Mapa období mezi 22. a 28. březnem 1945, kdy již, jak britské, tak americké jednotky
vytvářely a spojovaly, na pravém břehu Rýna předmostí k dalším útokům do Německa.
Celý čtvrtek 8. březen 1945 ( ale i v dalších dnech) Američané vyztužovali PVO mostu u Remagenu, stejně tak zabezpečovali i obranu proti pozemním útokům. Přes Remagenský most se celý den přesouvaly americké jednotky tak intenzivně, že docházelo k velkým dopravním zácpám.
Toho samého 8. března 1945 spojenecké jednotky dokončovaly obsazení levého břehu řeky Rýn po celé jeho délce.
Na vojensko-politickém poli došlo, dne 8. března 1945, také k jedné historií zaznamenané události. Jeden z vysoce postavených esesáků, a byl jím obergrüppenführer SS - česky - generálplukovník SS, Karl Wolff - spojovací důstojník v OKW a nejvyšší velitel jednotek SS a policie v té době okupovaném zbytku Itálie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Wolff
se rozhodl, že bude se Spojenci vyjednávat, o kapitulaci německých vojsk v Itálii. Esesák Wolff již dne 25. února 1945 totiž do Švýcarska vyslal svého zmocněnce, kterého pověřil úkolem, aby zahájil rozhovory s náčelníkem americké zpravodajské služby v Bernu - Allanem Dallesem ( tehdy šéfem OSS - Úřadu strategických služeb USA, později byl ředitelem americké CIA).
Generál SS Wolff, aby Dallese a Američany vůbec, "přesvědčil o upřímnosti svých úmyslů...", tak 8. března 1945 nařídil, "aby byli propuštěni dva muži, které v Itálii věznili Němci". Jedním z mužů byl představitel Italského hnutí odporu Ferruccio Parri a tím druhým byl americký agent, major Antonio Usmiani. Ještě 8. března 1945 byli oba tito muži za doprovodu samotného generála Wolffa a dalších tří německých důstojníků, vyzvednuti z cel, kde byli vězněni a odvezeni rovnou na švýcarské hranice. Odtud všichni odjeli do Curychu, který byl krátce předtím bombardován americkým letectvem, a pak bylo zahájeno vyjednávání. Gilbert napsal o vyjednávání - prvá slova, která pronesl při vyjednávání Wolff, byla, cituji:
"Podléhají mi jednotky SS v Itálii a jsem ochoten dát se osobně i se všemi svými podřízenými silami plně k dispozici Spojencům, aby bylo dosaženo ukončení nepřátelství...."
No a pak dle historického zápisu začal Wolff vysvětlovat, že bude muset přesvědčit všechny německé velitele v poli (polní velitele v Itálii), aby s tím souhlasili. Když takto slíbil, že se ze všech sil pokusí získat jejich souhlas, rozloučil se a odjel zpět do Itálie (pochopitelně, že z rozhovoru nebylo nic, neboť ani Wolff na své straně, ani Dalles na své straně nedostali souhlas).
Toho samého 8. března 1945 dopadla jedna raketová střela V - 2 na tržiště v londýnské čtvrti Smithfieldu, kde zabila 110 civilistů.
V noci z 8. na 9. března 1945 došlo k jedné méně známé bojové činnosti jednotek Wehrmachtu. V dalekém týlu amerických vojsk - 650 km za bojovou linií Západní fronty, - zaútočila z ničeho nic německá posádka, která stále držela Normanské ostrovy na francouzský přístav Granville. Došlo k tomu co se občas stávalo, že útočící spojenecké jednotky, jejich vyšší velitelé, vůbec nedbali na varování, která dostávaly od svých "Zpravodajců" čerpajících z "Depeše ULTRA" (depeše většinou čerpala ze zpráv Enigmy a i dalších doplňujících zpráv).
V tomto případě také "Depeše ULTRA" informovala spojenecké štáby, a to s předstihem, že německá posádka Normanských ostrovů oznamovala přes Enigmu svým nadřízeným (další zprávy dostali Spojenci i od Francouzského hnutí odporu - a z toho vznikla "Depeše ULTRA"), že provede výpad na francouzský přístav Granville. Ač tedy obkličovací jednotky, jejich velitelé a štáby, o výpadu věděli - nikdo tomu nevěnoval dostatečnou pozornost. Později, když se celá věc vyšetřovala, zainteresovaní velitelé tvrdili: "..., že v daném stádiu války vypadala taková možnost nepravděpodobně...!!!"
A tak se Němci, i když při vylodění na francouzském území ztratili 4 muže, dostali do Granville, kde zničili jejich ženisté náložemi několik přístavních zařízení.
Celou " poslední ofenzivní akci německé Kriegsmariene ( jak je někdy také nazývána) řídil viceadmirál Hüffmeier, " velitel Normanských ostrovů, kde měl stále více než 30 000 mužů z různých jednotek Kriegsmarine a Wehrmachtu. Jednotek, které byly stále hůře zásobovány z mateřské Třetí říše, ale svůj "Fester Platz", dle rozkazu AH, stále úporně držely na okupovaném britském ostrově Jersey.
