PALBA.CZ

Před druhou světovou válkou, a hlavně v jejím průběhu produkoval Sovětský velké množství obrněné techniky, převážně tanky, obrněná auta a později i samohybná děla, přičemž běžné transportéry pěchoty se prakticky nevyráběly. Rychleji jedoucím tankům pak pěchota nestačila a absence podpory pěchoty útočícím tankům se odrazila na zbytečných a velkých ztrátách. Některé jednotky používaly americké a britské transportéry pěchoty, například polopásová vozidla M3, M5, M9 dodané v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu (lend – lease), ale těchto strojů bylo katastrofálně málo. Samozřejmostí bylo využívání kořistní německé techniky, ty však používaly jen některé jednotky druhého sledu. Pěchota vezená na tancích byla jen nouzovým řešením (na tanky byly pro tento účel záměrně přivařovány úchyty), ale i tohle řešení se podepsalo na značných ztrátách na lidech.
Není však možné tvrdit, že by sovětské velení nemělo o transportéry zájem, sovětští konstruktéři se snažili vyvinout vlastní transportéry pěchoty.
Jako první byl rozjet projekt transportéru pěchoty v roce 1943. Jednalo se o transportér TB-42 na podvozku polopásového nákladního automobilu ZiS-42. Projekt se avšak dostal pouze do stádia dřevěné makety v poměru 1:1 uchyceném na původním podvozku.
Druhý projekt se dostal dále, v roce 1944 byl postaven prototyp transportéru B-3, kde byl použit podvozek nákladního automobilu ZiS-5. Stroj napodoboval německé vozidlo Sd.Kfz. 251, ale pouze pásovým pohonem. Podvozek využíval dílů z tanku T-70, avšak po neúspěšných testech byl projekt zastaven, neboť k výrobě takových vozidel chyběly nejen vhodné motory, ale i zkušenosti a výrobní prostředky.

Část první : Předchůdci obrněného transportéru BTR

Prototyp transportéru B-3 na podvozku nákladního automobilu Zis-5.

Po ukončení druhé světové války se pokračovalo ve stavbě transportérů pro pěchotu. Bylo postaveno několik prototypů, převážně však na pásových podvozcích. Na podvozku tanku vznikly dva prototypy, označené K-75 a K-78, na podvozku samohybného děla jeden, s názvem BTR-112.
Mimo tyto stroje vznikly transportéry na podvozku nákladních vozidel. Šlo o BTR-40, postaveného na podvozku nákladního automobilu GAZ-63 4x4 a BTR-125 vyvinutý na podvozku vozidla ZiS-151 6x6. Tyto transportéry však neposkytovaly žádnou ochranu pěšímu výsadku, neboť šlo o otevřené korby. I když byla rozjeta sériová výroba, velení sovětské armády si uvědomovalo, že vozidla jsou zastaralá a plně nevyhovují potřebám armády. Ne jinak to bylo v případě pásového transportéru BTR-50P (písmeno „P“ znamená plovoucí), který vznikl v roce 1952 na podvozku obojživelného tanku PT-76. Zde první verze měly otevřenou nástavbu, zakrytování dostaly až pozdější výrobní varianty. Tyto bojové „taxíky“, jak byly transportéry vhodně pojmenovány, byly vyvezeny do arabských států, kde se účastnily bojových akcí v arabsko-izraelských konfliktech, ve kterých se potvrdila jejich nízká bojová účinnost.

