Vietnam 1964-1975 X. Č 1.

[michan]

Mapa jižního Vietnamu – rozdělení oblastí na I., II., III a IV. Corps ( sbor)



Vietnam 1964-1975 X. Č 1.

Díl X.

Část 1.

V úvodu války ve Vietnamu jsem napsal, na začátku druhého odstavce, větu: „Američtí historici tuto válku někdy nazývají – „Trauma amerického státu“.“viz.: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2126
Válka ve Vietnamu totiž rozdělila americkou společnost na dvě části, na odpůrce války ve Vietnamu a na zastánce války ve Vietnamu. Ti zastánci války ve Vietnamu dodnes tvrdí, že USA neprohrálo válku v džungli Jižní Asie, nýbrž doma v USA, na své vlastní domácí frontě a jako hlavního nepřítele označují 2 instituce:
1) Média.
2) Studenty a university.
Tito zastánci „legendy o ráně dýkou do zad“ říkají, že právě televize podávala zkreslený obraz o bojích ve Vietnamu a tím postupně nahlodala ochotu obyvatelstva k morální, politické a hospodářské podpoře amerického vojáka.
No a studenti, tak ty prý otrávili vnitropolitické klima a způsobili tak narůstající neschopnost americké vlády volně jednat.
Zastánci války ve Vietnamu dokonce jdou ještě dál a říkají, že to bylo právě“ Protiválečné hnutí“, které válku ve Vietnamu prodlužovalo a které bylo zodpovědné za smrt velkého počtu nevinných vojáků USA. Říkají to proto, že právě prezidenti a vláda musela brát ohled na veřejné mínění a protiválečné hnutí a tím přijímala jen polovičatá vojenská rozhodnutí, což vedlo k prodloužení války a zbytečným obětem.
Samozřejmě je to argumentace cynická, absurdní, né nepodobná argumentaci německých generálů po 1. světové válce, kteří říkali, že německý lid vpadl do zad neporažené armádě a zavinil tak porážku.
Jak to tedy bylo a jak se to vyvíjelo v USA?
Tisk, rozhlas a televize USA je až do ofenzivy Tet v roce 1968 prakticky kladně nakloněn válce ve Vietnamu. Jen pár kritických hlasů se ozve v novinách New York Times, bostonském Globu, nebo Newsweeku. V novinách New York Times, v novinách liberální Ameriky, se až po dvou letech pozemní války, tedy až v roce 1967, trochu zpochybňuje americká účast ve Vietnamu. To když New York Times píší, cituji dle – New York Times, 6. 8. 1967:
„Skutečně je stále nejistější, zda je ve Washingtonu vůbec někdo, kdo ví, o co se tahle země vlastně snaží.“
Všem nám je jasné, když to čteme, že jde jen o skryté obavy a nikoliv o to, aby USA odešlo z Vietnamu. Tedy skoro žádná kritika, jen obavy.
A televize?
Americká televize té doby vlastně prvně nabídla americkému daňovému poplatníku, aby mohl toto vojenské střetnutí sledovat doma na své obrazovce. Veškerý program televize, volba záběrů, bylo děláno tak, že to přispívalo vlastně k podpoře války. Televize totiž velice dlouho představovala protivníka amerického vojáka - bojovníka FNO, jako líného zbabělce a nebezpečného povaleče, který se nechal ovlivnit komunistickou propagandou a na amerického vojáka útočí výhradně zezadu. Televizní zprávy z Vietnamu trvaly půl hodiny a byly přerušovány reklamou a neukazovaly žádné záběry mrtvých a ani žádné prudké boje, a žádné zničené vesnice. Ve zprávách vždy vystupovali mluvčí Pentagonu, nebo generálové. Ti vždy pronášeli optimistické prognózy o vývoji ve Vietnamu. Nebo to byly záběry vrtulníků, které vysazují statečné americké vojáky, kteří se musí krýt před palbou zákeřného Vietnamce odněkud. Záběry televize pak podmalovávalo tlumené dunění děl a temný hukot bombardérů. Vysílání záběrů z Vietnamu v televizi popsaným způsobem trvalo několik let. Ale byla to právě tato idylka záběrů televize, nahoře popsaná, která vzbudila v Američanech pochybnost o smyslu této války.
Hlavně však televize vzbuzovala dojem, že se ve Vietnamu vede čistá válka, v níž se zdárně pokračuje a USA vítězí.
No a jaký vliv na veřejné mínění měli studenti?
Tady si rovnou na začátku řekněme, že hodně velký.
V Americe, v polovině a druhé polovině 60tých let nastupují na university synové a dcery poválečné generace, která porodila strašně moc dětí (baby boomers). Tátové se vrátili z 2. světové války a bylo to hned znát. Počet Američanů mezi 18 a 24 lety stoupl v letech 1960 – 70 o 50% a dosahoval 24,7 milionu. Celá 1/3 této věkové skupiny právě koncem 60tých let studuje na universitách, nebo vyšších školách (colleges). Tito studenti byli příčinou „generačního konfliktu“ a „nové kultury mládeže“ a třetím problémem vstupujícím do hry byly „nové duchovní postoje, které vedou k vytvoření nového žebříčku hodnot“.
