PALBA.CZ

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 61.

Bojiště v městě Cassino a okolí v době „ Třetí bitvy o Monte Cassino“ – „Operace DICKENS“ – od 15. do 24. března 1944.




„Třetí bitva o Monte Cassino“ – „Operace DICKENS“.

Ještě 18. února 1944 večer, když končila „Druhá bitva o Monte Cassino“ (Operace AVENGER) zaslal maršál Kesselring veliteli 10. A generálu von Vietinghoffovi gratulaci, ve které říkal, cituji:
„Sdělte moji upřímnou vděčnost zejména 211. granátnickému pluku a rovněž 1. parašutistickému pluku. Jsem velmi potěšen, že si Novozélanďané natloukli nos. Musíte doporučit místního velitele na Rytířský kříž.“
Kesselring tak oceňoval pancéřové granátníky majora F. W. Knutha, kteří nejenže se bránili americkému 133. pěšímu pluku, ale v době druhé bitvy se ještě otočili a odrazili Novozélanďany a uštědřili jim porážku. Pro Němce to byl právě tento pluk pancéřových granátníků a parašutisté, kteří zastavili Spojence v „Druhé bitvě o Monte Cassino“. Jenomže nutno říci, že v Cassinu byly vlastně nasazeny jenom 2 maorské roty z 2. novozélandské divize, které i tak bojovaly velice statečně a skoro německé jednotky vytlačily z východu města Cassina. Pokud by Maorové dostali posily, stejně jako kdyby ženisté dokončili mosty…
Jsou to však kdyby a ta zde neplatila.

Předběžný plán „Operace DICKENS“:

