly zvoleny bez sebemenšího ohledu na situaci nepřítele. Čímž zároveň říkáme, že bojový plán byl proveden s nulovými informacemi o německých pozicích, o jejich síle a bez úvah o tom, kdo a jaké objekty bude po dobytí zabezpečovat.
Byla to velká škoda, neboť německý generál Sieckenius měl právě onoho 11. a 12. září 1943 málo sil a útok Američanů ho mohl přivést k zhroucení.
Celkově lze říci, že ani Britové, jejich 10. as, ani Američané, jejich 6. as, se nemohli dnem 11. září 1943 určitě chlubit.
Protože do 12. září 1943 nemohl generál Clark zřídit své velitelské stanoviště na Salernském předmostí, musel se vrátit na palubu „USS Anconu“, který se ježil anténami




, a o které, jako o velitelské lodi, německý letecký průzkum věděl. Již dne 11. září 1943 se při radiovém odposlechu hovorů mezi jednotkami Luftwaffe u Britů zjistilo (přes Enigmu), že loď „USS Ancon“ se má stát po setmění terčem mohutného náletu Luftwaffe. Admirál Hewitt, velitel lodního odřadu v Salernském zálivu, proto nařídil vyplout s lodí na moře a později si mohl při odposlechu vychutnat, jak se piloti Luftwaffe jeden druhého ptají, zda někdo neviděl „USS Ancon“. Admirála Hewitta to těšilo, ale pro generála Clarka to znamenalo, že měl tu cestu na velitelskou loď složitější a že se mohl do řízení pozemních operací zapojit vlastně až pozdě odpoledne dne 12. září 1943.
V americkém sektoru se ráno dne 12. září 1943 odhodlala 179. plukovní bojová skupina ze 45. pěší divize k útoku na Persano, kde ale zjistila, že němečtí obránci mezitím zmizeli a americké 157. plukovní bojové skupině se podařilo skutečně dobýt „Americkou tabákovou továrnu“ na části německé „Bojové skupiny von Doering“, když ještě úspěšně odrazila následný německý protiúder a obsadila most na řece Sele, přes který vedla cesta k Persanu.
Vlastně tímto výsledkem skončil první pokus amerického 6. as o ofenzívu.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a dotazy směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743