Právě 60. léta jsou dobou velkých emancipačních hnutí studentů jako je vznik „Studentského koordinačního výboru pro nenásilnou akci“ (SNCC), který navazuje na protesty afroamerických organizací jako např. Jižní křesťanské konference (SCLC), kterou založil v roce 1956 Martin Luther King. SCLC upozorňovala demonstracemi vsedě a nenásilnými blokádami na rasovou diskriminaci a segregaci na jihu USA (boj proti pozůstatkům otrokářského Jihu). V roce 1962, kdy vznikne SNCC, vzniká také organizace Studenti za demokratickou společnost (Students for a Democratic Society – SDS). Všechna tato hnutí, společně ještě s hnutím za občanská práva (Civil Rights Movement) bojují za spravedlivou společnost bez rasové diskriminace a velkých hospodářských rozdílů. Ovlivňují je neomarxistické myšlenky (zejména díla – Mocenská elita od C. Wrighta Millse z roku 1956 a Jednorozměrný člověk od Herberta Marcuse z roku 1964). Členové těchto hnutí se ve svých diskuzích hodně věnovali také problémům, které vznikaly v rozvojových zemích.
Tato hnutí velmi rychle nazvala americkou zahraniční politiku, jako politiku imperialistickou a společenský řád USA jako „kapitalistický“.
V myšlení těchto členů všech hnutí byl rozdíl proti tzv. Staré levici (Old Left), která pocházela z meziválečné doby. Stará levice (Old Left) považovala za sílu přeměny vždy dělnickou třídu, kdežto členové těchto všech výše popsaných hnutí chtěli obnovu provést jako Nová levice (New Left), kam řadili sebe ( střední vrstvy a chudé) a studenty - proto ten neomarxismus.
Myšlení šedesátých let v USA ovlivnilo mnoho programových spisů. Příkladem je kniha, kterou napsala Rachel Carsonová – Silent Spring (1962), která upozorňuje na nebezpečí pesticidů a znečišťování ovzduší. Spisovatel Michael Harington v knize The Other America (1962) upozorňuje na obrovskou chudobu v USA. V roce 1963 vydá afroamerický spisovatel James Baldwin knihu The Fire Next Time (A napříště oheň), kde varuje před důsledky chudoby a rasové diskriminace a kde předvídá násilné rasové nepokoje.
Bestsellerem se v roce 1963 stane kniha Betty Friedanové – The Feminine Mystique, která přinese do centra veřejné pozornosti USA ženské hnutí.
V roce 1963 Martin Luther King zorganizuje v Birminghamu (stát Alabama) protest proti rasové diskriminaci, který vzbudí v USA ohromný rozruch. V srpnu 1963 pak Martin Luther King na demonstraci ve Washingtonu, před 250 000 demonstranty, přednese svůj známý projev „Mám sen“ („I have a dream“).
Jestliže byla 50. léta poklidná a orientovaná na umění, najednou se v 60tých letech objevuje něco nového, zneklidňujícího a úplně cizího.
V lednu 1964 má také premiéru film Stanleyho Kubricka – Dr. Strangelove. Ve filmu se miliónům diváků představuje šílený militarista Jack D. Ripper (hrál ho Sterling Hayden). Tento šílený militarista se ve své snaze „vymítit mezinárodní komunistické spiknutí“ přiblíží k tomu, že přivede celý svět na okraj jaderné katastrofy.
Film Dr. Strangelove, jako žádný jiný film předtím, pranýřuje zlořády studené války.
V roce 1963 písničkář Bob Dylan přinese pro neklidnou atmosféru americké mládeže písničku The Times They Are A-Changin, kterou protestní hnutí USA přijme jako hymnu na desetiletí.
Ameriku dobyli Beatles, když 11. února 1964 vystoupí v show Eda Sullivana („Ed Sullivan Show“). Toto vystoupení sleduje 67 miliónů Američanů, což je na tu dobu neobvyklé a podezřelé (americký divák byl do té rozptýlen do mnoha kanálů).
Mladí lidé získávali tímto mnoho podnětů k přemýšlení o světě kolem nich.
A tady je ten generační problém!
Stará generace zažila Hospodářskou krizi 30tých let, nástup a pád nacismu, 2. světovou válku a rozšíření moci „Sovětského komunismu“. Pro starou generaci rodičů stále platila „lekce z Mnichova“.
Mladá generace se narodí do světa, který nabízí stále se zvětšující střední vrstvě blahobyt a začne vidět „Studenou válku a zápas se SSSR jinýma očima než rodiče, svýma očima“.
Mladá generace je zhnusena systémem, který tak dlouho toleruje rasismus na jihu USA a teď dokonce zasahuje i do jihovýchodní Asie. Mladí mají dle svého názoru za to, že ve Vietnamu nejde o obranu Západu proti mezinárodnímu komunismu. Podle nich ve Vietnamu probíhá občanská válka, do které se USA nemá vůbec právo vměšovat. Se stále rostoucím počtem amerických vojáků, kteří jsou vysíláni do Vietnamu, začíná „protiválečné hnutí“, nebo také „ Mírové hnutí“ ( do kterého se stále více zapojovaly studentské organizace, ale i neorganizovaná mládež) čím dál víc diskuzi proti této válce. Akce protiválečného hnutí se nejprve odvíjejí v úporných debatách o otroctví, o emancipaci Afroameričanů před 100 lety a spějí až k vnitropolitickým svárům o Vietnamu.
Bylo by však zavádějící myslet si, že v protiválečném hnutí byla jednota.
Opozice proti válce ve Vietnamu tzv. „ Mírové hnutí“ mělo mnoho kořenů, mnoho taktik a mnoho forem.
Byl to politický a kulturní fenomén ve společnosti USA, který obsahoval mnoho proudů a ani zdaleka nebyl dlouho jednotný.

