Na skice od RoZ, jsou vidět pozice Frostových parašutistů a Goughových průzkumáků, od 17.
září v noci až do 21. září. V levé spodní části, mezi velitelství 2. praporu a rotou B je vidět postavení podpůrného dělostřelectva, které do 20. září ještě obranu podporovalo, než mu definitivně došla munice. Některé domy musely britští parašutisté v průběhu dnů vyklízet, což označují šipky.
Němci 20. září 1944 nutně potřebovali volný Dálniční silniční most v Arnhemu, aby mohli přesunovat tanky, dělostřelectvo a další techniku do Nijmegenu proti 30.as (XXX. as). Proto během celého dopoledne vrhalo německé velení, Bittrich i Harzer, esesáky "Bojové skupinu Bringmann" a "Bojové skupiny Knaust" proti zbývajícím postavením britských parašutistů
(
viz zde mapu německých bojových skupin útočících v prostoru Arnhem - Oosterbeek mezi 17. a 21. zářím 1944. Na mapu je nutno klepnout jedním klikem.). Esesáci měli skoncovat s veškerým odporem na severní straně Dálničního silničního mostu v Arnhemu. Německé bojové skupiny postupovaly se známou a příslovečnou metodičností. Pancéřoví granátníci SS, kryti palbou děl a tanků, postupovali k troskám zbývajících budov, ve kterých se ještě stále bránili Frostovy, nyní Goughovy, britští parašutisté. Když byl těžce zraněn minometnou palbou podplukovník Frost (viz Č 144.) převzal velení nad celou obranou arnhemského mostu, jako celku, major Fredie Gough (Hrbek nám jej líčí jako růžolícího, šedovlasého a vždy optimistického důstojníka). Velení nad zbytkem 2. praporu pak převzal, také zraněný, major Tatham-Warther.
Němci při svých odpoledních útocích používali plamenomety, výbušniny a dílo zkázy dokončovaly panzerfausty. A zase padaly stropy a zase se hroutily zdi. Ač se v troskách britští parašutisté bránili skutečně hrdinně a houževnatě, německá přesila byla ohromná a parašutisté byli postupně ze svých pozic stále víc a víc vytlačováni.
Když se přiblížilo odpoledne 20. září, byla již situace Goughovy obrany mostu zoufalá. Tanky a SHD německých bojových skupin si již jen tak volně projížděly arnhemskými ulicemi a do pozic parašutistů střílely z bezprostřední blízkosti. To dopoledne a odpoledne neměli britští parašutisté již žádné protitankové prostředky. Před pár hodinami došly střely do P. I. A. T. a i improvizace s náhradními zapalovači tak nemohla být použita. K tankům a SHD se nešlo přiblížit, z důvodů těžké krycí palby, a tak nemohl být použit ani zbytek výbušnin. Britští parašutisté bezúspěšně používali ještě vodorovný způsob střelby z minometů. Proti německým OT si parašutisté vzali minomet - na sebe jej vodorovně zavěsili na řemenech - a takto na OT stříleli. Každá britská proti zteč se zhroutila v palbě kulometů a ručních zbraní Němců.
O hrdinském činu poručíka Johna Grayburna nám podává svědectví, jak Urquhart, tak Hrbek, cituji z Hrbka:
"V obraně zbytků perimetru 20. září vynikl poručík John Grayburn. Již při útoku své čety na jižní stranu mostu v neděli večer (17. září - má poznámka) ho ranili do ramene, přesto ustoupil z mostu jako poslední. Se svou četou potom zaujal postavení v domě na břehu řeky východně od mostu, který byl vysunut nejdále od perimetru (na mapě Arnhemské obrany -
Frostovy obrany severního Dálničního silničního mostu, je Grayburnův dům označen " 8", úplně vpravo dole - má poznámka). Zde odrazil všechny útoky podporované tanky a samohybnými děly a držel se houževnatě až do 19. září, kdy byl dům zapálen a Grayburnovy muži ho museli vyklidit. Ráno 20. září vedl sérii aktivních bojových hlídek při nich zatlačil německou pěchotu, která v noci kryta tanky pronikla pod most, a odstranil nové nálože, položené pod most německými ženisty. Přestože byl znovu raněn, neopustil své muže a bojoval dále. Když se nemohl udržet proti dalšímu německému útoku podporovanému tanky, bez ohledu na německou palbu se vztyčil a řídi ústup svých vojáků zpět do perimetru. Navečer 20. září padl poručík John Grayburn zasažen palbou německého tanku. Za mimořádnou statečnost v boji u arnhemského mostu byl posmrtně vyznamenán nejvyšším britským vyznamenáním - Viktoriiným křížem."
(Informace pro Č 145., 146. a 147., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Odpoledne 20. září se již Goughova obrana skutečně proměnila jen v ostrůvky obrany a britští parašutisté se v ní bránili v poslední agónii.
Také statečná obrana ženistů, o kterých jsme hodně mluvili, ženistů kapitána Mackaye z budovy "3" se definitivně odpoledne 20. září zhroutila... Ale nebylo to jen tak zadarmo.
