Fáze 2 - od 24. srpna 1940 do 6. září 1940.
Další porada Luftwaffe svolaná Göringem na Carinhall na 19. a 20. srpna 1940, se měla mimo jiné zabývat i nepřesnostmi v hlášení v počtu sestřelů britských letadel. K tomu Göring vynadal štábům jednotlivých leteckých armád a potom oznámil, že harmonogram zničení válečného potenciálu Velké Británie se nepodařilo dodržet, a že dojde k posunutí data zahájení „Operace Seelöwe“.
Vždyť štáby Luftwaffe neustále hlásí totální zničení perutí Spitfirů a Hurricanů, hlásí totální zničení RAF a přitom RAF stále vyráží do vzduchu a ničí bombardéry Luftwaffe.
Göring tedy žádal od svých generálů, aby plány byly vypracovávány pečlivěji než v minulosti a odevzdaná hlášení o ztrátách a sestřelech byla mnohem lépe prozkoumávána.
Luftwaffe má omezit nasazování bombardérů Ju 87 Stuka, neboť tyto střemhlavé bombardéry jsou zranitelné a utrpěly vysoké ztráty, což znamenalo, že padlo mnoho pilotů.
Jako bod číslo 2/ pak na Carinhallu padlo rozhodnutí, že se už nebudou podnikat masové útoky podobné těm, které proběhly 15. srpna 1940 přes Severní moře.
Britské továrny se budou bombardovat v noci a pokud se budou bombardovat přes den, tak to budou provádět jen malé útvary, případně i jednotlivá letadla, která by se mohla skrývat v mracích.
Görnig dále rozhodl, že až do odvolání bude úkolem letecké armády 2. a 3. působit nadále co největší ztráty britským stíhačům. Jako úkol k tomu bude přidán opětovně - bombardovat letiště a jejich příslušenství.
A 5. Letecká armáda?
Pro 5. Leteckou armádu bylo řečeno, že bude provádět noční útoky a že má připravit útok na Glasgow.
Bylo rozhodnuto, že nová II. fáze útoku, která měla začít 24. srpna 1940, má totálně zničit britské letectvo.
Luftwaffe provede mohutnou koncentraci bombardérů chráněných silnou eskortou stíhaček, které budou ničit nejen pozemní objekty RAF, ale také nádrže, z nichž pocházelo palivo pro britská letadla, dále bude ničit i továrny, které dodávaly díly k letadlům a které dodávaly letadla nová.
Göring také rozkázal svým velitelům, aby šetřili s piloty.
Také britské letectvo provádělo k 24. srpnu 1940 některé reorganizace a doplnění. Mezeru vzniklou smrtí a zraněním britských pilotů zaplňovali dobrovolníci z jiných zemí.
Ke dni 24. srpna 1940 existovala již nejen kanadská peruť, ale také 2 polské – 302. a 303. peruť a československá 310. peruť. Mimo toho od poloviny července 1940, ještě do konce srpna 1940, sloužilo v britských perutích dalších 47 polských pilotů.
Tady je dobré si připomenout, že podle polských pramenů, se v září a říjnu 1940 připojilo dalších 33 polských pilotů.
Velká Británie rozdělená mezi Fighter Command na Skupiny 10., 11., 12. a 13.
V druhé polovině srpna 1940 musel Air Chief Marshal Dowding řešit určité neshody mezi Air Marshaly Parkem – velitelem 11. Skupiny – a Leigh-Mallorym – velitelem 12. Skupiny – jakým způsobem se mají využívat stíhačky ( v principu byl Park zastáncem postupného zasazování stíhacích skupin do boje tak jak vzlétly, kdežto Leigh-Mallory chtěl nasazovat stíhačky do boje až po shromáždění větších skupin. Park chtěl, aby 12. Skupina hlídala jeho letiště v době kdy je jeho 11. Skupina nasazena do boje s Luftwaffe, což Leigh-Malloryho pobouřilo.
Dále pak Leigh-Mallory útočil přímo na post Dowdinga, kterého se domníval, že nahradí).
Dne 19. srpna 1940 vydal Air Chief Marshal Dowding – „Příkaz č. 4“.
Obecně lze cíl „Příkazu č. 4“ vyjádřit jednou větou – „Šetřit s piloty“.
Když se podíváme na rozkazy obou válčících stran – „šetřit piloty“ – jsou rozkazy stejné, ale byla válka a tak je nutné přiznat, že plnit takové rozkazy šlo jen obtížně. Je jen jasně patrné, že tito muži – piloti – bylo nejen nedostatkové zboží, ale ve své podstatě byl každý pilot těžko nahraditelný.
Obě strany větami:
Göring větou, cituji:
„Vyhněte se všem zbytečným ztrátám na životech.“
A Air Marshal Park větou, cituji:
„Nemůžeme si dovolit ztrácet piloty nouzovými přistáními do moře.“
Rozběhli akce hledání taktické hospodárnosti s piloty.
Nezaměňujme však válku žádnou představou o úctě k lidským životům. Pokud by oba nepřátelští velitelé měli v záloze tisíce pilotů, prostě by je spotřebovali v boji, pokud by to mělo vést k vítězství.
