Konečné fáze stahování německo-italských vojsk ze Sicílie, přes Messinskou úžinu.

V roce 1943 byly parašutistické a vzdušně výsadkové jednotky válčících stran již skutečně moderně vyzbrojeným, houževnatým a perfektně vycvičeným druhem vojska, který nejenže ovládal své překvapivé použití, ke kterému byl určen, ale vynikal i v základních druzích boje, tedy v obraně i v útoku. Dokazovaly to britské parašutistické jednotky v Africe i na Sicílii, stejně jako americké parašutistické jednotky, stejně jako to dokazovali parašutisté Německa, již od roku 1940. A právě na Sicílii pozastavil německý 3. parašutistický pluk největší útočné snažení britské 8. armády svou klasickou obranou. Řekněme si něco o tom.
Jak víme, britský generál Alexander, velící útoku na Sicílii, v rámci koordinace bojových operací 7. a 8. armády před začátkem závěrečné operace na Sicílii, která měla začít 1. srpna 1943, vydal rozkaz, nebo pokyn, který zněl, cituji:
„Aby se rychle přivodilo zhroucení německých jednotek, které ještě zbývají na Sicílii, je nutné, aby jste vytvořili silný tlak na jejich severní křídlo a nepřetržitě tento tlak udržovali.“
O tom, jak pokyn plnila americká 7. armáda od konce července a začátku ofenzivy po 1. srpnu 1943 jsme hovořili předtím. Nyní tedy o britské 8. armádě.
Britský útok generála Montgomeryho mířil na vesnici Centuripe, která ležela ve výšce 733 metrů nad mořem. Před vesnicí, u osady Catenanuova, se bránil pevnostní prapor, na který na západě navazoval německý I. prapor 3. parašutistického pluku (z 1. parašutistické divize), který byl sem do obrany přeložen dne 20. července 1943 s úkolem - udržet zdejší pozice. Oba tyto prapory byly spojeny do jedné bojové skupiny pod velením podplukovníka von Carnapa z 1. parašutistického pluku. Úkol pro bojovou skupinu zněl – „Zablokovat údolí Dittaina“. V samotné osadě Centuripe byl v obraně další německý parašutistický prapor, II. prapor také z 3. parašutistického pluku, kterému velel kapitán Liebschera. Německý III. parašutistický prapor z toho samého pluku pak zaujal obranu právě u Regalbuta.
Když Britové v noci z 31. července na 1. srpna 1943 začali svou velkou ofenzívu tím, že britská 78. pěší divize (přisunutá z Tunisu) a 3. kanadská pěší brigáda pronikly do údolí (oblasti Regalbuta), dostaly se už za necelou 1 hodinu až do týlu 1. roty 3. parašutistického pluku. Podplukovník von Carnap, velitel bojové skupiny hned v začátku padl v bubnové palbě Britů, ale do osady Centuripe se Britové neodvažovali. Jejich váhání bylo tak dlouhé, že německý velitel tankové divize „Hermann Göring“ generálmajor Conrath stačil přesunout do oblasti celý 3. parašutistický pluk (tedy nejen jednotlivé prapory, ale i podpůrné jednotky pluku). Tak se k bojové skupině, která byla původně pod velením von Cornapa podařilo dorazit i III. praporu 3. parašutistického pluku. No a když potom ještě 31. července 1943 Britové zaútočili, byli krvavě odraženi.
Tehdy na poledne dne 1. srpna 1943 nařídil velitel britského XXX. sboru generálporučík sir Oliver Leese, aby bylo místo útoku předem Spojeneckým letectvem rozbombardováno. Kapitán Liebscher, velitel německého II. praporu, však nařídil svým vojákům, aby se stáhli na jižní svah, kde zaujali nová obranná postavení. Britské bombardování sice přeměnilo vesnici v suť a popel, ale německé parašutistické jednotky nezasáhlo. Útok na Centuripe pak zahájila britská 36. brigáda (ze 78. britské pěší divize), která dorazila na kótu 698 těsně pod východním okrajem vesnice právě v době kdy začalo druhé britské bombardování. Britští vojáci se s německou pěchotou srazili na centuripském hřbitově a boj zde trval celou noc. Až teprve ráno dne 2. srpna 1943 pronikli Angličané do vesnice Centuripe. Ale právě v tuto dobu podniklo nálet spojenecké letectvo, které nevědělo, že jsou již Britové ve vesnici. Angličané, kteří nebyli zraněni, nebo zabiti, museli z trosek vesnice utíkat zpět do svých pozic. Němečtí parašutisté okamžitě postoupili a zaujali své staré obranné pozice. Bojová síla britské 36. brigády ze 78. pěší divize byla zlomena.
Jako druhá do útoku vyrazila britská 38. brigáda ze stejné divize, která také 2. srpna 1943 ve 20 hodin večer zaútočila na Centuripe. Po několika nočních hodinách se anglické brigádě podařilo vesnici obsadit. Cestu jim usnadnil rozkaz německého plukovníka Heilmanna velitele 3. parašutistického pluku, který bránícímu se II. parašutistickému praporu rozkázal, aby Centuripe vyklidil a ustoupil směrem na Regalbuto. V samotném prostoru mezi Centuripe a Regalbuto pak v tu dobu stálo jen 120 parašutistů z I. praporu 3. parašutistického pluku, když proti nim stála 3. kanadská pěší brigáda, která neustále útočila. Pod tlakem Kanaďanů parašutisté z I. pluku vyklidili jen některé okrajové pozice.
Proti německému II. praporu 3. parašutistického pluku u Regalbuta útočila známá 231. (maltská) brigáda, která zde měla k dispozici letectvo Spojenců.
Na samotné Regalbuto, které bránil kapitán Kratzert se svým III. parašutistickým praporem z 3. parašutistického pluku dopadala palba kanadského dělostřelectva a postupně sem Kanaďané poslali do útoku 1. a 2. kanadskou brigádu (1. kanadská pěší divize) pod jejímž tlakem museli němečtí parašutisté ustoupit. Německý III. prapor se odpoutal z boje směrem na východ a usadil se na vrcholku, odkud byl později, stejně jako ostatní dva prapory (II. a I. parašutistický prapor) 3. parašutistického pluku stažen do obranných postavení u Etny.
Byla noc na 4. srpna 1943, když nastoupila britská 50. pěší divize v úseku německé bojové „Skupiny Walther“ u mostu přes řeku Simeto a severně od něj do útoku ze svého předmostí. Ve zdržovacích ústupových bojích před dotírající britskou 50. pěší divizi musela „Skupina Walther“ vydat území v délce 7 km. Těžké boje mezi německou bojovou „Skupinou Walther“ a britskou 50. pěší divizí se pak rozpoutaly až jižně od Catanie. Němci museli v noci na 6. srpna 1943 Catanii vydat a ráno Britové dorazili k Paternu. Padlo také i Misterbianco.
Celková mapa bojů na Sicilii, na které jsou místa vzpomínaná v textu.

