Situace na jižní a severní straně řeky Waal, u Železničního mostu, dne 20. září 1944, někdy
před 15,00 hodin a i okolo 16, 45 a ještě o nějaké minuty dál, tedy ještě krátce po začátku samotného útoku na východ - na severní konec Dálničního silničního mostu.
Hrůza na pokraji smrti. Opojení bojem a nepopsatelné pocity, ve kterých se promítaly předchozí prožité desítky minut. Minut, ve kterých každý z výsadkářů a ženistů, kteří byli v celtových člunech a nevěděli kdy zemřou, či budou ranění, nebo přežijí, se po překonání řeky Waal, přes veškeré vyčerpání, začala měnit ve strašnou až smrtelnou nenávist k Němcům. Někteří parašutisté to vyjádřili - jako - strašný vztek. Náhle byl 3. prapor 504. parašutistického pluku na úzkém břehu a v tom strašném vzteku začal útočit na plochou náplavou vzniklou rovinu na hrázi - a to bez přestávky.... Každý z jednotlivých útočících výsadkářů, který přežil a překonal řeku Waal, později popisoval, že byl desítky minut po překonání řeky v transu. Již v předchozích článcích řečený kapitán Moffatt, velitel roty I z 3. praporu 504. parašutistického pluku, na první minuty na severním břehu řeky Waal, vzpomínal tak, že řekl, cituji: "Byli jsme vzteklí a útočili jsme přes otevřený náplavový terén bez přestávky!!!"
Tedy všechna ta hrůza ze vzniklé situace na pokraji smrti se změnila ve strašný vztek na Boše, kteří na ně po celou plavbu přes řeku stříleli!!!
Z dalších historických pramenů ( z Hrbka i Saunderse, ale i z dalších) se dozvídáme, že v té bojové vřavě, v tom hluku, kouři a zmatku, si většina amerických parašutistů později vůbec nepamatovala( jak většina přiznala po boji i po letech), jak se přes řeku Waal dostala. Stejnou dezorientaci, ale i výpadek paměti přiznávali i o tom co se dělo po opuštění lodí. Mnozí tvrdili, že vůbec nevěděli jak se od řeky Waal dostali.
Jeden z takových, desátník Jack Bommr, spojař ověšený nejen dráty, ale i výstrojí a výzbrojí, jak pro historii vypověděl, jen prostě běžel vpřed a v hlavě měl myšlenku: "Přežít, ještě, pokud to půjde!" Ze všeho si ještě pamatoval, že viděl nějakou skupinku Němců - byli mezi nimi mladí kluci, ale i šedesátníci - německý Volkssturme. V hlavě mu zůstala myšlenka, že "tihle" před chvíli masakrovali Američany ve člunech, teď prosili o milost a vzdávali se. Desátník říkal, že byli američtí parašutisté příliš šokováni prožitým utrpením a rozzuřeni smrtí svých kamarádů. Viděli příliš mnoho hrůzy, když jejich kamarádi vedle nich umírali už ve člunech, ale i po opuštění lodí. Jack Bommr přiznal, i když viděl německé pokusy se vzdát - američtí výsadkáři nyní nebrali zajatce. Němci byli postříleni z bezprostřední blízkosti. Výsadkáři jednali jako v horečce a jak všichni přiznávali a jak již bylo řečeno - byli vzteky bez sebe!
U většiny se projevovala ta skutečnost, že při dalším postupu zapomínali co znamená strach.
Z lidí, cvičených vojáků, kteří ještě před chvílí seděli bezmocně ve člunech se stali šelmy. Únava neúnava, výsadkáři útočili jednotlivě, nebo v malých skupinkách pěti šesti lidí na čtyřikrát až pětkrát větší přesilu Němců. Útočili svými granáty, samopaly a bodáky. S neobvyklou brutalitou, a po té únavě i s nečekaným elánem, se přesunovali urychleně přes otevřený terén a vyhnali Němce z náspu železničního mostu a okamžitě, bez zastávky, pokračovali dál. Netrvalo to ani 30 minut a smetli německou obranu z náspu. Část parašutistů držela postavení pro přepravu druhé vlny přes řeku. Jak již bylo řečeno druhá vlna ztratila již jen dva čluny a tak přeprava probíhala na 11ti člunech (vyplouvali na 26ti člunech, polovina jich byla ztracena a tak jich zůstalo 13, druhá vlna ztratila 2 čluny, zůstalo 11). Výkonem bylo, že znavení ženisté pak v 11ti člunech, které zůstaly, ještě celkem 5x přepluli přes řeku Waal, dokud všechny americké parašutisty nedostali na severní stranu řeky. To již ale ta prvá vlna byla na železničním mostu a část jich útočila bez ohledu na palbu na bývalou holandskou pevnost Hof van Holland - nebo také - Fort Lent. Německých děl si takřka nikdo nevšímal.
Tady historická literatura připomíná, že další útok přes otevřený terén byl možný jen díky spojenecké podpůrné - prudké, přesné palbě děl, minometů a tankových kanónů, - stejně jako dobře kladenému kouři z jižního břehu.
