Mapa bojiště na salernských pláží od 9. do 13. září 1943 i s místy kudy postupovaly britské bojové brigády a americké plukovní bojové týmy.
Okolo poledne dne 9. září 1943 vznikly zácpy v britských divizních plážových sektorech u 10. as, a to především u britské 46. pěší divize (skládala se ze 128. pěší brigády, 138. pěší brigády a 139. pěší brigády). Všechny přesuny do vnitrozemí se na krátkou, ale osudnou dobu zastavily. Místní velitelé vylodění byli přesvědčeni o tom (po zprávě o masakru britského 5. praporu Hampshirského pluku - viz Č.18), že kousek ve vnitrozemí stojí velká německá uskupení s tanky. Proto se rozhodli raději zaujmout obranné pozice u Maggazena (viz. mapa), dokud nebude celá 46. pěší divize dostatečně posílena, aby se s německými tanky a pancéřovými granátníky vypořádala. Až teprve v 15 hodin odpoledne byl nakonec z pláže „Uncle Red“ vyslán jeden prapor se třemi tanky, aby vtrhl do vnitrozemí za pláží „Uncle Green“. Prapor narazil asi 1,5 km ve vnitrozemí na menší německou formaci, kterou po krátké přestřelce mezi tanky zahnal na ústup. Když se přiblížil soumrak 9. září 1943, ohlásil velitel útočného britského praporu, že oblast je vyčištěná. Ale až druhý den – D + 1 po zahájení invaze – tedy 10. září 1943 vyrazily britské jednotky z pláže „Uncle Green“ kupředu, aby uvolnily cestu britské 138. pěší brigádě a postupovaly k Salernu a průsmykům. To však již byla nejlepší příležitost k postupu promeškána. Prostě generál Hawkesworth, velitel britské 46. pěší divize, usoudil, že místo rychlosti, místo pokusu o smělý manévr, bylo lepší zabezpečit základnu, kde se jeho divize vylodila. A právě proto se nezmocnil horských průsmyků v době, kdy je ještě Němci nestřežili a kdy je Britové mohli snadno obsadit. Druhou šanci již nedostal, těch nejdůležitějších 24 hodin bylo pryč. Netrvalo dlouho a němečtí pancéřoví granátníci ze 14. ts generála Balcka již spěchali směrem k plážím, aby britským útočníkům zablokovali cestu, ale je nutno zde říci, že většinu práce již odvedly 3 německé tanky nadporučíka Gustava Meierkorda z 1. praporu 64. pluku pancéřových granátníků z části „Bojové skupiny Stempel“ (viz. Č 18).
Horečná činnost probíhala v noci z 9. na 10. září 1943 u německé 16. td a štáb tankové divize se určitě nevyspal. Šipky na situační mapě v operačním voze 16. td jen poletovaly. Ukazovaly průnik britské 169. brigády (56. pěší divize) přes „Opěrný bod Lilienthal“, k němuž došlo v 10. hodin dopoledne a ukazovaly také směr protiútoku nadporučíka Meierkorda. Mnohem vážnější však bylo, že odpoledne ve 14. hodin se německý 2. prapor 64. pluku pancéřových granátníků, který byl tvořen další částí „Bojové skupiny Stempel“, ocitl v sevření Britů, kteří drželi vesnici Pontecagnano na jedné straně a městečko Bellizzi na straně druhé. Z jednání štábu německé 16. td vyšel příkaz ke zřízení německé základny v Battipaglií za účelem německého protiútoku tankové divize, ale pak se zjistilo, že i Battipaglia je v britských rukou. V tu chvíli se ukazovalo, že některé akce nadřízených velitele 16. td generála Sieckeniuse byly neužitečné. Například životně důležitá byla dodávka PHM, ale vrchní velitel Skupiny armád Jih polní maršál Kesselring, přesněji jeho štáb, se přepočítal ve věci požadovaného množství a zapomněl svou 10. A informovat o tom, kde se nacházejí italská skladiště PHM. Ke všemu ještě na jihu v Kalábrii panikařící německý námořní důstojník nechal vypustit celý lodní náklad PHM do moře v obavě, aby ten nemohl padnout do rukou Britů. Tím se stala německá 29. divize pancéřových granátníků (76. ts) neschopná rychlejšího pohybu a její přesun na sever k Salernu byl o 48 hodin zdržen. Když se pokoušel velitel německé 10. A generál von Vietinghoff převzít řízení celé bitvy u Salerna do svých rukou, způsobil v celé bitvě další zmatek. Měl v plánu převelet 16. td a oblast, za níž byla zodpovědná, od Balckova 14. ts pod Herrův 76. ts, a to přímo uprostřed bojů, ihned po příjezdu Herrových vojsk z jihu. V tom momentě byl velitel 16. td generál Sieckenius zavalen protichůdnými doporučeními a rozkazy ze strany svého stávajícího nadřízeného velitele 14. ts generála Balcka, pak také svého budoucího velitele 76. ts generála Herra a i samotného velitele 10. A generála von Vietinghoffa, jehož náčelník štábu mu po telefonu nepokrytě a poněkud zbytečně řekl: „Der Kerl muss raus!“ (doslova to znamená: „Ten chlap musí vypadnout!“, nebo ještě hovorovější řečí: „Vykopněte toho blbce ven!“).