[michan]

Vietnam 1964-1975 X. Č 2.

Díl X.

Část 2.

Mírové hnutí vzniklo již v 50tých letech. V té době bylo ještě velmi slabé a skládalo se z pacifistické a mezinárodní organizace jako byl „Národní výbor pro rozumnou atomovou politiku“ (National Committee for a Sane Nuclear Policy – SANE) a také „Stávka žen za mír“ (Women for Peace). Ti se zatím zasazovaly jen o politiku uvolňování a byly proti atomovým pokusům. Po atentátu na J. F. Kennedyho, když vstoupí USA do Vietnamu, začínají tyto organizace hovořit proti válce a v tuto dobu se k nim přidá studentské SDS. SDS v létě 1964 uspořádá na universitě v Bekeley poprvé politické diskuze (tzv. „teach-ins“) a demonstraci vsedě. Jejich první velká organizovaná akce přitáhne do Washingtonu v dubnu 1965 25 000 lidí. S SDS jsou ideologicky spřízněni radikální pacifisté a odpírači vojenské služby, kteří nevidí rozdíl mezi americkým a sovětským mocenským státem. Říkají, že obě velmoci zneužívají třetí svět, požadují okamžitý a bezpodmínečný odchod USA z Vietnamu a chtějí spravedlivou společnost bez násilí. Katoličtí kněží Philip a Daniel Berriganovi, v té době známí mluvčí, vyzývají ve svých kázáních k občanské neposlušnosti a k pálení povolávacích rozkazů. Když v roce 1964/65 začíná pozemní válka ve Vietnamu je těch povolávacích rozkazů páleno jen málo. V roce 1967 jsou už páleny stovky povolávacích rozkazů. Odpírači vojenské služby jsou za svůj čin trestáni pokutou, nebo vězením. Stovky odpíračů vojenské služby opouští USA a usadí se buď v Kanadě, nebo ve Švédsku.
Radikální pacifista A. J. Muste pak v roce 1966 spojuje protiválečné skupiny a občanské iniciativy do široké koalice. V dubnu 1967 se pak již v New Yorku koná demonstrace, která tam přivede do ulic 400 000 lidí. Radikálním pacifistům se daří vždy přitáhnout média z celé země.

Demonstrace duben 1967 New York.



Do protiválečného hnutí se zapojují i různé jiné skupiny, jako například Emancipační hnutí žen, které vnímá válku ve Vietnamu jako výraz mužsky šovinistické válečné politiky. Ale přidávají se i různé subkultury a „protikultury“ (counterculture), které chápou vietnamskou válku jako důsledek zbankrotovaného kulturního a sociálního „systému“. Mladým lidem ze středních vzdělaných vrstev jde v této kulturní revoluci o víc než o válku ve Vietnamu. Mladí se staví proti mocným, proti pokračující racionalizaci života, proti zvědečtění lidského bytí, proti byrokracii a armádě, proti „spotřební kultuře“ a proti důrazu společnosti na výkon.
Protesty mladých mají různé formy, které kolikrát s válkou vůbec nesouvisí. Jako jsou hudební festivaly, požívání drog, kultura hippies, „volná láska“, obrat k jiným náboženstvím nebo kultům a podobně.
Afroameričané, jejich organizace SNCC, v té době argumentuje, že USA nemá co dělat v chudé a zaostalé zemi třetího světa, a že běloši opět potlačují lidi s jinou barvou pleti. Válka odvádí pozornost od úkolů ve vlastní zemi, kde je třeba odstranit chudobu. Martin Luther King, nositel Nobelovy ceny, nejprve vyjádří pochyby, když však do Vietnamu jde stále více vojáků a ztráty tam mají především Afroameričané, začne se i on zasazovat o odchod USA z Vietnamu.
V říjnu 1967 vede Martin Luther King tzv. „pochod na Washington“, kde potom před 100 000 demonstranty žádá ukončení války ve Vietnamu. Díky autoritě M. L. Kinga dosahuje Mírové hnutí u veřejnosti nebývalého úspěchu.

Projev M. L. Kinga Washington říjen 1967 – 100 000 lidí.




