PALBA.CZ

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 55.

Panoramatická skica míst za Cassinem a Monte Cassinem.



Dokončeme si ještě popis „ První bitvy o Cassino“, abychom pak volně přešli k „Druhé bitvě o Cassino“.
Nebezpečně vyhlížející horský útvar, kterým severovýchodně bylo M. Castellone, vévodil zásobovací silnici. Tři jeho obvodové vrcholky byly obrostlé zakrslými stromy a křovisky, které skrývaly obránce, ale cesta pod M. Castellone nabízela jen minimální krytí. Když tudy Spojenci prováděli jakýkoli přesun během dne, stali se terčem německé dělostřelecké palby, kterou řídili dělostřelečtí pozorovatelé jejichž pozice ležely na obou úbočích M. Castellone.
A je jasné, že takovou dělostřeleckou palbu, která zabíjela, nebo zraňovala, umocňovaly k dopadajícím šrapnelům a granátům i ostré úlomky kamení. Právě tato cesta, silnice, která vedla na hřeben Colle S. Angelo (viz. Panoramatickou skicu) byla klíčem do německé obrany. Pokud by Spojenci provedli frontální útok na hřebeny dostatečně silnými jednotkami a vyvrátili německou obranu, byla by to přímá cesta do týlu německých obranných pozic.
Německý velitel obrany „Cassinského sektoru“ generál Baade si tuhle hrozbu celou dobu uvědomoval. Čekal proto na spuštění německé „Operace Michael“, což byl obchvatný útok. Levé útočné rameno mělo směřovat k Terelle s tím, že německé jednotky budou útočit na odvrácená úbočí „Hadího hřebene“ a Maioly přímou dělostřeleckou palbou. A pravé křídlo mělo za cíl znovu dobýt „Hadí hřeben“ a proniknout ke kótě 475 směrem od severu.
Do 12. února měl generál Baade konečně připravený prapor z 200. pluku pancéřových granátníků pro výpad levého křídla, ale útok pravého křídla musel zrušit.
Podle všech dostupných pramenů pronikli němečtí pancéřoví granátníci až na samotný okraj hřebene, aniž cestou narazili na výraznější odpor, ale po celou dobu byli vystaveni tak mohutné dělostřelecké palbě, že německý prapor ztratil 8 důstojníků a 160 vojáků a musel se stáhnout zpátky. V těchto místech – oné zásobovací cesty – pak až do května 1944 – kdy na této trase, zprvu neúspěšně, aby pak úspěšně zaútočily polské jednotky – se žádné boje již neodehrávaly.
O to krutější a těžší boje se vedly o německé obranné pozice, které souvisely bezprostředně s klášterem Monte Cassino.
Bylo to v místech, která jsme již označili jako „pomyslnou obrannou mísu“ – což byly německé obranné pozice na kótách 569, 593, 450-445, na Klášterním vrchu a kótě 444.




