Na poradě u velitele britské 1. vzdušně-výsadkové divize se pochopitelně probralo všechno a to včetně tvaru obranného perimetru Oosterbeek - obranný perimetr měl tvar podkovy ( zde
na mapě s názvem - Bojová situace do 23.59, dne 21. září 1944 - viz perimetr Oosterbeek)
. Byly nahlášeny stavy mužstva v obraně. Zápis konstatuje, že v obraně se nacházelo, v perimetru Oosterbeek, přibližně 3 000 mužů schopných nosit zbraň a bránit se....
O velice důležité zbrani pro obranu, kterou bylo dělostřelectvo, nechme hovořit generála Urquharta, který v knize Arnhem o dělostřelectvu říká, cituji:
"Uprostřed této oblasti disponoval lehký dělostřelecký pluk Sheriffa Thompsona bateriemi děl umístěnými na vyvýšenině severovýchodně a severozápadně od kostela v Oosterbeeku( na úvodní mapě jsou děla značkou zakreslena v dolní části, - nad Dolním Rýnem je slůvko Thomson, správně má být Thompson, dle podplukovníka Thompsona, velitele 1. vzdušně-výsadkového lehkého dělostřeleckého pluku, - a nad ním je pak ona značka děl, jejich postavení). Všichni tito muži prokázali pozoruhodně vysokou úroveň schopností a střeleckých dovedností."
Zde se jednalo o divizní pluk tvořený třemi bateriemi po osmi houfnicích ráže 75 mm, které jako celek vyrazily do MARKET GARDEN. Ve skutečnosti měl pluk těch houfnic v perimetru Oosterbeek 21 ks, nikoliv 3 x 8 = 24, které šly do akce. To proto, že 15 ze 16 jich bylo vysazeno v I. vlně 17. září a 6 z 8mi v II. vlně 18. září.
(Informace pro Č 148., 149. a 150., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
O dělostřelectvu, těžkém dělostřelectvu - o dělech ráže 114 mm, britské 2. A ( 64. dělostřelecký pluk), která střílela svými bateriemi těžkého dělostřelectva ve prospěch obranného perimetru Oosterbeek, z druhé strany řeky Dolní Rýn, z prostoru tzv. Ostrova, do vzdálenosti 17, 6 až 18 km, nám opět podá svědectví generál Urquhart, když navštívil své dělostřelectvo, ve svém obranném perimetru po skončení dopolední porady, cituji:
"Po poradě jsem spolu s Robertem Loder-Symondsem (podplukovník R. G. Loder-Symonds byl velitelem dělostřelectva na Velitelství královských dělostřelců divize - má poznámka) navštívil velitelské stanoviště 1. baterie právě v okamžiku, kdy kapitán Macmillan s potěšením ohlásil, že se konečně spojil rádiem s dělostřelectvem, působícím vně perimetru. Hovořil s ním pak i Loder-Symonds a z rozhovoru bylo patrné, že dělostřelecká jednotka britské 2. A na druhé straně má určité podezření ohledně naší identity. V průběhu operací Němci běžně vstupovali do rádiové komunikace, a tak se velitel dělostřelectva, který znal osobně Loder-Symondse zeptal na jméno jeho ženy:
'Merlin,' odpověděl Loder-Symonds.
To však nestačilo. 'Jaký je oblíbený sport vaší ženy?'
'Sokolnictví,' řekl Loder-Symonds.
Za běžných okolností by 2. A našim výzvám nevěnovala pozornost, protože jsme neznali momentální volací znaky. Nyní toho pro nás nemohli mnoho udělat. Navštívil jsem Hacketta a Hickse na jejich velitelství a řekl jim, aby si zvolili cíle pro 64. dělostřelecký pluk, až se dostane na dostřel. Tak začalo nejnapínavější a nejpozoruhodnější dělostřelecké ostřelování, jehož jsem byl svědkem.
Ze vzdálenosti zhruba 11 mil (17,6 km) začali tito dělostřelci plnit naše požadavky sérií střel na cíle stanovené Loder-Symondsem, z nichž některé byly ne více než 100 yardů (90 metrů) od naší linie perimetru. Neslo to sebou určité riziko, ale situace to vyžadovala a odpolední ostřelování mělo na Němce patrný účinek. Když jsme slyšeli hvízdání a děsivé výbuchy těchto děl střední ráže - ve válce určitě neexistuje jiný zvuk, který by byl děsivější - hřálo nás, že máme v 64. pluku svého spojence. A nyní tito dělostřelci zlikvidovali za pomoci baterie těžkého dělostřelectva několik útoků, podporovaných SHD na východním křídle."