Nejen Mírové hnutí a studenti vystupují proti válce ve Vietnamu. Do protestů se zapojí i osobnosti USA (VIP). Je to například novinář a mluvčí liberální elity východního pobřeží Walter Lippman, který v New York Times vyzve k navázání mírových rozhovorů s VDR. Senátor J. William Fulbright, předseda zahraničního výboru senátu, který se tak vehementně zasazoval v kongresu o přijetí „Rezoluce v Tonkinském zálivu“ je Johnsonovou politikou zklamán a cítí se podveden. V roce 1966 zorganizuje slyšení před Senátem i Kongresem USA, které přenáší televize do všech států USA. Na tomto slyšení promluví zakladatel „strategie zadržování“ Georgie F. Kennan a řekne, že Vietnam nemá pro Spojené státy žádný strategický význam.
Senátor Fullbright podrobuje kritice všechny argumenty vlády a vytýká jí, že převzala dědictví kolonialistů a imperialistů. Jeho aktivita vyvrcholí tím, že vyzve svou zemi, aby se vzdala arogance moci.
Všichni tito tři VIP určitě nebyli pacifisti, ale považovali Johnsonovy argumenty za nesprávné a vyjádřili se, že pro USA je důležitá pouze Evropa a Japonsko. Dále pak navrhli konferenci podobnou té „Mírové v Ženevě v roce 1954“, kde by se měla vyjádřit neutralita Indočíny.
Po roce 1965 se také začíná snižovat procento lidí, kteří v průzkumech veřejného mínění fandí válce ve Vietnamu. Zprvu je to jen 1/3 nesouhlasících, ale v říjnu 1967 již 58% všech Američanů věří na válku ve Vietnamu. V listopadu 1967 je pro tvrdší postup 55% Američanů. V říjnu 1967 také v průzkumu vysloví důvěru Johnsonově „správné střední cestě“ už jen 39% obyvatelstva.
Protiválečná nálada se začíná šířit ze středních vrstev i mezi dělníky a chudé, kde zvláště ženy a Afroameričané válku ve Vietnamu odmítají.
Zajímavý je názor, který vyslovil veterán války ve Vietnamu Steve Harper z Aktonu v Ohiu, když říká, cituji dle – Christian C. Appy, Working-Class War. American Combat Soldiers and Vietnam, Chapel Hill/NC a Londýn 1993 str. 299:
„Kritikové nás šikanují, že jsme museli válčit. Kde byli jejich synové? Na drahých universitách? V žádném případě ne v mojí četě. Lidi u nás byli dělníci a tak. Když ta válka byla tak důležitá, proč do ní neposlali naši vůdcové syny všech, proč jenom nás?“
V dalším rozhovoru pak ale Harper jasně odmítá především protiválečné hnutí, čímž potvrzuje tu skutečnost, že do roku 1968 výše popsané Mírové hnutí ještě nebylo nejsilnější.
Na prezidenta Johnsona však má protiválečné hnutí a protiválečná nálada dosti velký vliv. Strašně se diví, že je v něm budoucí elita národa – studenti. On totiž prezident Johnson chtěl vždy konsenzus ve společnosti a je uražen tím, že ho odmítají synové a dcery těch „nejlepších a nejchytřejších“.
Nejprve tedy aktivisty znevažuje a demonstranty za mír označuje jako nástroje mezinárodního komunismu. Potom však přikáže FBI, aby sledovala tisíce amerických občanů. Zároveň v takzvané operaci CHAOS, mají agenti FBI vstupovat do Mírového hnutí, ve kterém mají rozdmychávat ideologické a politické názorové rozdíly mezi jednotlivými protiválečnými organizacemi. Všechna hnutí mají rozštěpit. Dokonce do toho zapojí i CIA. Johnson tak ještě před Nixonem poruší platné právo a nasadí do akce ve své vlastní zemi výzvědnou službu, která je určena pro práci v zahraničí.
Prezidentova zlost na protiválečné hnutí v něm probudí takovou nedůvěru, že již nevěří ani svým spolupracovníkům a nechá instalovat v Bílém domě odposlouchávací mikrofony.
Pomalu, ale jistě se „Vietnamská válka“ stává v médiích a veřejných diskuzích tématem č. 1.
Je sice pravda, že opozice byla při každé válce, ale poprvé v amerických dějinách rozdělí zahraniční válka společnost USA a podryje autoritu jejího vedení.
Protože Johnson již neví kudy kam, přikáže generálplukovníku Westmorelandovi, aby se dostavil do Washingtonu v listopadu 1967.
Generál Westmoreland má pronést projev k národu, před oběma komorami amerického Kongresu. V projevu má dodat Američanům odvahu a načrtnout před nimi nadějnou perspektivu.
Před televizí a před blesky fotoaparátů přítomných reportérů pak generálplukovník Westmoreland prohlásí, že po více jak dvou letech války budou nyní komunisté brzy poraženi. Americké ozbrojené síly mají drtivou materiální převahu a vzhledem ke svým ztrátám už nepřítel nemůže dlouho vzdorovat. Westmoreland viděl „světlo na konci tunelu“ a dodal, cituji dle – Lloyd C. Gardner, Pay Any Price, Lyndon Johnson and the Wars for Vietnam, Chicago 1995, str. 406:
„Doufám, že se o něco pokusí protože my tu bitvu chceme.“
Hanoj Westmorelandovi jeho přání určitě splní. Ovšem splní ho jinak, než si pan generálplukovník a americká armáda přejí a představují.

[michan]

Vietnam 1964-1975 X. Č 3.

Díl X.

Část 3.

A nyní některé události a operace, které se v jižním Vietnamu odehrají od začátku listopadu 1966 do konce září 1967.

Mapa dislokací některých amerických jednotek v jižním Vietnamu.




