Mapa „ První bitvy o Cassino“.
Pokračujme dál v rámci pasáže - Obrana a úmysly Němců v lednu a únoru 1944 při vylíčení První bitvy o Monte Cassino. Bude to trochu chaotické v líčení toho, jak museli Němci z méně ohrožených úseků stahovat v lednu a únoru 1944 jednotlivé prapory, aby zabránili proražení své fronty Spojenci.
Začnu tím, že celému úseku německé fronty mezi mořem a předělem, které tvořily Apeniny velel německý generál Frido Rudolf Theodor von Senger und Etterlin (* 4. 9. 1891 – + 9. 1. 1963), velitel německého 14. ts, profesionální voják, který se politicky neangažoval ve prospěch NSDAP a ani s ní nesympatizoval. Nejprve velel v roce 1940 motorizované brigádě ve Francii, a když byla Francie v červnu poražena, zůstal tam, jako okupační voják, ve společnosti francouzské vesnické šlechty, když se stal později vrchním styčným důstojníkem při francouzsko-italské komisi pro příměří s působištěm v Turíně. V roce 1942 byl náhle převelen na východní frontu, konkrétně ke Stalingradu, kde pomáhal Mansteinovi v zimě 1942 až 1943 v záchraně Pauluse. Když se vrátil z východní fronty (kde samozřejmě, jak víme, Němci neuspěli a k Paulusovi do Stalingradu se nedostali) dostal za úkol evakuovat německou 90. divizi pancéřových granátníků z ostrova Korsiky (90. divize pancéřových granátníků byla vlastně obnovená, v Africe známá 90. lehká divize, která bojovala proti britské 8. A a která pak zanikla v Tunisku, byla tou prvou divizi, která v roce 1941 jako budoucí Afrikakorps přijela do Afriky – tehdy se ovšem ještě jmenovala 5. lehká divize).
V říjnu 1943 von Senger převzal velení nad 14. ts. Již po Stalingradu věděl, že jeho zemi čeká porážka, ale jako profesionální voják bojoval dál, a jak sám říkal, modlil se, aby jeho vůdci uzavřeli mír.
A právě na tom, jak generál Senger v rámci svého 14. ts tzv. „žongloval“ se svými jednotkami si ukážeme jak složitou situaci Němci v Itálii měli a jak tenká „nitka osudu „ je dělila od porážky již v lednu a únoru 1944. Generál Senger se vyznačoval v Itálii tím, že často navštěvoval své jednotky, které povzbuzoval k boji. Návštěvy prováděl zpravidla pěšky, protože pozice jeho jednotek se většinou nacházely na nějaké hoře, většinou ve výšce stovek metrů. Podkladem zde je: Deník von Sengera udn Etterlina, Neither Fear Nor Hope. Jeho kopie se nachází v MHI, Carlisle Barracks, Pennsylvania.
Panoramatická mapa kót, údolí a zásobovacích tras okolo Cassina, o které v „ První bitvě o Cassino“ šlo.
Úvahy Sengera se vedly tím směrem, že proti silné spojenecké dělostřelecké palbě bude muset v budoucnu zvolit místo denních protiútoků, protiútoky noční. Protože dobře věděl, že to nejhorší teprve přijde… Konat začal již koncem ledna a teď se dívejme na tu „rošádu“, kterou se svými jednotkami dělal. Nejprve převelel svůj 2. prapor z 361. pluku pancéřových granátníků (90. divize pancéřových granátníků) z fronty na řece Garigliano do Arce, která ležela o 19 km dále v údolí řeky Liri, a poslal 2. prapor 134. pluku pancéřových granátníků, poslední zálohu v týlu 15. divize pancéřových granátníků na M. Castellone. Zároveň do oblasti M. Abate směřoval na jeho rozkaz náhradní prapor (tzv. Ersatz Batallion – Náhradní prapory se v nouzových situacích často využívaly k obraně frontové linie) a jedna rota složená s pozemního německého letectva (z divize Luftwaffe). Od Kesselringa dostal „v příštích několika dnech“ - jen příslib – že mu pošle ke Cassinu jednotku z 90. divize pancéřových granátníků, v té době bojující u Anzia – konkrétně to měla být „Bojová skupina von Behr“.
A bylo dobře, že generál Senger jednal, protože již 29. ledna 1944 útočili Francouzi proti M. Abate a v belmontském údolí a hrozilo tam nebezpečí, že se při dalším postupu zmocní Terelle (hovořili jsme o tom u francouzského expedičního sboru, kde jsme říkali, že se Němci obávali, že je tam nějaká větší francouzská obrněná jednotka, která bude útočit na Terelle).
Mapa 25. až 26. ledna 1944, s Belmonte, Belvederere a Terelle.
Generál von Senger vyčlenil z frontové linie jižně od Cassina 3. prapor 131. pluku a poslal ho na M. Castellone, načež prodloužil frontu německé 5. horské divize – která se v tu dobu nacházela v centrálních Apeninách, kde nepřátelská tlak momentálně polevil – tak, aby zahrnovala i belmontské údolí.