Cituji nyní Piekalkiewicze, který se dostal do archivních materiálů Američanů, Britů a i Němců a z jejich hlášení pak napsal:
" poslední ofenzivní akci německé Kriegsmariene ( jak je někdy také nazývána) řídil viceadmirál Hüffmeier, " velitel Normanských ostrovů, který nařídil útok na americkou zásobovací základnu v malebném přístavním městečku Granville, ležícím na francouzském pobřeží asi 35 námořních mil od Jersey. Na útočné operaci se podílely čtyři minolovky 24. flotily minolovek ( kapitán Mohr), vezoucí na palubě německá přepadová komanda, a dále tři námořní trajekty vyzbrojené protiletadlovými kanóny ráže 88 mm, dva rybářské parníky přestavěné na hlídková plavidla a tři přístavní strážní čluny."
Už krátce po půlnoci, přesněji v 01, 20 minut, tedy již 9. března 1945, vysadila první německá minolovka na přístavním molu v Granville prvá útočná přepadová družstva. K velkému jejich překvapení, slabě vyzbrojené, nepočetné americké stráže nekladli takřka žádný odpor. Německá útočná komanda velice ještě posílily i postupně osvobozovaní němečtí zajatci, kteří tam byly určeni k vykládání spojeneckých nákladních lodí. Německé úderné oddíly vyhodily do povětří několik přístavních zařízení ve svém prostoru bojů, potopily 4 parníky o výtlaku 3 612 BRT a podařilo se jim ukořistit uhlím naloženou britskou nákladní loď Ekswood.
Viceadmirál Hüffmeier, později napsal, cituji: " Anglická posádka včetně kapitána, který se právě vracel z bistra, byla tak překvapena a následně ohromena sportovním provedením akce, že vcelku ochotně s našimi vojáky spolupracovala."
V době kdy ještě akce v přístavu Granville probíhala, německé námořní trajekty svými 88 mm univerzálními děly rozstřílely americký hlídkový člun PC 564, aby odvedly pozornost od hlavní pozemní bojové akce německých útočných družstev v přístavu Granville. To již útočná německá komanda postoupila i dál do městečka Granville, kde pak v hotelu " Des Bains" překvapili němečtí námořníci ve spánku větší množství amerických štábních důstojníků. Někteří, kteří zbyli byli pak jen v pyžamu a v pantoflích odvedeni, jako zajatci na palubu německých invazních plavidel.
Celá akce byla na břehu velice rychlá, vždyť již 03,30 dne 9. března 1945 ( začínalo se na molech 01, 20 hodin) byl konec a poslední němečtí námořníci byli naloděni...!!
Německá útočná eskadra sebou tedy vezla zpět na ostrov Jersey v Normanských ostrovech ukořistěnou britskou loď s uhlím a 30 britských námořníků i s kapitánem a několik amerických zajatců. Osvobozeno bylo 68 německých zajatců.
V přístavu Granville museli Němci zanechat jednu svou minolovku s číslem M 412, která tam najela v přístavu na dno a němečtí ženisté jí museli vyhodit do povětří, neboť byl nízký stav vody(odliv).
A pak ještě Piekalkiewicz dodává z německých archívů, cituji: " Účastníci této přepadové akce obdrželi Železný kříž, cigarety a každý jednu láhev sirupu. Viceadmirál Hüffmeier: ´Tito vojáci.... vnesli do našich řad novou odvahu a svěží bojový duch, který se díky vynucené nečinnosti a špatné výživě již téměř vytratil. "
Při německém útoku v Granville byl zajat jeden důležitý britský civilista - John Alexander.
Onen "John Alexander nebyl jen tak někdo" - byl nejvyšším sociálním pracovníkem OSN, odbor UNRRA, který zajišťoval humanitní pomoc a rehabilitaci a právě tady v Granville, měl své ústředí. A právě z Granville, z ústředí UNRRA, rozesílal John Alexander své zástupce a představitele UNRRy do všech osvobozených oblasti Evropy. Odtud pak oni koordinovali rozsáhlý program humanitární pomoci. Z Granville také Alexander organizoval, pro Němci zavlečené osoby, přechodné bydliště, než se ti vydali do svých mateřských zemí - třeba až po osvobození své země.
Němečtí vojáci věznili Johna Alexandra a další, které zajali na Normandských ostrovech až do 8. května 1945, tedy do konce 2. světové války.
Že se při akci střílelo, říká závěrečná zpráva - "Celkově při německém výpadu proti Granville padlo 15 vojáků americké armády, 8 příslušníků britských ozbrojených sil a také 6 francouzských civilních osob". A Gilbert ještě dodává, cituji:
"Mezi padlými byl rovněž přístavní styčný důstojník, poručík Frederick Lightoller, jehož bratr, poručík letectva Herbert Brian Lightoller, patřil k hrstce prvních Angličanů, kteří položili život v 2. světové válce. Stalo se to v září roku 1939 při náletu na Wilhelmshaven.
Pro Američany znamenal nájezd na Granville značný otřes; podle oficiální americké zprávy se nepřítel v jeho průběhu 'zcela zmocnil oblasti Granville, a kdyby měl za cíl její dobytí, byl by se skutečně stal dobyvatelem'."
(Pro Č 7., 8. a 9. - Do Německa 1945, - byly použity především mé dlouholeté poznámky za desítky let shromážděné, dále ověřená historická fakta z knih - Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933 - 1945 - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command, Philippe Masson - Historie německé armády 1939-1945, - James Lucas - Poslední rok Německé armády, Horst Scheilbert - Německé obrněné jednotky, Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak - Ocelová lavina, Janusz Piekalkiewicz - Tanková válka 1939 - 1945, Letecká válka 1939 - 1945 a Námořní válka 1939 - 1945 a další historické prameny z: Použité podklady na konci článků. Použity byly také některé termíny i z dalších pramenů, jako ověřená fakta, která jsem nezbytně potřeboval z internetu.).