Řekli jsme si, že Němci měli obranu organizovanou tak, že pokud o jednu obrannou pozici přišli, mohli jí dobýt nazpět protiútokem z jiného bodu této „pomyslné obranné mísy“. Totiž všechny ty zdejší obranné opěrné body měli Němci vyztuženy střeleckými věžemi a to buď betonovými, nebo tankovými, stejně jako tomu bylo v samotném městě Cassinu. Jako úkryty před dělostřeleckou palbou, úkryty pro zálohy, stanoviště první pomoci, sloužili Němcům horské jeskyně, které byly ihned pod zdmi kláštera Monte Cassino a za kótou 593 (historická literatura zde vzpomíná, že nejen Němci, ale i Spojenci, zde budovali tzv. Sangary, což je Udrský termín. Sangary byly obranné náspy zbudované z volně uložených kamenů v místech, kde byl terén příliš skalnatý na to, aby mohli obránci vykopat zákopy, nebo okopy). Samozřejmě, že němečtí obránci položili všude protipěchotní miny, když nejhustější minová pole byla před hřebenem tvořeným kótami 450-445. Navíc pokrývali Němci nebezpečné přístupové cesty s vybudovaných kulometných pozic. Vystaveni těžké minometné, dělostřelecké palbě Spojenců, stejně jako útokům stíhacích bombardérů, Němci neustále zpevňovali své obranné pozice.
Zajímavostí zdejších přírodních útvarů bylo, že i když tzv. „Hlava Hadího hřebene“ převyšovala o několik metrů kótu 593 a i kóta 450, kde byli Američané, převyšovala německé kóty, nacházely se německé obranné pozice v zákrytu na odvrácených svazích. Naopak americké předsunuté pozice byly německé palbě obnažené. Americké jednotky tak mohly využít pouze dvě cesty, které by je zavedly k německým pozicím. Buď mohly postupovat po úzkém, Němci pečlivě hlídaném „Hadím hřebeni“ ke kótě 593, nejvyššímu bodu na obranném obvodu, a přes kóty 569, 476 a 444 ke klášteru, a nebo z hřebene kót 475-474 štěrkovým terénem ke kótám 450-445 a odtud přes hlubokou rokli opět směrem ke klášteru.
Mezi 6. a 9. únorem 1944 americký 135. pěší pluk několikrát získal a po německých protiútocích znovu ztratil kótu 593, až nakonec Američané zřídili své kamenné náspy (Sangry) ve vzdálenosti 40 metrů od Němců, kteří měli své obranné pozice na vrcholu kóty. Byla to situace, kdy se obě válčící strany ocitly tak blízko sebe, že nějaká podpůrná palba, pro jednu, nebo druhou stranu, nebyla na kótě 593 možná. Na jaře a až do května vyrostly mezi balvany zelené keře, což byla, jak říkají někteří historičtí spisovatelé – oáza života v moři smrti a ponuré zkázy.
Americký 168. pěší pluk v únoru podnikl po druhé trase vedoucí ke klášteru celkem 3 mohutné útoky. Čety amerických pěšáků obsadily kóty 450-445 jen na krátko a musely se posléze spokojit s nepohodlnými obrannými pozicemi v rokli pod hřebenem. Jeden z amerických útoků se dostal přes kótu 445 až na úpatí kóty 516, což byl kopec, na kterém stál klášter Monte Cassino. Jedna americká hlídka dokonce odvedla několik zajatců, kteří se ukrývali v jeskyních nad silnicí, ale prudká německá kulometná palba z obrany kót 444 a 476, i z dalších kót podél Klášterního vrchu, zabránila větším jednotkám ze 168. pěšího pluku, aby po této přístupové trase mohly podniknout frontální útok.
Večer 9. února 1944 již nemohla ani jedna strana postupovat dál. Přišly deště se sněhem, které se přeměňovaly ve sněhové vánice a od 10. února ráno zhoršily již tak těžkou pozici vojáků obou stran.
Americký generál Ryder, ještě naposledy nasadil 141. a 142. pěší pluk, aby vyčistily kótu 593 a Alabanetu, ale útok neuspěl. Byl večer 11. února 1944, kdy americký 2. as generála Keyse musel konstatovat, že již dál nemůže. Vždyť třeba u amerického 135. pěšího pluku poklesly stavy u rot v průměru na 30 mužů a neustále klesaly v těžké německé dělostřelecké palbě, v důsledku nemocí a bylo tomu i v zálohách. Roty ve 168. pěším pluku v tu dobu čítaly průměrně 60 mužů. Stále nezapomínejme, že americká 36. pěší divize, která poslala své pluky generálu Ryderovi, jako posily jeho 34. pěší divizi, zahajovala „První bitvu o Cassino“ ve velmi oslabeném stavu ( „Krvavá řeka“).
Na konci této bitvy měly její prapory v průměru přes 100 mužů, když americký 133. pěší pluk dole v údolí řeky Rapido, bez ustání útočil proti německému 211. pluku granátníků.
Nevím jak se mě podařilo vystihnout těžkou situaci útočících spojeneckých jednotek, zde amerických pěšáků, kde jednotlivé roty přicházely každý den o uznávané důstojníky a poddůstojníky a postupně ztrácely soudržnost.
Americká 34. pěší divize přesto opouštěla hory okolo Monte Cassina se ctí, což vyjádřil velitel britské 78. pěší divize Fred Majdalény, divize, která u Monte Cassina bojovala, když této americké 34. pěší divizi vzdal hold slovy, cituji:

„Výkon 34. pěší divize u Cassina se nutně řadí mezi nejúžasnější bojové činy, k nímž se vojáci během války vzchopili. Když je nakonec střídala 4. indická pěší divize, padesát mužů z té hrstky bojující až do posledního dechu, bylo tak ochromených zimou a vyčerpáním, že se nemohli hnout. Sice stále dokázali hájit své pozice, ale nemohli je bez pomoci opustit. Museli být odneseni na nosítkách.“

Tyto věty byly použity z – F. Majdalany, Cassino: Portrait of a Battle, str. 89.

O několik dní později, v konci druhé dekády února 1944, museli Němci i u Anzia chtě nechtě zastavit své útoky před úpornou obranou americké 45. pěší divize, která, jak jsme si již u Salerna řekli, byla vytvořena z jednotek americké Národní gardy, a která se právě u Anzia vyznamenala svou houževnatou obranou silnice Via Anziate mezi Aprilií a vedlejší cestou („Lateral Road“) u Anzia. Tady to byli naopak Američané, kteří zmasakrovali Němce a zastavili jejich útok svou přesnou dělostřeleckou palbou, která se podobala té, v níž v září 1943 uvízli na řece Sele.

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 56.

Druhá bitva o Monte Cassino.

Tuhle „Druhou bitvu o Monte Cassino“ – „ Operaci AVENGER“ odstartoval dne 11. února 1944 dramaticky znějící telefon náčelníka štábu u generála Clarka, velitele 5. A, kterým byl generál Gruenther



, a který v něm generálu Freybergovi pronesl větu, cituji:

„Přebíráte štafetu.“

Dobře si zapamatujme tohle datum – 11. února, neboť jak zjistíme, souviselo i s bombardováním - opatství - kláštera Monte Cassino.

Pohled přes „ Hradní zříceninu“ nad městem Cassino směrem k „ Opatství Monte Cassino“ před bombardováním.