Již 19. února 1944 generál Freyberg připravil předběžný plán nové, v pořadí již třetí bitvy, tzv. „Operaci DICKENS“ a ještě ten večer se s ní odebral do štábu 5. A generála Clarka (to slovo DICKENS obdržela operace proto, že si některý ze štábních důstojníků vzpomněl, že slavný anglický spisovatel Charles Dickens kdysi navštívil Monte Cassino).
Při koncipování operace měl Freyberg a jeho štábní důstojníci problém přijít s nějakými novými nápady, neboť ve dvou předchozích bitvách již byly takřka všechny varianty vyzkoušeny. Ať již to byly obchvaty oboustranné, jednostranné, nebo pokusy o přímé překročení řeky Rapido a výpad do Cassina od severu po cestě z Carusa, kde měl americký 133. pěší pluk stále v držení okrajové části města. Když Freyberg probíral předběžný plán s generálem Kippenbergem shodl se s ním, že je bezpodmínečně nutné zaútočit do města Cassina s více než jednoho směru. Dále pak, že je nutné vyslat tam v závěsu za pěchotou tanky. Protože se okolo kóty 175 a řekou Rapido jednalo o zúžený prostor( „ zátka lahve“ viz mapa), který omezoval rychlost útoku, rozhodli se, že jako pěchota zde budou nasazeni Indové (úderný oddíl ze 4. indické divize – z 5. indické brigády) a Novozélanďané pak budou využívat most přes řeku Rapido, kudy vedla silnice č. 6. Tento předběžný plán – „Třetí bitvy o Monte Cassino“ tak předpokládal, že jako první – v první fázi – bude obsazeno město Cassino a Indové pak měli dobýt návrší s klášterem Monte Cassino ve fázi druhé. V době druhé fáze měli Novozélanďané využít těchto bojů a proniknout až na západní část města Cassina a za něj, čímž by Němce obklíčili a zároveň by ho vytěsnili i z kopce Monte Cassina.
První dojem generála Clarka byl, že je to jen obrácený plán, který říká první dobýt město a pak kopec a tomu Clark nevěřil, že se podaří. Byly zde totiž velké problémy s terénem a logistikou. Zároveň měla indická 4. pěší divize zaútočit na úzké frontě, kde by jí Němci zmasakrovali. V té době byla také indická 7. pěší brigáda vyčerpaná, 11. pěší brigáda musela stále ještě plnit úlohu nosičů. A tak jedině indická 5. pěší brigáda byla poměrně čerstvá, ale i kdyby byla posílena o prapory z 11. pěší brigády, nebyla by natolik silná, aby mohla zaútočit ve dvou místech.
Také s novozélandskou 2. pěší divizí byl problém. Musela by zaútočit na město a po průlomu německé obrany proniknout na druhou stranu v součinnosti s „Bojovým velitelstvím B“ z americké 1. obrněné divize, kde by musela rovněž útočit ve dvou směrech. Na jih ve směru S. Angela, aby pomohla překročit řeku Rapido britské 78. pěší divizi, která se mezitím přesunula do linie jižně od města Cassina a podél silnice č. 6.
Celý předběžný plán byl pro Clarka „šok“ a tak to i jako „ šok“ sdělil Freybergovi s tím, že by Freyberg mohl opakovat stejnou chybu u S. Angela, to znamená, že by vyrazil do útoku bez předběžného zabezpečení křídel. Freyberg musel přistoupit na kompromis, který znamenal, že svou indickou 5. pěší brigádu bude muset nasadit proti klášteru Monte Cassino, kde výchozí linie povede, zprava doleva, což znamená z kóty 445 přes kótu 236 nad vrcholovou zátočinou silnice, která vede z Cassina ke klášteru, a až k hradnímu vrchu. Novozélandská 6. pěší brigáda pak měla podniknout výpad do města po silnici z Carusa.
Jednoduše a stručně řečeno – Indové se měli zmocnit kláštera Monte Cassino a Novozélanďané města Cassina. Vstup do Cassina po silnici č. 6, nebo po železniční trati, měl otevřít útok již v první noci bitvy a novozélandská 5. pěší brigáda pak s americkým „Bojovým velitelstvím B“ měly průlomu využít a útočit dál na severozápad města podél Monte Cassina. (Podkladem je zde: Newille C. Phillips, Official History od New Zealand in the Second World War, 1939-45; Italy, Vol. 1. The Sangro to Cassino – New Zealand National Archives, Wellington.).
Takto upravený plán – „Třetí bitvy o Monte Cassino“ – „Operace DICKENS“ byl uveden do písemné podoby a pro jednotlivé štáby zveřejněn již 21. února 1944.
