PALBA.CZ

Rakousko-uherské obrněné vlaky

"Při druhé bitvě o Lvov, bylo z rakouské strany použito i obrněných vlaků. U jednoho z nich byl šrapnelem poškozen kotel parostroje, za nejprudší střelby vojáci kotel chladnokrevně vyspravili a soudruzi jejich při tom zároveň palbou ze strojních pušek ve vlaku umístěných odrazili útok nepřítele, jenž již již se hrnul na zastavený vlak."

Počátky by bylo možné datovat až k počátku 18. století, kdy byla postavena první železnice. Ta se velice rychle ukázala být velice rychlým a především ekonomicky výhodným dopravním prostředkem pro velké množství lidí. Rozsáhlé prostory mnohých zemí se tak začaly rychle zaplňovat sítí železnic a přidružených staveb. Od počátku vzniku prvních železničních sítí, začala se o nový dopravní prostředek zajímat i armáda. Vysocí představitelé vojska si uvědomili, že díky novému dopravnímu prostředku bude možné přesouvat svá vojska rychle, až k místům nasazení. Nicméně hlavním problémem vlaků byla jejich veliká zranitelnost. Hrozilo veliké nebezpečí ze strany nepřátelské palby. Velice brzy se tedy objevila myšlenka pokrýt vlak železnými pláty (tak jako lodě). Poprvé byly nové obrněné vlaky nasazeny v americké občanské válce mezi léty 1861-1865. Tehdy ještě nebyly vlaky osazeny žádnými zbraněmi pro vlastní obranu. Nasazení se dočkaly i v Prusko-francouzské válce z let 1870-1871. První obrněné vlaky se účastnily také první (1880-1881) a druhé búrské války (1899-1902). V jednom z obrněných vlaků byl dokonce povstalci zajat i Winston Churchill. Na počátku 20. století se obrněné vlaky dočkaly nasazení i v Rusko-japonské válce. Ve státním rozpočtu Rakousko-Uherské monarchie (1905) dosahovalo ministerstvo železnic jasně nejvyšší příčky:

Ministerstvo vnitra 52 058 316 K
Ministerstvo zemské obrany 98 701 330 K
Ministerstvo obchodu 223 956 400 K
Ministerstvo železnic 753 561 850 K