Obrněné transportéry pěchoty BTR-40

Sovětské vrchní velení armády si uvědomovalo nutnost úplně nového stroje, který by splnil stále se zvyšující nároky moderního bojiště. Proto byly vyhlášeny požadavky na nové kolové obrněné vozidlo. Mezi základní vlastnosti měl být pohon na všechna kola, kde by dvě první nápravy měly být říditelné při nezávislém zavěšení. V součinnosti s tanky mělo být vozidlo dostatečně rychlé v terénu a překonáním překážek se částečně vyrovnat tankům, přičemž mělo být také obojživelné. Na konci padesátých let se sešlo k otestování několik postavených prototypů s tímto továrním označením : pohon 6x6 ZIL-153 a 8x8 GAZ-49, GAZ-560, GAZ-1015B a GAZ-1020B. Všechna vozidla prošla náročnými testy s dobrými výsledky, ale nejvýše byl hodnocen Objekt 1015-B, který měl vyzbrojenou věžičku a hydrodynamickou trysku. Poněvadž komise brala v úvahu výrobní možnosti a zkušenosti závodů GAZ, byl nakonec k masové výrobě vybrán prototyp GAZ-49. Rozhodování ovlivnil fakt, že vybraný prototypový stroj byl výrobně jednoduchý a levný, a že nebyl sestrojen pomocí moderních prvků, které by znesnadňovaly rozběhnutí sériové výroby. Na druhou stranu je třeba ocenit snahu konstruktérů, že kompletní konstrukce byla vyprojektována od základu. Označení BTR v originále (Rusky: ; бронетранспортер).

Obrněné transportéry pěchoty BTR-152.

Část druhá : Obrněný transportér BTR-60

Vývoj nového transportéru byl zahájen v listopadu 1956, v gorkijském závodě GAZ , kde za šéfkonstruktéra byl určen V.A. Dětkov. Velení však změnilo požadavky, v tom čase už armáda chtěla úplně krytý stroj, se kterým lze čelit útokům v městské zástavbě i po použití zbraní hromadného ničení. Prototypové vozidlo GAZ-49 s těmito požadavky nebylo postaveno a bylo nutno jej předělat, neboť vést střelbu z tak těsného prostoru by bylo problematické. Předchozí vozidla pro převoz pěchoty byla poháněna převážně jen jedním motorem, pro tyto nově konstruovaná vozidla byl naplánován zdvojený pohon a to dva šestiválcové motory GAZ-40P každý s výkonem 67,11 kW (90 HP), přičemž do sériových vozidel mělo jít o shodný motor, ale s výkonem 70 kW (92 HP). První a třetí nápravu roztáčel motor uložený vpravo, motor umístěný vlevo pak roztáčel druhou a čtvrtou nápravu. U každého motoru byla nainstalována čtyřstupňová převodová skříň s jednotalířovou hydraulickou spojkou. Převodovky jednotlivých mostů byly dvoustupňové, přičemž každá z převodových skříní měla redukci pohánějící společnou pohonnou jednotku a hydrodynamickou trysku s kormidlem o průměru 600 mm. S řízením kol na prvních dvou nápravách pomáhal hydraulický posilovač. Při testech vyvinulo prototypové vozidlo rychlost až 80 km/h a s plnými nádržemi, o obsahu 290 litrů, byl dosažen dojezd kolem 500 km.
VERZE transportéru BTR-60P : Svařovaná otevřená korba nového transportéru, spíše její spodní část měla tvar lodního trupu, na bocích se sklonem se po celou dobu produkce vozidla se prakticky nezměnila, maximálně její výška. Na její výrobu byly použity desky z válcované oceli o proměnné šířce 6 až 8 mm, poskytující ochranu před střelami ráže 7,62 mm nebo střepinami. Do přepravního oddílu se vešlo 14 vojáků, kteří používali k sezení lavice upevněné po bocích vozidla. Jelikož se na zádi transportéru nacházel motor, musela přepravovaná pěchota k nástupu a výstupu použít dva průlezy na bocích, nacházející se ovšem téměř v dvoumetrové výšce, což se počítalo k největším mínusům tohoto vozidla. Posádka transportéru byla dvojčlenná, velitel a řidič-mechanik, k obraně používali jeden kulomet SGMB ráže 7,62 mm. Podvozek vozidla tvořilo 8 poháněných kol, rovnoměrně rozložených, s větší mezerou mezi druhou a třetí nápravou, s centrálním tlakovým regulačním systémem.
Dne 13. listopadu 1959 byl rozkazem ministerstva obrany Sovětského svazu vzat do výzbroje armády transportér BTR-60P, s továrním označení GAZ-49. V průběhu roku 1960 byla vyrobena tzv. ověřovací předsérie. Závody GAZ se produkcí jmenovaného vozidla zabývaly do roku 1963 (poslední vozidlo opustilo výrobní linku asi v červenci téhož roku).
Pozdější verze byly vybaveny noktovizorem na stanovišti řidiče TVN-2 a noktovizorem TKN-1, spojeným s reflektorem OU-3 pro velitele vozidla. V posledních sériích mohl velitel také používat periskop TPKU-2B.


