„Operace DICKENS“ dne 19. března 1944.
Když jsme hovořili o tvrdošíjné obraně německých parašutistů a vůbec obránců prostoru Cassino a Monte Cassino, říkali jsme si, že jim velel svérázný generál Heidrich, viz zde Č. 61:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5010
a že si o něm něco řekneme. Generálporučík Richard Heidrich (na Krétě 1940 velitel 3. parašutistického pluku ze 7. letecké divize, později k 15. 3. 1944 velitel 1. parašutistické divize) byl skutečně svérázný a zvláštní člověk. Po vojenské stránce byl hodnocen jako mimořádně schopný generál, který obranu Cassina a Monte Cassina pojal doslova jako svoji osobní záležitost. Historické prameny říkají, že odmítal, aby se do obrany zapojila jiná vojska, než jeho parašutisté. Zároveň nestrpěl žádné rady, ani rozkazy shora, které by se týkaly obrany jemu svěřenému úseku a už vůbec si nenechal hovořit do vedení samotného boje. To nebylo v hitlerovské armádě moc obvyklé. Tak se stalo, že von Senger neměl vůbec žádné informace o skutečné bojové situaci v třetí bitvě o Monte Cassino. Generál Heidrich nechával psát záměrně svá hlášení pro nadřízené tak, že vyznívala nejasně a spíše „mlžila“, než by informovala. Když se vyskytla nějaká krize v boji, informoval své nadřízené až poté co se mu podařilo krizi zažehnat, nebo naopak i zdánlivou maličkost vykresloval v tak hrozivých barvách, že případný úspěch jeho parašutistů se jevil, jako mimořádně hrdinský čin. I německé zápisy hovoří o tom, že konání generála Heidricha bylo zbytečné, neboť bojové nadšení a obětavost německých parašutistů, které mnohdy hraničily až se sebevražednými sklony, se tradovala v německé armádě i bez „mlžení“. Zvláštností bylo, že všichni nadřízení, kteří měli co dočinění s velitelstvím generála Heidricha a i s ním samotným, jeho chování tolerovali, protože měl úspěchy (sám maršál Kesselring měl s generálem Heidrichem také zvláštní problémy. Totiž, když v konci května 1944 – v průběhu čtvrté bitvy o Monte Cassino, když obrana německého prostoru byla neudržitelná - obdržel generál Heidrich rozkaz k ústupu. Generál Heidrich rozkaz k ústupu odmítl přijmout od kohokoli jiného, kromě maršála Kesselringa; tento zpupný postoj pak přiměl maršála Kesselringa ke stručné poznámce, že tohle je jedna z nevýhod, když má člověk tak cílevědomé podřízené).
Pokračujme dál v „Třetí bitvě o Monte Cassino“ – „Operaci DICKENS“.
Generál von Vietenghoff, velitel německé 10. A, a ani generál von Senger, velitel 14. ts, neočekávali, že by se parašutisté generála Heidricha dokázali ubránit dalšímu útoku, stejně jako nepředpokládali, že jeho parašutisté vydrží se svými zásobami, pokud budou boje trvat dlouho. Generál Heidrich měl pro obranu přislíbenou podporu ze strany Luftwaffe, ale všeobecně němečtí štábní důstojníci, podpořeni předpověďmi počasí, očekávali, že bude pršet. Do německé obrany v „Třetí bitvě o Monte Cassino“ – „Operace DICKENS“ – nechal maršál Kesselring poslat ze 14. ts dva prapory ze 115. pluku pancéřových granátníků. Tyhle prapory vystřídaly 16. března 1944 na Colle S. Angelu 4. parašutistický pluk, který posílil posádku v městě Cassinu. Večer 16. března 1944 navíc začal toužebně očekávaný déšť, který sliboval, že spojenecká letecká podpora druhý den nebude.
Jestliže ještě 16. března 1944 měli Spojenci nějakou možnost dosáhnout úspěchu, začala se ta možnost úspěchu v „Operaci DICKENS“ dne 17. března 1944 pomalu vytrácet, neboť boje začínaly váznout a rozčlenily se do tří vzájemně oddělených bitev:
1) Ta „První bitva“ probíhala ve městě Cassino a jeho okolí, když v ní pokračovali Novozélanďané v postupných útocích a němečtí parašutisté ve fanatické obraně. Velitelé na straně Spojenců, generál Clark a generálmajor Galoway (který od 9. do 25. března dočasně velel 4. indické divizi) by nejraději vrhli do boje všechny dostupné pěší zálohy, ale tehdejší velitel Novozélandského sboru a bezprostřední velitel operace (dost možná, že i rozumně) upřednostňoval taktiku infiltrace malých úderných skupin, které měly být vždy podporovány jedním až dvěma tanky, což mělo minimalizovat ztráty. Ke konci bitvy bylo město Cassino rozděleno mezi útočníky a obránce, když je místy od sebe dělila jen tloušťka jedné zdi. Útočníci i obránci pak pokračovali ve své malé, ale nelítostné „soukromé válce“ až do velké Jarní květnové ofenzívy.
