XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 16.
Napsal: 8/8/2011, 06:22
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 16.
Plán úvodního úderu „ Operace AVALANCHE.
A pojďme nyní do bojů na salernské pláže…
Končili jsme v Č 15 tím, že mnoho vyloděných jednotek smíšené britsko-americké 5. A, generála Clarka nemělo buďto bojové zkušenosti vůbec, nebo některým jednotkám, které alespoň nějaké zkušenosti z boje měly chyběl výcvik ve vyloďování. Ten výcvik ve vyloďování pak chyběl všem ( další smůla byla v tom, že při vylodění věřili velitelé amerického 6. as, že po výzvě ke kapitulaci Italů se nebude střílet a tak se vyloďovali ráno v té 1. fázi, ve svém sektoru, bez dělostřelecké přípravy a měli dosti velké ztráty. Britové nevěřili ničemu a spustili palbu na pobřeží ze všech hlavní děl u loďstva i u dělostřelectva, které se vylodilo, ihned před vyloděním a v jeho průběhu, a měli ztráty při vylodění menší).
Řekli jsme si, že bylo pozoruhodné, že se takto nevycvičené jednotky Spojenců tak rychle vzpamatovaly z šoku po vylodění a vedly si dobře v dalším boji.
Tahle pravda se nejlépe projevila u těch nejméně zkušených z nezkušených, u mladých amerických vojáků z 36. pěší divize ( americký 6. as) , když v americkém sektoru svůj popis bojů na salernských plážích začněme.
Mladí američtí pěšáci na pravém křídle amerického 6. as, z 36. divize, se vylodily předpisově,
( několik snímků vylodění v sektoru amerických pěšáků
) v široké frontě, aniž měly nějakou velkou možnost tohle vše cvičit. Dva plukovní bojové týmy amerických pěšáků, každý se sestával ze dvou praporů, po vylodění vedle sebe, bok po boku, postupoval do vnitrozemí. Díky tomuto postupu nemohla uváznout americká 36. pěší divize generálmajora Freda L. Walkera, jako celek. Ani kdyby byl jeden celý plukovní tým ( RCT) odražen, nevyústilo by to v zastavení celé 36. pěší divize (druhý RCT by německému odporu ohrožoval jeho bok).
K chvilkové krizi došlo pro americkou 36. pěší divizi u Paestumu ( viz na pravém okraji mapy), když tanky německé „ Bojové skupiny Doering“ plošně ostřelovaly z krátké vzdálenosti sektor písečných dun na pláži. V tu chvíli hrozilo nebezpečí, že vystrašení mladí američtí nováčci zalehnou k zemi. Situace se pak vyvinula tak, že skutečně americká 141. plukovní bojová skupina z 36. pěší divize v prvních 24 hodinách postoupila jen málo ( asi jen 400 až 500 m), ale to na výsledku mnoho nezměnilo, poněvadž tato RCT zastávala momentálně nejméně důležitou roli ( odclonění pravého křídla kam ještě nepřijeli Němci z Kalábrie).
Na místech po levé straně však Američané ani na chvíli nepozbyli iniciativu a díky mimořádné odvaze některých mladých a nezkušených jedinců, kteří se – občas ke svému vlastnímu údivu – stavěli na nohy, házeli granáty a pálili ze samopalů, čímž povzbudili ty méně odvážné, kteří je začali napodobovat. Tady se rodili bojové týmy, které dosahovali v postupu svých prvních cílů. Jak říkala tehdejší teorie na salernských plážích, z malých a náhodných bojových týmů, které dosáhly svých prvých cílů se rodily větší týmy. Tyto týmy musely nejprve dosáhnout několika úspěch, několika cílů, a musely však také zažít neúspěch. A to nejméně jeden.
Takto se pak rodila vítězná sestava bojových týmů, která tmelila americké plukovní bojové týmy ( RCT) a tmelila i celou americkou 36. pěší divizi, o které ještě v Itálii uslyšíme.