Zde je tedy jasně patrné, jak důležité byly železnice pro monarchii, když se na jejich stavbu a udržování vynakládaly takto horentní sumy. Logicky by se tedy dalo přemýšlet i o vojenském využití této železniční sítě. Nebo alespoň k její obraně. I přes zjevné výhody a potřebu této techniky, neměla konzervativní Rakousko-uherská armáda na začátku války k dispozici žádné obrněné vlaky ! Pokud se podíváme na mapu terénu Rakousko-Uherska, pochopíme, že hranice se Srbskem (relativně hornatá a zaostalá) se silně nehodí k použité obrněných vlaků – navíc zde bylo jen velice málo kolejí. Leč zcela odlišná situace byla na hranici s ruským Polskem v Haliči. Místní oblast je prakticky zcela plochá a tedy ideální k nasazení těchto obrněných vlaků. Jediné komplikace se mohly očekávat na východě, kde je terén posetý bažinami. Rakouská generalita si ale patrně myslela že k vítězství budou stačit jen pevné boty jejich pěšáků. Jak se ale později ukázalo, byla oblast Haliče velice vhodná k nasazení obrněných vlaků ba co víc, byly zde obrněné vlaky potřeba. Krátce po vypuknutí války se potřeba obrněných vlaků, ukázala být zcela evidentní. Již v září roku 1914 Hauptmann Fritz Schober, velitel 15. Kuk Eisenbahnkompanie, nechal postavit první improvizovaný, obrněný vlak. Nechal zesílit oplechování lokomotivy na 8-12 mm, pomocí litinových plechů, nechal zpevnit také několik vagonů, které osadil kulomety (tehdy zvanými strojní pušky). Hauptmann Kossowicz, velitel 5. Kuk Eisenbahnkompanie postavil další obrněný vlak na Munkacsko - Stryjské linii. Jeho obrněný vlak byl vybavený dvěma polními děly. Tento vlak byl použit během bojů v září - říjnu a ukázal se být natolik úspěšný, že armádní velitelství okamžitě nařídilo stavbu nových obrněných vlaků, nyní ale se standardizovaným designem. Zakázka byla předána Maďarské strojírenské firmě MAVAG. Základem pro vlaky byly obrněné lokomotivy typu 377, plus dva typy obrněných vozů: 1. tzv. Infanteriewagen a 2. tzv. Kanonenwagen. Infanteriewagen byla vybavena pěti kulomety Schwarzlose M.07 (byly lafetovány ve čtyřech velkých střílnách na bocích vozu), držáky na nádoby s chladící vodou plus menší střílny pro střelce z pušek. Infanteriewagen měl dvě patra: v přízemí byl prostor pro kulomety a na nižším horním patře, prostor pro střelce z pušek. Na střeše se nacházela speciální, pancéřová kopule pro pozorovatele. Kanonenwagen byl osazen velkou věží s polním dělem ráže 7 cm, menší věž pro jeden kulomet Schwarzlose (plus obrněné pozorovací kopule), plus dvě velké šikmé střílny na zadní straně, pro další dva kulomety. Vozy také byly dobře vybavené zásobami potravin, písku v kontejnerech (pro zvýšení přilnavosti při jízdě na kluzkých kolejích), topení, toalety a sněhové pluhy. Později byly přidány světlomety.Tyto tři segmenty - lokomotiva, pěchotní vůz a dělový vůz – byly různě kombinovány, podle potřeby jednotek a polním potřebám. Těžký vlak, se skládal z pěti jednotek. Ve středu formace byl pěchotní vůz, kolem něj obrněné lokomotivy a na koncích dělové vozy. Každý obrněný vlak, měl také služební vlak s výkonnějším lokomotivou, který nesl střelivo a další zboží pro obrněný vlak. Během dlouhých přesunů obrněného vlaku do bojové zóny, byl obrněný vlak tažen právě tímto služebním vlakem, aby se neopotřebovávaly kotle obrněných lokomotiv. Ty se používaly pouze v boji. Většina obrněných vlaků se skládala z lokomotivy typ 377, který byl lemovaný dvěma Infanteriewageny. Existovaly ale i další kombinace, jelikož Kanonenwageny mohly být použity pouze na tratích, které postrádaly tunely, což znamenalo, že v praxi byly použitelné jen na ruské frontě. K potřebám obrněných vlaků vznikly Eisenbahnkompanie, které měly odpovědnost za údržbu a průběžné opravy vlaků a tratí, zatímco bojové operace měly na starost speciální pěší oddíly.
První obrněný vlak, Panzerzüg I, dorazil na frontu poblíž Maramarosszigetu 5. prosince 1914 a byl okamžitě použit v boji. Ostatní obrněné vlaky byly uvedeny do provozu v průběhu roku 1915. Tyto obrněné vlaky byly použity na všech frontách během celé války. Byly ale kritizovány, kvůli příliš slabé výzbroji a neefektivnímu nasazení. Výborně se ale osvědčily při krytí ústupu. Vlaky ale bylo možné nasadit jen za vhodných podmínek. Obrněný vlak, No.VII byl během sedmi měsíců používán jen deset dní. V průběhu války proběhlo několik úprav, především byla zavedena nová obrněná lokomotiva vzor 2001 a také Kanonenwagen byl později osazen motorem, aby se mohl pohybovat sám. Když válka roku 1918 skončila, nacházelo se v Rakousko-Uherské armádě devět obrněných vlaků (dva první improvizované vlaky z roku 1914 byly brzy vyřazeny), z nichž pět bylo v aktivní službě na frontách a čtyři byly ve skladech (v zázemí). Je pozoruhodným zjištěním, že Rakousko-uherské pancéřové vlaky byly vybaveny úplně prvním kompozitním pancéřováním: Původní pancéřové plechy dosahovaly tloušťky zhruba 12mm, pod soustředěnou palbou ruských kulometů se ale ukázal být nedostatečným. Ochrana vlaku tak byla zesílena o dřevěné desky o síle 40mm a z vnitřní strany byly desky překryty plechem o tloušťce 8mm. Celkem tak vnikl první kompozitní pancíř, dosahující síly 60mm (!) Takto byly patrně obrněny jen pěchotní (kulometné) vagony. Mnohým by možná tato inovace stačila, leč inženýři přišli s další pozoruhodnou inovací, přesněji unikátním zadýmovacím zařízením pro pěchotní vagony typ MAV 377. Jednalo se o zvláštní rozvody páry a kouře, který umožňoval vytvořit kolem vlaku velké množství kouře – obrněný vlak tak mohl v případě nouze bezpečně uniknou. Rakušané se očividně poučili z roku 1914, kdy se rusové málem zmocnili jednoho z prvních obrněných vlaků. Vlak měl ještě záložní prostory pod podlahou v nichž bylo možné převážet další zásoby uhlí a potřebnou vodu.