V listopadu 1966 (5.-6.) je stažena z akcí v oblasti působnosti III. sboru 196. lehká pěší brigáda, neboť v bojích utrpěla těžké ztráty.
Americké torpédoborce ostřelují svým dělostřelectvem radiolokátory na pobřeží VDR v oblasti Dong Hoi.
Dne 23. listopadu 1966 potopí americké torpédoborce u jižního pobřeží VDR 47 z 60 zásobovacích lodí a lodiček.
V prosinci 1966 (1.) spouští 25. pěší divize operaci Al Moana, jejímž cílem je zabránit Vietcongu proniknout do oblasti pěstování rýže u Ho Bo a do lesů Boi Loi.
V prosinci 1966 (2.) dorazí do prostoru III. sboru americká 9. pěší divize z Fort Lewisu ve Washingtonu.
Tento den, také 2. prosince 1966, útočí letouny US Navy na cíle vzdálené jen 5 mil od Hanoje. V jiných místech americké letectvo zasahuje ropná zařízení. Severovietnamská PVOS při těchto náletech sestřelí 8 amerických letadel, což je zatím nejvíce sestřelených amerických letadel v jednom dni od začátku letecké války. Počet sestřelených amerických letadel tak vzroste na číslo 435.
Dne 5. prosince 1966je při dělostřeleckém souboji mezi severovietnamským pobřežním dělostřelectvem a americkými torpédoborci poškozen americký torpédoborec Ingersoll.
Mezi 13. a 14. prosincem 1966 je bombardováno 2 mílové pásmo Hanoje, hlavního města VDR.
Mezi 18. a 20. prosincem 1966 bombardují americké B 52 cíle jižně od demilitarizovaného pásma, kde se k útoku (dle zpravodajců) připravovala severovietnamská 324 – B divize.
Dne 20. prosince 1966 se v čínském tisku objevují články, které obviňují SSSR, že se tajně spolčuje s USA a „špinavými triky“ a přesvědčováním, nutí VDR k mírovému vyjednávání.
Mezi 27. a 31. prosincem 1966 proběhnou útočné akce americké armády a ARVN proti silně opevněným pozicím Vietcongu v lese u Minh, v deltě řeky Mekong. Les je bombardován pumami a napalmem a poté proběhne útok na kterém se podílí i americké námořnictvo. Mluvčí armády USA hlásí 104 mrtvých vojáků Vietcongu a 18 zajatých, ztráty spojenců označí jako lehké.
S příchodem posledních 5 000 vojáků z 9. pěší divize do Vung Tu (dne 1. ledna 1967) se počet amerických vojáků v jižním Vietnamu zvýší na 380 000.
Od 1. ledna 1967 začne probíhat v provinciích Pleiku a Kantum operace Sam Houston. Na konci této operace armáda hlásí 733 mrtvých vojáků Vietcongu a své ztráty označí za lehké.
Dne 2. ledna 1967 hlásí 7. taktické křídlo US Air Force největší letecký souboj severozápadně od Hanoje. Letouny F 4 Phantom při něm sestřelily 7 MIG – 21 raketami Sidewinder. Američané nepřišli ani o jeden letoun. 1 letoun se vrátil na základnu poškozen.
Při dvou akcích (5. ledna 1967) „Vyhledej a znič“ Fitchburg a Niagara Fals začíná rozmisťování 1. a 25. pěší divize na křídlech „železného trojúhelníku“ jako počátek velké útočné operace.
Mezi 5. a 16. lednem 1967 se americká námořní pěchota a ARVN vylodí v deltě Mekongu a začne operaci Dec House 5, která má za cíl zničit centrum komunistů, v jeho tajné oblasti Thanphu.
V oblasti „železného trojúhelníku“, kde se od 5. ledna rozmisťovala 1. a 25. pěší divize začne probíhat mezi 8. až 26. lednem 1967, za účasti 173. vzdušně výsadkové brigády a 11. obrněné kavalérie (jízdní pluk) a jednotek ARVN operace Cedar Falls.

Mapa Cedar Falls.



Po skončení operace Cedar Falls hlásí mluvčí armády 750 mrtvých vojáků Vietcongu a ukořistění řady tajných dokumentů, své ztráty označí jako lehké.
Dne 25. ledna 1967 je rozkazem Sboru náčelníků štábů zakázáno americkým pilotům bombardovat pásmo v okruhu 5 mil od centra Hanoje.
V oblasti Duc Pho začíná operace Desoto (27. 1. 1967), na jejímž konci ovládá americká námořní pěchota 43 mil čtverečních této oblasti.
Po 1. únoru 1967 zahajuje 3. divize námořní pěchoty v rámci „Vyhledej a znič“ operaci Prairie II. v oblasti na jih od demilitarizovaného pásma. Po skončení operace činí ztráty Vietcongu 694 vojáků.
K zamaskování připravované operace Junction City provádí (2. února 1967) 4. a 25. pěší divize operaci Gadsden ve válečné zóně III. sboru.
Od 8. do 12. února 1967, tedy v době svátků Tet, je zastaveno bombardování VDR a obě strany dodržují zastavení palby.
Po skončení svátků Tet, po 11. únoru 1967 rozbíhá USA 16 operací. Například operace Stone, kterou provádí 1. divize námořní pěchoty jižně od Da Nangu, dále operace Lam Sam 67 za účasti 1. pěší divize jižně od Saigonu a operace Pershing, což byla operace 1. jízdní (aeromobilní) divize v provincii Binh Dinh. Od 13. února 1967 pak pokračuje 9. pěší divize spolu s ARVN v operaci Enterprise v provincii Long An.
Od 14. února 1967, maskuje operace Tuscon přesuny 1. divize, která se také připravuje na operaci Junction City.
A právě od 22. února 1967 je spuštěna v provincii Tay Ninh a v přilehlých oblastech operace Junction City. Operace Junction City je vlastně pokračování tam, kde skončila lednová operace Cedar Falls, jen je mnohem rozsáhlejší, účastní se jí mnohem více jednotek, na mnohem větším území a probíhá až do května 1967.