< Obrněný transportér pěchoty verze BTR-60P.
> Obrněný transportér pěchoty verze BTR-60PA.

VERZE transportéru BTR-60PA : Ve stejném roce (1963), kdy byla ukončena výroba verze BTR-60P, byla zahájena produkce modernizované varianty s továrním označením GAZ-49A. Tento transportér dostal označení BTR-60PA a od předchozího modelu se odlišoval především hermeticky uzavřenou převozní částí. Stroj byl vyvinut především z důvodu nebezpečí použití zbraní hromadného ničení. Na nástavbě transportéru přibyly čtyři průlezy, dva pro velitele a řidiče, další dva v bojovém oddíle výsadku. Změny avšak snížily počet převážených vojáků ze 14 na 12, a zvýšily celkovou hmotnost vozidla z 9,8 t na 10,2 t. Výzbroj, co se týká ráže a počtu zůstala shodná (jeden kulomet ráže 7,62 mm), typ kulometu SGMB nahradila zbraň PKT, také celková kvalita systémů a přístrojů byla navýšena.
VERZE transportéru BTR-60PA-1 : Na začátku roku 1965 byl u transportéru BTR-60 modernizován pohonný systém a systém převodu točného momentu. Vozidlo obdrželo označení BTR-60A-1, a mimo tyto novinky se mohlo pochlubit novější radiostanicí, kdy R-123 nahradila stávající R-113, změny se také projevily malým zvýšením hmotnosti, a to na 10,3 tuny. Výrobní linky závodů GAZ se verzemi BTR-60PA a -PA-1 pravděpodobně zaměstnaly do listopadu 1966. Stávající nedostatek v obtížnosti nástupu a výstupu pěchoty přetrvával, posádky si také stěžovaly na špatný rozhled ze stanoviště a nezakrytovanou výzbroj.


< Obrněný transportér BTR-60PA
> Obrněné transportéry BTR-60P, zde je vidět otevřená korba.

VERZE transportéru BTR-60PB : Rok předtím, přesněji 29. června 1964 byl dokončen vývoj nové varianty transportéru s továrním označením GAZ-49B (BTR-60PB), kde vývoj byl zaměřen na výrazné zesílení výzbroje, což umožnilo účinnou podporu výsadku a zapojení do šarvátek se podobnými stroji protivníka. Sériová výroba započala v roce 1966 a vozidla vyjížděla z výrobních linek závodu GAZ až do poloviny roku 1976.
Verze BTR-60PB se výrazně odlišovala od předchozích variant umístěním střelecké věžičky, která byla vytvořena koncem 60. let konstrukční kanceláří v Tule pro průzkumné vozidlo BRDM-2. Věž byla usazena za řídící část vozidla a podepsala se na snížení výsadku na 8 vojáků a zablokovala stávající přední průlezy, proto byly vytvořeny nové velké průlezy na bocích vozidla. Výzbroj transportéru se skládal z velkorážného kulometu KPVT ráže 14,5 mm a spřaženého kulometu PKT ráže 7,62 mm. Nové vozidlo dostalo silnější čelní pancíř odolávající palbě zbraní do ráže 12,7 mm, modernější pozorovací přístroje a pohonný systém, přičemž celková hmotnost se nezvýšila (10,3 t). V přední části korby byl instalován naviják s délkou lana 50 m a maximální tažnou silou 4500 kg.
Technická data transportéru BTR-60PB :
> hmotnost : 10,3 t (bojová)
> posádka : 3 muži (velitel, řidič a střelec) a 8 členů výsadku
> rozměry : celková délka 7650 mm, šířka 2840 mm, výška (s věžičkou) 2310 mm, výška (bez věžičky) 2060 mm, světlost 480 mm
> výzbroj : kulomet KPVT ráže 14,5 mm (500 nábojů), kulomet PKT ráže 7,62 mm (2000 nábojů)
> pancíř : svařovaný s pancéřových desek o tloušťce 7 až 9 mm (s odolností čela do ráže 12,7 mm, boky pak do ráže 7,62 mm)
> pohon : dva šestiválcové zážehové, kapalinou chlazené motory GAZ -49B každý s výkonem 67 kW (90 HP) při 2600 ot./min.
> obsah nádrží : 290 litrů
> rychlost : silnice až 80 km/h, voda až 10 km/h
dojezd : až 600 km
> překážky : příkop 2,0 m, kolmá stěna 0,40 m, stoupavost 60%, náklon 40%
> jiný zdroj : délka 7220 mm, šířka 2825 mm, výška 2955 mm (s věžičkou BM-30)