Air Marshal Keith Park – velitel 11. Skupiny – to vše ještě doprovodil větami, cituji:
„Vysílejte stíhače tak, aby se střetávali s útvary nepřítele nad pevninou, nebo v takové vzdálenosti od pobřeží, která se dá překonat klouzavým letem.“
Velitel 11. Skupiny chtěl, aby piloti využívali všeho – oblačného počasí, pomoci jiných skupin. Park chtěl, aby jeho piloti útočili především na bombardéry a to ještě předtím, než začnou shazovat pumy.
Na den 24. srpna 1940 zazněla předpověď počasí – „Na jihu pěkně a jasno“.
Byla nádherná slunná sobota dne 24. srpna 1940, když více jak 100 bombardérů a stíhaček Luftwaffe vystartovalo již po ránu proti základnám 11. Skupiny.
Letiště vzpomínaná v textu:
Jako první byla zničena letiště Manston a Ramsgat u pobřeží (viz stav popsaný na konci tohoto článku).
Další dvě letecké základny stíhaček North Weald a Hornchurch u Londýna, utrpěly také vážné škody. Bombardování toho dne zasáhlo britská velitelská střediska jednotlivých sektorů stíhacího letectva – nervová centra, jež kontrolovala a řídila piloty, kteří bojovali ve vzduchu. Jako odpověď na výzvu, aby 12. Skupina – skupina Leigh-Malloryho – přiletěla k ochraně základen – přiletěly jen 2 perutě z Duxfordu, ale ty přiletěly příliš pozdě, aby mohly mít jakýkoliv vliv na průběh událostí.
Ten, a další dny si Němci vyzkoušeli naplno novou taktiku:
Skupiny letadel Luftwaffe - aby zmátly bdělost operátorů britských Radiolokátorů – 24. srpnem 1940 – létaly podél francouzského pobřeží v dosahu RL Britů. Operátoři RL pak nedokázali odhadnout, kdy se některá z formací vrátí na sever a kdy přes průliv vyrazí nová výprava.
Tak se postupně Němcům dařilo (když vyřadili s operačních letů střemhlavé Stuky, o které se nemuseli starat), že se Ju 88 a Do 17 probojovávaly hluboko do nitra britské pevniny, až k Londýnským předměstím, a shazovaly bomby na sektorové stanice velitelství Fighter Command, na letecké závody a na opravárenské dílny. U Londýna byly německé bombardéry chráněny stíhačkami dalekého doletu Bf 110, když některé z těchto stíhaček byly vybaveny také pumami a uskutečňovaly bombardovací nálety.
Začala rozhodující fáze „Battle of Britain“.
Po několika změnách plánů, po několika dnech zuřivých leteckých bojů, byl již skoro původní plán – „Operace Seelöwe“ - jako cíl všeho snažení – takřka zapomenut. Náhle se všechno jakoby smrsklo na cíl – rozdrtit britské stíhací letectvo a jeho letiště – kolem Londýna. Tohle mělo RAF dostat na kolena, a tím zároveň otřást se všemi Brity.
Luftwaffe měla náhle konečný cíl – „Rozpárat RAF břicho“, čímž „rozpáře břicho Velké Británii“.
Keith Park si tehdy kladl skromnější cíl, když svým pilotům říkal v srpnu 1940, cituji:
„Nežádám od vás abyste sestřelovali Messerschmity Bf 109, ale abyste je odlákali od Heinkelů Dorniérů a Junkersů, takže s nimi se budou moci vypořádat Hurricany.“
Němci při útocích na letiště a továrny okolo Londýna měli jeden zásadní problém – dolet svých stíhaček Bf 109, které musely letět ke svému cíli, tam bojovat několik minut a pak se vrátit, neboť jim docházelo palivo. Spitfirům i Hurricanům palivo stačilo, na delší souboje, nebo si mohly následně poměrně rychle palivo doplnit.
Faktem však je, že okolo, 24., 25. a 26. srpna 1940 byla situace Britů, jejich letišť, poměrně těžká.
Tak například o letišti Manston bylo k tomuto datu napsáno, cituji:
„Manston dostal konečnou ránu.
Nebylo to už nic víc, než letiště duchů. Budovy zničené, spojení přerušeno, pustá měsíční krajina.
Pro svou blízkost k záhubě odsouzenému Manstonu zle utrpělo i Ramsgate.
Na pobřeží byla řada domů sražena od jednoho konce ke druhému jako domečky z karet.
Stíhací velitelství vyškrtlo Manston ze svého seznamu letišť. Když se později mělo opravit, nestalo se z něj už nic víc, než jen nouzové přistávací dráhy. Říká se, že když o tom pověděli Churchillovi, prohlásil – ‚Taková potupa se už nikdy nesmí opakovat‘.“
North Weald.
Protiinvazní zkoušky UK na moři a jejich publicita.
K 24. srpnu 1940 patří jeden britský experiment, který měl překazit jakýkoliv pokus o německou invazi dříve, než by se Wehrmachtu podařilo proniknout na pobřeží UK.
Britská pobřežní obrana zapálila benzín, který byl předtím vypouštěn z celkem 12ti potrubí rychlostí 12 tun/ hodinu, čímž byla na pobřeží i na moři vytvořena souvislá stěna plamenů, jimiž by s největší pravděpodobností nepronikl žádný útočník.
Aby byla posílena britská morálka byl tento prakticky provedený experiment publikován ve všech tehdejších sdělovacích prostředcích s náležitou „ pompou“.
Jen obránci a ti co experiment prováděli věděli, že při změně větru by byli oslepeni právě obránci…