Již 50 minut po vylodění RCT americké 36. divize se vylodily na břeh i SHD se svými 75 mm děly a ihned se zapojily do podpory amerických pěšáků. V některých místech se nepodařilo vylodit celé baterie divizního hlavňového dělostřelectva a tak se spojovala jednotlivá děla do baterií i z rozličných jednotek a v takto vzniklé nové sestavě pak pokračovala v boji. Američtí vojáci, kteří se nenechali německou plošnou palbou uzemnit pak postupovali cílevědomě vpřed do vnitrozemí, ale jejich elán je v mnohých případech přišel draho, neboť narazily ve vnitrozemí na přímou palbu maskovaných německých obranných děl a byli smeteni.
Pro salernské pláže bylo krátce po vylodění typickým a průvodním jevem marnotratné plýtvání vším co armády k boji, vylodění a pro přežití potřebují.
Všude na plážích, kam až člověk dohlédl, ležely rozesety napůl potopené a uvízlé lodě, vyhořelé nebo po nápravy zahrabané vozy a vyloďovací obojživelná plavidla spolu s hromadami drahocenných zásob, zvláště drahocenných těm, kteří bojovali vepředu. Buď přímo v písku, nebo v krabicích a bednách se válely vysílačky, baterie, zásobníky od ručních zbraní a mnoho dalších potřebných součástí výzbroje a výstroje, jako jsou i podložky pod zraněné a zdravotnický materiál, které úderné oddíly buď v tom zmatku poztrácely, nebo odhodily. Až teprve za nějaké dva dny, to už byly úderné oddíly o asi 500 metrů dál ve vnitrozemí, se tento chaos změnil v nějaký řád.
Všechny poztrácené věci byly setříděny podle druhu, označeny a uskladněny v miniaturních meziskladech. Vyloděná přijíždějící vozidla, která se „vybrodila z moře na břeh“, byla po svém vysušení a po demontáži přídavných těsnění shromážděna na organizovaných parkovištích, odkud mohla být na požádání vyzvednuta.
Zároveň bylo zřízeno velitelské stanoviště, ze kterého se řídil další průběh vylodění.
Jak bylo u Spojenců zavedeno předpisem pro vylodění, za prvními údernými vlnami se vylodily v každém plukovním ( u Američanů), nebo brigádním( u Britů) plážovém sektoru speciální pracovní skupiny pod velením námořního důstojníka. Ty pracovní skupiny byly tvořeny vojáky z náhradního praporů.
Stejně tak tomu bylo u námi probírané americké 36. pěší divize z 6.as, která měla to štěstí ( spíše na přání a po dohodě s generálem Clarkem velitelem celé 5. A), že v čele této speciální pracovní skupiny zde byl velice organizačně schopný vyšší důstojník, který měl v povaze ohromnou tvůrčí energii a sám vydal za celou speciální jednotku. Tím velitelem speciální pracovní skupiny pro americkou 141. a 142. plukovní bojovou skupinu ze 36. pěší divize byl brigádní generál John W. („Iron Man“) O´Daniel.
Před vyloděním u Salerna vedl brigádní generál O´Daniel v rámci smíšené britsko-americké 5. A „ školu obojživelných operací“, která měla své působiště v severní Africe.
S generálem Clarkem se znal už od roku 1918, když na Západní frontě spolu byli v jednom společném praporu. Když byl tehdy, krátce po převzetí velení amerického praporu Clark vážně raněn, převzal po něm velení batalionu O´Daniel. Poznal ho, jeho nezdolnost a tvůrčí entuziasmus, a tak si ho i v II. světové válce k sobě Clark vybral.
