PALBA.CZ

Vzpomínky F.P. na konec války v roce 1918


6. února 1918 nastoupil jsem službu vojenskou. Byl jsem 17 roků a 2 měsíce stár.
Vojenský výcvik prodělal jsem u pěšího pluku č. 81 v Jihlavě. Tento výcvik probíhal bez zvláštních zjevů, nepočítáme-li za zvláštní zjev to, že jsme velmi často vyjadřovali náš vzdor tím, že jsme při odchodu z cvičiště odmítali na povel zpívat, že jsme za trest při nadávkách chodili do nekonečna „tam a zpět“, nebo že jsme dělali různá cvičení jako ku příkladu „K zemi“ a „Vztyk“, což se do nekonečna opakovalo apod.
Cvičení a zase cvičení, ještě více nadávek a urážek, ale o to méně jídla.
Tak plynula doba vojenského výcviku. Při tom, nejdříve udiveně, později rozhořčeně a na konec snad i lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje myšlenka, ale systém, dril. Neměli jsme sice žádných plánů do budoucnosti, ale přece jsme již měli nějaké ideje.
Po uplynutí výcviku dostavil se den výběru a zařazení do maršky a tím den odchodu do zákopů. Zařazeni do maršky nebyli jen ti, kteří se nějakým způsobem „vykoupili“ a ti – a těch bylo daleko více – kteří se ztratili a žili někde v lesích.
Dostali jsme tornu a celý další polní náklad a když jsme to viděli, skoro jsme nevěřili, že to unesem.
Závěrem byli jsme vedeni do kostela, ke zpovědi a přijímání, dostali jsme předen rozhřešení, ale i posvěcení za zabíjení nevinných lidí!!!…….
Po tom všem jsme nasedli do nákladních vozů. Jak obyčejně při každém odjezdu do pole, bylo všude zpěvu, překřičování a loučení se svými drahými, ale hodně bolesti v duši i zaťaté pěsti v kapsách!
I já se loučil se svými rodiči a sourozenci. Ale jen v myšlenkách. Nečekal jsem nikoho, neb nikdo nemohl přijít. Sourozenci byli malí, otec byl na vojně a matka nemohla, jistě někde doma v koutku duše pláče.
Bylo to těžké, velni těžké. Odjíždím a nevím kam a doma zůstávají moji nejbližší a já nevím jak a z čeho budou žít. Neveselé myšlenky, hodně bolesti v duši mne vyprovázely na frontu!….

Cesta vlakem vedla z Jihlavy přes České Budějovice do Lince, Salzburku, St. Johan in Pongau, do Hallu, odkud jsme šli za vydatného deště do Insbruku. Cesta byla velmi úmorná. Když jsme přišli do Insbruku, byli jsme úplně vyčerpaní. Nic nám nevadilo, že za tohoto počasí jsme se uložili na jakékoliv volné místo v ulicích a čekali, až budeme někam umístěni. Konečně, po dlouhém čekání, pozdě večer byli jsme ubytováni na několika různých místech v nějakých kůlnách a stodolách. V Insbruku jsme se zdrželi několik dní a dělali namáhavé pochodové cvičení do okolí, zvláště na horu Solstein, přes 2600 m vysokou.
Z Insbruku jsme po několika dnech odjeli vlakem přes Brennerský průsmyk do stanice pravděpodobně Sterzing, odkud marška šla dále pěšky do Merana.
Já jsem měl nohy odřené, zůstával jsem pozadu tak, že jsem se od maršky odloučil a v jedné železniční stanici sedl do vlaku, jel přes Brixen, Bocen (Bolzano) až do Meranu. Zde jsem čekal až do příchodu maršky. Za to jsem byl potrestán tím, že při jednom pochodovém cvičení jsem byl 2 hodiny uvázán u stromu. Byly to trudné dvě hodiny, kdy jsem visel za ruce vzadu uvázán u stromu tak, že jsem se jen špičkami dotýkal země. Když jsem omdléval, stačilo, když strážný na mě chrstl kyblík vody.
V Meranu byl delší celkový oddech a podstatně lepší jídlo, ale na mašírování se nezapomínalo. Zdá se, že při mašírování člověk s velkým bolem, rozbitým srdcem i při velké námaze, zapomene na všechno kolem sebe, kromě mašírování.
Ale zde i při tom mašírování měli jsme i jiný oddech, který nám skýtala řeka Adiže. Koupeme se a pak hloučky a jednotlivci sedí po březích řeky, košili v rukou a ruce plné práce. Chytáme vši a ani se nestydíme. Není to jednoduché, když jich má člověk mnoho. Je to však jednotvárné, že se při tom člověk znudí.
Jednoho dne pak jsme dostali návštěvu. Přišel k nám zástupce církve v černých sukních. Vykonal „bohoslužby“ zpověď a přijímání, polní mši a kázání, závěrem posvěcení zbraní.
Mluví výhradně o válce: Musíme zvýšit své úsilí, musíme dopředu za každou cenu, oči celého světa jsou upřeny na nás, zálohy nejsou. Běžte proto a bojujte až do vyčerpání. Lidé vás budou obdivovat. Bůh vám vše vynahradí na nebi. Není hřích zabíjet své nepřátele!!
Měl ještě říct: Bůh vás vidí, třeste se před ním, dělejte to, co vám přikazuje, abyste dělali: zabíjejte se navzájem; děla, plyny, letecké pumy nešetřete!

