Mapa Operace BLUECOAT, kterou kanadské a britské jednotky spustily hned ráno 30. července 1944,
aby zadržely německé posily, které Němci posílali proti americké Operaci COBRA a zároveň chtěli Britové a Kanaďané proniknout co nejhlouběji na týlové čáry německé 7. A.
Britský, v pořadí Druhý průlom v "Operaci BLUECOAT", neočekávaný průlom, Němce také dokonale zaskočil. Britům se podařilo oběma průlomy (První průlom je líčen v Č 111. na konci, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5628&f=137
) vrazit hluboký klín do německé 7. A a Tankové skupiny Západ. Britské průlomy znamenaly hrozbu pro město Vire, jehož pád by uspíšil zhroucení celého pravého křídla obrany německé 7. A a to právě v době, kdy velitel této armády generál Hausser prováděl částečnou nápravu svého zhrouceného levého křídla, rozvráceného americkým průlomem. Němci prováděli nápravu poměrů v době, kdy Američané již prorazili do Avranches. Německá 7. A byla přesto stále schopna ohrožovat koridor amerických Bradleyho jednotek na čáře Tessy - Percy - Villedieu, v místech, kde bylo centrum německé obrany - v okolí města Vire. Město Vire bylo totiž nejdůležitějším dopravním uzlem západně od řeky Orne. V řečené době se německé divize, které hájily popsanou čáru obrany nacházely 20 až 24 km západně a severozápadně od města Vire a 1. srpna 1944 odpoledne sem spěchaly britské tanky. A tanky britské 11. tankové divize, po obsazení le Bény Bocage, se právě to odpoledne přiblížily na vzdálenost necelých 5 km k předměstí Vire. Již během dne odeslal velitel německé 7. A generál Hausser vše, co mohl sehnat k Avranches a tak mu náhle zbývala pro obranu oblasti Vire jen jediná záloha, která byla dostupná, a která byla poblíž - zbytky 21. td, jenomže ty narazily také na Brity a střetly se s nimi v boji, a proto je také nebylo možno použít. V tu samou dobu se německá 9. td SS sice začala přesouvat z oblasti Caen, ale oblast Vire nemohla dosáhnout dřív, než odpoledne 2. srpna 1944 což bylo hodně pozdě. Do té doby zůstávalo městečko Vire prakticky nechráněno v mezeře mezi německou 7. A a Tankovou skupinou Západ. Mezera byla široká 10 km.
U Britů však vznikl také problém, který pramenil z předchozích dohod. Totiž britský velitel 2. A generál Dempsey sice mohl na Vire nechat zaútočit, v daném momentě své jednotky (vždyť měl tanky jen 5 km odtud), ale existovala dohoda hranic mezi britskou 2. A a americkou 1. A, ze které jasně plynulo, že město Vire je cílem americké 1. A. Z těchto důvodů Dempsey přikázal britskému 8. as (VIII. as), aby svůj hlavní útok vedl na jihovýchod Flers a obešel Mont Pincon, proti kterému se rozvíjel útok britského 30. as (XXX. as). Rozhodnutí Dempseyho v tom momentě vypadalo jako správné, neboť hlavním úkolem Britů bylo vyhnat z Monte Pincon Němce.
Jenomže v celkovém kontextu bojů byl tenhle manévr Dempseyho pro Němce momentální záchrana. Ve výsledku totiž Němci získali čas k mnohem lepšímu zorganizování obrany okolo Vire a zároveň se jim podařilo vyprostit bez větších ztrát své divize na linii Tessy - Percy - Villedieu, divize, kterým hrozilo obklíčení.