Nějakým zbývajícím volným prostorem mezi kouřovou clonou, se podařilo střílet, - než byl na požádání přes natažený telefon zničen -, jen jednomu německému 20 mm protiletadlovému kanónu, který byl umístěn na severním náspu železničního mostu. Výsadkáři měli z palby německého 20 mm protiletadlového děla nějaké ztráty, ale nikdo si toho moc nevšímal, neboť všichni, jak již bylo řečeno, a jak líčí přímí účastníci, byli v neobyčejném transu, který prý může vzniknout po takovémto přežití smrtelného nebezpečí. Všichni výsadkáři se shodli, že po překonání řeky útočili dál jako šílení, a že je nebylo možné tehdy ničím zastavit. Opojeni probíhajícím bojem a jako v transu se vrhli výsadkáři z 3. praporu 504. parašutistického pluku na německá obranná postavení umístěná v polích, v zahradách a domech za silnicí bez ohledu na palbu jejich kulometů a protiletadlových děl již vzpomínané pevnosti Fort Hoff Van Holland. Jeden z těchto útočících pěšáků, který nám již některé dojmy sdělil, poručík Pitt z 3. praporu, na tyhle minuty, desítky minut po překonání řeky, na následný útok na německou obranu, vzpomíná, zároveň nám přibližuje atmosféru a všimněme si i popisu míst, kudy 3. prapor útočil (upozorňuji na zakopané Němce přímo v rovině onoho delšího pásu, místě kudy postupovali výsadkáři, stejně tak si všimněme jak neskutečně pracoval tehdy lidský mozek, v tak vypjaté hraniční situaci člověka - viz za chvíli popis scény se spojařem), takto, cituji:
"Přebíhali jsme přes další pás podobný pláži široký téměř šest set metrů před poslední hrází. Někteří Němci byli zakopáni na pláži a někteří vzadu na hrázi. Běželi jsme kolem nich a oni prostě stříleli. Jediná možná věc bylo běžet k hrázi, protože nikde nebyl ani kousek nějakého zatraceného krytu.
A tak jsme nakonec byli asi napůl cesty ke hrázi a najednou tam byl ten kluk, co odvíjel telefonní drát z cívky, a povídá: 'Došel mi drát, myslíte, že můžu namontovat telefon tady?'
Řekl jsem mu: 'Do prdele s telefonem, teď se na to vykašli a utíkej na hráz. S pánama si promluvíme někdy jindy.'
A tak jsme konečně byli na hrázi. Skopčáci na druhé straně. Hráz musila být nahoře široká řekněme necelých deset metrů a Němci byli na zadní straně. Chvíli jsme si přehazovali ruční granáty z jedné strany na druhou - to byla legrace a hrátky. Němci měli své granáty jako mačkadla na brambory a my jsme měli tříštivé. Mým úkolem bylo bránit levé křídlo tak, aby se Skopčáci neobrátili a nenapadli nás zezadu, až budeme postupovat dál k mostu. A tak jsme tu hráz bránili dál. Skopčáci se párkrát pokusili nás zahnat."
(Informace pro Č 94, 95 a 96 byly použity z Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944 a Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Když se na severní břeh dostal 3. prapor z 504. parašutistického pluku, bylo, jak již bylo řečeno, několik celtových člunů zničeno a nebylo je možné použít. Na zbytku celtových člunů začali ženisté okamžitě přepravovat roty 1. praporu z 504. parašutistického pluku ( na 11ti člunech). Při přepravě 1. praporu již nedocházelo k totální ztrátě člunů, i tak to znamenalo, že těch jízd s výsadkáři 1. praporu přes řeku Waal bylo mnohem víc - řekli jsme, že 5 (později Britové nasadili pro přepravu i vory, které převážely nutné dělostřelectvo pro další podporu útoku na severním břehu řeky Waal. Začalo rozšiřování předmostí na severním břehu řeky Waal). Americký 3. prapor, který se vylodil jako první, okamžitě útočil na severním břehu řeky Waal, směrem severozápadním, a na železniční most - východním směrem. Promíchaní výsadkáři dvou čelních rot - Burrissovy "roty I" a Kappelovy "roty H" se hnali sprintem na násep železničního mostu, a jak bylo řečeno, ničili německou obranu s cílem pak pokračovat
k Dálničnímu silničnímu mostu, (viz mapa pokračování útoku k Dálničnímu silničnímu mostu na severní straně řeky Waal) - a americký 1. prapor útočil směrem západním a severozápadním, tedy směrem na pevnost Hof van Holland a její okolí. O tomhle útoku si řekneme za chvíli samostatně.
Pro představu měli Němci na Železničním mostě bezprostředně - celkem 34 kulometů, 2 protiletadlová děla ráže 20 mm a 1 univerzální kanón ráže 88 mm.
Útok přes řeku Waal začal 3. prapor, jak jsme si řekli, v 15 hodin. Bylo 16 hodin 45 minut, když velitelství 504. parašutistického pluku hlásilo své 82. divizi, že je (tady je nedořečeno - i část 1. praporu), cituji: "... za řekou a 3. prapor 504. postupuje proti nepřátelským mostům na jejich východní straně."
(Tedy větší část zbytku 3. praporu útočila severovýchodně až východně na Dálniční silniční most. Viz mapa)
Abychom měli obrázek, co se dělo na severní straně řeky Waal, poslechněme si ještě zážitky z těchto pozdějších odpoledních hodin, které po bojích vypověděl poručík John Holabird, který se svými ženisty dostal za úkol, aby zničil všechna místa - "kolik dokáží" - tzv. - "Demoličních obvodů" - míst, kde měli Němci výbušniny a roznětky - u obou mostů, Železničního i Dálničního silničního.