V cizích službách v době poválečné

Obrněný vlak No.II a No.VIII byly zajaty československou armádou a byly jí aktivně používány. Dá se říci, že právě díky těmto obrněným vlakům, se podařilo na konci války obsadit oblast Sudet, která měla patřit k Rakousku. Vlaky tak rychle pendlovaly z jednoho místa nepokojů k druhému a prakticky už jen svou přítomností uklidňovaly napjatou situaci dříve než se vyhrotila k ozbrojeným bojům. Oblast Sudet se tak na dvacet let stala součástí československého státu. Zpět ale k osudu ostatních obrněných kolosů. Stroje No.V a No.III se dostaly do držení polské armády a byly zařazeny do stavu druhé divize armády a rovněž aktivně používány. Obrněný vlak No.IV, VI, VII a IX byly převzaty maďarskou armádou. V roce 1919 maďarská armáda objednala dalších šest vlaků u firmy MAVAG. Všechny tyto vlaky byly často používány v malých válkách, které následovaly v letech krátce po válce. Jeden maďarský obrněný vlak byl zničen během bojů s Rumunskem a další při bojích s Československem. Jeden rakouský obrněný vlak No.XIII se účastnil bojů v Kärntenu v roce 1919. Jeden z obrněných vlaků (pravděpodobně československého původu), převzal Wehrmacht a používal jej při bojích na Balkáně. Některé maďarské obrněné vlaky byly také používány při bojích na Slovensku a v roce 1939 při zajišťování Podkarpatské Rusi. V roce 1940 při útoků na Transsylvanii, Jugoslávii a Sovětský svaz v roce 1941. V roce 1944 všechny čtyři maďarské obrněné vlaky bojovaly v Maďarsku, proti rudé armádě. Poslední zaznamenané použití jednoho z těchto obrněných vlaků proběhlo na severní straně jezera Balaton v roce 1945. Již v roce 1918, zmocnila se mladá polská republika několika obrněných vlaků, bývalé monarchie. Jejich hlavním úkolem bylo především bezpečně a rychle přesouvat vojska přes celou zemi. Poprvé byly polské obrněné vlaky použity v Polsko-ukrajinské válce, kde byly s jejich pomocí obsazovány mnohá města. Příkladem může být třeba město Lvov (hlavní město Haliče). Po vypuknutí Polsko-sovětské války v roce 1919 se obrněné vlaky opět účastnily bojů. V roce 1920 se rudé armádě podařilo zničit osm obrněných vlaků. Bylo tedy rozhodnuto o stavbě dalších 15 nových obrněných vlaků (továrnou v Poznani). K tomuto účelu byl založen Úřad pro stavbu obrněných vlaků (zkratka KBPP), vedl jej kapitán Stanislav Czerepiński. Když se situace na bojišti zlepšila, byla objednávka zrušena. Již byl ale postaven jeden vlak, který byl následně přijat armádou. Do historie vešel pod číslem 13 "General Sosnkowsk". Úřad ale nepřestal existovat, jen se musel přeorientovat na modernizaci a opravy již sloužících vlaků. Během mírového období mezi léty 1921-1939 byly obrněné vlaky staženy ze služby a přesunuty k rezervním jednotkám. Po vypuknutí druhé světové války sloužilo v polské armádě deset obrněných vlaků různých typů. Většina tanků byla zničena již během prvních měsíců války, ostatní byly ukořistěné nepřítelem. Velkým problémem těchto vlaků byla absence protileteckých zbraní a tak se tyto kolosy stávaly snadnou kořistí pro útočící stroje Luftwaffe. Tím se uzavřel příběh polských obrněných vlaků.
Obrněný vlak Śmiały (Smělý), se nazýval polský obrněný vlak číslo 53. Vlak je slavný především proto, že sloužil pod čtyřmi vlajkami – Rakouskou, Polskou, Sovětskou a Německou. Účastnil se bojů od roku 1914 do roku 1945. V roce 1918 se rakouského obrněného vlaku zmocnili Poláci. Vlak byl přejmenován na Śmiały a vstoupil do služby v roce 1918. Pak to byl poslán ke Lvovu, do bojů proti Ukrajinským nacionalistům, během Polsko-ukrajinské války. V období do začátku druhé světové války byl vlak umístěný v 2.Dywizjon Pociągów Pancernych (2. praporu obrněných vlaků) dislokovaným ve městě Niepołomice u Krakova. Jako všechny ostatní polské obrněné vlaky té doby byl modernizován a vylepšen o nové vozy a modernější typ obrněné lokomotivy Ti3. V září 1939 byl přidělen do stavu Łódžské armády. Po účasti v několika bitvách v úvodních dnech války vlak byl stažen do