Postupující britský 8. as pak 2. srpna 1944, při útocích ve směru Flers, narazil právě na německé tankové zálohy, které se od řeky Orne přesunovaly na západ do oblastí Vire. Přestože se britské 11. tankové divizi podařilo proniknout k silnici Vire - Vassy, dostala se ve vzniklé situaci Gardová tanková divize na jejím levém křídle do těžkých bojů a to jihovýchodně od le Bény Bocage. Britové měli štěstí v tom, že postupující německé síly nebyly tak velké, jak se tvářily. Německé přední tankové oddíly spíše vytvářely falešný dojem, že je jich hodně - útočily stále malými údernými skupinami, které se jen střídaly - vždy jen 2 nebo 3 tanky, doplněné rotou pěchoty a družstvem šestihlavňových minometů. V takto malých skupinkách pronikaly mezi britské kolony na cestách a útočily na jejich křídla. Popsaným způsobem boje se Němcům podařilo zastavit Gardovou tankovou divizi v Estry a stejným způsobem boje se jim podařilo zastavit i britskou 11. obrněnou divizi u silnice Vire - Vassy. Což postupně znamenalo odumírání "Operace BLUECOAT".
Všechny tyhle manévry, do prostoru pronikající německé 9. td SS, však velmi oslabovaly německé úderné skupiny, které neměly možnost, aby k nim plynule přicházely zásoby. Pokračující britské útoky by tehdy Němce přinutili se stáhnout, a to zejména proto, že německá 9. td SS, která vyvíjela největší útočnou činnost, utrpěla těžké ztráty už při překračování řeky Orne. Totiž britské stíhací bombardéry Typhoony, vybavené raketami, napadaly německou 9. td SS již v době přesunů po silnici mezi Thury Harcourt a Condé a způsobovaly jí těžké škody na technice a zároveň narušily její koordinaci. Stejným způsobem Typhoony napadaly i ostatní jednotky, které se po této silnici pohybovaly. Velitelé německých jednotek hledali řešení. V té době, jak plyne z německých zápisů, sděloval generál Dietrich Skupině armád B, že ať se na Caenském úseku děje cokoli, sektor Caumontské fronty hájený 84. as ze 7. A je v tomto okamžiku nutno posílit, neboť veškerá odpovědnost za dění leží právě na tomto německém sboru.
Jenomže ráno 3. srpna 1944 nebyli Němci na frontě britského 8. as schopni dalšího rozhodného útoku a také jej neprovedli. Protože Němci nezaútočili, rozhodl velitel britského 8. as, že své tanky ten den také zastaví do doby než k němu dorazí pěší divize, které mu budou chránit jeho odhalené východní křídlo od řeky Orne, které bylo manévry protaženo a vystaveno nebezpečí. To proto, že britský 30. as zůstával ještě někde vzadu.
V tu dobu zastavit, bylo to nejhorší, co se mohlo stát a příslušně proto zareagoval velitel britské 2. A, který jej 2x vyzval, aby útočil. Přes dvě varování se tak nestalo a proto generál Dempsey zbavil velení velitele britského 30. as generálporučíka Bucknalla. Novým velitelem britského 30. as se stal generálporučík B. G. Horrock a když slavná britská 7. obrněná divize (v Africe - "Pouštní krysy") nedokázala obsadit do 4. srpna Aunay, na východním břehu řeky Odon, odvolal velitel britské 2. A i jejího velitele a velitelem britské 7. obrněné divize se stal brigádní generál G. L. Verney, který do té doby velel 6. gardové tankové brigádě. Vyměněn byl velitel britské 22. tankové brigády ze 7. obrněné divize brigádní generál Hinde, a také velitel divizního dělostřelectva a operační důstojník. Všechny tyhle změny u jednotek 7. obrněné divize nebyly přivítány u mužstva divize a důstojníků vřele. Později se také ukázalo, že nepřinesly ani žádné podstatné zlepšení. Již i na jiném místě říkám, že britské historické zápisy hovoří o tom, že jednotky 7. obrněné divize příliš dlouho bojovaly v poušti, kde, jak víme, získaly přezdívku - "Pouštní krysy". A právě na poušti, na rovných plochách s přehledem do dálky si velitelé a vojáci navykli na určitý způsob válčení a zde většinou v krajině Bocage jim mnoho týdnů a krve trvalo než se terénu v Normandii přizpůsobili (historické prameny říkají, že 7. obrněná divize svou slávu - prakticky novou slávu - získala až později v otevřených rovinách severního Německa).
