PALBA.CZ

Rakousko-Uherské jednotky v Orientu

"Rakouští vojáci byli neustále v kontaktu s obyvateli. Nakupovali si u nich jídlo, zajišťovali obyvatelům Palestiny zdravotní péči. V době Vánoc organizovali právě Rakušané oslavy v Betlémě. Nakupovali si tam suvenýry ze Svaté země. Palestinští obchodníci mají dodnes jejich jména v pamětních knihách. A tak Palestinci i po desítkách let v dobrém vzpomínali právě na Rakušany, tedy i na české vojáky. Kontakt s místními si však zároveň užívali také Rakušané."

Rakousko-uherské mocnářství mělo o Palestinu hluboký zájem dlouho před vypuknutím války, i když na rozdíl od mnoha jiných zemí zde nehledalo kolonie a suroviny. Příkladem může být vzdělávací program, ve kterém hrál klíčovou roli moravský rodák Alois Musil (můžu o něm dát článek) který byl hlavní postavou rakousko-uherské orientální mise. Chtěl zvýšit životní úroveň v oblasti, a proto ho napadlo poslat několik desítek mladých obyvatel Palestiny do Rakouska, aby tam mohli vystudovat kvalitní školy. Nakonec opravdu do Evropy odjelo 30 mladých lidí z Osmanské říše. A Musil po svém návratu do Vídně osobně dohlížel, jak jejich vzdělávání pokračuje. Buhužel byl právě rok 1917. O rok později válka skončila a překreslovaly se mapy světa. Občané Osmanské říše se museli vrátit zpátky do Orientu, aniž by svá studia dokončili. Rakušané také měli program bavit místní obyvatelstvo. Například dělostřelci s sebou přivezli polní hudbu, která měla zlepšit atmosféru mezi obyvateli a je třeba zmínit, že to fungovalo velice dobře.
Během bojů na Gallipolském poloostrově požádal turecký ministr války, Enver Pasha, spojence o naléhavou pomoc. Pomoc ale byla velice složitá, jelikož Srbsko blokovalo cestu na Jih Balkánu. Roku 1915 porazila vojska polního maršála von Mackensena srbskou armádu a zprůchodnili cestu k Osmanské říši. Ještě roku 1915 byly vyslány dvě delostřelecké jednotky na pomoc, podél Dunaje až do Gallipoli. Byly to 15cm Haubitzbatterie No.36, dislokovaná u Soganu naproti přístavu Sedd-ul a 24cm Motormörserbatterie No.9 ostřelovala jednotky ANZAC poblíž Anafarty. Obě jednotky zasáhly až do pozdější fáze války. Roku 1916 byla 15cm Haubitzbatterie No.36 přesunuta ke Smyrně, kde potopila britský Monitor M30. 24cm Motormörserbatterie No.9 se rozdělila a dva moždíře byly poslány k ochraně pobřeží na horu Carmel nedaleko města Haify v Palestině. Druhá polovina byla přezbrojena nevými děly ráže 10,4cm a byla následně přejmenována na 10cm Kanonenbatterie No.20 a následně se zapojila do druhé a třetí bitvy o Gazu a také dvou bitev o údolí Jordánu. Roku 1916 se Gebirgshaubitzdivision von Marno, čítající dvě baterie 10cm polních houfnic, účastnila tureckého pokusu o znovudobytí Suezského kanálu a zapojila se do bitvy u Romani, ale musela ustoupit, kdy se turecká fronta zhroutila. Jednotkám se ale podařilo zůstat kompaktní a ukázněnou, díky čemuž se dokázala dostat až na novou obranou linii v Negevské poušti. Divize byla roku 1917 přejmenována na k.u.k. Gebirgshaubitzdivision in der Türkei a roku 1918 přejmenována na k.u.k. Gebirgshaubitzabteilung in der Türkei. Účastnila se tří bitev o Gazu, kryla turecký ústup, všech bitev o Jordánské údolí a svou cestu ukončila v Aleppu. Dne 26. března 1917 zahájil britský generál Archibald Murray čelní útok na linii Gaza-Beeršeba. Tím byla zahájena První bitva o Gazu. Těchto bojů se účastnily i obě rakouské baterie. V poledních hodinách britská pěchota dosáhla na vyvýšené kótě jedné z pozic rakouských vojáků. Zde nastal boj proti muži a většina obránců padla, zbytek skončil v zajetí. Během noci shromáždil baron Kress von Kressenstein veškeré své rezerva k rannímu protiútoku. S Turky postupovali i vojáci od dělostřelecké baterie. Ovšem osmanské síly našly všechny britské pozice, zřejmě kvůli nedostatku vody, opuštěné. Již 18.dubna 1917 se britské síly opět přiblížily k osmanským pozicím. Zde bylo proti nim použito 4000 plynových granátů. Obránci měli obrovské štěstí, že účinek plynu byl díky silnému větru téměř nulový, protiplynovými maskami disponovali pouze němečtí a Rakousko-uherští vojáci. Poslední etapy bojů Druhé bitvy o Gazu se účastnilo i osm britských tanků, jež byly dopraveny z Egypta. Ovšem zde se neosvědčily, jelikož nebyly pro pouštní prostředí upraveny, přehřívaly se a velice kouřily. Pro dělostřelce tak představovaly snadný cíl. Jeden z těchto tanků se podařilo zlikvidovat rakouským dělostřelcům. Pravděpodobně jde o jediný potvrzený tank, zničený vojáky Rakousko-uherské monarchie. Samotný útok pro Brity skončil drtivou porážkou, ztratili třikrát tolik vojáků než protivník a museli se stáhnout na výchozí pozice. Popsanými boji o Gazu poslání Rakousko-uherského expedičního sboru nekončilo. Části expedičního sboru byly poslány zaučovat turecké dělostřelce používat Škodovácká horská děla a houfnice. Také vyučovaly spojenecké horské jednotky, kterak správně lyžovat. Velikého ohlasu dosáhly i polní nemocnice v Jeruzalémě, polní ambulance v Bir-Sebba a dvě mobilní polní nemocnice, které dorazily roku 1917. Koncem války byla jedna z těchto mobilních nemocnic, přesněji k.u.k. Feldspital No.309 kompletně zničena Australským letounem. Poslední čtyři transportní kolony (k.u.k. Auto-kolonnen Türkei Nos.1-4) přepravovaly turecké jednotky mezi Diarbekhir a Mosulem. Během všech operací pomáhaly a podporovaly rakousko-uherské jednotky Osmanským vojskům, což jasně kontrastovalo s nasazením německých jednotek, které se nikdy nepodřizovaly Tureckému velení. Přeživší vojáci byli shromážděni v táboře Haidar Pasha (v Istambulu) a začátkem roku 1919 byli repatriováni do Terstu.