Tehdy odpoledne přijel tank Tiger po silnici od řeky Dolní Rýn a střílel na školu z pouhých 60ti metrů - do jižního průčelí budovy. Na podporu přijelo i SHD Sturmgeschütze III. a svou palbou se přidalo. Budova č. 3 začala znovu hořet a kapitán Mackay dal definitivní rozkaz k evakuaci. Nebylo to nic jednoduchého a pro zachování autentičnosti, přiblížení místního popisu a dění si řekněme to, co přeživší kapitán Mackay později pro historiky vypověděl - "kapitán Mackay tam byl" -, cituji z Hrbka:
"Budova začala hořet a Mackay vydal rozkaz k evakuaci. Jeho zbylých 13 bojeschopných mužů (když zaujímali obranu bylo jich 50 - má připomínka) mělo v té době již jen po jednom zásobníku munice. Kulhající Mackay sešel do sklepa k raněným. Nahoře vybuchovaly zásoby výbušnin britských ženistů, ke kterým se dostaly plameny. Zatímco je Mackay s dalšími dvěma vojáky kryli, vynášeli ostatní pod velením poručíka Dennise Simpsona 31 raněných ze sklepa do vedlejší zahrady. Dostali se však do prudké minometné palby a během několika minut bylo dalších 6 mužů raněno. Mackay si uvědomil, že hrozí nebezpečí, že všichni ranění budou Němci zmasakrováni a rozkázal Simpsonovi, aby se vzdal. Sám shromáždil zbývajících pět nezraněných vojáků a vyrazil od školy směrem na východ. Předpokládal, že tímto směrem je budou Němci nejméně hledat. Měl v úmyslu ukrýt se na noc a pak se dostat k hlavním silám praporu západně od mostu.
Kapitán vedl své ženisty přes ulici a troskami domů po její opačné straně do další ulice. Tam se ocitli přímo před dvěma tanky doprovázenými asi 50 až 60 německými vojáky. Šest mužů vytvořilo řadu vedle sebe. Každý z nich byl nyní vyzbrojen kulometem Bren. Během několika sekund vystříleli celé své zásobníky do zástupu pěšáků, kteří 'padali jako pytle brambor'. Mackay pak křikl na své muže, aby se stáhli do vedlejšího domu. V přestřelce jeden z jeho ženistů padl a druhý byl raněn.
'Je po boji', řekl zbylým třem kapitán. Navrhl, aby se rozptýlili a snažili se ukrýt po jednom. Ti, kterým se to podaří, se sejdou v noci u mostu. Jeden po druhém jeho muži odešli. Mackay přeběhl do nedaleké zahrady, sundal si označení hodnosti a natáhl se pod růžový keř, kde se chtěl trochu prospat. Právě usínal, když uslyšel Němce. Byl unaven a rozhodl se, že bude předstírat mrtvého. Na hlavě měl zkrvavený obvaz a myslel si, že ho němečtí vojáci nechají na pokoji. Mýlil se. Nejprve dostal hrozný kopanec do žeber a pak mu jeden z německých vojáků vrazil bodák do hýždí. Mackye popadl vztek. Vyskočil, vytáhl svůj Colt a křičel na Němce, co si to dovolují vůči britskému důstojníkovi. Němci překvapeně poodstoupili a Mackay si uvědomil, že by jich mohl několik postřílet - kdyby měl ovšem v pistoli nějaké náboje. Němci stáli v kruhu kolem něj a nemohli střílet, aby se navzájem nepobili.
Celá situace mu náhle připadala legrační. Zasmál se a odhodil pohrdavým gestem Colt přes zeď do vedlejší zahrady. Němci mu sebrali hodinky a stříbrnou polní láhev na vodu, kterou měl po otci. Pak ho odvedli na shromaždiště zajatců. Jakýsi důstojník mu láhev vrátil, hodinky ale odmítl vydat s tím, že jich mají Němci málo.
Když odvedli Mackaye k výslechu, který prováděl německý poručík hovořící perfektně anglicky, rozhodl se mladý kapitán přejít do útoku. Pevně, ale slušně řekl německému důstojníkovi, že Němci jsou vyřízeni a on je připraven přijmout jejich kapitulaci. Mladičký německý poručík na něj v údivu zíral. Z výslechu sešlo.
Krátce před setměním naložili Mackaye spolu s ostatními zajatci na nákladní auto. Zamířilo k východu, do Německa. Cestou se kapitán pokusil utéci. Vyskočil z jedoucího auta v zatáčce, neměl ale štěstí. Dopadl metr od německého strážného. Když se mu právě snažil zlomit vaz, doběhli k němu další Němci a ztloukli ho do bezvědomí. Když se probral, ležel na podlaze v malém hostinci spolu s ostatními zajatci. S námahou se Mackay doplazil ke stěně, opřel se o ní a poprvé za celých 90 hodin, které již uplynuly od výsadku, pořádně usnul."