< Obrněný transportér pěchoty verze BTR-60PZ.
> Obrněný transportér pěchoty verze BTR-60PB.

Část třetí : Obrněný transportér BTR-70

V roce 1966 se začaly elitní sovětské jednotky vyzbrojovat novým vozidlem pěchoty. Toto bojové vozidlo BMP-1, které v sobě obsahovalo vlastnost transportéru pěchoty a lehkého tanku mělo zprvu u tankových divizí nahradit BTR-50 a později i u motostřeleckých divizí BTR-60. Avšak jeho náročná konstrukce byla výrobně drahá a jeho provoz vykazoval velmi problémů. Tuto situaci vyřešil v roce 1970 vedoucí konstrukční kanceláře závodů GAZ I.S.Muchin předložením hotového projektu vylepšené varianty BTR-60. Prototyp s továrním označením GAZ-50 byl kompletně hotov v září 1971 a vznikl kombinací upravené korby BTR-60 (GAZ-49) s věžičkou z BMP-1. Ve střelecké věžičce byl instalován kanon 2A28 Grom ráže 73 mm, spřažený s kulometem PKT ráže 7,62 mm, přičemž na hlavni kanonu se nacházela odpalovací rampa protitankových řízených střel PTUR 9K11 Maljutka. Jak už bylo uvedeno, původní korba byla změněna, snížení boků korby zapříčinily větší výklenky nad koly, vozidlo se celkově snížilo o 185 mm. Čelo korby se změněným sklonem pancíře dostalo nový vlnolam, který se skládal na horní část. Pro usnadnění nástupu a výstupu výsadku byly mezi druhou a třetí nápravou umístěny boční průlezy mnohem níže, pro rychlejší nastupování dostalo vozidlo na boky dvoje schůdky, a to mezi první dvojici a druhou dvojici náprav. Strop korby byl zjednodušen a střílny změnily místo.
Změny se projevily v instalaci dvou nezávislých brzdných systémech, automatickém systému ochrany před účinky zbraní hromadného ničení a palivové nádrže byly uloženy v izolovaných oddílech. Tento prototypový stroj poháněly dva šestiválcové zážehové motory GAZ-49B, každý s výkonem 93,2 kW (125 HP). Početní stav výsadku se nezměnil, rozdíl byl, že vojáci seděli zády k sobě, což usnadnilo vést palbu střílnami. Spojení posádky zajišťovala radiostanice R-123M, vnitřním spojením byla propojena posádka a jeden voják výsadku. Prototyp se nedočkal sériové výroby, ale zásadně pomohl vzniknout vozidlu s továrním označením GAZ-4905, který byl vyvinut shodnou konstrukční kanceláří.

