Pro všechny 3 představitele Spojenecké koalice byla Teheránská konference ( zleva Stalin, Roosevelt a Churchill,
), konaná ve dnech 28. listopadu až 1. prosince 1943, důležitá. Spojenci oznámili Operaci OVERLORD a ANVIL ( vylodění v jižní Francii, jako součást Operace OVERLORD) a také Operaci SHINGLE – vylodění u Anzia. Zároveň Stalin v Teheránu slíbil mohutnou operaci Rudé armády ( duševní otec Bagrationu) na podporu vylodění v Normandii. Tu mohutnou operaci, jako podporu Spojencům, postupně sovětské štáby rozpracovali v „Operaci BAGRATION“ a SSSR ji uskutečnilo od 22. a 23. června 1944, viz zde: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=187
Pokračujeme zrozením a přípravou, „Operace SHINGLE“, vyloděním u Anzia.
Náčelník štábu u Eisenhowerova velitelství středomořských operací generál Bedell Smith byl od roku 1943 u většiny studií o logistice při naloďování lodí pro obojživelné operace ( říkali jsme si, že každá obojživelná operace byla originál, a jako originál se každá sestavovala a množství jednotek a materiálu se pro každou obojživelnou operaci znovu vypočítávalo – neexistovaly ještě tabulky). Bedell Smith byl více politik, než voják, který se silně zasazoval ve prospěch své operační sféry, ostatně stejně tak jako se o to snažily všechny štáby ve Washingtonu a v Londýně. Přibližně v říjnu, listopadu 1943 byl vyzván, aby se vyslovil k návrhu CCS (Spojených náčelníků štábů), kteří v září 1943 na Konferenci QUADRANT v Quebecku položili středomořskému štábu otázku, cituji:
„Na kolik by bylo prospěšné vylodění v jižní Francii s cílem odklonit německé síly čelící ‚Operaci OVERLORD‘, která by měla proběhnout na jaře 1944.“
Zdrojem je zde: Blumenson, Salerno to Cassino, S 248. Lucas, deník 23. listopad 1943; Military History Institute, Carlisle Barracks, Pensilvania.
S chladným rozumem náčelník štábu Bedell Smith tvrdil, že proveditelnost zamyšleného vylodění ve Francii bude záviset na situaci v Itálii v souvislosti s tím, jak dalece postoupí spojenecká vojska k linii Pisa-Rimini při postupu na sever Itálie.
Mapa střední Itálie, kde jsou i v textu vzpomínaná místa Rimini – Pisa.
Bedell Smith zde nabízel využít invazní flotilu k upoutání německých sil na 3 možné způsoby:
1) Obojživelná operace za linií Pisa-Rimini.
2) Obojživelná operace a pozemní výpad do jižní Francie.
3) Obojživelná operace a útok přes Jugoslávii.
Bedell Smith byl na rozdíl od svého velitele generála Eisenhowera důsledným odpůrcem vylodění v jižní Francii (velmi brzy získalo vylodění v jižní Francii název „Operace ANVIL“, která se uskutečnila až po OVERLORDU, jako odlehčovací dne 15. srpna 1944). Náčelník Eisenhowerova štábu tak vlastně prosadil myšlenku :
„protože „Operace ANVIL“ závisela na postupu spojeneckých vojsk na italské pevnině, budou muset CCS ponechat určitou část válečných i vyloďovacích lodí ve Středomoří a nikoliv jich stahovat většinu do Velké Británie pro přípravu „Operace OVERLORD“. Náčelníci CCS chtěli vylodění i v jižní Francii a proto museli ponechat početnější loďstvo a letectvo ve Středomoří, neboť ta plavidla pak budou potřebná právě i pro vylodění v jižní Francii, když mezitím mohla provést nejen vylodění u Anzia, ale i další menší vyloďovací operace v Itálii“.
A tak to byla vlastně „Operace ANVIL“, její počátek (zprvu se s OVERLORDEM plánovala „Operace ANVIL“ předběžně na květen 1944), která byla tou trumfovou kartou ve strategické tahanici mezi letectvy, námořnictvy a pozemními armádami spojeneckých velitelů, kteří zastávali „Operaci OVERLORD“ a těmi, kteří zastávali válečné akce ve Středomoří( boj o přidělování jednotek, vojenského materiálů a všech potřebných prostředků pro boj).
