Útoky v květnu 1944 v údolí řeky Liri.
Vyvěšením polské vlajky (později, jak si za chvíli řekneme, nechal generál Anders vyvěsit i vlajku britskou) 18. května v 10 hodin 20 minut nad rozvalinami Monte Cassina to pro 12. pluk podolských hulánů, ale i pro ostatní polské vojáky z 2. Polského sboru ještě nekončilo. Poláci museli nejprve vyčistit celou oblast návrší a okolí. Totiž generál Heidrich, jak jsme si již několikrát řekli, byl určitě dobrý voják, ale především to byl „horlivý nacista“, který si připadal „jako sám zákon“ a odmítal přijmout rozkaz k ústupu od kohokoli jiného, než byl polní maršál Kesselring. Německé divizní a sborové zápisy říkají, že někteří jeho fanatičtí parašutisté neuposlechli ani Kesselringa a Heidricha a bojovali až do 19. května v poledne. Stejně jako v městě Cassinu vojáci britské 10. pěší brigády z britské 4. pěší divize museli pobít všechny ostřelovače, museli i polští vojáci doslova vybít i ostřelovače z návrší. Stejně tak museli vojáci polské a britské armády vybít všechny zarytě vzdorující obránce – většinou právě parašutisty -, kteří bojovali až do posledního náboje, nebo granátu. A tak se na návrší a v okolí Monte Cassina, jakož i v městě Cassinu, ozývala střelba ještě 19. května 1944 v poledne.
Ve stejné době, kdy vojáci obou armád čistili Cassino a Monte Cassino, již speciální skupina jihoafrických ženistů pracovala na obnovení Via Casiliny (silnice č. 6), která se ve městě Cassinu ztrácela pod hromadami suti a zaplavenými krátery po leteckých pumách.
Když se velitel britské 8. A generál Leese dozvěděl o obsazení rozvalin opatství Monte Cassina, již za necelou hodinu byl na Andersovo velitelství. Chtěl mu poblahopřát osobně a zároveň si s ním připil šampaňským na vítězství.
Historické prameny uvedené na konci článku říkají, že vztah generála Leeseho, velitele 8. A, a generála Anderse, velitele 2. Polského sboru, byl složitý (generál Leese prý pokládal všechny cizí příslušníky, kteří mluvili anglicky, za něco takového, jakoby „honorární Angličany“, kterým neposkytoval žádné výsady. Tak například s americkým kolegou, generálem Clarkem, velitelem 5. A, si prý nikdy neporozuměl a nikdy s ním nenavázal vztah, neboť se jednalo o dvě naprosto protikladné osobnosti. Když měl generál Leese něco dočinění s nějakým vnímavým cizincem, mluvícím anglicky, pozorně sledoval jeho počínání a přitom prý si říkal, že oba patří ke staromódní, ne-li přímo zastaralé škole vyznávající dobré mravy a ideály rytířství. V tomhle prý byl naprosto rozdílný od Montgomeryho, svého vzoru, který prý většinou cizinců pohrdal.).
Generál Leese projevil mimořádnou duchaplnost, když po prvním odražení 2. Polského sboru (onoho 12. května 1944), generála Anderse ihned navštívil. Ne však proto, aby ho litoval, ale prý mu poděkoval a ujistil jej, že oběti 2. Polského sboru zabránily Němcům v narušení operace britského 13. as, konkrétně v překonávání řeky Rapido (Gari, Garigliano). Chování generála Leesyho nebylo bráno jako předcházení. Ba právě naopak projevil prý krajní upřímnost, když v dalším rozhovoru s generálem Andersem, onoho 12. května probírali politickou rozepři, která se týkala postoje britské vlády k otázce budoucí suverenity Polska. Tehdy ústně, ale i písemně Leese mimo jiné napsal, cituji:
„…ze své pozice velitele armády vám musím zdůraznit, jak zbytečné je, aby se kterýkoli velitel sboru veřejně jakkoli vyjadřoval k politické situaci…“
Prý tehdy vznikl napjatý vztah mezi oběma muži, kteří se však rychle poznali a dospěli k vzájemné až srdečné úctě. Ke zlepšení vztahu mezi generálem Leese a generálem Andersem přispěl další Leesův rozkaz, který 2. Polskému sboru ukládal (po 19. květnu), aby neprodleně vyčistily M. Cairo, dále zabezpečily pravé křídlo britského 13. as generála Kirkmana a obsadily důležitý strategický bod „Hitlerovy linie“ – Piedimonte. Generál Leese, velitel 8. A, tímto naznačil, že chová ke generálu Andersovi důvěru a váží si ho.
Generál Anders pak nejen ve svém hlášení ( ale i pro novináře a později i pro historiky) popsal to co viděl na bojišti Monte Cassino, ze kterého je jasně patrné bojové nasazení a utrpení polských vojáků ( Polští vojáci snášejí okolo německých padlých svého mrtvého kamaráda.
