Útok amerického 6. as generála Truscotta, od Anzia v „Operaci Buffalo“ směrem(hlavním) na Valmontone, od 23. do 25. května 1944 .
Když hovoříme o přípravě útoku z Anzijského předmostí v „Operaci Buffalo“, nesmíme zapomenout, že vedle minových polí museli být připraveni Spojenci na německé protitankové dělostřelectvo. Především proti nim byla připravena protitanková děla ráže 75 mm a univerzální fenomén 2. světové války, německý protiletadlový a protitankový kanón ráže 88 mm, jehož zásah tanku většinou znamenal ztrátu obrněnce i s jeho posádkou. Velitelé tanků museli vyhledávat i podle dýmu, či prachu, německá děla, což většinou znamenalo ztrátu času a někdy i ztrátu několika tanků. V americké 1. obrněné divizi generála Ernesta Harmona se před útokem od Anzia nacvičovala tehdy pro Americké jednotky nová metoda - postup v koloně, nebo klínovité tankové formace. Což znamenalo, že jakmile se vedoucí tank stal terčem palby, nebo utržil zásah, soustředily všechny ostatní tanky palbu ze svých kanónů a kulometů na předpokládanou pozici německé palby. Některé tankové jednotky dokonce praktikovaly jako prevenci střelbu na vše, kde se mohlo německé dělo ukrývat a to dříve, než třeba i vystřelilo. Stejně postupovalo i divizní a polní dělostřelectvo. Metoda byla nákladná na množství střeliva, ale zásobování amerických jednotek z předmostí u Anzia fungovalo dobře. Používaly se další metody, jako například, že přední tanky vezly tři speciálně vybrané pěšáky „ na saních“, kteří umlčovali německé pěchotní protitankové zbraně.
Velitel útoku, velitel celé „Operace Buffalo“ a amerického 6. as, generál Truscott, při přípravě zjistil, že chystanou ofenzívu před německým průzkumem neutají. Rozhodl se, že Němce zaskočí alespoň tím, že utají směr útoku a načasování útoku, což se mu i zčásti podařilo.
Britské jednotky na levém křídle anzijského uskupení obdržely rozkaz, aby ve svém sektoru podnikly klamný útok západním směrem. Protože byly nejblíže k Římu, utvrdily generála von Mackensena v jeho myšlení, že cílem celé ofenzívy je Řím. Ve skutečnosti, jak uvidíme, se jednalo o směr Řím, ale oklikou, přes hlavní útok, který šel na sever a na severovýchod. Pokud šlo o načasování, podniklo dělostřelectvo a tanky amerického 6. as sérii tzv. „Čínských útoků“, jak se jim říkalo v britské armádě. Ony tzv. „Čínské útoky“ znamenaly, že dělostřelecký přepad, palba tanků a jejich částečný postup, začal vždy v brzké ranní hodině, kdy už viditelnost umožňovala tankovým posádkám přímou palbu. V danou dobu, v namátkové zvolených, nepravidelně se opakujících dnech před ofenzívou, mělo začít intenzivní ostřelování, aby vznikl dojem, že střelba věstí dlouho Němci očekávaný útok. Zároveň Němci viděli masy tanků na postupu, když vtom střelba náhle ustala a tanky se stáhly. Metoda tzv. „Čínských útoků“ měla přimět německé obránce, aby i skutečný útok pokládali za další zjevně nesmyslné plýtvání municí a aby vyčkávali s odvetnou palbou do doby, kdy útočící Spojenci proniknou do obranných sektorů a zahájí boj zblízka. Jmenovaná taktika se vyplatila i z jiných důvodů. Bránící se německé dělostřelecké baterie musely spustit palbu, čímž vyzrazovaly rozmístění svých pozorovatelů i pozice děl. Další rafinovanou lest pak prováděly spojenecké tanky. Ne všechny se totiž při klamném nájezdu stáhly. Cituji zde, na konci uvedený podklad:
„Po každém z výjezdu, zamířily některé tanky do úkrytů v blízkosti svých výchozích pozic za frontou, aby ve skutečný den D (skutečný den ofenzívy) mohly útočit na předsunuté pozice nepřítele, aniž by obránce obdržel nějaké varování. Hluk rachotících pásů a motorů se nesl na kilometry daleko a kdyby bylo sucho, jejich příjezd z obvyklých pozic v hloubi týlu, by odhalila ještě oblaka prachu. Nic, čím by mohlo vojenské myšlení, profesionalita, představivost a smysl pro detail přispět k úspěchu nebylo přehlédnuto. (Britskému autorovi by snad se mělo prominout konstatování, že právě takový smysl pro detail a pečlivé plánování na straně britského velení vedlo Američany k tomu, aby obviňovali Brity z přehnané opatrnosti, ba ustrašenosti. Zde i Američané kladli důraz na detaily).“
A právě všechna opatření, která do začátku ofenzívy „Operace Buffalo“ vojáci generála Truscotta provedli, vedlo k zaslouženému úspěchu.