Velitelé v Itálii brali „Operaci ANVIL“ jako přínos pro své plány, když generál Eisenhower, po dodání zpráv z ULTRA a vědomím, že ho shromážděné loďstvo, čas a počasí tlačí k bojové akci, svolal na 3. listopadu 1943, do Afriky, poradu velitelů.
Výsledkem porady bylo, že 8. A měla podniknout útok ve směru na Pescaru a v zápětí při pravém „háku“ přes Avezzano měla útočit z východu na Řím. Tam by přispěchala z jihu 5. A, která by využila ofenzívy 8. A na východním pobřeží ke svému výpadu na sever. No a část jednotek by se vylodilo u Anzia, to v té době, kdy by hlavní fronta dospěla k Frosinone.
V listopadu 1943 to nebylo nic nového, pořadí cílů zůstávalo zachováno. Řím figuroval jako číslo jedna a vše se poměřovalo postupem k linii Pisa-Rimini.
Byl to však plán, který mohl Eisenhower předložit CCS s nadějí, že se nechají obměkčit ve věci výsadkových plavidel, která mu ve Středomoří ponechají déle. Zde se zase Eisenhower zachoval jako politik. Když mu totiž CCS 6. listopadu 1943 jeho plán schválili, sdělil jim v zápětí špatnou zprávu, která souvisela s válečnou flotilou a požádal je, aby mu prodloužili pobyt i flotily, stejně jako vyloďovacích plavidel, na základě studie Bedella Smitha. No a jakmile mu CCS 8. listopadu 1943 vyhověla, požádal o další prodloužení do 15. ledna 1944 s tím, že jeho plány obojživelných operací si vyžadují delší doby na přípravy.
Byly to politické čachry, které v souvislosti s „Operací ANVIL“ a vyloděním u Anzia, stejně jako dalších vylodění v Itálii, získaly bizarní ráz, bizarnější o to, ¨že naplánováním „Operace ANVIL“ byl pověřen generál Clark, za předpokladu, že ta operace nebude dřív než jeho 5. A dosáhne linie Pisa-Rimini. Byl to paradox, Clark musel spěchat, neboť to byl on, kdo v půli listopadu 1943 zastavil útočné operace 5. A, aby přeskupil své síly. Nyní jakmile by se jeho vojska dala do pohybu, měl za úkol prolomit „Gustavovu linii“, postoupit k Frosinone a podniknout obojživelnou operaci u Anzia. Dne 10. prosince 1943, kdy už generál Clark věděl, že bez dalších posil se nedostane ani ke „Gustavově linii“, navrhl rozšířit uskupení jež se mělo vylodit u Anzia, z jedné divize na dvě, aby se německá 10. A v panice stáhla se svou hlavní frontou, a aby bylo invazní uskupení ještě více posíleno, protože se bude muset udržet déle, než se původně zamýšlelo.
Tento návrh předpokládal, že vojska, která se mají vylodit u Anzia přijedou ze severní Afriky. V popisovaném období právě sváděla britská 8. A zoufalé boje u Orsogni a u Ortony. Byla sice již za řekou Sangro, ale byla stále ještě před Pescarou. Bylo to období kdy se Montgomery chystal k tomu, že operace na východním pobřeží ukončí.
No a Clark dne 18. prosince 1943, v reakci na výzvu ať učiní finální rozhodnutí ve věci Anzia, při vědomí jaký je stav fronty v Itálii u jeho 5. A, při vědomí toho, že generál Montgomery mezitím oznámil zastavení postupu na své frontě – prostě rozumně a přirozeně doporučil, aby byla operace u Anzia zrušena…
Jenomže…
V onom období zasáhla vyšší politika.
CCS tou dobou totiž souhlasila i s dalším oddálením vrácení vyloďovacích plavidel na 15. leden 1944, to v souladu s rozhodnutím učiněným v Káhiře a v Teheránu, kde se na sklonku listopadu 1943 sešli Stalin, Roosevelt a Churchill.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1692
viz text o vylodění v Evropě, ve Francii a příslibu Stalina, že vylodění podpoří mohutnou ofenzívou ( duševní otec „ Operace Bagration“).