Jinak již 8. února 1944 se velitel 15. Skupiny armád v Itálii, generál Alexander dohodl s velitelem smíšené 5. A, že pokud „Keyesův sbor“, nebo také - americký 2. as, do večera 11. února neprolomí německou obrannou linii u Cassina, bude v ofenzívě již ráno 12. února pokračovat novozélandský sbor generála Freyberga a dokončí úkol. No a právě před telefonem se generál Gruenther od štábu 2. as dozvěděl, že jejich poslední útočný pokus nevyšel. A zde měl již od 9. února 1944 připraven Freyberg svůj plán postupu (z důvodu utajení se v té době jevilo jako dobré, že britský Freyburgův sbor nebyl seznámen se situací na bojišti a divize Britů, které dorazily jako posily za americké jednotky, ke Keysovi, nebyly podřízeny přímo Keysovi. Místo toho generál Freyberg obdržel rozkaz zformovat britský sbor dle momentální potřeby, když ten se skládal z 2. novozélandské pěší divize a 4. indické divize, která nyní podléhala pod velitelství smíšené britsko-americké 5. A. Tuhle strategii označují historičtí spisovatelé jako špatnou, stejně jako vojenští historici. Špatná strategie totiž vedla k řadě chyb při procesu formování a rozhodování a je označována jako jedna z důležitých chyb, které se v bitvách o Cassino vyskytly).
Běžné by bylo, že střídající jednotky, předem obeznámené s terénem, budou přebírat obranné a útočné pozice, zákopy, mapy s označenými cíly, kódová hesla a ostatní náležitosti s náležitým předstihem. Potom, až by střídané jednotky vyklidily pozice, zapojily by se čerstvé jednotky do boje.
Jenomže takhle to právě nebylo.
Generál Freyberg a jeho štáb totiž vůbec nepředpokládali, že tak najednou a rychle převezmou kontrolu nad celou frontou amerického 2. as generála Keyse a ještě okamžitě vyrazí do „Druhé bitvy o Monte Cassino“ - "Operace AVENGER".
Když si to zjednodušíme, měl generál Freyberg instrukce umístit 4. indickou pěší divizi za pozice americké 34. a 36. pěší divize, které, jak jsme si řekli, ukončily útoky nezdarem v oblastech Hadího hřebene a M. Castellone. A odtud měl pokračovat v útoku, který byl vlastně jen kousek od nejbližších cílů 5. A.
Úkolem předních úderných oddílů 4. indické pěší divize, s její na hrotu útočící 7. pěší brigády bylo, dobýt německé pozice v okolí vesnice Cairy, ale ostatní jednotky divize byly ještě na východním břehu řeky Rapido. Tyhle indické jednotky měly při nejbližší příležitosti obnovit útok v západním směru a probít se za M. Castellone, aby pod vesnicí Villou S. Lucií přerušily silnici Via Casillina. Pak měly při útoku z Hadího hřebene obsadit Klášterní vrch, sestoupit po jeho úbočích, aby přerušily cestu na západním okraji města Cassina.
V té samé době měla novozélandská 2. pěší divize zamířit přes zaplavená pole k řece Rapido. Její ženisté měli opravit železniční a silniční mosty nad jejími přítoky a obsadit železniční stanici na jižní straně Cassina. Plán dále říkal, že novozélandské tanky v doprovodu pěchoty, vyčistí v další fázi útoku samotné město Cassino a probijí se do údolí řeky Liri. Při takovém postupu se k nim mělo připojit „Bojové velitelství B“ z americké 1. obrněné divize a případně i sem dorazivší britská 78. pěší divize (z 8. A od Jadranu), která měla 17. února přejít pod Freybergovo velení. Americký 133. pěší pluk z 34. pěší divize měl v té době obranou blokovat nepřítele, ve své stávající pozici, na severním okraji města Cassina.
