Mapa „ První bitvy o Cassino“.
U Anzia obrannou bitvu vybojovali spíše ti obyčejní vojáci a nižší důstojníci, když vlastně „vydrželi vydržet“. Zdrojem tohoto rčení je: Peter Verney – Anzio 1944: an Unexpected Fury (Batsfort, London 1978) str. 180. Když základní historická fakta o bitvě u Anzia jsou z několika historických knih.
V únoru 1944 musel generál Lucas odejít. Byl zproštěn funkce, přestože měl stále v době velení 6. as funkční logistiku, měl dostatek sil a záloh a v únoru se sborem vybojoval v defenzivním boji důležité vítězství. Jenomže neustále váhal. A jak říkali i jeho podřízení, jeho štáb neustále vězel v podzemním velitelství – „v katakombách pod Nettunem, obklopený strašidelnými a chmurně vyhlížejícími ostatky ranných křesťanů“. Jeho podřízení velitelé si stěžovali, že neměli nikdy po vylodění přesné a aktuální informace o operacích a nepřítele. Ale oni neměli ani informace o tom, co chce generál Lucas dělat dál. Vlastně to udržení předmostí při neustálých německých protiútocích vybojovali jeho podřízení. Generál Lucas takřka nezasahoval. Byli to oni, velitelé jednotlivých divizí, kteří, když viděli, že Lucas váhá nasadili proti útočícím německým jednotkám tanky, aby zastavily rozhodující německý protiúder.
A právě i kvůli tomu musel generál Lucas odejít.
Nadřízení generálů Clarka a Alexandera, štáby z Londýna a Washingtonu se neustále ptali kde je nějaký strategický zisk u Anzia, když vydali tolik prostředků. Tak například „věčný šťoural“ (myšleno v kladném slova smyslu) premiér Jejich Veličenstev Winston Churchill, chtěl vědět něco o statistikách posil do Anzia. Dozvěděl se čísla, že do Anzia bylo přepraveno 70 000 mužů a 18 000 vozidel různého druhu. Neodpustil si kousavou poznámku, cituji:
„Musíme mít velkou převahu v počtu řidičů.“
I náčelníci štábů se ptali, ale asi prakticky jen náčelník amerických štábů Marshall to vystihl, když řekl, cituji:
„Možná to bude Clark, kdo půjde.“
Myslel tím, kdo měl být vyměněn po neúspěších u Anzia do února. Nakonec se tak nestalo a Clark zůstal. V tomto období února 1944 ještě Winston Churchill pod tíhou nezdarů a všech možných potíží, dal tzv. „skvělé doporučení veliteli 15. Skupiny armád v Itálii generálu Alexandrovi“, když mu řekl, že už by neměl svým podřízeným, myšleno zde generálu Clarkovi – „jenom radit, ani je povzbuzovat, ale měl by jim nařizovat co po nich chce!!!“, když dále řekl,cituji:
„Americké orgány… tvrdí, že jejich armáda byla zformována spíše podle pruských než britských směrnic, a že američtí velitelé očekávají, že obdrží jednoznačné rozkazy, jimiž se budou řídit… Věří, že vám vyhovuje ponechat Lucase velitelem předmostí. Pokud ne, měl byste tam umístit někoho, komu důvěřujete.“
I když se houpala i židle pod generálem Clarkem, rychle se vše, i díky Salernu, zažehnalo. Totiž generál Clark mnohokrát projevil i osobní statečnost. Ona každá návštěva Anzia představovala riziko. Lehký letoun, s kterým tam generál Clark létal, se 2x dostal do problémů, a když cestoval po moři, jeho námořní hlídkový člun se stal terčem německé palby a generál Clark musel podpírat raněného kapitána, zatímco sám člun kormidloval a odvezl jej do bezpečí. Přímo v Anziu pak zachránil v dělostřelecké palbě britského řidiče, to když jej vytáhl z hořícího vozu, převážejícího munici. Za tenhle čin obdržel vedle „Kříže za vynikající služby“ od Salerna ještě „Bronzovou hvězdu“. Všechno to mu slouží samozřejmě ke cti.
Zvláštní však je, že generál Clark skutečně obviňoval ze všech svých nezdarů Brity, které činil zodpovědné za to, že mu úmyslně mařili jeho záměry, omezovali jeho velitelskou autoritu a chtěli prý jej připravit o hlavní cíl, který si vysnil – osvobodit Řím silou amerických zbraní.
Generál Clark obviňoval dokonce i admirála Cunninghama, když si stěžoval náčelníku štábu Daversovi na britskou vojenskou nadvládu ve Středomoří, a když zároveň říkal, že Brit generál Wilson mu velí z Alžíru, a admirál Cunnigham na moři.