Na salernských plážích, u plukovních bojových týmů (RCT), americké 36. pěší divize, ihned po vylodění „sršel“ O´Daniel organizační a tvůrčí energií i hned podchytil chaos, který speciální pracovní skupiny pod jeho vedením přeměňovaly v řád. Vznikaly mezisklady a sklady součástek a výstroje všeho druhu a vznikala parkoviště veškeré techniky, sklady PHM a další. To si ještě brigádní generál O´Daniel našel čas, aby vyanalyzoval situaci v americkém sektoru 6. as a za použití svých radiových pojítek vysílal zprávy o situaci přímo velitel celé 5. A, svému příteli generálu Clarkovi na jeho velitelskou loď pro obojživelnou operaci u Salerna – „Operaci AVALANCHE“. Generál Clark totiž na "USS Ancon", své velitelské lodi, která se ježila radiovými anténami,
neměl žádné informace o situaci na pláži, poněvadž oficiální a pro spojení určená pojítka mezi americkou 36. pěší divizí byla pro poruchy mimo provoz – spojení byla dočasně přerušena…
O něco později dokonce brigádní generál O´Daniel převzal velení nad frontovým sektorem celé americké 36. pěší divize.
(Tady je historiky vzpomínán rozdíl mezi týlovým zabezpečením pláží v americkém sektoru 6.as díky brigádnímu generálu O´Danielovi a mezi týlovým zabezpečením v britském sektoru pláží, kde se vylodil 10.as. Totiž v sektoru vylodění britského 10. as, u jejich speciálních pracovních skupin, docházelo k nedisciplinovaným výstupům, které hraničily až s fraškou. Řekněme si některé:
Již například při plavbě britských brigádních týmů v LCI ( Landing Craft Infantry) a v dalších vyloďovacích plavidlech protestovali důstojníci Royal Navy u armádních důstojníků, aby zabránili svým vojákům, aby uvnitř výsadkových člunů neodhazovali přídavné zásoby munice – nic se nestalo a lodě byly posety zásobníky s tolik potřebnou municí….
Jeden plážový velitel přistihl muže z jednoho věhlasného britského královského pluku – pro ostudu nejmenovaného pluku – jak vykládá piano do seržantské jídelny a hned další plážový velitel přistihl několik mužů, kteří táhli přepravku s tlustým čuníkem – prý do důstojnické jídelny jiného pluku, který chtěl po příjezdu do Neapole uspořádat vítěznou večeři……).
Plán úvodního úderu „ Operace AVALANCHE.
A pojďme nyní do bojů na salernské pláže…
Končili jsme v Č 15 tím, že mnoho vyloděných jednotek smíšené britsko-americké 5. A, generála Clarka nemělo buďto bojové zkušenosti vůbec, nebo některým jednotkám, které alespoň nějaké zkušenosti z boje měly chyběl výcvik ve vyloďování. Ten výcvik ve vyloďování pak chyběl všem ( další smůla byla v tom, že při vylodění věřili velitelé amerického 6. as, že po výzvě ke kapitulaci Italů se nebude střílet a tak se vyloďovali ráno v té 1. fázi, ve svém sektoru, bez dělostřelecké přípravy a měli dosti velké ztráty. Britové nevěřili ničemu a spustili palbu na pobřeží ze všech hlavní děl u loďstva i u dělostřelectva, které se vylodilo, ihned před vyloděním a v jeho průběhu, a měli ztráty při vylodění menší).
Řekli jsme si, že bylo pozoruhodné, že se takto nevycvičené jednotky Spojenců tak rychle vzpamatovaly z šoku po vylodění a vedly si dobře v dalším boji.
Tahle pravda se nejlépe projevila u těch nejméně zkušených z nezkušených, u mladých amerických vojáků z 36. pěší divize ( americký 6. as) , když v americkém sektoru svůj popis bojů na salernských plážích začněme.
Mladí američtí pěšáci na pravém křídle amerického 6. as, z 36. divize, se vylodily předpisově,
( několik snímků vylodění v sektoru amerických pěšáků
) v široké frontě, aniž měly nějakou velkou možnost tohle vše cvičit. Dva plukovní bojové týmy amerických pěšáků, každý se sestával ze dvou praporů, po vylodění vedle sebe, bok po boku, postupoval do vnitrozemí. Díky tomuto postupu nemohla uváznout americká 36. pěší divize generálmajora Freda L. Walkera, jako celek. Ani kdyby byl jeden celý plukovní tým ( RCT) odražen, nevyústilo by to v zastavení celé 36. pěší divize (druhý RCT by německému odporu ohrožoval jeho bok).