Na levém křídle Montgomeryho britské 8. armády zaútočily jednotky ze 78. pěší divize odpoledne 3. srpna 1943 u řeky Salso. V těchto místech proti nim stály předsunuté hlídky z německého 3. parašutistického pluku, které byly zatlačeny až k řece a pak i za řeku. Křídelní útok britského XXX. armádního sboru soustředěně postupoval na Adrano. V postupu jim pomáhaly bombardéry blízké podpory, ale i bombardovací svazy Spojenců, které útočily na přístupové cesty německých vojsk. V noci na 5. srpna 1943 překročila většina jednotek britského armádního sboru řeku Salso po obou stranách silnice Centuripe-Adrano. Němci sice kladli silný odpor, ale ustupovali. Britská čela útoku dorazila 6. srpna 1943 na předměstí Adrana a předsunuté oddíly obešly město až k silnici na Bronte. To již dostal v noci na 7. srpna německý 3. parašutistický pluk rozkaz, aby začal ustupovat. Tlak anglické 78. pěší divize byl velice silný a němečtí parašutisté 8. srpna 1943 museli opustit i postavení, která uzavírala horní část údolí Simetu.
A právě dobytím Adrana se zhroutila hlavní německá obranná linie, která vedla napříč severovýchodní Sicílie. Německé jednotky pak v ústupových bojích pokračovaly směrem na Messinu.
Německá 15. divize pancéřových granátníků generálmajora Rodta bojovala v této době u Troiny. Zde se musela bránit Angličanům, kteří právě přicházeli (když odrazili 3. parašutistický pluk, jak nahoře uvádím) od silnice Regalbuto-Adrano
A právě tady americké jednotky, které 4. srpna začaly útok na zdejší postavení, podporovány dělostřelectvem (hovořili jsme o praporech samohybného dělostřelectva) a spojeneckými bombardovacími svazy. Německá 15. divize pancéřových granátníků v těchto místech ztratila 1 600 mužů, což tehdy znamenalo 40% bojových stavů.
U Troiny.

Přímo na pobřeží, v prostoru San Stefano byly mezitím nasazeny jednotky německé 29. divize pancéřových granátníků generálmajora Friese, které však byly nuceny pod tlakem Spojenců postupně ustupovat na východ, a to až ke zkrácené linii u Etny.
V této době se na ostrově Sicílie již nacházelo celkem 50 000 německých vojáků, kteří měli problémy s dalším zásobováním, neboť Spojenci bombardovali vše, co se na ostrově hýbalo a o čem věděli, že není ani americké, ani britské.
Po rozhodnutí o obraně severovýchodní části Sicílie, včetně Mesiny, Němci ustoupili až k jižním a západním svahům Etny. Na catanské rovině a pod svahy Etny se odehrály jedny z nejúpornějších bojů na Sicílii (na německých hřbitovech Catanie bylo napočítáno 6 696 hrobů padlých Němců, ale obě strany dodávají, že to bylo mnohem víc mrtvých německých vojáků).
Samotné dobytí catanské roviny umožnilo britské armádě, že obklíčila masív Etny. Německo-italský odpor v pásmu britské 8. armády ustal poté, co se Pattonovy americké jednotky přiblížily k masivu Etny od západu. Z Catanie britská 50. pěší divize postupovala podél východního pobřeží, když cestou uvolnila Acireale a Giarre. Z východní strany pak vrchy Etny obešla britská 51. pěší divize a od západu 78. pěší divize, která se 13. srpna u Rendazza spojila s americkou 9. pěší divizí. Postup britských jednotek probíhal pomalu, protože bránící se nepřítel zničil pobřežní silnice a v některých místech se opravdu dalo postupovat jen pěšky. Po dobytí Rendazza v noci z 13. na 14. srpna 1943 nepřítel ustoupil na obrannou linii 4 km západně od Barcellony – 2 km na západ od Castoreale Monte Gradile – 2 km západně od Mandacini-Santa Theresa, kde se ještě bránil do večera 15. srpna 1943.
Ke dni 15. srpna 1943 měli Američané na Sicílii 168 427 vojáků a Britové 168 268 vojáků.