Tenhle plán byl jednou z posledních sérií plánů na využití Freybergových divizí v Evropě. A generál Alexander zasvětil Freyberga do situace již v prvním lednovém týdnu roku 1944, ihned poté, co si uvědomil, že generál Clark a jeho 5. A budou potřebovat posily. Generál Freyberg, tak jak byl znám, pak nešetřil své síly a prošel si všechny úseky fronty a to ještě v době, než jeho novozélandská 2. pěší divize překročila Apeniny a jako záloha přešla pod velení generála Clarka - od 20. ledna 1944. Jako první úkol dostala novozélandská 2. pěší divize, aby přešla přes most přes řeku Rapido u S. Angela v sektoru americké 36. pěší divize (Krvavá řeka). Když se přechod nezdařil, měla se divize přepravit přes řeku Rapido v sektoru americké 34. pěší divize u Cassina. Když došlo k zablokování amerického 133. pěšího pluku na severním okraji města Cassina, zatímco novozélandská 2. pěší divize postupovala, nahradila novozélandská 5. brigáda na řece Rapido těžce pošramocený americký 141. a 143. pěší pluk – kde například jedna maorská rota přebírala sektor od dvou praporů amerického 143. pěšího pluku. To proto, aby se Američané mohli v horách připojit ke zbývajícím částem své 36. pěší divize.
Generál Freyberg zatím plánoval, že 4. února 1944 bude nucen nasadit indickou 4. pěší divizi, aby ta při širokém manévru, podniknutém v součinnosti s francouzským sborem, obešla M. Castellone, zatímco jeho 6. brigáda měla překročit M. Maiolu a vést útok přes americké pozice (tady se vojenští historici podivují, označují to za zcela zvláštní, že generál Clark nevyužil novozélandskou 2. pěší divizi ihned poté, co ji dostal k dispozici, protože v tu dobu měl útok amerického „Keyesova sboru“ přece velmi blízko k úspěchu. Předsunuté pozice amerického 2. as se pak, jak uvidíme, staly výchozí linií pro „Druhou bitvu o Monte Cassino“, „Třetí bitvu o Monte Cassino“ a „Čtvrtou bitvu o Monte Cassino“).
Bylo 8. února 1944, když indická 4. pěší divize, kompletně vybavená divize od britské 8. A, dorazila k 5. A pod Freybergovo velení. Tehdy vypracoval generál Freyberg úplně nový plán.
Podle nového plánu měla novozélandská 2. pěší divize zaútočit proti městu Cassinu, projít přes pozice amerického 133. pěšího pluku, zatímco Indové – indická 4. pěší divize – měli dobýt „Hradní zříceninu“ a potom podpořit útok, který směřoval do města Cassina. Ale 9. února byla i tato operace zrušena, když generál Alexander, nijak nadšen, souhlasil s generálem Clarkem, že by generál Keyes, velitel amerického 2. as, měl dostat ještě jednu šanci a dobýt klášter bez pomoci dalších jednotek.
Jak jsme si však na konci „První bitvy o Monte Cassino“ řekli – ve večerních hodinách 11. února 1944 – generál Keyes svůj útok, svou „První bitvu o Monte Cassino“ – odtroubil.
A právě tehdy generál Gruenther, náčelník Clarkovo 5. A, zavolal onen „dramatický rozkaz“ - „Přebíráte štafetu.“
Historici se na těchto místech dlouho dohadovali co bylo důvodem, že takové zálohy nebyly použity dřív a došli k závěru, že generál Clark opět nechtěl rozřeďovat jednotky a chtěl použít britský Freybergův sbor samostatně.
O generálu Alexanderovi, veliteli 15. Skupiny armád v Itálii říkají, že dne 8. února 1944 ustoupil generálu Clarkovi a generálu Keyesovi tím, že dopřál americkému 2. as ještě šanci na splnění úkolu, třebaže věděl, že americké divize jsou již značně vysílené. Totiž generál Alexander vyslal ke „Keyesovu sboru“ generála Lemnitzera, amerického zástupce náčelníka svého štábu, aby zjistil situaci. Od něho se dozvěděl, že američtí vojáci z 2. as jsou již na pokraji sil i vzpoury. Podkladem je zde: Blumenson – Salerno to Cassino, str. 383.
Generál Ryder, velitel posílené americké 34. pěší divize (posílené o jednotky z 36. pěší divize) to popřel a řekl zástupci náčelníka štábu generála Alexandera, generálu Lemnitzerovi, že američtí vojáci dychtí pokračovat v boji. Když velení Cassinského úseku přecházelo do rukou Freyberga, už skutečně americké jednotky nemohly (v zápise ve Freybergově deníku stojí, cituji:

„11 hodin 30 minut dopoledne, 11. února. Gruenther se zeptal Freyberga, zda si přeje, aby Američané vyrazili kupředu, až zaútočí on. Velitel sboru odpověděl, že podle jeho mínění už na to nemají síly. Gruenther řekl, že Američané svůj útok zahájili dnes ráno a chovají velké naděje, ale že kdyby šlo o sázky, byl by nucen vsadit si proti nim.“)….

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 57.

Ještě než si popíšeme samotnou „Druhou bitvu o Monte Cassino“, vyjasněme si otázku proč a kdo dal rozkaz k bombardování opatství. A řekneme si i něco o jednotkách, které se druhé a třetí bitvy zúčastnily.
Řekli jsme si, že britský, nově zformovaný novozélandský sbor, generála Freyberga se zformoval za americkým 2. as v době první bitvy, a jak tvrdí prameny z kterých jsem čerpal, mohlo jejich dřívější nasazení znamenat prolomení německé obrany a vítězství již v únoru 1944. Jenomže generál Clark nechtěl - nazývejme jej raději dle velitele novozélandský pěší sbor, generála Freyberga, použít k prolomení fronty na řece Rapido, neboť jej chtěl nasadit až bude bitva rozhodnuta a Freybergův sbor bude útočit až k Anziu. Místo toho došlo k úplnému vyčerpání možností amerického 2. as a následné přestávce v boji, neboť Freybergovi vojáci střídali Američany v náročném horském terénu, což všechno zpozdilo. Útok pozbyl hybnosti a nové velení sboru se uchýlilo k vybombardování a zničení Benediktinského kláštera nad městem Cassino v marné snaze horu a klášter dobýt.
Ještě dlouho po válce se vedly spory, kdo dal rozkaz a proč.
Ze všech pramenů, které jsem prostudoval, vyplývá, že to byly nekonečné hádky, při kterých byl jednou na vině generál Clark, velitel 5. A, a jinde se dává vina generálu Freybergovi a Alexanderovi.
Jeden z pramenů, který celou situaci studoval z britských i amerických pramenů říká, že generál Clark věděl, že kdyby schválil bombardování na základě důvodů, že klášter představuje vojenský cíl, a poté by pozemní útok selhal, vysloužil by si přízvisko „vandal“. Kdyby naopak Freybergovu žádost zamítl a pozemní útok selhal za cenu krvavých ztrát, byl by naopak obviněn, že zavinil ztráty na životech. Nechal proto rozhodnutí na veliteli nadřízeném, veliteli 15. Skupiny armád v Itálii Alexanderovi a na Freybergovi. Sám potom tvrdil, že Němci opatství a okolí neokupují a že se jim lépe budou bránit ruiny než stojící budovy. Ujištění, že tam Němci nejsou zakládal na jejich vyhlášení a na německém ujištění, poskytnutém Vatikánu. Němci se totiž zaručili, že nezaujmou pozice ve vzdálenosti menší než 300 metrů od klášterních zdí. V současné době je neprůkazné, že by tam Němci nebyli, stejně jako to, že generál Clark věděl, že jeho vojáci odvedli německé zajatce z jeskyní pod opatstvím. Věděl, že americká 34. pěší divize ohlásila, že registrovala Němce, jak střílejí z pozic ve značné hloubce zakázaného 300 metrového pásma. Dnes už je také známo z německých podkladů, že sám velitel německého 14. ts generál von Senger, prakticky uvažující profesionální voják, vydal již v prosinci 1943 nařízení, aby byl zakázaný 300 metrový obvod ignorován( tohle bude ještě také blíže probráno) a že Němci poté obsadili pozice všude v okolí budov v opatství (spisovatelé Hapgod a Richardson na str. 238, 240 hovoří o tom, že, cituji:
„Velitelství 5. A se vyhnulo přiznání, že to tak bylo; dokonce i v reakci na výzvu, aby se vyjádřilo ke zprávám o tom, že na dotyčné místo dopadaly granáty; odpovědělo, že se jednalo o ‚zbloudilé střely‘. Palebné zóny děl byly ve skutečnosti příliš rozlehlé na to, aby se mohla vyvarovat zásahů místa, když zaměřila střelbu na cíle v blízkosti zdí.“
(Z toho jasně plyne, že dělostřelectvo tam již střílelo mnohem dřív).
Existovaly také pokusy Vatikánu, aby ke klášteru byli vypraveni zvláštní velvyslanci, kteří měli na území provést inspekci a klášter mohl být po vzájemné dohodě prohlášen za neutrální území, ale od tohoto nápadu se v tichosti upustilo. Všechny strany v té době, Vatikánská, Benediktinská, se smířily s tím, že klášter nemůže nic uchránit před vážným poškozením, jakmile ten se stal „nedílnou součástí krajinného útvaru“, jenž byl nejen obsazen, ale do značné míry opevněn.
Němci vytěžili propagandisticky již z toho, že v prosinci 1943 tzv. „zachraňovali umělecká díla a archiv“.
Feryberg chtěje zachránit životy vojáků, požádal generála Alexandera přes generála Clarka o bombardování obrany Němců, což vyústilo v bombardovací misi 135 těžkých a 87 středních a lehkých bombardérů ( zde nejsou čísla přesná), což mimo jiné schválil velitel ve Středomoří Maitland Wilson a velitel letectva generálporučík Ira Eaker v Alžíru (C. J. C. Molony, History of the Second World War: The Mediterranean and Middle East, Vol. V. /HMSO, London 1973 str. 713/ Na tuto misi ve skutečnosti odstartovalo 143 bombardérů B 17, 70 B 25 Mitchel a 40 B 26 Marauder).

