Praktická příprava „Operace DIADEM“.
V rámci plánování „Operace DIADEM“ jsme si řekli, že generál Alexander, velitel 15. Skupiny armád v Itálii se svým náčelníkem štábu generálem Hardingem rozhodli, že na bojišti okolo Monte Cassina bude prolamovat nejsilnější bod „Gustavovy linie“ britská 8. A., bylo to správné rozhodnutí. Dosavadní zkušenosti nejen z Afriky, ale i ze Sicílie a Salerna říkali, že jsou to právě Britové, kteří se hodí k prolamování těžce opevněných front (měli zkušenosti nejen z 1. světové války, které si přinesli v podobě metodiky u svých důstojníků, ale i jejich bojová činnost od roku 1939 je učila pečlivě připravovat útok, když předtím vyčerpali útočníka v obraně. Američané naproti tomu se lépe hodili k rychlým místním útokům, které se neustále s palbou hýbaly dopředu. Na tomto je shoda u britských i amerických historiků, kteří doslova říkají, „že američtí velitelé měli velkou schopnost podnikat v krátkodobém časovém horizontu rozsáhlé operace a zachovat jejich hybnost“.).
V tomto případě však by bylo již nerozumné, po třech prohraných bitvách, znovu uspěchat, nebo odbýt přípravu té „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“ – „Operace DIADEM“, neboť spojenecká vojska měla provést útok na silně zabezpečené zákopové pozice. Britové měli podobnou zkušenost od El-Alameinu roku 1942, kdy útočili 12x, El-Alamein viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1131
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1138
Tady v Itálii, na rozdíl od El-Alameinu, byla „Gustavova linie“ chráněna navíc dravými řekami a obránce měl ještě tu výhodu, že zde byly hory, které mu poskytovaly pozorovatelské možnosti. Příprava bitvy – „Operace DIADEM“ – musela být taková, jako se prakticky připravoval stavební projekt – průzkum území, shromáždění všech kapacit a materiálu, aby byla každá položka v pravý čas k dispozici a provedení vlastní práce mohlo probíhat systematickým způsobem. A na to byli Britové mistři.
Jako k stavebnímu projektu, se ke „Čtvrté bitvě o Monte Cassino“ postavil i velitel 8. A generál Oliver Leese (*27.října 1894, +22. ledna 1978), jeho velitelé sborů a i jejich štáby.
O generálu Leesemu, veliteli britské 8. A, si řekněme, že pod Montym, generálem, pozdějším maršálem Montgomerym, sloužil, jako velitel, jednoho z jeho sborů, a právě Montymu vděčil za jmenování za velitele 8. A. Generál Leesy celou válku choval k Montymu velkou úctu a obdiv. Se svým bývalým velitelem si Leese pravidelně dopisoval, informoval jej o výsledcích jejich společné „lásky“ 8. A, o všech starých přátelích a na stránkách svých dopisů s ním poměrně podrobně probíral i taktické a operační záležitosti. Historické záznamy říkají, že generál Leese v těchto dopisech vynikal bystrostí a správnými úsudky. Mírně kriticky se pak historici staví k tomu, že generál Leesy od Montgomeryho převzal i styl velení, což nebylo vždy k dobru věci.
Generál Leesy si podobně jako generál Montgomery vytvořil pro svou 8. A menší štáb, při svém velitelství.
(Historici pak dodávají, že se bohužel později generál Leesy dopustil ošklivé chyby v úsudku, kterou si osudně pokazil kariéru. Totiž generál Leese odjel později, jako velitel 11. Skupiny armád, do Barmy, kde kvůli nedorozumění, kterého by se tak vysoce postavený a zkušený velitel neměl dopustit – odvolal z velení 14. A generála Slima poté, co tento důstojník právě zakončil v Barmě vítězné tažení. Leese tak učinil s odůvodněním, že generál Slim je vyčerpaný, a ve víře, že on s tím sám souhlasí. Tehdy byl hned krátce potom generál Leese z velení 11. Skupiny armád odvolán za to, že překročil svou pravomoc. Mnozí historici přiznávají, že je možné, že generál Leese jednal ve zkratu, a že neunesl tíživé tlaky vyplývající z jeho vysoké odpovědnosti v místní oblasti.)
My si však řekněme, že pro náš historický popis se generál Oliver Leesy v Itálii předvedl jako sice poněkud těžkopádný a nenápaditý, ale určitě velice schopný generál v samotných bojích.
Německá obrana.
Pozice Spojenců i Němců koncem března 1944.
Generál Leesy, velitel 8. A a jeho štáb dobře věděli, že německé obranné pozice mezi návršími (oněmi kótami, o kterých jsme hovořili v „První až Třetí bitvě o Monte Cassino) a v okolí kláštera, dále severním břehem řeky Liri, jsou velmi silné. Přesto i britský průzkum nezaznamenal všechny podrobnosti o německé obraně v tzv. „Hitlerově linii“, což objevili až v těch místech útočící Kanaďané.
