PALBA.CZ

Francouzský pneumatický minomet

Luftminenwerfer a pneumatické minomety

Velkým problémem klasických dělových konstrukcí byly především vysoké teploty uvnitř hlavně vzniklé odpálením nálože a potřeba dopravovat velké množství střelného prachu. Mnozí konstruktéři tak obrátili svou pozornost k látce které je všude a je zdarma. Začali tedy experimentovat se zbraněmi poháněnými stlačeným vzduchem – zbraním pneumatickým. Je pozoruhodné že jedny z prvních pneumatických děl vznikaly na druhém konci světa a to v Americe. Zde dokonce bylo postaveno několik pobřežních baterií a křižník USS Vesuvius byl dokonce vyzbrojený třemi dynamitovými děly ráže 380mm (15 palců). Těmito dělo dokázala loď tiše ostřelovat nepřítele až na vzdálenost 2000m. Je třeba zmínit a hlavně připomenout, že nekonvenční pohon má ve Spojených státech poměrně dlouhou tradici. Vždyť právě v Bostnu vzniklo v rukou Williama Joslina první dělo poháněné párou (Baltimorské parní dělo). Mnozí se možná ptají proč právě pára nebo stlačený vzduch, ale odpověď je prostá. V případě Baltimorského děla šlo o nedostatek střelného prachu v konfederačním vojsku. Tato myšlenka ale nebyla zapomenuta a brzy vnikl i speciální pneumatický kanon Sims-Dudley, ve kterém byl stlačený vzduch pro pohon projektilu generován pohybem pístu, hnaného odpálením malé prachové nálože. Dostřel až 900m. Z tohoto důvodu se často nazývá též dynamitovým dělem. Je také třeba zmínit že tato děla se dočkala sériové výroby a také širokého nasazení americko-španělské válce (1898). A právě pozoruhodné úspěchy této zbraně znovuobnovily zájem evropy o pneumatická děla. První pokusy se stlačeným vzduchem se totiž datují až do dob pozdního středověku (!)

Nízká úsťová rychlost těchto zbraní ale nové děla omezovala především pouze pro střelbu vrchní skupinou úhlů. Stlačený vzduch se tedy v Evropě uplatnil téměř výhradě u minometů. Koncem 19. století disponovalo nejlepším dělostřelectvem především Rakousko-Uhersko a právě tento stát jasně vynikal i při konstrukci minometů na bázi stlačeného vzduchu. Tehdy ale experimentovaly a později používaly i státy jako třeba Francie a Německo. Rakousko-uherské minomety ale fungovaly zcela odlišně. U většiny tehdejších (i moderních) vzduchových zbraní probíhá výstřel tak, že do hlavně je nejprve vložena střela a následně je do ní co nejrychleji vpuštěn stlačený vzduch ze zásobníku. Rychlost vpuštění vzduchu do hlavně je absolutně kritická. Střela se totiž začíná pohybovat okamžitě poté, co tlak v prostoru za ní dosáhne takové hodnoty, aby síla, tímto tlakem vyvozovaná na dno střely překonala její tření v hlavni. Pokud je vzduch do hlavně vpouštěn pomalu, střela opustí hlaveň velmi brzy, ještě předtím, než na ni může začít působit maximální síla expandujícího vzduchu a tedy než může dosáhnout maximálního zrychlení. Klíčem k výkonu klasických větrovek je tedy rychlost otevření ventilu a průřez vedení mezi zásobníkem vzduchu a hlavní. Konstruktéři Rakousko-uherských vzduchových minometů si ale osvojili zcela netradiční přístup a to, že ventil vůbec nepoužili (!) Ventil totiž nahradili speciálním zařízením, které udržovalo střelu na místě až do okamžiku, kdy tlak v prostoru za ní dosáhl požadované hodnoty. Teprve poté byla střela uvolněna a začala se pohybovat, přičemž od samotného začátku jejího pohybu na ni působila maximální možná síla. Minomety tedy dosahovaly velmi dobrých výkonů a to i při použití relativně nízkého tlaku vzduchu 55 atmosfér. Tato konstrukce neobsahovala žádné díly vystavené prudkým tlakovým rázům. I tak ale bylo nutné používat hlavně bez vývrtu, což citelně snižovalo jejich přesnost. Jelikož se zbraně poháněné vzduchem používaly spíše jako dávné moždíře (tedy minomety), byla přesnost dostatečná a nebylo tedy ani považováno za nutné střely v letu jakkoli stabilisovat.