Při samotném popisu „Druhé bitvy o Monte Cassino“ si osvětlíme mnohem závažnější rozpor, a to proč bombardéry udeřily 15. února 1944, což bylo 60 hodin předtím, než 4. indická divize atakovala klášter. Kdyby totiž klášter obsadila ihned po bombardování, tedy hned po 15. únoru, jeho zničení by se snad dalo omluvit. Takto bude vždycky znakem „nejapnosti“. Takže bližší informace si řekněme až při samotném popisu bitvy.

Nyní pojďme a řekněme si něco o jednotkách, které byly součástí Freybergova britského sboru.
Nejprve popíši volně něco o 2. novozélandské pěší divizi, tak jak to zaznamenali Dominick Graham a Shelford Bidwel v knize – Boje o Itálii 1943 až 1945, kteří na stránkách 226 až 229 tyto divize popisují tak, jak o nich sehnali historické vědomosti.
Ferybergova 2. novozélandská divize se v mnoha směrech svým složením a účelem podobala německé divizi pancéřových granátníků. To proto, že byla sestavena ze dvou pěších a jedné obrněné brigády. I když neměla pěchotu na OT, tedy obrněnou pěchotu, byly jí zadávány úkoly jako německé divizi pancéřových granátníků. Tedy zacelovala díry při protržení fronty, obnovovala frontu formou protiúderů s omezenými cíly. Prováděla obchvatné manévry podél nepřátelských křídel. V tom posledním manévru – obchvatu křídel – dle autorů - Freyberg a jeho štáb moc nevynikai. Novozélanďané spíše dokázali zkombinovat dělostřeleckou palbu divize, kterou měli zažitou, z infiltrační taktikou v podání pěchoty, s cílem přivodit zhroucení německých pozic. Podle všech jejich bojových operací, uměli Novozélanďané velmi dobře operovat ve volném prostoru a měli vrozený odpor vůči opotřebovací válce.
V době nasazení v Itálii musel generál Freyberg u 2. novozélandské pěší divize velmi hlídat ztráty, neboť měl k dispozici jen 6 pěších praporů.
Generál Freyberg prý velmi dobře postřehl, že je generál Clark typem velitele, který má rád opotřebovací válku a tak mu to tady v Itálii připadalo, že se bude jednat o válku typu té 1. světové.

Tou druhou formací generála Freyberga, která nesla největší tíhu druhé a třetí bitvy o Monte Cassino, byla slavná, už v Africe vyzkoušená 4. indická pěší divize, která si získala reputaci v Habeši, v Západní poušti a pak během dlouhého pronásledování nepřítele do Tuniska. Nejvíce se pak vyznamenala při nočním útoku proti hoře Džabal Fantassa během bitvy o vádí El-Akárit. Nebyla to horská divize – ani žádná z jejich jednotek s výjimkou rodilých horalů Gurkhů. Bohužel v době kdy dorazila do Itálie se snížila její výkonnost v důsledku těžkých ztrát, které utrpěla v Africe, včetně debaklu u Tobruku v roce 1942. Tehdy ztratila celou jednu brigádu. I když dostala náhradu v podobě 11. indické pěší brigády, nestačila se celá divize ještě sehrát v bojové týmy.
Autoři tady dodávají, že indické armádní divize se od ostatních formací Britského společenství lišily jak svou organizací, tak základy morálky.
Velitelé divizí, vyšší štábní důstojníci, ale i většina velitelů pluků byli Britové. Britské bylo i dělostřelectvo – „Královské dělostřelectvo“. Ženisté byli sestaveni z indických „sapérů a minérů“ a jeden prapor v každé pěší brigádě byl britský. Samotní indičtí vojáci se rekrutovali z „vojenských národů“, které se mezi sebou navzájem lišili stejně jako třeba Španělé od Němců. V takové indické divizi bojovali například paňdžábští muslimové, Sikhové, Rádžpútové, Dogrové, Džátové, Maráthové a nepálští Gurkhové. Všichni byli dobrovolníci, všichni to byli mužové s dobrým společenským postavením, kteří pocházeli z rodin drobných rolníků a svobodných farmářů. Jejich morálka pocházela z kolektivní identity vykonavatelů počestného vojenského řemesla, mezi kterými platil kodex odvahy, věrnosti a oddané služby, vyjádřeny v urdském slově „izzat“ (
http://cs.wikipedia.org/wiki/Urd%C5%A1tina