Mapa operace Junction City.





Junction City se účastní 34 amerických praporů (4. a 25. pěší divize, 1. pěší divize a 173. vzdušně výsadková) a 2 prapory ARVN. Pro podporu této operace provedou vzdušné síly US Army rekordních 575 operačních letů. Po skončení operace Junction City je napočítáno 2 728 mrtvých vojáků Vietcongu.
Severní Vietnam je dne 22. února 1967 poprvé od začátku války ostřelován pozemním dělostřelectvem.
Americká letecká základna v Da Nangu je (27. 2. 67) je ostřelována minomety Vietcongu, při ostřelování je zabito 12 Američanů.
USA oznamují, že od 27. února 1967 rozhazují z letadel do řek VDR miny, aby tak ztížili dopravu zásob ze severu na jih.
Mluvčí USA oznamuje (mezi 1. a 4. březnem 1967), že 1. pěší divize a 173. vzdušně výsadková divize utrpěly těžké ztráty v operaci Juction City.
Jihokorejská armáda zahajuje operaci Oh Jac Kyo (7. března 1967). Do skončení operace utrpí Vietcong ztráty, které jsou spočítány a vykazují 831 mrtvých.
Dne 8. března 1967 uvolňuje americký Kongres, na pokračování války ve Vietnamu 4, 5 miliardy dolarů. Na rok 1967 je částka zvýšena o 150 miliónu dolarů a činí tak pro rok 1967 700 miliónů dolarů.
Mezi 10. a 12. březnem 1967 útočí americké letectvo na ocelárny Thai Nguyen, které leží 38 mil severně od Hanoje.
Dne 20. března 1967 se speciální vyloďovací síly 1. praporu 4. pluku námořní pěchoty vylodí blízko Gio Lanh, jako součást operace Prairie III. Námořní pěchota má na břehu během chvíle 29 mrtvých a jednotky se okamžitě stáhnou.
Ze severního Vietnamu (VDR) je oznámeno, že Ho Chi Min odmítá návrh prezidenta Johnsona, který mu byl doručen tajným diplomatickým kanálem. Prozrazení výměny nót v USA vyvolá ohromné překvapení.

Foto Ho Chi Min.



Při operaci Junction City, ve válečné zóně III. sboru je (21. března 1967) v jediném střetnutí zabito 600 bojovníků Vietcongu (lidské vlny). Také 31. března 1967 je v průběhu jediné bitvy operace Juction City zabito v Ap Gu 591 příslušníků Vietcongu (opět lidské vlny).
Dne 2. dubna 1967 prohlašuje Hanoj, že v operaci Juction City, v Ap Gu způsobil USA během operace ztráty 864 mužů.
Po 5. dubnu 1967 začíná 4. pěší divize operaci Francis Marion na Západní vysočině.
Dne 6. dubna 1967 zaútočí VLA a FNO na město Quang Tri, pronikne přes most přes řeku Benhai, kde je teprve zastavena a vržena zpět.
Americké letouny B – 52 se dne 10. dubna 1967 stěhují z Guamu na letecké základny do Thajska.
Dne 11. dubna 1967 oznamují tiskové agentury světa, že došlo k dohodě SSSR a ČLR o zásobování VDR.
Při minometném útoku Vietcongu na leteckou základnu Chu Lai (12. dubna 1964) bylo zabito 28 amerických vojáků.
Na silnici č. 2, mezi Quang Tri a Da Nangem vyhodil Vietcong (13. dubna 1967) do povětří 2 mosty. Silnice č. 2 byla hlavní zásobovací tepnou USA a ARVN, která vedla k demilitarizovanému pásmu.
Dne 15. dubna 1967 je dokončena 6 mil dlouhá betonová bariéra jižně od demilitarizovaného pásma, která má zabránit pronikání VLA do jižního Vietnamu.
Dne 20. dubna 1967 uskuteční USA první nálet na přístavní město Haipong, když předtím několik dní vyřazovala z provozu PVOS tohoto města a přístavu. Zvláště pak musela ničit protiletadlové komplety SA – 75 Dvina.
Dne 20. dubna 1967 je spuštěna operace Prairie IV.
Dne 21. dubna 1967 spouští americká námořní pěchota v zátoce Que Sam operaci Union I.
V Haipongu je omylem zasažena americkými letouny, dne 25. dubna 1967, britská nákladní loď Dartford.

[michan]

Vietnam 1964-1975 X. Č 4.

Díl X.

Část 4.