), stejně jako důkaz těžkých bojů, cituji:
„Na bojiště byl úděsný pohled. Ležely tam obrovské zásoby nevyužité munice a tu a tam i hromady pozemních min. Všude se válely mrtvoly polských a německých vojáků, občas propletené ve smrtelném objetí, a ovzduší prostupoval zápach z hnijících těl. Byly tam převrácené tanky s přetrhanými pásy a jiné stály, jako by se chystaly k útoku, jejich děla stále mířila na klášter. Na úbočích kopců, zvláště v místech, kde tolik nehořelo, rostla spousta vlčích máků, jejichž rudé květy podivně ladily s tou scenérií. Z dubového háje v tzv. Údolí smrti zůstaly jen roztříštěné pahýly stromů. Svahy kopců byly rozryté množstvím kráterů a poseté zbytky uniforem a kovových helem, samopalů, kulometů a ručních granátů.“
K tomuto Andersovu popisu pak ještě historici dodávají to, co je patrné i z dobových fotografií. Z celého areálu opatství Monte Cassino zbyla jen hromada rozvalin a suti, z níž místy vyčnívaly zpřelámané sloupy. Tehdy prý už stála jen západní zeď, která prý jediná vydržela stát, nad kterou vlály dvě vlajky – vlajky byly skutečně dvě, neboť generál Anders nechal po chvíli, po vyvěšení polské vlajky, vyvěsit i britskou státní vlajku.
Vedle nevybuchlého granátu nejtěžšího kalibru, ležel na zemi puklý zvon a na roztříštěných zdech a částí stropů bylo vidět fragmenty maleb a fresek. Všude ležela umělecká díla, sochy,
obrazy a knihy nevyčíslitelné hodnoty. A to „jen tak“ - v prachu a rozpadlé omítce (dle tohoto popisu historiků je patrné, že nebyla odvezena Němci všechna díla, jak Goebelsova propaganda tvrdila).
Podle všech zápisů z té doby se přes veškeré ztráty Poláci radovali z úspěchu, z vítězství, kterého dosáhli dobytím Monte Cassina. Neradovali prý se dlouho, neboť je čekali nové úkoly, nové boje.
Nejprve dvě polské průzkumné formace, samostatný pluk karpatských hulánů a 15. pluk poznaňských hulánů musely vyčistit jako pěchota M. Cairo. Po tuhých a vleklých bojích pak 25. května 1944 dobyli Poláci Piedimonte, kterého se zmocnila polská bojová skupina složená z 6. obrněného pluku, 18. praporu lvovské pěší brigády a 5. praporu karpatských střelců, jakož i 12. pluku podolských hulánů, které podporovalo silné dělostřelectvo.
O krutosti bojů hovoří historické prameny, které uvádím na konci článků. Cituji odtud:
„Mezi 12. a 25. květnem 1944 doznali Poláci ztráty v celkové výši 281 důstojníků, z toho 72 padlých a 3 503 poddůstojníků a mužů, z toho 788 padlých. Vezmeme-li v úvahu, že Andersovy divize měly každá jen dvě pravidelné brigády a že k nejtěžším ztrátám dochází vždy ve střeleckých rotách, jejichž celkový bojový stav v rámci divize činí řekněme 3 600 mužů jsou to vskutku hrůzyplná čísla.“
Útoky britské 8. A a americké 5. A, nad Monte Cassinem, dále pak směrem na jih až ke Středozemnímu moři, a to mezi 15. květnem až 23. květnem 1944.
Nyní však pojďme zpět do údolí řeky Liri, kde se v době, kterou popisujeme, přeskupily 2 sbory (britský 13. as a 1. Kanadský sbor), aby rozbily „Hitlerovu linii“ dřív než ji Němci obsadí a jejich odpor vzroste.
Přeskupení znamenalo, že velitel britské 78. pěší divize generál Keightley se musel vzdát britské 26. obrněné brigády, aby ta se mohla vrátit – jak zněl Kirkmanův původní plán – do britské 6. obrněné divize, která se měla opět v kompletní sestavě připravit využít jakýkoliv úspěch v proražení německých obranných linií. Místo britské 26. obrněné brigády obdržel generál Keightley dva ze tří Murphyho obrněných pluků – obrněný pluk Three Rivers zůstal generálu Vokesovi (1. kanadská pěší divize) a místo po ontarijském a calgerském obrněném pluku zaujala britská 25. tanková brigáda, která byla vyzbrojena tanky Churchill, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1100
(jedna „Obrněná brigáda“ tehdy zahrnovala motorizovaný střelecký prapor a někdy i pluk SHD, „tanková brigáda“, měla 3 „prapory tanků“, jejichž posádky zpravidla tvořili příslušníci královského tankového pluku, specializující se na kooperaci tanků a pěchoty.).
Každý z obou sborů (britský 13. as a 1. Kanadský sbor) měl prostor právě tak na to, aby mohl vpředu nasadit pouze jednu zesílenou divizi.
U 1. Kanadského sboru měla za zesílenou 1. kanadská pěší divizí postupovat nalevo 5. kanadská obrněná divize. U britského 13. as, se měla za zesílenou britskou 78. pěší divizí, britskou 6. obrněnou divizí, později připojit ještě část indické 8. pěší divize, kde se měla využít schopnost indických pěšáků vést boj ve vyšších horských polohách a na úbočích kopců.
