Mapa vylodění v Normandii od 6. do 12. června. Na mapě je ukázána i ta skutečnost,
že ke konečnému spojení všech oblastí pláží - UTAH, OMAHA, GOLD, JUNO a SWORD došlo až 12. června 1944 ráno, po dobytí a obsazení Isigny.
Jak vypadalo normandské bojiště?
K pochopení pomalého a těžkého postupu Spojenců za plážemi nám přispěje i seznámení se s rázem krajiny v Normandii. Pojďme a řekněme si něco o Normandii blíže.
Veškerá historická literatura říká (všichni historici popisující D – DAY se na tom shodují), že naplánování „Operace OVERLORD“ bylo vůbec tím nejpečlivějším, co kdy spojenečtí štábní důstojníci vytvořili. Štábní důstojníci při plánování kladli důraz na všechny možné i nepříznivé, nahodilé okolnosti, které by mohly nastat v období, kdy se budou výsadky na plážích Normandie vyloďovat. No jo, ale zrovna tak ti samí historici říkají, a to stejně jako i přímo důstojníci, kteří vylodění plánovali, zažili a byli přímými účastníky, stejně jako všichni vyšší velitelé ( ve svých memoárech), že největším opomenutím při plánování bylo, že nikdo nevěnoval zvýšenou pozornost problému, jak vlastně budou po vylodění, až se dostanou na pláže a za pláže, vojáci pokračovat v boji. Tady mají všichni na mysli, že nebyl totiž dobře prosondován terén v normandské oblasti. Nejvyšší velitelé zodpovědní za vylodění v Normandii a pak také štábní důstojníci, zvolili bojiště hlavně na základě požadavků na výsadkové pláže.
A protože věnovali malou pozornost terénu za plážemi, museli dělat jeden kompromis za druhým a brát terén takový jaký byl, a my za chvíli uvidíme, že museli brát i takový terén, který jim Němci nastražili, který jim Němci připravili( v podobě např. zatopených oblastí).
Totiž rozlehlé pláně mezi městy Caen a Falais, které se po vylodění otevřely před britskou 2. A, byly zvlněnou zemědělskou krajinou plnou pastvin. Půda v těchto místech byla suchá a pevná, čímž vlastně říkáme, že byla naprosto ideální pro tankové operace. No jo, ale Němci to také věděli a tak zde pro Spojence připravili všechno možné, aby jim postup znemožnili. Tak také pro odražení spojeneckých obrněných divizí hned v první den, od 6. června 1944 ráno, stahovali Němci ke Caen všechny vojáky, které kde mohli ušetřit. Ať již to bylo z Bretaně (Bretaň je jižně od amerických sektorů), dále pak také divize z jihu Francie, ale samozřejmě ke Caen i jednotky, ze severu Atlantického valu - z Holandska. A bylo to právě město Caen a jeho okolí, které se stalo základní spojnicí mezi německými silami v Normandii, německou 7. A a německou 15. A v oblasti severněji, v oblasti Pas de Calais( kde vlastně Hitler a celá německá válečná mašinérie čekala to „Hlavní vylodění). Museli mezi těmito svými dvěma armádami mít nepřerušený kontakt. Totiž kdyby bylo spojení přerušeno, mohla by pak 7. A a 15. A spolu operovat jen tehdy, až by po ústupu 7. A zase s 15. A navázala kontakt. A právě proto německé vrchní velení koncentrovalo své nejsilnější divize a také samozřejmě největší počet dostupných tanků právě sem ke Caen. Zde si musíme říci, že se tak Němcům k podařilo do konce června shromáždit u Caen 7 a ½ tankové divize, které zde měly podstoupit nejtvrdší boje o udržení tohoto důležitého města. I v počtu tanků je to vidět. V okolí Caen bylo shromážděno 150 tanků typu Tiger a Königtiger a 250 středních tanků (PzKpfw IV.), kdežto k obraně jižněji, proti americkým operacím, proti sektoru americké 5. (V.) as a 7. (VII.) as z americké 1. A, to bylo pouze 50 středních tanků a 26 tanků Panther, což vlastně odpovídá jen asi polovině tankové divize.