Den „D“ ofenzívy připadl na 23. květen a již za 2 dny těžkých bojů, 25. května 1944, prolomily americké tanky 1. obrněné divize generála Harmona
a pěšáci americké 3. pěší divize generála Johna O’Daniela
německou obrannou linii a obsadili strategické městečko Cisterna. Již večer 25. května 1944 byla rozdrcena bránící se německá 715. divize, která jako bojová formace prakticky přestala zcela existovat. Cíl ofenzívy město Valmontone měli Američané na dosah ruky. V daném okamžiku pak spojenecké rozvědky zjistily, že sem od severu směrem na jih míří německá parašutisticko-tanková divize „Hermann Göring“, která na svém postupu musela čelit mohutným spojeneckým leteckým náletům.
Vstřícné postupy amerického 6. as od Anzia a 2. as od řeky Garigliano ve dnech 22. až 25. května 1944. Mezi nimi jsou „Pontinské močály“.
Generál Truscott jasně viděl, že musí udržet své přední divize v pohybu a dosáhnout svého cíle ještě před příjezdem Němců. Jak říkají použité historické prameny, cituji:
„Proto jej poněkud zaskočilo, když na jeho velitelství (Truscottovo velitelství amerického 6. as) dorazil brigádní generál Donald W. Brann, operační důstojník americké 5. A, s novými instrukcemi od generála Clarka. „Operace Buffalo“ má nadále pokračovat jen s nasazením symbolického množství vojsk a americký 6. as má neprodleně vrhnout všechny své síly do „Operace Turtle“, to značí obrátit se doleva a postupovat přes Colli Albani přímo na Řím. Truscott žádal osobní návštěvu u Clarka, ale Brann odvětil, že mu doručil nezměnitelný rozkaz, který je třeba okamžitě provést, a že Clark beztoho opustil předmostí a není v současnosti k zastižení ani na radiostanici, ani po telefonu. (Odejel do Borgo Grappy v močálech Pontine, kde se mezitím ženijní hlídka amerického 6. as sešla s oddílem z průzkumného praporu amerického 2. as generála Keyse a kde se Clark chtěl nechat vyfotografovat při rekonstrukci této události, jež měla symbolizovat konec dlouhého obléhání Anzia). Generál Alexander nebyl konzultován, co se týče změny v jeho plánu a odklonu od jeho instrukcí. Vrchní velitelství spojeneckých vojsk v Itálii se o tom dozvědělo až poté, co na jeho stanoviště v Casertě dorazila rutinně odeslaná kopie ‚Polního rozkazu‘, jenž potvrzoval verbální příkaz předaný Brannem. Alexander se hned vypravil na návštěvu Clarkova hlavního velitelství 5. A, kde ovšem nalezl jen náčelníka štábu Gruenthera, kterého se znepokojeně zeptal, zda je postup na Valmontone stále na programu dne. Gruenther, jenž zachoval loajalitu vůči svému veliteli, předstíral, že ano, ale ‚Operace Buffalo‘ ve skutečnosti uvízla na mrtvém bodě.“
„Operace Bufalo“, která po 25. květnu 1944 přerostla v „ Operaci Turtle“ – útok amerického 6. as ve směru na „věčné město Řím“.
Jen málo se tehdy polemizovalo o tom, proč Clark změnil rozkaz. Říkalo se, že držení Valmontone by ještě nemuselo skýtat záruku, že dojde k přerušení ústupové trasy německé 10. A, a že se generálu von Sengerovi stejně ve skutečnosti podařilo vyprostit svůj 14. ts z hrozícího obklíčení, což prý bylo způsobeno pomalým postupem britské 8. A, a ne změnou plánu, kterou provedl Clark.
Generál Clark se pak pro historiky s motivy změny „Operace Buffalo“ a tím závěrečné fáze „Operace DIADEM“ doznal. Třem význačným historikům, pracujícím v úřadě náčelníka vojenské historie (Office of the Chief of Military History – OCMH), kteří se zabývali aspekty války v Itálii a byli to S. T. Matthews, v knize Command Decisions – str. 356 a pozn., který pak napsal, cituji:
„Pokládal Řím za drahokam, který právem patřil do koruny americké 5. A.“
Historik Ernest F. Fischer v knize Cassino to the Alps, str. 119 a pozn., píše, že nezaujatě zaznamenal Clarkovo podezření, že mu Britové potají hodlali „vypálit rybník“ a vkročit do Říma jako první, a zmiňoval se o jeho odhodlání urvat si tuto kořist pro sebe, ještě než jeho čin upadne v zapomnění ve světle strhujících zpráv o vylodění v Normandii.
A historiku a jeho oficiálnímu životopisci Blumensonovi pak v knize Salerno to Cassino a v životopisné Mark Clark str. 208 až 215, říká – „stručně řečeno, logika Clarkova hodnocení situace nespočívala na vojenských faktorech, ale na jeho prvořadém požadavku udržet Brity mimo Řím.“
Z napsaného plyne, že Clarkův odklon od „Operace Buffalo“ k „Operaci Turtle“- útoku na Řím, nebyl jen nějaký narychlo pojatý strategický tah, nýbrž se zcela shodoval se způsobem, jakým vlastně vedl generál Clark všechny předchozí boje od vylodění u Salerna, přes boje na Gariglianské frontě, v První až Čtvrté bitvě o Cassino. Clark totiž již 20. května 1944 rozhodl, že nebude poskytovat žádnou přímou podporu britské 8. A.