)
(což prý byla obdoba německého Soldaten Treue), doslova znamenající „čest“.
Spisovatelé, z kterých jsem čerpal, doslova říkají, že, cituji:

„Jejich neobvyklou morálku, postavenou ne tak na vlastenectví, jako spíše na osobní cti, příslušnosti k armádě a pluku, ještě dále upevňovaly specifické vztahy mezi indickými vojsky a evropskými důstojníky, kteří v dobách míru pocházeli z řad vynikajících absolventů Sandhurstu. Ti měli podporu domorodých kapitánů (sebudar) a poručíků (džemadar), kteří byli povyšováni z řad mužstva a představovali zhruba obdobu nižších důstojníků kontinentálních armád. Lidé, kteří neznají poměry v indické armádě, rádi bagatelizují otcovské postoje Britů vůči ní jako přehnané a sentimentální, nicméně faktem zůstává, že její pluky se vyznačovaly vysokou profesionalitou a těsnou semknutostí – byly jako příbuzenské klany, velmi odolné a schopné brilantních činů v boji.
City, které chovaly důstojníci vůči svým vojákům, lze zčásti pochopit z úryvku dopisu, který napsal generálu Freybergovi velitel 4. indické pěší divize generálmajor Francis Tuker, který před bitvou onemocněl a musel odejít z velení:
‚Jsem velice vděčný, že se o sebe má divize dokáže postarat sama. Když jste tam vy, mám jistotu, že nebude žádný život promarněn zbytečně a že ty, které budou položeny, budou položeny pro dobro věci.‘.“

Historici hodnotí oba muže Tukera i Freyberga jako odlišné, ale hovoří i o tom, že měli společnou starost o svěřené vojáky, odhodláni šetřit jejich životy, když o nich hovoří, že měli až rodičovský přístup k svěřeným vojákům.
Ze stejné knihy pak ocituji zjištěné skutečnosti, ve kterých Graham i Bidwel říkají, cituji:

„Tuker, který onemocněl artritidou, nebyl schopen velet, ale bohužel se nedokázal smířit s tím, že uvolnil místo svému zástupci a veliteli divizního dělostřelectva, brigádnímu generálu Harrymu Kennethovi Dimolineovi, důstojníkovi Teritoriální armády. Tuker zůstal ve svém karavanu, pohroužený v myšlenkách, a čas od času mu přispíval radami. Dimoline zároveň naslouchal svým dvěma podřízeným velitelům, O. de T. Lovettovi ze 7. brigády, který sehrál hlavní roli v „Operaci AVENGER“ („Druhá bitva o Monte Cassino“)



, a cílevědomému A. Gallowayovi z 5. brigády, který dominoval při „Operaci DICKENS“ („Třetí bitva o Monte Cassino“). S tím výsledkem, že divizi teď velel jakýsi výbor, což je vždycky nejlepší záruka neúspěchu, výbor, který se stavěl proti rychlosti a smělosti, jichž bylo zapotřebí v zájmu dosažení Clarkova cíle – průlomu ve směru Anzia. Nebyl to však jediný faktor, který působil proti.“


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20