Základní verze obrněného transportéru BTR-70 (boční pohled).

VERZE transportéru BTR-70 : Viditelnou změnou oproti prototypu GAZ-50 byla instalace střelecké věžičky z BTR-60PB. Testy probíhaly až do poloviny roku 1972 a k 21. srpnu téhož roku bylo vozidlo s označením BTR-70 začleněno do výzbroje armády. Na sériovou výrobu si musel BTR-70 počkat až do března roku 1976, kdy byla ukončena výroba BTR-60PB. Produkce BTR-70 trvala až do listopadu 1984, přičemž v průběhu roku 1980 převzala jeho výrobu filiálka závodu GAZ v Arzamasu. První výrobní série dostaly shodné motory jako verze BTR-60, pozdější byly pak osazeny motory GAZ-66 (ZMZ-4905), každý s výkonem 89,4 kW (120 HP). První veřejné představení si vozidlo BTR-70 prožilo v květnu 1980 při vojenské přehlídce. Samozřejmě i BTR-70 prošlo modernizací, na které se podepsalo nasazení předchozí verze BTR-60 v Afghánistánu. Boje v hornatém terénu zvedly náměr zbraní na 60°, vozidlo dostalo zadýmovací granátomety a střílna na bocích byly umístěny o několik centimetrů výše. Vlnolam na čele korby byl vylepšen a boky vozidla obdržely silnější pancéřování, což mělo za následek zvýšení celkové hmotnosti na 11,5 t. Část vozidel bylo navíc vyzbrojeno granátometem AG-17. V roce 1984 dostala věžička periskop TNPT-1, v roce 1986 pak TNP-205. I když byl transportér BTR-70 dobře hodnocen za svoji rychlost, mobilnost v terénu a obojživelnost, hodnocení srážel malý bojový prostor a slabé pancéřování.

Obrněný transportér pěchoty typu BTR-70 (čelní pohled) – je dobře vidět vlnolam, umístěný na jiném místě než u předchozího typu.

VERZE transportéru BTR-70V : V druhé polovině 80. let byla základní verze BTR-70 modernizována střeleckou věžičkou z vozidla BTR-80.
VERZE transportéru BTR-70M : Rozsáhlá modernizace vozidel BTR-70, kde původní pohonný systém a zadní část korby byl nahrazen shodnými díly z vozidla BTR-80 (jiný zdroj uvádí, že verze BTR-70M byla poháněna jedním motorem UTD-20 s výkonem 223,7 kW (300 HP).
Technická data transportéru BTR-70 :
> hmotnost : 11,5 t (bojová)
> posádka : 3 muži a 8 členů výsadku
> rozměry : celková délka 7535 mm, šířka 2830 mm, výška (s věžičkou) 2235 mm, výška (bez věžičky) 1875 mm, světlost 480 mm
> výzbroj : kulomet KPVT ráže 14,5 mm (500 nábojů), kulomet PKT ráže 7,62 mm (2000 nábojů), dvě ruční odpalovací rampy protiletadlových raket Igla nebo Strela, (ruční granátomety AGS-17)
> pancíř : svařovaný s pancéřových desek o tloušťce 7 až 10 mm (s odolností čela do ráže 12,7 mm, boky pak do ráže 7,62 mm)
> pohon : dva šestiválcové zážehové, kapalinou chlazené motory GAZ-66 každý s výkonem 89,4 kW (120 HP) při 2600 ot./min. (pozdější výrobní série)
> obsah nádrží : 310 litrů
> rychlost : silnice až 80 km/h, voda až 10 km/h
dojezd : až 700 km
> překážky : příkop 2,0 m, kolmá stěna 0,40 m, stoupavost 60%, náklon 40%
> jiný zdroj : délka 7550 mm, šířka 2800 mm,

Transportér BTR-70 na železničním vagonu. Je vidět boční výsadkové průlezy, které se však mohou používat pouze tehdy, když vozidlo stojí.

Pokračování ve 2. části