Musel jsem se odvrátit. Snad ani kněz to není! Musel jsem si nad takovým strašným zmatkem duší položit otázku, ale také si ji zodpovědět : Kam až došly národy, které byly svedeny dovedným ďábelským systémem – vládnoucími a majetnými? Skutečně není žádné východisko z této temnoty?

Ještě několik dnů a celá marška dává se na pochod do Bolzána, kde jsme nasedly opět do nákladních vozů a vlak nás vzal do Tridentu.
Po krátké zastávce v Tridentu, odešli jsme lesními cestami, které vedly stále po celkem strmých cestách do kopce. Nevěděli jsme, kam tyto cesty vedou, ale věděli jsme, že to bude fronta, že to bude střetnutí s nepřítelem.

Celá tato cesta mezi Lincem a Tridentem otevírala krásné pohledy na krajinu. Byla to krása, při které oči přecházely……

Ale tuto krásu několikrát bolestně překrýval nářek, pláč a kvílení, pláč bolesti zraněných, kteří leželi na nosítkách. Bylo to náhlé a hrozné vytržení, byl to první hrozný pohled na tvrdou skutečnost.
Byly to transporty raněných, které v noci se plížili do měst na temné nádraží a přivážely rozbité a krvácející lidí z bojišť do vnitrozemí. Jsou to Ti, kteří tudy šli před námi, tak, jak my jdem dnes.
Jezdili v noci. Den je nesměl spatřit. Lidé nesměli vidět, co z lidí dělá válka.
Běda těm, kteří žijí na zemi a nesou za to zodpovědnost…..

Z Tridentu jsme nastoupili cestu pěšky. Byla to poslední část naší cesty. Cesta, která se zarývá do paměti každému a snad do celého dalšího života. Před každým z nás stojí otázka“ Vrátím se? ..Jak se vrátím?
Je to cesta kropená slzami, cesta strachu a dětského zoufalství.
Dětské obličeje šli lesem a stále do kopce. Jdou zatrpklí, upocení, ohýbají se pod nákladem a bojí se cíle. Ráz, dva na ně již neplatí. Cestou potkávali jsme různé kolony, každá měla jiné zaměření, jiný směr a úkol. V lese byli již stopy války. Cesty byli rozbité granáty, stromy zpřerážené, sem tam u cesty ležel zabitý kůň.
Přichází poslední večer, poslední pokyny a poslední zastávka. Deštivý poslední večer.