Všichni si o tomto plánu říkali, že je to nešťastný taktický kompromis již na začátku a za několik dní se stal i strategickým kompromisem.
My jsme si totiž již v předchozích článcích říkali, že i rozbombardovaný klášter Monte Cassino, jeho výšiny a město Cassino, tvořily jedinečný obranný komplex, pod kterým byla ohromná, dlouhá rokle, když jakoby hradby za roklí tvořily kóty 445, přes kóty 235 a 165 a pod zříceninou kóta 193 (Hradní vrch), a ústilo vše do města. Němci tak mohli tuto trasu využívat k posilování města Cassina z kopce klášterního vrchu Monte Cassina a zase naopak. Samozřejmě vše jen tehdy, když uhájí onu linii opěrných bodů – kót za roklí a podél ní.
Jen několik strategicky a takticky vyspělých spojeneckých důstojníků vidělo, že teoreticky by šlo tuto německou obrannou trasu zablokovat při čelním útoku na široké frontě, jenomže takovou frontu by Spojenci neudrželi pokud by předtím neobsadili a neudrželi kótu 445. To totiž bylo málo pravděpodobné, neboť německá obranná posádka kóty 445 již odrazila mnoho amerických a indických útoků. Stejným problémem pak na druhé straně bylo, že by šlo těžko udržet pozice na Hradním vrchu, pokud by spojenecký výpad vedený do města Cassina po cestě z Carusa nepronikl až za hotel Continental (viz. mapu). Hotel Continental totiž představoval „zátku“, ve druhém „hrdle“, kdežto první takový zúžený prostor („zátka v hrdle“) byl vymezen kótou 175 a křižovatkou na cestě z Pasquale a souběžnou silnicí u vstupu do města Cassina. Druhý koridor pak vedl mezi Hradním vrchem a řekou Gari, která tekla na jih se silnicí č. 6 (také označena jako Via Casilina) zezadu kolem nádraží, když tento koridor ztěžoval postup k Baronskému paláci. Pokud by se podařilo Novozélanďanům dostat se útokem až k tomuto bodu po obou stranách silnice č. 6, odřízli by tím Němcům únikovou cestu z města. Tady měl nejprve Freyberg nápad sevřít Němce v tomto koridoru mezi Indy, kteří by sestoupili po cestě z Carusa a probili by se podél úbočí, které se svažovalo z Hradního vrchu a mezi Novozélanďany, kteří by mezitím obešly jižní okraj města Cassina a postupovali by s tanky po silnici č. 6. Obě brigády se měly zdržovat v blízkosti středu města Cassina.
Tenhle nový plán měl místo, kde se všechno mohlo určitě zadrhnout. To proto, že úbočí by bylo možno zlézt jen na jednom místě a to z kóty 175. Zříceninu by musely dobýt buď odtud, nebo z města Cassina, a to po téměř kolmém svahu, až by vojska postoupila podél cesty z Carusa do městského středu. Totiž přes Hradní vrch vedla jediná přístupová trasa na návrší, pokud by kóty 445 zůstala v nepřátelských rukou. A tak se generál Freyberg podvolil, že povede všechna svá vojska do útoku přes koridor mezi cestou z Carusa a kótou 175 a zároveň přistoupil na rozbíhavý útok, jehož jedno rameno by směřovalo ke klášteru Monte Cassino a druhé rameno do města Cassino. To byla totiž přesně ta situace, které se generál Freyberg a jeho konzultant generál Kippenberger chtěli vyhnout, protože věděli, jak bude těžké získat a udržet hybnost těchto dvou útoků. Zároveň se chtěl generál Freyberg co nejvíce vyhnout bojům uvnitř města. Teď, tímto novým plánem vlastně přistupoval na to, že jeho Novozélanďané budou muset bojovat ve městě o každý dům. A právě tohle bylo to místo, kde generál Freyberg požádal generála Clarka, aby zajistil těžké bombardéry pro bombardování města Cassino.
Do bojů o město musel nasadit svou 6. novozélandskou brigádu, pro kterou chtěl zajistit, aby ve městě Cassino nezůstal kámen na kameni a aby Němci pod troskami zahynuli. Pěchotu chtěl vyslat v doprovodu tanků, aby rozvaliny rychle obsadila a to ještě než se Němci, kteří přežijí, vzpamatují. Pak se měli Indové, kteří by postupovali v závěsu za čelními útočnými prapory zmocnit hradu (Hradní zříceniny) a vyrazit po úbočích do útoku na Monte Cassino.
Jenomže – s bombardováním těžkými bombardéry souvisel jeden předpis, který vymezoval bezpečnostní linii. To znamenalo, že pěchota se před začátkem bombardování musela stáhnout o 900 metrů zpět, pak znovu postoupit vpřed, což vždy vyvolávalo zdržení a zmatek.