Dne 1. května 1967 se stane velvyslancem USA v Saigonu Ellsworth Bunker, který nastupuje do funkce po Henrym Cabotovi Lodgeovi.
Mezi 2. a 10. květnem 1967 odsuzuje samozvaný tribunál ve Stockholmu, pro válečné zločiny americkou činnost ve Vietnamu.
Vietcong napadne (4. května 1967) tábor speciálních sil v Long Vei poblíž Khe Sanhu. Američanům je způsobena ztráta 100 mužů (mrtví a zranění).
Dne 8. května 1967 napadne Vietcong základnu americké námořní pěchoty v Noc Thien, jižně od demilitarizovaného pásma. Vede to k tomu, že je nejprve zakázáno americkým vojákům bojovat v jižní části demilitarizované zóny.
Dne 11. května 1967 začínají operace Malheur I. a II., kterých se účastní „úkolové uskupení námořní pěchoty“. Ten samý den (11.) je v oblasti Khe Sanh spuštěna operce Crocket.
Po 18. květnu proniknou vojáci USA a ARVN do demilitarizované zóny, neboť VLA odtud provádí nejen dělostřelecké přepady, ale také odtud útočí do jižního Vietnamu. Když na to armáda USA a ARVN odpověděla, VLA se vždy okamžitě stáhla do severní části demilitarizovaného pásma. Nyní je tedy do demilitarizovaného pásma (jeho jižní části) spuštěna operace Practice Line, která se pak rozčlení na 3 hroty jež mají kódové označení Beau Charger, Lam Son 54 a Hickory.
Dne 19. května 1967 útočí letectvo US Navy z letadlových lodí 7. americké flotily poprvé na střed Hanoje. US letouny narazí, stejně jako u Haipongu na posílené PVOS VDR, zvláště pak o rakety země – vzduch.
Dne 26. května 1967 se uskuteční vrtulníkovým výsadkem 1. divize námořní pěchoty začátek operace Union II. Po skončení operace Union II. je napočítáno 701 mrtvých bojovníků VLA a FNO.
V červnu 1967 (1.) zahajuje námořní pěchota operaci Cimaron poblíž demilitarizované zóny.
Mezi 2. a 3. červnem 1967 obviňuje SSSR USA z poranění dvou námořníků během bombardování přístavu Cam Pha. Námořníci byli poraněni na palubě sovětské lodi Turkestan. USA se 20. června 1967 za poranění 2 sovětských námořníků SSSR omluví.
Vietcong provede (10. června 1967) minometný přepad v Pleiku, při kterém je zabito 27 Američanů.
ČLR oznamuje, že nad svým územím sestřelila (12. června 1967) americký bezpilotní průzkumný letoun.
Mezi 12. až 17. červnem 1967 vstupuje 1. pěší divize do demilitarizované zóny při pronásledování jednotek Vietcongu.
Dne 16. června 1967 Vietcong pohrozí, že zabije americké zajatce, pokud budou v Saigonu popraveni „tři vietnamští vlastenci“.
Když 17. června 1967 začíná operace Greeley, jsou do Dak To přepraveny vzduchem 2 prapory 173. vzdušně výsadkové brigády. V Dak To je 22. června 1967 zabito v boji 80 amerických výsadkářů z roty čítající 130 mužů.
V souvislosti s bitvou o kóty 881. a 861. pod demilitarizovanou zónou se rozhoří ve Vietnamu a v USA souboj o automatickou pušku M 16, kterou její odpůrci nazývají nebezpečnou zbraní. Dokonce jsou v Kongresu USA ustaveny 2 subkomise na zkoumání automatické pušky M 16. Jeden z vojáků, který přežil útok na kóty 881. a 861. totiž řekl, že do útoku šla jeho četa se 72 muži a z útoku se jich vrátilo jen 19. Všichni mrtví američtí vojáci byli nalezeni s rozebranou M 16 vedle sebe. M 16 ač modernější oproti M 14, s větší kadencí (M 14 - 60 ran/min; M 16 - 200 ran/min), se při maximální střelbě, pro kterou byla určena, zadře a tak svého majitele zabije, když ji chce opravit. To samozřejmě vynikne při útoku.
Šéf těžké údržby v Saigonu, podplukovník Henry Miller vše vysvětluje:
1) Závady u M 16 jdou odstraňovat rychleji než u M 14.
2) Mariňáci, kteří šli do útoku na kóty 881. a 861. obdrželi své M 16 krátce před útokem a tak nejen, že nebyli dobře seznámeni s touto zbraní, ale nebyli seznámeni především s tím, co tato zbraň vyžaduje.
a) Je nutné, po každé dlouhodobé střelbě M 16 vyčistit, promazat a hlaveň vytřít drátěným kartáčem, aby se tato hlaveň nezanášela.
b) Je třeba dodržovat, a to především, střeleckou kázeň – u M 16 to znamená, že se musí střílet každá dávka jen 2, nebo 3 výstřely při zmáčknutí spouště (to i z důvodů přesnosti, neboť každá další střela, čtvrtou počínaje jde pryč).

M 16 Vietnam.