Němci si to mohli dovolit, neboť jakmile na jihu Američané opustili vyloďovací pláže, dostali se v Normandii do krajiny, která byla naprosto ideální pro obranu, do krajiny, která nedovolovala mobilní pohyb a vůbec ne již nasazení tanků.
Také při postupu z linie Caen-Falais směrem na západ se na levém křídle spojeneckého postupu charakter normandské krajiny rychle měnil. Ještě mezi řekami Orne a Vire se nacházel široký masiv pahorkatiny, malé kopce, údolí a nízké hřbety, které se pak postupně zvyšovaly směrem na jih.
Když se však postupovalo dál na západ, někde na úrovni poloostrova Cotentin, se rozkládaly močálovité nížiny, které byly často přetínané pomalými řekami, mezi kterými byly francouzskými zemědělci zbudované odvodňovací příkopy. No a tohle Němci využili. Všechny tyto široké plochy v oblasti zatopily (mnoho parašutistů z 82. vzdušně-výsadkové divize se zde dne 6. června 1944 v noci utopilo i s výstrojí). Veškeré přístupy do vnitrozemí v této krajině byly tak omezené jen na některé vyvýšené silnice, které snadno obránci ovládali. Ony silnice na vyvýšených náspech zatopenou krajinu křižovaly.
Největší překážkou však pro Američany v oblasti Cotentin a východně od Cotentinu způsoboval však jiný problém. Totiž za stovky let vtiskli francouzští farmáři zdejší krajině tradiční ráz právě v místě, kde měla postupovat americká 1. A na jih a východ. Krajina kam měli Američané postupovat byla známá jako „bocage“.
"Bocage“ je termín, který označuje normandskou krajinu s živými ploty.
Krajina "Bocage", letecký snímek, krajina, do které místy útočily jak Britové, tak především jednotky americké 1. A,
po svém vylodění v Normandii.
„Bocage“ – „ Živé ploty“ z pohledu pěšáka.
Tyhle živé ploty byly obvykle do poloviny své výšky tvořeny hliněným valem (místy proložené kameny) a z poloviny křovinami a rozdělovaly krajinu na jednotlivá pole.
Valy - ony hrozné meze – hliněné valy - okolo každého francouzského pole, tvořící „bocage“, měly různou šířku a to od 30 cm do 1,2 metru a na výšku byly od 0,9 metru do 3,6 metru. No a na vrcholku takové meze pak ještě rostly hlohy, ostružiní se svými trny a vinná réva, což vlastně zvyšovalo takto vzniklou hradbu, překážku, na výšku 4,5 metru a výš.
Všechna pole, která v normandské krajině francouzští farmáři měli, neměla žádné pravidelné čtvercové, nebo obdélníkové tvary, naopak to byly nečekané tvary, málokdy širší než 180 metrů a dlouhé 360 metrů. Takováto pole obehnaná valy až 4,5 m pak spolu sousedila, když spojena byla úvozy a polními cestami mezi poli zapuštěnými.
Cestami, které umožňovaly přístup k průjezdu v živých plotech, který dovoloval vjezd na pole.
Každému při tomhle popisu musí být z vojenského hlediska jasné, že to byl terén, který dával každému obránci nesmírné výhody.
Vždyť každé pole byla vlastně pevnost a propojením polí vznikala perfektní soustava organizovaná pro hloubkovou obranu. Tady přeci stačilo jenom nainstalovat protitankové kanóny pro krytí přístupu k polím – zamaskovat je na propojených silnicích, - přidat k tomu nějakého toho ostřelovače a kulomet a ochranu kulometu a bylo. A o účinnosti takovéhoto řešení se velice rychle přesvědčily tanky americké 1. A a nejen ony. Postup se v žádném případě, i přes „různé vychytávky“, které si za chvíli řekneme, neobešel bez těžkých ztrát. Tady totiž ani jízda přes takové meze nebyla řešením, neboť když tam tank najel, aby násep zdolal, odkrýval svůj spodek, který byl vždy slabší, než pancéř ostatního tanku. Je samozřejmé, že hustá vegetace, nejenže znesnadňovala pozorování, ale i palebné sektory a samozřejmě ztěžovala efektivní použití dělostřelectva. Když už Spojenci použili dělostřelectvo, snižovaly účinky palby hliněné valy, které tak chránily před výbuchy jednotlivých granátů obranu.