Dále jsme li jen v zástupu. Pomalu plameny vyšlehovaly na všech stranách. Vzduch je plný napětí. Uvědomujeme si, že všude, kam noha vstoupí, číhá smrt. Všechno je tak hrozné, hrozné je žít a ještě hroznější je umírat. A my jsme šli, dávali sebou vládnout jako stádo beranů.
Přicházíme na návrší takřka bez lesa. Reflektory počínají vrhat své ostré světlo a hledají Krátce na to dělostřelectvo svojí palbou uzavírá naši přístupovou cestu. Byly to nevýslovně těžké okamžiky pro nás. Padali jsme k zemi, mnohý se dal do pláče, a zase vztyk a skok někam dopředu.
Po nekonečně dlouhé a svízelné cestě jsme se přesunuli do spojovacích zákopů a byli rozdělení do několika velkých, ve skále vykopaných kaveren, kde se stěn stále stékala voda. A my byli promáčení. Dle sdělení nacházeli jsme se v blízkosti Rovereta.
Zde jsme strávili celý příští den poměrně v klidu.
Teprve večer počal v zákopech život. Byl to vůbec život? Ne, byla to pohotovost, čekání……..
Vedle toho byli vyhledáváni dobrovolníci, kteří by šli pro jídlo, které bylo vydáváno dále vzadu, za frontou a přihlásil jsem se také.
Z fronty jsme odešli celkem bez potíží i když se ojediněle ozvaly rány z děla.
Po delší době čekání ve velké kaverně přijíždí vozy z jídlem. Skoro současně však krouží po obloze světla reflektorů a palba z děl. Najednou nehorázné zavití a zablesknutí. Kryt je zasažen, ale kamenné stěny odolaly. Přesto však vniká do kaverny sírový čmoud, musíme ven, ale kam?
Pod stálým napětím převzali jsme jídlo a dali se na zpáteční cestu do zákopů.
Cestu ukazovaly nám křížící se světla reflektorů a dopady granátů, které však současně nám znemožňoval přísun jídla. Cesta zpět byla svízelná. Po každém výstřelu rakety neb rány z děla padali jsme k zemi, plížili se, naráželi na skálu, pahýle stromů, díru v zemi. Při tom nádoby z jídlem při vztyku nás připoutávali k zemi. Každý musel pomoci sám sobě, každý byl najednou sám, nebyl zde kolektiv.
Tak jsme se konečně k půlnoci dostali k našemu úseku a nastalo rozdělování jídla.
Vícekrát jsem se o přínos jídla nepřihlásil.
Tak uběhla první noc a první den na frontě, ve které jsme se seznámili jak s frontou, tak i životem na ní.
A další noci byly zhruba stejné a sobě podobné: Ohnivé sloupy světel z reflektorů létají po obloze, svítí a hledají; strašné blýskání raket neustává a osvětluje široký prostor nad zemí a hledá nás a nám zas ukazuje, kde je nepřítel. Do toho se mísí houkání děl, vytí výstřelů, záblesky, řev a svištění granátů a štěkání kulometů.
Země je rozrytá zákopy, plná děr do kterých se člověk může vrhnout a schoulit a přes něj s protivným hvízdáním létají střepiny granátů, přerážené stromy znemožňují cestu, ale také se stávají skrýší, když je nejhůře, v kavernách teče voda ze zdí i když neprší, tím více pak když prší a nad tím vším se vznáší pach zamořené krajiny a dýchá ledový chlad.
Při tom si člověk nemůže zapomenout, že slyšel letět granát, který vybuchl v jeho blízkosti, nebo že ho napadlo se schovat.
Ale to není nic proti tváří smrti, která se vznáší nad krajinou, proti hroznému strachu před smrtí, která každý den a každou noc, ale i každým okamžikem může nastat, nebo člověka nadosmrti zmrzačit. To je hrozné, vždyť každý člověk a tedy i voják má rád život. Nebo voják není člověk????

Přes den je v zákopech klid zbraní, ale za to ve dne probíhají různé přelety nepřátelských i naších válečných letadel a tak rozrušují „klid“ na frontě, ale zasviští koupe z pušky, zaštěká nepřátelský kulomet.
To vše se dohromady vzájemně proplétá, aby život na frontě nebyl tak jednotvárný. Je to však život???
Tak probíhal život a čas na frontě. Ale čas je hrozný pojem. Šťastna jsou zvířata, která pojem neznají!
K frontě jsme přijížděli jako vojáci, snad i lidé, ale na frontě žijeme jako lidská zvířata!
Odkudsi z dálky byl slyšet výkřik: Vždyť jsme byli lidé!…..
A ozvěna: Národy staly se národy vrahů!….
Kdo to všechno udělal? Kdo nese zodpovědnost?
U nějakého stolu podepsalo se několik nadlidí, které nikdo z normálních lidí nezná, kus papíru a udělali ze všech dohromady nepřítele. Učinili cílem to, co má být trestáno opovržením celého světa.

Tak, aniž bychom si toho uvědomovali, ubíhá čas. Jedné noci přichází do našich zákopů nové útvary. My jsme vystřídaní a odcházíme, ale nevím, kam jdeme.
Byli jsme ubytováni v nouzových barácích, za frontou v lese. Je to bezesporu vydechnutí. Máme pravidelné teplé jídlo a několik dnů i v celku klid. Nezapomínáme, ale nepřemýšlíme, neb hrůzu zákopů lze snášet tak dlouho, pokud se člověk před ní krčí, ale zabije ji, když o ní dodatečně přemýšlí.
To, co teď na nás padá jak kámen, probudí se v nás jistě po válce. A to probuzení bude jistě zlé , neb naše hlavy budou jasné.
Sotva uplynulo několik dnů v klidu za frontou, jen pár kilometrů za frontou, začínáme tím největším nesmyslem , salutováním, parádním pochodem, srážením pat! Dril zdá se, že je nesmrtelný. Jak jsou lidé ubozí.
Ale tento dril vyvolal neklid. Nejprve se jen šeptalo mezi jednotlivci, neklid se rozšiřuje do hloučků, při tom hlasy se stále více zesilují. Jednoho dne začali se šeptat, že velitel našeho praporu – aby docílil svého povýšení – navrhl, aby náš prapor šel dobrovolně znovu do zákopů. V praporu se vytváří situace neposlušnosti.