Generál Balck, velitel německého 14. ts, kam spadala tanková divize „Hermann Göring“ a 3. a 15. divize pancéřových granátníků, které postupovaly od severu za palby děl, aby pomohly 16. td se dostaly brzy do jejího sektoru a generál Balck přijel na velitelství 16. td. S ním tam přijel i jeho náčelník štábu plukovník von Bonin, který po udělení rozkazů (za přítomnosti svého nadřízeného, což byl běžný postup příslušníků německého generálního štábu), trval na tom, že všechna německá vojska musí do 48 hodin smést britskou a americkou armádu do moře a to dřív, než se vyloděné jednotky posílí do té míry, než se s nimi bude moci hnout. Krátce po tomto rozkazu se objevil generál Herr (76. ts), který měl rozkaz převzít velení ihned po příjezdu svých vojsk. Dožadoval se všech informací o situaci a dost neomaleně na velitele 16. td Sieckeniuse dotíral. Generál Sieckenius předtím v reakci na naléhání generála Balcka vzal plukovníka von Holteye, který velel jeho záložní „Bojové skupině von Holtey“ a urychleně s ním odjel do terénu, aby společně prozkoumali situaci. Tímhle počinem zcela zjevně generál Sieckenius ignoroval zprávu od „Bojové skupiny Stempel“, že Britové ustoupili k silnici č. 18 a že se Stempelův 1. prapor z 64. pluku pancéřových granátníků nachází nyní severně od této silnice.
Mezitím se všechny 3 britské brigády z 56. pěší divize (skládala se z 167. pěší brigády, 169. pěší brigády a 201. gardové brigády) aktivně zapojily do boje. Britský 2./6. prapor královnina královského pluku ze 169. brigády se na levém divizním křídle tvrdě utkal s německou jednotkou, kterou rozbil. Při bitvě britský prapor ztratil zhruba 172 mužů, což pro něho byla velká ztráta, ale nyní měl pevně v držení svůj cíl. Britská 201. gardová brigáda se stáhla blíže k silnici č. 18 a chystala se druhý den ráno zaútočit. Napravo od této brigády se 8. praporu královských fyzilírů ze 167. pěší brigády podařilo v kratším boji zabezpečit divizní křídlo v Sant Lucii, zatímco 9. prapor královských fyzilírů se zakopal v pozici severně a východně od města Battipaglie.
A právě sem velitel 16. td generál Sieckenius a jeho „Bojová skupina von Holtey“, nic zlého netušíce, uháněl do Battipaglie, kde právě narazily na palbu protitankových děl z pozic britských královských fyzilírů. Hned první výstřely zasáhly německý velitelský vůz a radiovou sekci a plukovník von Holteye utrpěl těžké zranění (byl vystřídán, ale nadále byl používán název „Bojová skupina von Holtey“ i když velení bojové skupiny převzal jeho pobočník). Když se potom generál Sieckenius s ostatními vrátil na své hlavní velitelství, štáb německého 14. ts stále uvažoval, že podnikne kombinovaný útok. To přesto, že německá 15. divize pancéřových granátníků ještě do svého bojového prostoru nedorazila. Co se však podařilo bylo to, že ráno 10. září 1943 přijel z Apulie 1. prapor 3. parašutistického pluku (1. parašutistická divize z 11. parašutistického sboru) a průzkumný prapor z 29. divize pancéřových granátníků ( 76. ts z Kalábrie, z jihu Itálie). Generál Sieckenius těmto praporům okamžitě nařídil, aby se spojily s „Bojovou skupinou von Holtey“ a vytlačily Brity z Battipaglie. V tu dobu se objevil na velitelství 16. td také generál Herr, velitel 76. ts, a sdělil Siecekeniusovi, že druhý den ráno přechází od podřízenosti velení 14. ts generála Balcka, nově pod jeho velení. Měl se mezitím připravit útok v jižním směru, aby zabezpečil Ponte Sele v místě, kde se řeka Sele křížila se silnicí č. 19, po níž měly přijíždět další jednotky generála Herra z Kalábrie, aby se zapojily do bitvy na salernském předmostí.
A tak odpoledne 10. září 1943 situace na německých štábech připomínala uměle navozený zmatek, který obvykle panoval na nějakém mapovém cvičení na štábní škole, kde se prostřednictvím takového zmatku učili důstojníci řešit série obtížných problémů, spíše než standardní, logicky a jednoduše pojatou operací v praxi. Generál Sieckenius obdržel od 14. ts rozkaz vést útok směrem na západ (na Battipaglii) a od 76. ts měl instrukce ať zaútočí na jih. V tu dobu hlásila část divizního ženijního praporu, že stále svádí boje v oblasti San Lucie, „avšak“ - jak stojí ve válečném deníku 16. td - „jelikož nemají žádného důstojníka, kdoví jaká je tam situace ve skutečnosti?“. Tehdy o pohybech Američanů neexistovaly žádné informace, ale německý štáb zastával názor, že jejich zdánlivá nečinnost nemůže trvat dlouho, a že kdyby podnikli výpad podél severního břehu řeky Sele ve směru Eboli, kde by jim nestálo nic v cestě – mohla by německá 16. td být rozštěpena vedví…