Takový boj v „bocage“ většinou znamenal, že musela být dobře připravená série útoků, která vždy vlastně, ale znamenala předehru k útoku na další obranné postavení, typu „ bocage“.
Američané měli z „bocage“ hrůzu a hovořili o něm prostě jako o, cituji:
" téhle zatracené krajině".
Nejhorší je, že „tahle zatracená krajina“ sahala v mnoha místech až do hloubky 80 km a zbavovala Američany jejich hlavní taktické výhody, kterou byla mobilnost. Američtí historici boj v „bocage“ přirovnávali k barové rvačce v omezeném prostoru. Důstojníci pak o „bocage“ tvrdili, že měly jen jedinou výhodu. To když se střetly americké tanky s německými a podmínky se změnily na stejné, nebo podobné. Totiž takový tankový boj se odehrával většinou na vzdálenosti 135 až 360 metrů, což mazalo dostřel německých tanků na 1 800 metrů a dávalo šanci pohyblivějším americkým tankům typu Shermann, kdy i jejich slabší kanón ráže 75 mm byl často účinný.
Jedním z řešení mobilnosti americké armády v „bocage“ pak bylo, když četař 102. lehké obrněné průzkumné eskadry Curtis G. Cullin, Jr., navařil na čelo Shermanna ocelovou konstrukci podobnou kose.
Tank s kosami narazil na mez a pak se vší silou protlačil skrz násep. S sebou si přitom odnášel část zeminy a vegetace, která ho vlastně maskovala. Na pole pak vjížděl střílejíc z kulometu i z kanónu. Dalším řešením bylo, že si tankisté navařili na předek tanku silný železný bodec, kterým tlakem narušily val, tank couvl a ženisté do takto vzniklé díry nacpali trhavinou a val, nebo valy, vyhodili do povětří a utvořili si tak několik průjezdů. Přestože nechal generál Bradley, velitel 1. A takto upravit, na popud velitele 2. pěší divize generála Waltera M. Robertsona, velké množství tanků, měli Američané i tak velké ztráty, ale americký útok v „bocage“ přece jenom pomalu nabýval na tempu.
Někteří štábní důstojníci, kteří plánovali „Operaci OVERLORD“zas naopak věřili, že to bude právě krajina typu „bocage“, která může Spojencům poskytnout možnost udržet se před očekávanými německými protiútoky, zatímco Britové budou postupovat se svými tanky přes Caen, a tak obtížnou oblast obejdou. V té době byli hlavní velitelé jako Eisenhower, Montgomery a Bradley tak zaujati problémem jak co nejlépe dopravit dostatečně silnou a zásobovanou armádu do Normandie, že nevěnovali krajině typu „bocage“ skoro žádnou pozornost. To přesto, že na ni ukazoval polní maršál sir Alan Brooke, náčelník generálního štábu Velké Británie, ale i náčelník štábu vylodění (COSSAC) a jeden z hlavních britských plánovačů „Operace OVERLORD“ generál Frederick E. Morgan, kteří varovali před vážnými obtížemi, se kterými bude v „bocage“ nutno počítat. Vyhodnocování bylo obtížné, neboť spojenecký útok po vylodění váznul z mnoha důvodů, tedy nejen kvůli živým plotům, zatopené krajině, ale i z důvodů tvrdé tankové obrany Němců v krajině kolem Caen. Vždyť i koncem července, tedy kolem dne D + 50, byly britské jednotky stále v místech, které měly být dobyty ke dni D + 5. Tedy všechny obtíže se nedaly svalovat jen na úpornost německé obrany a nebo jen na obtížnost terénu, bouři, ale v začátcích se jednalo o všechny okolnosti dohromady.