2) Centrálním bojištěm oné „Druhé bitvy“ byl hrad, který měli nejprve pevně v rukou vojáci 1./4. praporu essexského pluku a části praporu radžpútánských střelců, kteří ovládali cestu mezi městem a vrcholky Monte Cassina. Dne 18. března 1944, právě když se essexští chystali k přesunu, aby tak posílili Gurkhy na Šibeničním vrchu, zaútočili skupiny německých parašutistů, kteří odpálili část zdi, aby mohli proniknout dovnitř. V tom okamžiku se rozpoutaly kruté boje, které trvaly dva dny. Zápisy hovořily o tom, že útok německých parašutistů připomínal boj proti pevnosti ve stylu 18. století – pěšáci pálili ze střílen a zasypávali útočící německé parašutisty spoustami ručních granátů. Němečtí parašutisté podnikli celkem 3 velké útoky a třikrát byli odraženi. Jenomže i počet obránců poklesl na 60 vojáků, kterým velel poslední žijící důstojník, třikrát zraněný. Po třetím odražení toho měli němečtí parašutisté dost, neboť na ně zaútočili indičtí střelci, kteří opustili obranu za zdmi. Útok indických střelců podpořila palba z děl a zbytek německých parašutistů se stáhl.
3) Ono „Třetí bojiště“ bylo v bezprostředním okolí rozvalin zdí opatství Monte Cassino.
Na ráno dne 19. března 1944 byl naplánován obchvatný útok jehož jedno rameno začínalo z Šibeničního vrchu na jedné straně a druhé rameno mělo postupovat z Hadího hřebene, odkud mělo útočit, jako podpora, uskupení spojeneckých tanků. Jenomže hrot jednoho z útoků, Gurkhové se v té době nacházeli pod německým útokem a posily, které se k nim nahoru prostřílely, tvořilo pouze 40 bojeschopných a 30 zraněných vojáků. A tak jejich útok, který měl být podniknut ze Šibeničního vrchu, musel být odvolán. Podařil se jen smělý tankový útok, do kterého se zapojily americké a novozélandské tanky a několik lehkých tanků z průzkumného pluku 4. indické divize. Jak si zapsal do hlášení spojenecký odposlech, útok spojeneckých tanků, cituji:
„způsobil, že v německých praskajících vysílačkách zavládl na několik hodin rozruch, který se rovnal bezmála panice.“
Jenomže všechny historické zápisy dál hovoří o tom, že celá tahle operace byla špatně řízena. Velitel tankového útoku byl totiž důstojník narychlo povolaný od britského dělostřelectva (všichni tankoví důstojníci padli, nebo byli zraněni), který neměl žádné zkušenosti s vedením tankové války a ani neobdržel žádné jasné instrukce. Jeho tankové uskupení nedoprovázela žádná pěchota, nebyl ani v kontaktu s praporem ze 4. indické divize, která měla útočit z Hadího hřebene.
Velitel tankového uskupení učinil osudovou dlouhou přestávku, neboť si chtěl vyjasnit instrukce. Nic nedostal a tak se nakonec stahoval po téže horské cestě, kterou sem tanky přijely. Jenomže němečtí parašutisté neváhali a v přestávce tuhle cestu zaminovali. Spojenecké tanky utrpěly ztrátu 14 tanků.
Je samozřejmé, že jsme nemohli vypsat úplně všechny boje, neboť probíhalo, mimo těchto třech hlavních, v „Operaci DICKENS“, ještě mnohem víc malých lokálních bitev a bitviček úderných skupin.
Když se dostavil večer dne 19. března 1944, bylo všem spojeneckým důstojníkům jasné, že je bezúčelné pokračovat v „Operaci DICKENS“. Jenomže nejvyšší velení operace to připustilo až 23. března, kdy generál Alexander nařídil, aby Novozélandský sbor v boji vytrval a udržel získané předmostí (hlavně v městě Cassino), a že může vyklidit Šibeniční vrch.
A tak po 23. březnu 1944 probíhala složitá opatření ve stahování vojsk, která se nesměla dozvědět Němci. Po zvláštních oddělených trasách zprávu doručili ústně důstojníci velitelům uskupení, aby se ze svých pozic vojáci stahovali. Důstojníkům se podařilo proklouznout podél nepřátelských hlídek a evakuace spojeneckých jednotek proběhla 24. března bez jediné ztráty na životě.
Sem patří také ukázka, jak psali němečtí písaři pokyny generála Heidricha pro jeho nadřízené, když napsali do hlášení, že posádka na Šibeničním vrchu ještě 26. března stále zoufale vzdorovala a že pozice padla do rukou Němců až 27. března, když zde parašutisté napočítali 165 mrtvých a odvedli 11 zajatců. Tohle byla jediná zavádějící informace, která byla sepsána o porážce Spojenců.
Ale samotné vítězství německých parašutistů nepřišlo generála Heidricha lacino. Celá polovina z 2. praporu 3. parašutistického pluku zahynula již při bombardování města Cassina v rozvalinách. A ze čtyř praporů, které rozvaliny bránily, mohl dát dne 23. března generál Heidrich dohromady jen asi dvě čety - ostatní byli mrtví, nebo zranění.
Velitel 14. ts generál von Senger viděl jak „Třetí bitva o Monte Cassino“ německé obránce zdecimovala a očekával, že Spojenci budou po přestávce pokračovat, protože jejich dělostřelectvo a tanky spustily po 23. březnu 1944 těžkou dělostřeleckou palbu a Němci měli ve svých obranných pozicích ztráty stejné, jako měli každý den během probíhající ofenzívy.
Jenomže Spojenci již nepokračovali. Spojenci se chtěli na další ofenzívu připravit ještě důkladněji, než byly připraveni. Vlastně to byly za poslední 3 měsíce, celkem tři neúspěšné ofenzívy…!!!
Začala přestávka do května 1944, kdy měla přijít konečně ta úspěšná „Velká Jarní ofenzíva“.