A právě jedno z rozhodnutí z Káhiry a Teheránu pak vedlo náčelníky CCS k rozhodnutí o obnovení plánu na vylodění u Anzia, aniž by se dalo ovlivnit nějakým rozhodnutím generála Clarka (že nebude dosaženo požadované linie fronty).
Ještě k tomu setkání hlav států.
Nejprve se sešli Roosevelt a Churchill a CCS v Káhiře, kde se seznámili se situací a odsud pak letěli do Teheránu na vrcholnou schůzku se Stalinem. Pak se Spojenci zase vrátili do Káhiry, kde museli rozebrat vše, co se Stalinem bylo řečeno – někteří historici to nazvali, že si museli tzv. „zamést před vlastním prahem“. Měli totiž k tomu důvod.
Bylo to právě v Teheránu ( schůzka se konala mezi 28. listopadem a 1. prosincem 1943), kde Stalin položil Rooseveltovi otázku, cituji:
„Kdo povede útok přes kanál?“
No a Roosevelt, který dosud váhal, takové důležité rozhodnutí provést, byl vyveden Stalinovou otázkou z rovnováhy, když zašeptal admirálu Williamu Leahymu, cituji:
„Ten bolševik se mě snaží přimět, abych mu sdělil jméno našeho vrchního velitele. A já mu to nemůžu říct, protože jsem se ještě nerozhodl.“
Podle tehdejšího zvyku v SSSR byl vrchním velitelem vždy nejprve rozhodnut plán boje a pak jej teprve štáby rozpracovávaly do detailů. Proto Stalin nerozuměl, nechtěl věřit, neboť dokud nebyl jmenován velitel „Operace OVERLORD“, slibům z Teheránu. Sovětský vůdce se s tím jaksi nemohl srovnat. Nebyl-li velitel, nemohl existovat plán a tak se Stalin k spojeneckému záměru zaútočit přes kanál La Manche stavěl skepticky!!! Stalin se tak svou otázkou trefil do černého a nedovedl pochopit, že Roosevelt věřil, že plánovači Spojenců již zhotovují plány a velitel je pak prostě bude jen uvádět do praxe. A Stalin v Teheránu „kul železo dokud bylo žhavé“. Přesvědčil Američany, aby „Operacím OVERLORD a ANVIL“ jakož i všem válečným operacím v Itálii přidělili striktní pořadí v žebříčku priorit. To proto, že nebylo možno všechno realizovat zároveň a „Operace ANVIL“ byla v Teheránu prohlášena za součást „Operace OVERLORD“, neboť se myslelo, že bude nejprve probíhat simultánně (jak víme, „Operace OVERLORD“ začala 6. června 1944 a „Operace ANVIL“ pak 15. srpna 1944), mohli tak důstojníci v Itálii získat dosti prostředků na úkor „Operace ANVIL“ (protože je potřebovali přeci dříve – v lednu, únoru, březnu atd. roku 1944).
„Operace ANVIL“ se tak vlastně stala středomořskou odnoží „Operace OVERLORD“ a jako taková obdržela obdobnou prioritu. Jako prvé cílové datum pro obě tyto operace byl nejprve zvolen květen 1944….
Tady bylo zajímavé, že Američané byli spokojeni, že za pomoci Rusů zabránili Britům, aby učinili z Itálie hlavní bojiště, a „Operace ANVIL“ představovala záruku, že se tak nestane. Co se týče Rusů, ti zase byli rádi, že pro změnu zamezili Britům použít Itálii jako odrazový můstek pro vstup na Balkán, kde hodlali prosazovat své vlastní politické zájmy. Churchill pak obdržel „jako cenu útěchy“, že dobytí Říma by mělo předcházet „Operaci OVERLORD“, a že linie Pisa-Rimini bude dosažena před spuštěním „Operace ANVIL“.
No a pro Anzio byl odložen datum návratu plavidel do Velké Británie na vzpomínaný 15. leden 1944.
Je jasné, že jakmile spojenecká delegace odjela z Teheránu do Káhiry, prezident USA Roosevelt jmenoval vrchního velitele „Operace OVERLORD“, kterým se stal, jak již víme, generál Eisenhower.
Zpráva o jmenování generála Eisenhowera velitelem „Operace OVERLORD“ dorazila do štábu pro Středomoří v Alžíru 10. prosince 1943.