Varšavy, následně do Brześće a nakonec zpět do Lvova, kde byl zajat rudou armádou. Vlak pak sloužil v rudé armádě ale již roku 1941 byl zajat Němci. V československé armádě sloužily celkem tři ex-rakouské obrněné vlaky ale k nim se v roce 1919 připojil zcela nový vlak, postavený podle rakouské dokumentace v železničních dílnách ve Vrútkách. V Praze se podařilo hned v den převratu, 28. října 1918, zajisti soupravu složenou z vozidel rakouského obrněného vlaku č.I, II a VI. Původní maďarská posádka tento obrněný vlak opustila na nádraží ve Vršovicích. Otázkou je proč, možná jí došlo uhlí nebo voda – proč by se jinak nepokusili odjet s vlakem do Maďarska. Tento obrněný vlak byl totiž brzy nasazen proti maďarské armádě na Slovensku. Při jedné akci u Hronské Breznice 13. června 1919 najel vlak č.II na minu a jeho přední kulometný byl zdemolován, později byl ale opraven. Československé vlaky (přejmenované na 1 a 2) se častokrát dostávaly na Slovensku do kontaktu s maďarskými protějšky, leč nebyly nikdy zasaženy. Nepřítel ale přišel při bojích na Slovensku o obrněný vlak č. IV (původně č.VII), který byl zablokován zničením trati ve stanici Sečovce, příslušníky 36. pěšího pluku. V Brně byl dokonce postaven, plukovníkem Bergerem, improvizovaný obrněný vlak. Zbrojovka v Brně-Zábrdovicích oplechovala vagony pancéřem z kotlových plechů. První vůz byl osazen ruskými kulomety Maxim 1910 a nad nimi na otočné věži, horský kanón Škoda M.15 ráže 75mm. Druhý vůz byl osazen dvěma lehkými a dvěma těžkými kulomety Schwarzlose M.7/12. Vlak byl pojmenován BRNO a již v lednu 1919 vyjel pod velením poručíka Bergera na Těšínsko, kde se střetl s polskými vojsky. Při duelu s polským pancéřovým vlakem utrpěl škody na lokomotivě a dělovém voze. Byl ale rychle opraven a držel zde i nadále strážní službu. 29. Srpna 1919 obdržel číslo osm a následně trvale dislokován v Ostravě. V prosinci 1920 byl ale zrušen – odstrojen a rozebrán. Na jaře roku 1919 rozhodlo Zemské vojenské velitelství v Brně o sestavení dalších dvou obrněných vlaků – BRATISLAVA č.3 a GENERÁL ŠTEFÁNIK č.4 v zábrdovické zbrojovce a královopolských železárnách. Vyzbrojeny byly horským dělem M.15 ráže 75mm a dvěma kulomety Maxim. 18. června 1919 odjely na Slovensko. Zde ale již druhý den přišel vlak č.3 o předběhový vůz, jelikož pod ním vyhodili maďaři most do povětří. V bývalém Československu se Wehrmacht zmocnil některých obrněných vlaků, níže jsem umístil jedinou známou fotku ex-československého vlaku. Na fotografii je dělový vůz 7-98499 při bojích na Balkáně. Jedná se o raritní dělový vůz, vyroben jako jen jediný kus - součást obrněného vlaku Panzerzug II. který byl koncem Velké války zařazen do výzbroje československé armády (nalezen na nádraží ve Vršovicích). Později se dostal do služeb wehrmachtu. Jak můžete vidět na fotografii, byl i bojově nasazen. Podle kulometu MG34 se jedná patrně o snímek pořízený začátkem války. Za pozornost stojí hlavně velké vyobrazení umrlčí lebky - podobné označení používal Freikorps a později jednotky SS. V podstatě ale může tank patřit jakékoliv jednotce, jelikož umrlčí lebka byla symbolem pohrdání smrtí a tedy jistého druhu odvahy (i poláci pojmenovaly svůj vlak Smělý). Rozhodně se ale jedná o zajímavou fotografii. Dělový vůz 7-98499 měl lafetováno v čelní střílně jako hlavní zbraň lodní dělo Škoda ráže 70mm, původně určené pro torpédovky k.u.k. maríny, do levého boku pak bylo zasazeno dělo Škoda ráže 47mm, rovněž námořního původu.

Zdroj:
http://www.landships.freeservers.com/ne ... in_kit.htm
http://de.wikipedia.org/wiki/Benutzer:P ... boratorium
http://waristheh-word.blogspot.com/2011 ... ry-of.html
Časopis Železnice z roku 1994, autor V. Francev – naskenované stránky mi poslal jmodrak – děkuju
Obrázky byly upraveny a prohnány Duplexem (doplněna žlutá barva)
Čísla z R-U státního rozpočtu (1905) jsem měl uložená již dříve.
Pár drobností mám z dobového tisku (který vlastním)




vlevo poručík Stanoslaw Malagovski a podporučík Stanoslaw Biega (1919)