Většina popsaných vzduchových minometů se dočkala použití na italské frontě, kde sloužily u dělostřeleckých podpůrných oddílů jednotlivých pěších divizí. Ač se může na první pohled zdát, že tyto neobvyklé zbraně byly jen velkou přítěží pro zásobovače, opak byl pravdou. Haličská nebo balkánská fronta byly poměrně pohyblivé a místní infrastruktura také nebyla zrovna nejlepší. Oproti tomu na extrémě poziční frontě, kterou italské bojiště zajisté bylo, existovala přímo ideální situace. Téměř na každém kopci nebo hoře byl umístěn elektrický světlomet a skoro pod každým kopcem hloubili minéři pomocí pneumatických sbíječek, dlouhé chodby, snažíc se tak odpálit postavení nepřítele (pravdou ale je, že rakouští vojáci museli povětšinou používat obyčejná dláta a palice). Elektrické generátory a kompresory tedy patřily v době první světové války už ke standardnímu vybavení armády. Podobně jako dříve u amerických kanonů byla opět vysoce hodnocena obtížná zjistitelnost místa zbraně. Velikou výhodou také byla absence nutnosti dopravovat, do vysoko položených pozic, enormní množství střelného prachu a munice. Hlavní tíhu bojů sice nesly těžké houfnice a vynikající 7,5cm horské kanony M.15 ale ani jednotky používají nejrůznější typy Luftminenwerferů se za své výkony nemuseli stydět. Konec války byl ale nemilosrdný i v případě těchto nevšedních zbraní. Po roce 1918 zůstaly vzduchové minomety krátce ve výzbroji rakouské armády, ale vzhledem ke ztrátě výrobních závodů a celkové redukci armády byly brzy vyřazeny. Československo, kde zůstaly zachovány v podstatě veškeré kapacity pro výrobu dělostřeleckých zbraní rozhodně netrpělo nedostatkem dělostřelecké výzbroje a jeho nově vzniklá armáda se orientovala na těžší palné zbraně, takže do její výzbroje vzduchové minomety zařazeny nebyly. Podobně konservativně se zachovala armáda maďarská a tak éra těchto vynálezů prakticky skončila s posledními výstřely první světové války. Na závěr ještě soupis veškerých Luftminenwerferů používaných Rakousko-uherskou armádou (i s výrobcem):

8cm Luftminenwerfer M15 – Vereinigte Elektrische Maschinen AG
10,5cm Luftminenwerfer M15 – Ehrhardt & Sehmer (Německo)
12cm Luftminenwerfer M16 - Österreichische Metallwerke, Königfeld bei Brünn
15cm Luftminenwerfer M15 - Maschinenfabrik Esslingen (Německo)
20cm Luftminenwerfer M16 – Österreichische Metallwerke, Königfeld bei Brünn

8 cm Luftminenwerfer Model 1915

Jako první se do výzbroje dostal osmicentimetrový lehký minomet. Prototyp byl zkonstruován v dílnách 58.pěší divize. Sériová výroba započala u firmy Vereinigte Elektrische Maschinen AG v Budapešti. Jeho hlaveň byla přibližně 70 centimetrů dlouhá a bylo možno měnit její náměr. Lafetu tvořila jednoduchá dřevěná deska a na kovovém rámu byl umístěn i litý zásobník na vzduch. Tento nejmenší minomet pracoval na systému Roka-Halasz. Nabíjel se ústím hlavně a jeho zadržovací zařízení nemělo vnější ovládací prvky. Ve dně střely byl umístěn speciální šroub který držel střelu na místě. Až bylo dosaženo potřebného tlaku tak se šroub přetrhl a střela vylétla z hlavně. Obsluhu mohl bez problémů obstarat jediný voják.