Neuspokojivá bojová situace na britské frontě, u 30. as, přinutila generála Dempseyho, velitele 2. A, k souhlasu s tím, že i 8. as si měl učinit přestávku, než oba sbory budou zahajovat další útočné operace. Velká příležitost Britů zaútočit rychle a prudce směrem na jih na Flers a dál byly promarněna. Je však třeba objektivně říci, a tak také o tom hovoří historická literatura, že oba britské sbory, jak 30. as, tak 8. as, své hlavní úkoly v britské "Operaci BLUECOAT" do 4. srpna splnily. Svým rychlým postupem k silnici Vire - Vassy britský 8. as Němcům znemožnil, aby přesunuli své tankové posily od Orne k německé 7. A. Němci byli přinuceni do 4. srpna 1944 nasadit své tři td a tři prapory těžkých tanků na zadržení britských jednotek a to v době, kdy Němce ohrožovala britská 2. A v týlu. V době kdy Němce ohrožovaly útoky americké 1. A zepředu a kdy byla německá 7. A nucena opustit čáru Tessy - Percy - Villedieu a kdy se jí podařilo zatlačit zpět k Vire a Mortainu. Americký koridor se každým dnem rozšiřoval.
Zde je mapa všech útoku americké 3. A a 1. A, stejně jako všech útoků kanadské 1. A a
britské 2. A od 1. srpna do 16. srpna 1944, aby si bylo možno udělat o všech směrech spojeneckých útoků přehled.
Postupně si blíže probereme, a nejen do 16. srpna 1944, všechny spojenecké útoky ( včetně německého protiútoku u Mortain a pak následnou bitvu o Falaiskou kapsu).
Předtím jsme probrali zásadní změnu organizační a velitelské struktury spojeneckých vojsk, která nastala k 1. srpnu 1944 (k 23. červenci přibyla kanadská 1. A a k 1. srpnu americká 3. A generála Pattona). Zároveň s těmito změnami došlo i k zásadní změně strategie. Již v původních plánech vylodění "Operace OVERLORD" předpokládali plánovací důstojníci SHAEF, že až vyloděná vojska dosáhnou Avranches, zaměří se americké jednotky především na útok na jihozápad, do Bretaně. Bylo to z toho důvodu, že Spojenci nutně potřebovali bretaňské přístavy St. Malo, Brest, Lorient, St. Nazaire a Nantes, přístavy, které Spojenci považovali za nenahraditelné pro zásobování a posilování svých vojsk, která měla v útoku operovat v severozápadní Francii mezi řekami Seina a na jihu řeky Loira. No a nyní, právě na začátku srpna, průlom na západním křídle spojenecké fronty znamenal, že se mohly úvahy naplňovat. Mohl zároveň nastat okamžitý postup k řece Seině, - k Rouenu a k Le Havru. Pokud by si Spojenci udrželi iniciativu, mohli urychleně zaútočit obchvatem do levého, západního křídla německých vojsk, kudy by pronikli na východ a pak sever a brzy by se mohli zmocnit hlavních přístavů na severu Francie, které ležely mnohem blíž jejich konečného cíle samotného Německa. Tato úvaha spojeneckých štábů, spolu se skutečností, že se závažným způsobem oslabily německé obranné síly v Bretani, jejichž divize byly poslány z Bretaně do Normandie, jako posila, vedly štáby k rozhodnutí, že do oslabené německé obrany Bretaně bude okamžitě vyslána Pattonova 3. A. Z ní bude do Bretaně odeslán americký 8. as a zbytek nově vzniklé americké 3. A pak vyrazí okamžitě podél pravého křídla americké 1. A k řece Seině.