V lednu 1944 se generál Alexander rozhodl umístit skutečné operační těžiště útoku na západ od Apenin. V rámci svého prvního kroku, jak jsme si již řekli, přeložil na západ 2. novozélandskou divizi, kterou v prvním únorovém týdnu doplnila 4. indická divize. Alexander se zatím nemohl rozhodnout, zda má přesunout hranici mezi oběma armádami, britskou 8. A a smíšenou americko-britskou 5. A, nebo jestli má obě divize umístit přímo pod vrchní velitelství spojeneckých armád v Itálii. Generála Clarka to celé popudilo, stejně jako pozdější opatření, za účelem přeskupení 5. A, pod kterou spadal celoamerický „Keysův sbor“ – 2. as, smíšený americký 6. as, britský 10. as a Juinův francouzský expediční sbor. Tehdy si generál Clark do svého deníku poznamenal, cituji:
„Vrchní velitelství mně tak ochromilo a vyšachovalo, že 5. A pozbyla značnou část pravomocí řídit své vlastní taktické operace, ale dokud budu jejím velitelem, budu vytrvale prosazovat svá stanoviska a požadovat jejich realizaci, jak jen to půjde.“
Generál Clark prakticky do svého deníku neuvedl nic pozitivního o Britech, na druhé straně však nesl velice nelibě, když se mu nadřízení pokoušeli odejmout některou z jeho podřízených britských divizí. Sám se v sobě nevyznal. O Clarkovi, jako člověku, též svědčí to, že svou nelibost nikdy neříkal, myšleno, že by vybuchl v hněvu, ale naopak vše přijímal se stoickým klidem a všechnu zlost si pak vylil jen do svých deníků. Podkladem zde jsou: Blumenson, str. 424. Blumenson, Salerno to Cassino, str. 360-365.
„J. R. Wood Papers“, MHI, Carlisle Barracks. Rozhovory s W. E. Narusem, 1973-1974. „Clark nikdy nepřipustil, aby ho Spojenci viděli rozčileného, ačkoli ‚si hryzal svůj zatracenej ret!‘.“
Do svého deníku například Clark zaznamenal některé obecné komentáře k výkonu sira Andrewa Cunninghama, cituji:
„Hromadí se důkazy, že admirál Cunningham a jeho námořnictvo se mnou žádným způsobem nespolupracují. Nechodí přímo za mnou, ale všem naznačuje, že byl dostrkán do pozice, která ho nutí, aby udržoval má vojska na anzijském předmostí. Nejen, že nekooperuje v zásobování, ale palbou ze svých námořních děl na ně ještě uvaluje tolik omezení, a tak jim ztěžuje situaci, že je ve většině případů snazší obejít se bez palebné podpory námořnictva, než akceptovat omezení, která na ně uvaluje. Ustavičně naříká kvůli nepřátelské dělostřelecké palbě v přístavu, ačkoli velmi dobře ví, že k nápravě situace už jsme vykonali vše, co bylo v našich silách.
Cunnigham svévolně stanovil (přepravní) limit 2 500 tun na den, který je pro zásobování mých vojsk nedostatečný, nýbrž přímo znemožňuje nezbytné shromáždění vojsk a materiálu za účelem mé protiofenzívy (Clark požadoval 2 700 tun).“
Byla to žabomyší válka, která určitě vyžadovala, aby místo do deníku si to s Cunninghamem vyříkal v nějaké, třeba i ostřejší, hádce.
To vše ještě na dokreslení vylodění u Anzia.
V době února 1944, když u Anzia boje utichaly ( říkali jsme si až do května 1944), musel generál Clark svou pozornost obrátit k problémům okolo Cassina, ke své hlavní frontě 5. A. Musel řešit problém průlomu u města Cassina, který, jak si za chvíli řekneme, silně potrápil všechny generály, kteří se ho účastnili.
První bitva o Cassino.
Když Texasané generála Walkera, velitele americké 36. pěší divize, utrpěli na „Krvavé řece“ Rapido „debakl“, rozhodl velitel 5. A generál Clark, že jeho armáda zaútočí přímo na město Cassino. Byla to změna, neboť ještě na začátku ledna byl Clark přesvědčen, že obrana Cassina je tak mohutná, že se bude muset průlom uskutečnit po křídlech okolo města. O nedobytnosti Cassina hovořily i staré italské štábní studie. Totiž pokud by generál Clark skutečně s přímým útokem na město Cassino uspěl a pak by dobyl Řím, připojil by se jen k velice malé skupině mužů v historii, kterým se to podařilo. Do té doby tam patřil jen byzantský vojevůdce Belisarius (roku 536) a pak v 19. století Garibaldi, kteří přes tento směr – město Cassino – dobyli Věčné město – Řím, ovšem ani jednomu z nich tehdy nestálo v cestě opevněné místo nad městem – s klášterním komplexem Monte Cassino.
