Díl XVIII.
Část 1.
V Paříži je dne 27. ledna 1973 podepsána „Dohoda o ukončení války a obnovení míru“. Podepíše jí Severní Vietnam, Jižní Vietnam, „provizorní lidová vláda FNO“ a Spojené státy americké.
Tato „Dohoda“ prakticky odpovídá kompromisům, které byly ujednány již v říjnu 1972. Znamená zastavení bojů a USA musí dle této dohody stáhnout své vojáky z Vietnamu do 60 dnů. Znamená však také, že vojáci VLA v Jižním Vietnamu zůstanou. Jako ústupek Hanoj musela slíbit, že propustí všechny americké válečné zajatce.
Práci má nyní zahájit tzv. „Rada národního usmíření a jednoty“.
Jižní Vietnam bude spravovat vláda FNO na místech, která má obsazené a saigonská vláda ta místa, která má obsazené ona.
Demilitarizovaná zóna má nyní status provizorní demarkační čáry a není tudíž žádnou mezinárodně uznávanou hranicí.
Byl také podepsán tajný dodatek k protokolu, ve kterém Nixonova vláda přislíbí Severnímu Vietnamu finanční pomoc na obnovení země v řádu miliard dolarů.
Dohoda také počítá s tím, že budou ukončeny všechny cizí vojenské operace (ARVN a VDR) na laoském a kambodžském území.
Tato „Dohoda o ukončení války a obnovení míru“ není žádnou úmluvou mezi vítězem a poraženým.
Pro vedení VDR neznamená žádné vítězství. Vždyť od roku 1969 padlo přibližně půl miliónu vojáků VLA a partyzánů FNO. Přesto je úmluva hodnocena jako důležitý krok ke sjednocení Vietnamu.
VDR především hodnotí to, že budou staženi všichni američtí vojáci z Vietnamu. Znamená to, že po 100 letech francouzské nadvlády a 10 letech přítomnosti amerických vojáků, nebude náhle ve Vietnamu žádný cizí voják. Pro VDR je též důležité, že dohoda legalizuje přítomnost 140 000 vojáků VLA v Jižním Vietnamu, a že byla de facto uznána „Lidová revoluční vláda FNO“. Důležité je pro VDR též to, že demilitarizované pásmo není z hlediska mezinárodního práva platnou hranicí.
Jinak je na tom RVN. Saigonská vláda vnímá dohodu, kterou podepsala, jako porážku.
Thieu a jeho režim má pocit, že je USA nechali na holičkách. Saigon samotný se rozhovorů v Paříži účastnil jen okrajově a nedosáhl ani jednoho ze dvou svých hlavních cílů:
1) Trvalé přítomnosti USA v Jižním Vietnamu.
2) Stažení VLA z Jižního Vietnamu.
Jediné co RVN těšilo bylo to, že ARVN kontrolovala 75% území Jižního Vietnamu a mnohem více než polovinu obyvatelstva RVN. Mimo toho si Thieu myslel, že může stále počítat s hospodářskou pomocí USA a věřil v to, že má Nixonovo tajné ujištění, že v případě porušení příměří ze strany VDR, obnoví USA opět letecké útoky.
Prezident Nixon a vláda ve Washingtonu jasně věděli, že dohoda o příměří je problematická proto, že VLA zůstala v Jižním Vietnamu. Nixon však věděl, že moc vyskakovat nemůže. Vždyť jen od doby co vstoupil do svého úřadu padlo ve vietnamské válce 20 500 Američanů. Během 4 let jeho úřadu se ještě více společnost USA rozdělila, klesla důvěra obyvatelstva v prezidenta a vládnoucí představitele. To, že prezident Nixon rozšířil válku na Kambodžu a Laos strhlo tyto 2 země do války a USA tam zaneslo hrozné násilí.
Tím, že si Nixon chtěl vybombardovat mír a že zesílil letecké útoky, zatížil Vietnam, Laos a Kambodžu – Vietnam především - ohromnými ekologickými problémy, které se budou v Indočíně odstraňovat ještě několik generací.
Zatím však je v lednu 1973 dosaženo toho, že dohoda přinutí Hanoj fakticky uznat Thieuovu vládu. Nixon tím svým strašným bombardováním přinutil hanojské vedení k tomu, že v říjnu 1972 ustoupí od svého původního požadavku, kterým bylo zřízení jihovietnamské koaliční vlády, která by vylučovala Thieův režim. Takže tato dohoda je vlastně něčím, kdy Nixon a Kissinger mohou tvrdit, že v tuto chvíli a pro tuto chvíli dosáhli „čestného míru“.
Co je však skutečně nutno přiznat Nixonovi a Kissingerovi je, že vyvedli amerického vojáka z vietnamské džungle.
Nixonovi, ať byl jaký chtěl, musíme přiznat, že napravil ty nejzákladnější chyby (i když za jakou cenu), kterých se dopustili jeho předchůdci Kennedy a Johnson.
„Přivedl své vojáky postupně domů“.
Toto vše se mu podařilo za mírných protestů konzervativců a bez zbytečně velké rebelie republikánů.
I v mezinárodní politice došlo k mnohému. Tím, že Nixon s Kissingerem vyšli vstříc ČLR a SSSR, vytváří USA novou zahraniční politiku, která otevírá nové manévrovací prostory pro velmoci a která umožnila překonat ustrnutí světa. Která ve svých důsledcích, ale hlavně později, vede ke skončení „Studené války“.
Americká politika se skončením Vietnamské války pomalu dostává opět do čela světového dění a zaujme zase pozici vedoucí světové mocnosti.
Nyní se však ještě v roce 1973 cítí prezident Nixon jako správce jihovietnamských zájmů a sliby dané Thieuovi bere velice vážně.
I jeho ministr zahraničí Henry Kissinger si po podepsání dohody oddechl. Kissinger totiž cítí, že dosáhl pro Jižní Vietnam přiměřený odstup, ale zároveň tuší, že je to mezi příměřím a pádem jihovietnamského režimu.
Když Kissinger dostal přímou otázku po podepsání dohody – Jak dlouho se Saigon může udržet? Odpověděl, cituji dle – Walter Isaacson, Kissinger, Eine Biographie, Berlín 1993, str. 537:
„Myslím, že když budou mít štěstí tak se udrží půldruhého roku.“