Tropické uniformy rakousko-uherské armády

Rakousko-uherská říše neměla koloniální armádu, ale k některým zvláštním příležitostem byly nošeny tropické přilby a jiné nevšední vybavení. Kupříkladu v Číně nosili rakouští námořní důstojníci bílé tropické přilby, které si ale patrně nakupovali individuálně. První, doma vyráběné přilby se poprvé představují při nasazení mírových sil na Krétě roku 1897-1898. Přilby měly vysoký tvar, byly vyrobeny z korku a překryty bílou látkou. Vyráběla je Vídeňská firma P & C Habig. Později během první světové války, nosí Rakousko-uherští vojáci v Palestině tropické přilby nižšího tvaru (některé byly zhotovené z pletené slámy) překryté lákou v barvě khaki. Tyto přilby byly doplněny o císařskou žluto-černou kokardu (u důstojníků) nebo jen o malé, mosazné čepicové jablíčko s iniciály Císaře (tak jako u všech čepic k.u.k armády) patrně všechny měly iniciály K ( jako císař Karel) iniciály FJI se již nenosily – záleželo ale na nositeli. Některé tyto přilby byly také doplněny o kus látky chránící krk nositele před ostrým sluncem, tyto plachetky šlo jednoduše odepnout. Rakousko-uherské tropické přilby byly nižší a měly menší lem než německé tropické helmy typ Bortfeldt. Je pravděpodobné že existovalo více variant těchto přileb, další zmatek do situace vnášejí přilby které nosili úředníci, ty byly zhotovovány často na míru a dle přání zákazníka. I zde se ale objevují klasické polní čepice ušité z štičí šedi, které se používaly na všech frontách tedy i v Palestině. Popisovány jsou i klasické polní čepice se štítkem, ale vyrobené v barvě khaki, patrně šlo opět o zakázkovou výrobu. Důstojníci nosili čepice z tužšího materiálu, válcovitého tvaru. Jednalo se o běžnou součást oděvu po všech frontách. Rakousko-uherská vojska, který sloužil v Gallipoli a v Palestině většinou nosila uniformy vzor 1908 v barvě štičí šeď, které byly od roku 1916 nahrazovány uniformami v barvě polní šedi, tak jako vojska v Evropě. Šedá blůza měla buď stojící nebo ležící límec, přední kapsy byly ukryté na vnitřní straně a další čtyři kapsy byly našité zvnějšku, knoflíky byly skryty. Na límci byly přišity nášivky v plukovních barvách, doplněné o kovové označení hodnosti, ta byla koncem roku 1916 nahrazována méně výraznými svislými proužky. Na pravém rameni byla blůza doplněna o váleček látky, který pomáhal držet popruh pušky před smýknutím z ramene při pochodu. Tato součást se nepoužívala u důstojníků a některých dalších typů vojska. Ke kalhotám v barvě polní šedi se nosily od roku 1916 šedé ovinovačky a hnědé kožené boty. Ve chladném počasí nosili vojáci dvouvrstvé, šedé pláště a důstojníci byli oděni do dvouvrstvé bundy s kožešinovým límcem. Na rozdíl od některých německých důstojníků a vojáků, nenosili rakouští vojáci vojenské uniformy osmanského vojska. První rakouské uniformy v barvě khaki byly vydány divizi horských houfnic Von Marno ("von Gebirgshaubitzdivision Marno") která byla poslána na podporu osmanské armádě v Palestině. Těmito uniformami byly později oděny i další jednotky. Nové tropické blůzy dodané koncem roku 1916 měly na přední straně šest viditelných knoflíků.

Zdroj:
Kniha Rakousko-uherské uniformy
http://www.sacktrick.com/igu/germancolo ... fronts.htm
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 640.0.html


1. dělostřelec, 24cm Motor-Mörserbatterie No.9, Gallipoli, zima 1915/16
2. major, 15cm Haubitzbatterie No.36, Smyrna 1916
3. zugsführer, Gebirgshaubitzdivision von Marno, Palestina léto 1916
4. kaprál, Autokolonne Türkei No.2, Diarbekhir léto/podzim 1916