K chvilkové krizi došlo pro americkou 36. pěší divizi u Paestumu ( viz na pravém okraji mapy), když tanky německé „ Bojové skupiny Doering“ plošně ostřelovaly z krátké vzdálenosti sektor písečných dun na pláži. V tu chvíli hrozilo nebezpečí, že vystrašení mladí američtí nováčci zalehnou k zemi. Situace se pak vyvinula tak, že skutečně americká 141. plukovní bojová skupina z 36. pěší divize v prvních 24 hodinách postoupila jen málo ( asi jen 400 až 500 m), ale to na výsledku mnoho nezměnilo, poněvadž tato RCT zastávala momentálně nejméně důležitou roli ( odclonění pravého křídla kam ještě nepřijeli Němci z Kalábrie).
Na místech po levé straně však Američané ani na chvíli nepozbyli iniciativu a díky mimořádné odvaze některých mladých a nezkušených jedinců, kteří se – občas ke svému vlastnímu údivu – stavěli na nohy, házeli granáty a pálili ze samopalů, čímž povzbudili ty méně odvážné, kteří je začali napodobovat. Tady se rodili bojové týmy, které dosahovali v postupu svých prvních cílů. Jak říkala tehdejší teorie na salernských plážích, z malých a náhodných bojových týmů, které dosáhly svých prvých cílů se rodily větší týmy. Tyto týmy musely nejprve dosáhnout několika úspěch, několika cílů, a musely však také zažít neúspěch. A to nejméně jeden.
Takto se pak rodila vítězná sestava bojových týmů, která tmelila americké plukovní bojové týmy ( RCT) a tmelila i celou americkou 36. pěší divizi, o které ještě v Itálii uslyšíme.
Již 50 minut po vylodění RCT americké 36. divize se vylodily na břeh i SHD se svými 75 mm děly a ihned se zapojily do podpory amerických pěšáků. V některých místech se nepodařilo vylodit celé baterie divizního hlavňového dělostřelectva a tak se spojovala jednotlivá děla do baterií i z rozličných jednotek a v takto vzniklé nové sestavě pak pokračovala v boji. Američtí vojáci, kteří se nenechali německou plošnou palbou uzemnit pak postupovali cílevědomě vpřed do vnitrozemí, ale jejich elán je v mnohých případech přišel draho, neboť narazily ve vnitrozemí na přímou palbu maskovaných německých obranných děl a byli smeteni.
Pro salernské pláže bylo krátce po vylodění typickým a průvodním jevem marnotratné plýtvání vším co armády k boji, vylodění a pro přežití potřebují.
Všude na plážích, kam až člověk dohlédl, ležely rozesety napůl potopené a uvízlé lodě, vyhořelé nebo po nápravy zahrabané vozy a vyloďovací obojživelná plavidla spolu s hromadami drahocenných zásob, zvláště drahocenných těm, kteří bojovali vepředu. Buď přímo v písku, nebo v krabicích a bednách se válely vysílačky, baterie, zásobníky od ručních zbraní a mnoho dalších potřebných součástí výzbroje a výstroje, jako jsou i podložky pod zraněné a zdravotnický materiál, které úderné oddíly buď v tom zmatku poztrácely, nebo odhodily. Až teprve za nějaké dva dny, to už byly úderné oddíly o asi 500 metrů dál ve vnitrozemí, se tento chaos změnil v nějaký řád.
Všechny poztrácené věci byly setříděny podle druhu, označeny a uskladněny v miniaturních meziskladech. Vyloděná přijíždějící vozidla, která se „vybrodila z moře na břeh“, byla po svém vysušení a po demontáži přídavných těsnění shromážděna na organizovaných parkovištích, odkud mohla být na požádání vyzvednuta.
Zároveň bylo zřízeno velitelské stanoviště, ze kterého se řídil další průběh vylodění.