Na operační poradě, která se 29. ledna 1944 konala u něho na velitelství, řekl von Senger plukovníku Fritzi Wentzellovi (náčelník štábu generála von Vietinghoffa, velitele 10. A), že nejnebezpečnější je podle něho skutečně ten výpad Francouzů směrem k Terelle. I když to vypadalo, že Spojenci tu nenasadili více než 2 francouzské pluky (průzkum hlásil, že kupředu se blíží třetí americký pluk), vystavili Spojenci tento sektor tak mohutné dělostřelecké palbě, že u Němců to vyvolalo dojem, že je to důležitý cíl pro Spojence.
Na jihu fronty - u ústí řeky Garigliano – drtil britský 10. as systematicky německou 94. pěší divizi a německou 29. divizi pancéřových granátníků, a protože se nepředpokládalo, že tady na jihu mají v plánu Spojenci operaci „ve velkém stylu“, bránili nadřízení von Senegrovi v přesunu dalších jednotek ze sektoru 90. divize pancéřových granátníků a ve vystřídání 211. pluku pancéřových granátníků 71. plukem pancéřových granátníků, aby ho mohli nasadit v sektoru M. Castellone. Na severu fronty přicházel každý den von Senger o jeden celý prapor, přičemž ztráty v řadách 29. divize pancéřových granátníků za období od 21. do 31. ledna 1944 byly ještě vyšší.
Na poradě pak náčelník štábu německé 10. A plukovník Wentzell objasnil Sengerovi několik bodů do budoucnosti:
Řekl mu, že je nutné blokovat obranné pozice u Cassina, které musí vydržet do doby, než se německé 14. A podaří eliminovat a úplně zablokovat předmostí u Anzia. Teprve potom může Senger očekávat, že obdrží posily, a že by mohl přejít do ofenzívy.
Kdyby se to u Anzia generálu Mackensenovi s jeho 14. A nepodařilo, vznikla by nová situace. Vysvětlili si navzájem nedostatky oboustranné Hitlerovy linie, která procházela přes Piedimonte a Senger prohlásil, že „Gustavova linie“ umožňuje hospodárnější nakládání s jednotkami. Pokud by nastala nutnost ústupu, měl by se 14. ts, podle jejího velitele, stáhnout přímo do oblasti Colli Albani, ale plukovník Wentzell mu na to řekl, že o ústupu od Cassina se momentálně neuvažuje.
A tak nezbylo generálu Sengerovi nic jiného, než v ostatních sektorech znovu shánět po četách i po rotách jednotky, aby měl s čím bránit město Cassino, které musel dle rozkazu udržet a kolotoč – rošáda – pokračovala.
Němci se prostě rozhodli Monte Cassino bránit za každou cenu a v rámci tohoto ztenčovali své linie jinde mnohem drastičtěji.
V duchu tohoto byl dne 31. ledna 1944 od Jadranu převelen 3. prapor ze 3. parašutistického pluku (1. parašutistická divize), dorazil také prapor od 200. pluku a další prapor od 361. pluku pancéřových granátníků (tyto 2 prapory byly z 90. divize pancéřových granátníků). A právě velitel 90. divize pancéřových granátníků, generál Baade, se ještě toho dne, tedy 31. ledna 1944, stal velitelem celého „Caassinského sektoru“.
A pojďme na bojiště.
Bylo 30. ledna 1944, což byl zase špatný den pro německé obránce ve vesnici Cairo a vůbec po celé délce řeky Rapido. To totiž velké uskupení amerických tanků, které si den předtím vynutilo přechod přes řeku Rapido, rozstřílelo jeden po druhém bunkry německého 1. praporu 132. pluku pancéřových granátníků. Ti, kteří přežili se museli stáhnout na Colle Mailu, ležící za bunkrovou linií. Francouzi té samé noci vypudili z M. Abate posledních 35 mužů, kteří zůstali z německého 191. pluku pancéřových granátníků. Německý 2. prapor ze 132. pluku pancéřových granátníků napravo od nich, kterému zbývalo 30 mužů, pak ustoupil směrem k Terelle. Zbytky německých vojsk z vesničky Cairo, spolu s 2. druhým praporem 132. pluku pancéřových granátníků a právě dorazivším 2. praporem 361. pluku pancéřových granátníků, začaly 31. ledna 1944 budovat provizorní oboustrannou obrannou linii mezi M. Castellone a vesnicí Villa S. Lucia. Další 3 prapory ze 131. pluku pancéřových granátníků se přemístily tak, aby po obou stranách Massy Manny zabezpečily silnici do Terelle. V době, kdy tam Němci dorazili, se už americkému 142. pluku podařilo zatlačit hrstku obránců ze 134. pluku pancéřových granátníků zpátky do Terelle. (Ten americký 142. pluk byl, jak jsme si řekli, odvelen od americké 36. pěší divize, aby posílil generála Rydera s jeho 34. pěší divizí. Ve dnech 6. až 7. února 1944 byl i zbytek americké 34. pěší divize na řece Rapido vystřídán Novozélanďany, kteří se tak zapojili do bitvy na návrších – o kóty).