Prostě vojáci si na předpisy o používání nové automatické pušky M 16 ještě nezvykli, nedostali je do krve, tak jako měli zažitou M 14 se svými mouchami.
V červnu 1967 jsou také ve Vietnamu rozebírány pasti a úskoky, které používá Vietcong v džungli. Vyjmenovány jsou prastaré jámy na tygry, vydlabané kokosy naplněné TNT, krysí nástrahy, které spouští zbraň na 1 výstřel, válce a desky punjí, pobité ostrými bambusovými špičkami. Američtí vojáci byli svými veliteli upozorněni, že nesmí kopat do nevinně vyhlížejících kamenů a kokosových skořápek, které můžou být napojeny na trhavinu. Zdravotníci byli nabádáni, aby prováděli manipulaci těžce zraněných (vojáků v komatu) a mrtvých vojáků opatrně, neboť pod jejich těly mohou být také trhaviny, nebo odjištěný granát.
V červenci (2. až 14.) 1967 začíná operace Bufalo na jihu demilitarizované zóny, kterou provádí 3. divize námořní pěchoty. Na konci operace to znamená 1 281 mrtvých bojovníků Vietcongu.
Na základnu ARVN v An Loc zaútočí (10. července 1967) Vietcong, ARVN se ubrání a s těžkými ztrátami Vietcong odrazí.
Dne 11. července 1967 je v jižním Vietnamu řečeno, že je zde 464 000 amerických vojáků, ale k samotnému boji proti Vietcongu je jich možno použít sotva 50 000.
ČLR obviňuje USA, že dne 12. července 1967 vypálily její letouny řízené rakety na čínské pohraniční stanoviště.
Dne 16. července 1967 spouští 3. divize námořní pěchoty operaci Kingfisher.
Jižně od Ducca, na Centrální vysočině se americká 4. pěší divize střetne s rotou Vietcongu. Výsledkem je 148 mrtvých vojáků VLA a FNO.
Na palubě letadlové lodi Forrestal vypukne dne 29. července 1967 požár s následnými výbuchy. Při této katastrofě zahyne 134 amerických námořníků a letců a zraněno je jich 62. Úplně zničeno je 20 letounů a 42 je jich poškozeno.
Vše začal A – 4 Skyhawk ve středu paluby, jehož motor (nahromaděné palivo) vydal nezvykle dlouhý plamen, který ožehl 16 letounů parkujících do podkovy na zádi letové paluby. Plamen odpálil 1 Sidewinder pod křídlem F – 4 Phantom na pravé straně. Raketa se rozletěla po letové palubě a vyhodila do vzduchu přídavnou nádrž zaparkovaného A – 4 Skyhawk. Letecký benzín se rozstříkl na všechny strany a zapálil další letouny kolem sebe.
„Nebyla to lidská chyba, ale nešťastná náhoda, které se také ve válce stávají“ – to jsou slova kapitána (plukovník) John K. Bellinga, kapitána letadlové lodi Forrestal.

Letadlové loď Forrestal před 29. červencem 1967.



Paluba CVA - 59 Forrestalu po výbuších a ohni – po 29. červenci 1967.



Dne 8. srpna 1967 schvaluje prezident Johnson bombardování předtím zakázaných cílů ve VDR.
Dne 9. srpna 1967 1. divize námořní pěchoty zahajuje operaci Cochise v údolí Que Son. 1. jízdní (aeromobilní) pokračuje operací Byrd v pacifikaci provincie Binh Tzuan.
Pilotům USA je od 11. srpna 1967 povoleno bombardovat místa vzdálená 25 mil od hranic s ČLR, a bojovat s vzdušnými cíly, prostřednictvím kanonů a raket, až do vzdálenosti 10 mil. Jsou také povoleny útoky na cíle, které byly dříve zapovězeny.
Bombardéry B – 52 mezi 13. až 19. srpnem 1967 bombardují demilitarizovanou zónu, když tam k 19. srpnu dosáhnou rekordních 203 operačních letů.
Dne 30. srpna 1967 je napadena monitorovací stanice v Phubai, na vrtulníkové základně námořní pěchoty Vietcongem. Rozpoutá se prudká bitva. Během bitvy je zabito 10 amerických námořních pěšáků a 30 je jich zraněno. Ztráty Vietcongu jsou 55 mrtvých a 61 raněných.
Dne 31. srpna 1967 vydá „Senátní Přípravný vyšetřovací výbor“ prohlášení, které volá po tom, aby bylo zesíleno bombardování severu Vietnamu a aby byl uzavřen přístav v Haipongu.
VLA provede dne 2. září 1967 útoky na Noc Thieu a Dong Ha.
V provinciích Quang Nam a Quang Tri provede 1. divize námořní pěchoty operaci Shift, při které je zabito 517 vojáků VLA a FNO.
Dne 5. září 1967 2. Jihokorejská brigáda námořní pěchoty provede operaci Dragon Fire v provincii Quang Ngai.
Americké bombardéry provedou nálet (10. září 1967) na severovietnamské doky v přístavní oblasti Cam Pha.
Mezi 13. a 16. zářím 1967 9. pěší americká divize provádí operaci Coronado V. v deltě řeky Mekongu. Hlášeno je 213 mrtvých vojáků Vietcongu.
Mezi 15. až 16. září 1967 zaútočí na řece Rachba, v deltě Mekongu, Vietcong na „Říční útočné úkolové uskupení amerického námořnictva“.
Dne 17. září 1967 letouny USA bombardují cíle vzdálené jen 7 mil od hranic s ČLR.
Dne 19. září 1967 173. vzdušně výsadková brigáda a 1. jízdní (aeromobilní) divize provádí operaci Bowling v provincii Phu Yen. Na konci operace je hlášeno 715 mrtvých vojáků VLA a FNO.
V Saigonu vyletí do povětří dne 19. září 1967 velvyslanectví čínského Tchajwanu.
Dne 27. září 1967 je v provincii Binh Duong zahájena 1. pěší divizí operace Shenandoah II. Vietcong po ní má 956 mrtvých.
Letadla US Navy zaútočí a částečně zničí poslední zbývající most na cestě, která vede z Hanoje do Haipongu.

Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.