Jak bylo u Spojenců zavedeno předpisem pro vylodění, za prvními údernými vlnami se vylodily v každém plukovním ( u Američanů), nebo brigádním( u Britů) plážovém sektoru speciální pracovní skupiny pod velením námořního důstojníka. Ty pracovní skupiny byly tvořeny vojáky z náhradního praporů.
Stejně tak tomu bylo u námi probírané americké 36. pěší divize z 6.as, která měla to štěstí ( spíše na přání a po dohodě s generálem Clarkem velitelem celé 5. A), že v čele této speciální pracovní skupiny zde byl velice organizačně schopný vyšší důstojník, který měl v povaze ohromnou tvůrčí energii a sám vydal za celou speciální jednotku. Tím velitelem speciální pracovní skupiny pro americkou 141. a 142. plukovní bojovou skupinu ze 36. pěší divize byl brigádní generál John W. („Iron Man“) O´Daniel.
Před vyloděním u Salerna vedl brigádní generál O´Daniel v rámci smíšené britsko-americké 5. A „ školu obojživelných operací“, která měla své působiště v severní Africe.
S generálem Clarkem se znal už od roku 1918, když na Západní frontě spolu byli v jednom společném praporu. Když byl tehdy, krátce po převzetí velení amerického praporu Clark vážně raněn, převzal po něm velení batalionu O´Daniel. Poznal ho, jeho nezdolnost a tvůrčí entuziasmus, a tak si ho i v II. světové válce k sobě Clark vybral.
Na salernských plážích, u plukovních bojových týmů (RCT), americké 36. pěší divize, ihned po vylodění „sršel“ O´Daniel organizační a tvůrčí energií i hned podchytil chaos, který speciální pracovní skupiny pod jeho vedením přeměňovaly v řád. Vznikaly mezisklady a sklady součástek a výstroje všeho druhu a vznikala parkoviště veškeré techniky, sklady PHM a další. To si ještě brigádní generál O´Daniel našel čas, aby vyanalyzoval situaci v americkém sektoru 6. as a za použití svých radiových pojítek vysílal zprávy o situaci přímo velitel celé 5. A, svému příteli generálu Clarkovi na jeho velitelskou loď pro obojživelnou operaci u Salerna – „Operaci AVALANCHE“. Generál Clark totiž na "USS Ancon", své velitelské lodi, která se ježila radiovými anténami,
neměl žádné informace o situaci na pláži, poněvadž oficiální a pro spojení určená pojítka mezi americkou 36. pěší divizí byla pro poruchy mimo provoz – spojení byla dočasně přerušena…
O něco později dokonce brigádní generál O´Daniel převzal velení nad frontovým sektorem celé americké 36. pěší divize.
(Tady je historiky vzpomínán rozdíl mezi týlovým zabezpečením pláží v americkém sektoru 6.as díky brigádnímu generálu O´Danielovi a mezi týlovým zabezpečením v britském sektoru pláží, kde se vylodil 10.as. Totiž v sektoru vylodění britského 10. as, u jejich speciálních pracovních skupin, docházelo k nedisciplinovaným výstupům, které hraničily až s fraškou. Řekněme si některé:
Již například při plavbě britských brigádních týmů v LCI ( Landing Craft Infantry) a v dalších vyloďovacích plavidlech protestovali důstojníci Royal Navy u armádních důstojníků, aby zabránili svým vojákům, aby uvnitř výsadkových člunů neodhazovali přídavné zásoby munice – nic se nestalo a lodě byly posety zásobníky s tolik potřebnou municí….
Jeden plážový velitel přistihl muže z jednoho věhlasného britského královského pluku – pro ostudu nejmenovaného pluku – jak vykládá piano do seržantské jídelny a hned další plážový velitel přistihl několik mužů, kteří táhli přepravku s tlustým čuníkem – prý do důstojnické jídelny jiného pluku, který chtěl po příjezdu do Neapole uspořádat vítěznou večeři……).