Jak již tady bylo několikrát řečeno, Němcům se dařilo infiltrovat se nejen v městské zástavbě, ale i v terénu v noci do obranného perimetru britských výsadkářů. Nejhorší byli němečtí snajpři. V obraně na perimetru si vzali na starost německé snajpry malé skupinky parašutistů vedené některými důstojníky divize, kteří v nových podmínkách nemohli provádět své administrativní úkoly. Proto divizní důstojníci nyní veleli skupinkám lovícím německé snajpry. Činnost německých snajprů měla za následek, že vojáci se museli i přes den pohybovat skrčeni. Přesto bylo několik výsadkářů zasaženo, a to i když se většina pohybovala poklusem.
O fenoménu dělostřelecké a minometné palby Němců, která měla pro život v perimetru fatální následky - dopoledne 21. září 1944 - podává svědectví zápis generála, který v něm říká, cituji:
"Během dopoledne bylo německé minometné bombardování velice silné především v oblasti lehkého pluku a kolem velitelství divize.
Náhle se ozval ohlušující výbuch. Viděli jsme, že byl zasažen náš sklad munice v otevřeném terénu za hlavní silnicí. Zvuky přešly v sérii praskavých ran. Zachránili jsme tolik materiálu, kolik jsme mohli, a přenesli jsme jej blíže k hotelu (Hartenstein - velitelství divize - má poznámka). Hořely tři džípy. Jakákoliv vozidla však byla brzy prakticky neupotřebitelná, protože silnice i volný terén posévalo v důsledku bojů stále více trosek - padlé stromy, rozbité dopravní prostředky a sutiny. Naše největší naděje nyní spočívala v tom, že nám 64. pluk poskytne takovou podporu, abychom zadrželi Němce, dokud se s námi nespojí Gardová obrněná divize a pěchota, která bude postupovat s nimi. Bombardování vlilo vojákům novou krev do žil; pro zvýšení morálky pěchoty není nic lepšího, než zvuk velkých děl."
Dalším problémem, který musel být v obranném perimetru britských parašutistů řešen, řešen zvláště velením britské 1. vzdušně-výsadkové divize, byli ranění a byli také němečtí zajatci, kterých bylo k 21. září již přes dvě stě. Kde je Britové v perimetru umístili, i celou situaci se svou specifickou problematikou, si raději řekněme od Urquharta, cituji:
"Při ranní obhlídce našich pozic jsem zaznamenal, že sběr a ošetřování raněných je pro ty, co jsou v terénu zátěží a po návratu jsem řekl Graemu Warrackovi, že by to měl prověřit. Warrack vyrazil v džípu na cestu. Pak začalo další těžké ostřelování z minometů a brzy na to mi Charles Mackenzie hlásil, že si přes 200 německých zajatců, uzavřených na tenisových kurtech, stěžuje, že jsou zbytečně vystaveni palbě z minometů, a dovolávají se ženevské konvence. S Mackenziem jsem k nim zašel a promluvil s nimi. Když nastoupili, viděl jsem, že jsou značně otřeseni. Kolem tenisových kurtů stála vojenská policie a piloti kluzáků se Steny připravenými ke střelbě; zajatci v otrhaných uniformách a s unavenými zarostlými obličeji stáli tiše a rozmrzele na kurtech posetých jámami po minometných střelách.
Určitě na tom nebyli hůře, než moji muži, kteří dostali tři zásahy, jež rozmetaly kovové úlomky mnohem dál, než tomu bývá u pozemního zásahu. Pohlédl jsem na řady zajatců a řekl:
'Čekáme od vás, že se budete chovat tak, jako se musí chovat britští vojáci za situace jako tahle. Uděláme, co je možné, abychom vám umožnili zakopat se. Co se týče jídla, vím jak se cítíte. Ale sami žádné nemáme. Svůj příděl dostanete jakmile to bude možné.'
Věděl jsem, že když se Němci řekne, že není tak dobrý jako někdo jiný, snaží se zatraceně usilovně dokázat pravý opak. Zajatci dostali několik lopat, aby se zakopali v tvrdém terénu kurtů, další používali pro nabírání štěrku a hlíny ešusy."