Severní návrší, tehdy již zříceniny opatství Monte Cassina, pevně bránili fanatičtí Heidrichovi parašutisté, kteří po neúspěšných spojeneckých ofenzívách ještě více vylepšili své obranné perimetry. Stejně tak vylepšili své palebné sektory, když celou oblast, kterou němečtí parašutisté bránili, doslova „prošpikovali“ spletitou sítí minometů, kulometů a děl. Ke střelbě jim informace dodávali dělostřelečtí pozorovatelé, kteří registrovali veškerý pohyb Spojenců mezi M. Trocchio a linií Gari-Rapido (řekli jsme si, že stejná řeka měla tři názvy – nad městem Cassino to byla řeka Rapido, v městě se jmenovala Gari a jižně od Cassina pak Garigliano). „Gustavovu linii“ dále pak střežily další početné jednotky pancéřových granátníků ve městě Cassinu, kde se nacházel pak především Heidrichův parašutistický kulometný pluk a říční linii pak bránily další 4 prapory pancéřových granátníků, které tvořily další obranné linie do hloubky. Dále pak 14 km za těmito liniemi vedl nejsilnější úsek „Hitlerovy linie“, které vévodila opevněná vesnice Piedimonte, ze které měli Němci výhled na dno údolí za Aquinem až k Pontecorvu, kudy protékala říčka Forme d’Aquino. Ženisté zde břehy upravili sesekáním tak, aby tvořily protitankové překážky. Hustě vše zaminovali, na způsob vodního obranného příkopu. Celý popisovaný úsek týlové obrany „Gustavovy linie“ (známý byl také jako Hitlerova, Sengerova nebo také Pomerančová linie) byl pevnostní systém, který byl vybudován z oceli a betonu, když celý projekt byl navržen jako nedobytný komplex. Celé tohle jádro německé obrany, tyto tzv. „vyztužené obranné pozice“, byly sestaveny z hlubokých podzemních bunkrů, ve kterých mohli obránci bezpečně přečkat i těžké spojenecké nálety, které si na nich Spojenci cvičili celý konec března, dubna a začátek května, a o kterých Němci po novu věděli, že budou vždy následovat před každým spojeneckým útokem. Němci měli nad těmito železobetonovými kryty řady kulometných hnízd ve tvaru lahve, jejíž „hrdlo“ vyčnívalo těsně nad zem a bylo vybaveno otočným kruhem, na němž se v ocelové kopuli otáčel kulomet. To nebylo vše!
Celou obrannou síť v mezilehlých zónách (mezi kulomety) doplňovala zóna věží, tanků PzKpfw V. Panther, které měly dlouhý 75 mm kanón, jenž dokázal prostřelit pancíř jakéhokoliv spojeneckého obrněnce. Mezitím vším ještě, zejména pak v „Údolí Pantherů“ , zřídili němečtí ženisté zákopy a obranná postavení pro pěchotu, jakož i pro postavení pro SHD. Když prováděli Spojenci nácviky bombardování v dubnu a na začátku května, zjistili Němci, že je během bombardování nutné, aby se velitelé rot a poddůstojníci pohybovali mezi svými vojáky a povzbuzovali je. Dále bylo nutné přesouvat i místní zálohy, aniž by ty přesouvající se zálohy utrpěly palbou ztráty. Němci proto celý systém obrany ještě navíc vyztužili tunely a spojovacími zákopy. Vše bylo vybudováno s německou pečlivostí po nocích a důkladně zamaskováno.
Praktické přípravy Spojenců.
Ale také plán průlomové operace Spojenců byl pečlivý. Spočíval v letecké a dělostřelecké přípravě, po které měly na německé obranné pozice v „Gustavově linii“ a „Hitlerově linii“, jakož i na návrších u opatství Monte Cassino, útočit Spojenci jako proti jednomu obrannému celku (nikoliv tedy nějaké místní bojůvky, ale celá fronta se měla dát do pohybu, aby neměli Němci nikde možnost přesouvat místně své jednotky).
Tak měl tedy britský 13. as generála Sidneye Kirkmana (tři pěší, jedna obrněná divize, posílené o kanadské a britské tanky) pod ochrannou palbou všech děl, která se podaří do 11. května 1944 opatřit a rozmístit, překročit jako celek řeku Gari. V ten samý okamžik měl 2. Polský sbor divizního generála Wladyslawa Anderse vytlačit Němce z návrší opatství Monte Cassina a dalším postupem obsadit Piedimonte, čímž bude destabilizována severní část „Hitlerovy linie“. V závislosti na těchto bojích, podle vývoje průlomové operace, měl při příznivém vývoji, 1. Kanadský sbor generálporučíka Eedsona Louise Millarda Burnse projít buď přes pozice britského 13. as, nebo – jak bylo nakonec rozhodnuto – vyrazit do boje po levém boku britského 13. as, aby oba sbory společně zaútočily proti „Hitlerově linii“. S 5. kanadskou pěší divizí, s 6. britskou pěší divizí a s 6. jihoafrickou obrněnou divizí, 1. (samostatnou) kanadskou obrněnou brigádou, 25. britskou tankovou brigádou a Polskou obrněnou brigádou mohl generál Leese, velitel 8. A, tak v sektoru Cassino-údolí řeky Liri nasadit více jak 2 000 tanků, tedy koncentraci, kterou 2. světová válka znala jen z války na východě, z války v SSSR.
Ještě jedna mapa květnové „Operace DIADEM“.