Ráže: 80 mm
Systém: Roka-Halasz
Délka: 70 cm
Max. dostřel: 1500 m
Hmotnost střely: 1,5 kg
Obsah vzduchu: 6 – 7 litrů
Tlak vzduchu v láhvi: na 10 – 12 výstřelů
Obsluha: 1

12 cm Luftminenwerfer Model 1916

Královopolské strojírny u Brna (Brünn-Königsfelder Maschinenfabrik Lederer & Porges) ale brzy přišly s mnohem úspěšnějším řešením a vznikl tak prototyp dvanácticentimetrového minometu. Dne 23.listopadu roku 1915 proběhly armádní testy a nový minomet svými schopnostmi jasně překonával původně používaný minomety německé výroby. Zásadním konstrukčním rozdílem proti minometu osmicentimetrovému bylo také to, že se nabíjel zezadu – systém Spitz-Bartelmus. Před výstřelem se hlaveň oddělila od závěru a na kolejnicovém závěsu se posunula vpřed ve směru střelby. Mina byla následně usazena do závěru a spojena se zádržným zařízením. Následně byla hlaveň bajonetovým úchytem opět spojena se závěrem – navlečena na střelu. K drobnějším korekcím dostřelu bylo možno využít i nastavitelný náměr. Tyto minomety se v průběhu války vyráběly také v různých jiných firmách. Na začátku rok 1916 se podařilo vyrobit 100 minometů a 50 tisíc střel. Do konce roku se vyrobilo přibližně 280 a do konce roku 1917 dokonce 930 Luftminenwerferů. Během let docházelo k různým úpravám a předělávkám, jelikož dokumenty z konce války pojmenovávají původní verze jako M.16a, detaily k těmto úpravám ale nejsou známy.

Ráže: 120 mm
Systém: Spitz-Bartelmus
Délka: 2 m
Hmotnost: 309 kg
Max. dostřel: 800 - 1600 m
Hmotnost střely: 4,65 kg
Hmotnost výbušné látky: 1 kg
Max. tlak vzduchu: 35 atm.
Max. rychlost střelby: 2 rany/min.
Výška láhve se stlačeným vzduchem: 1,1 m
Hmotnost láhve: 60 kg
Tlak vzduchu v láhvi: 200 atm.
Obsluha: 3

20 cm Luftminenwerfer Model 1916

Královopolské strojírny u Brna ale také daly vzniknout největšímu Rakousko-uherskému, pneumatickému minometu. Jednalo se v podstatě o zvětšený minomet ráže 12cm. Jeho výkon byl více než úctyhodný. Pětatřicetikilogramové miny dokázal střílet na vzdálenost přibližně 1,25 km a lehčí miny dvaadvacetikilogramové pak téměř na 1,6km. Rozměry a zejména hmotnost (přes 700kg) této zbraně se velmi negativně projevovaly na bojové použitelnosti. Zejména kvůli nutnosti manipulovat při míření celou zbraní. Také spotřeba vzduchu byla enormní. Navíc měl fixní náměr (45°) a dostřel mohl být korigován pouze použitým tlakem. Celkem bylo vyrobeno jen sto těchto kolosů a brzy jej nahradil šestadvaceticentimetrový minomet M.17 vyvinutý Škodovými závody v Plzni.

Ráže: 204,8 mm
Systém: Spitz-Bartelmus
Délka: 3 m
Hmotnost: 725 kg
Hmotnost střely: 34,4 kg
Max. dostřel: 1250 m
Hmotnost střely: 22,6 kg
Max. dostřel: 1600 m
Max. tlak vzduchu: 55 atm.
Délka láhve: 110 cm
Hmotnost láhve: 60 kg
Tlak vzduchu v láhvi: 200 atm.
Tlak vzduchu v láhvi: na 5 - 7 výstřelů
Obsluha: 5

Zdroje:
https://weaponsandwarfare.com/2015/10/1 ... atic-guns/
http://g2mil.com/pneumatic.htm
http://en.valka.cz/topic/view/36225
http://panzernet.net/php/index.php/topic,2632.0.html


Sims-Dudleyovo dynamitové dělo




USS Vesuvius


8 cm Luftminenwerfer


12 cm Luftminenwerfer Model 1916