http://www.cassinobattlefields.co.uk/page5.php

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 62.

Historici si dlouho kladli otázku proč se nakonec neuskutečnila dohodnutá koncepce plánu – „ Operace DICKENS“ – Třetí bitvy o Monte Cassino, dohodnutá mezi Freybergem a Clarkem?
Proč se neuskutečnil výpad přes řeku Rapido do jižní části města Cassino, který měl být podniknutý souběžně s útokem od severu, po cestě z Carusa, to aby mohl po dobytí města Cassina a obsazení Hradního vrchu následovat útok vzhůru ke klášteru?
Ten důvod byl zdánlivě jednoduchý. Totiž generál Freyberg by musel nasadit své síly do třech směrů, ale on měl fakticky síly na výpady dva, protože musel ponechat svoji novozélandskou 5. brigádu v záloze, aby využila průlomu k dalšímu postupu. Generál Clark nechtěl tímto způsobem, tedy pokračováním útoku, zaměstnat britskou 78. pěší divizi, protože by při jejím průchodu přes pozice novozélandských jednotek došlo ke zdržení. Zde mu historici po důkladnějším prostudování tehdejšího stavu věcí dávají za pravdu. A i když by nasazení druhé vlny při tak nízkém počtu jednotek bylo dost nepraktické, přesto trval generál Clark na využití útoku a pokračování útoku za město, protože u Anzia byla ještě 19. února 1944 těžká situace a on takto chtěl přilákat německé jednotky do sektoru řeky Rapido. A právě ze situace u Anzia a vylákání Němců ke Cassinu vznikl další, v pořadí druhý, strategický kompromis v plánu „Operace DICKENS“.

K pochopení všeho, co se stalo v únoru a březnu 1944 (právě v druhé a třetí bitvě o Monte Cassino) si musíme vysvětlit některé důležité změny operační koncepce Spojenců v Itálii a Středomoří.
Začnu tím, že v době mezi 19. únorem, kdy se plán „Operace DICKENS“ – Třetí bitvy o Monte Cassino a 15. březnem 1944, kdy se třetí bitva uskutečnila – radikálně změnila operační koncepce generála Alexandera, velitele 15. Skupiny armád v Itálii.
Totiž v lednu roku 1944 se u generála Alexandera objevil jeho nový náčelník štábu 15. Skupiny armád generálmajor Alan Francis John Harding. Generál Harding byl inteligentní člověk s velkými analytickými schopnostmi, který se ihned po svém nástupu zaměřil na budoucí strategii celé 15. Skupiny armád v Itálii. Vytvořil na závěr koncepci tzv. „Operace DIADEM“ (název „Operace DIADEM“ obdržela koncepce až později), což byla bitva tzv. „Čtvrtá bitva o Monte Cassino“( pracovně a hovorově též – Velká jarní ofenzíva) a jednalo se o úplné vyvrácení německé obrany v „Gustavově linii“ a my si o ní řekneme později. Řekněme si však již nyní, že základem celé pozdější „Operace DIADEM“ bylo přeskupení mnoha spojeneckých divizí, mezi 8. A a 5. A se zaměřením hlavního útoku spojeneckých armád na frontě Garigliano – Cassino. Zároveň byla tato závěrečná „Čtvrtá bitva o Monte Cassino“, jako rozsáhlá ofenzíva odložena na příhodnější roční období. To z toho důvodu, aby Spojenci mohli využít své letecké a tankové převahy. Ale již v lednu a v únoru docházelo v rámci předběžné přípravy k rozsáhlé ofenzivě Spojenců k přesunům jednotek do sektoru 5. A, když, jak víme, tam již byla přesunuta novozélandská 2. pěší divize, indická 4. pěší divize a britská 78. pěší divize. Zároveň generál Harding, v době kdy uzrál čas, přesunul hranice mezi 5. A a 8. A směrem na řeku Liri. Právě v té době generál Harding zjistil, že německá útočná operace u Anzia – „Operace Fischfang“ – skončila k 22. únoru neúspěšně a velitel německé 10. A Mackensen vyčerpal všechny své útočné možnosti, a že americký 6. as již není v ohrožení, a proto nepotřebuje žádnou odlehčovací operaci u Cassina.
A tak to byl právě on, generálmajor Harding, který doporučil, aby byl omezen Freybergův plán jen na zajištění předmostí (nikoliv dobytí města Cassina a pokračování útoku směrem na Anzio), které by bylo dostatečně velké k tomu, aby pak mohla odtud nastat ona velká jarní ofenzíva v režii britské 8. A – ona „Operace DIADEM“ – „Čtvrtá bitva okolo Monte Cassina“ (jak si později popíšeme, bylo to úplné vyvrácení německé obrany, dobytí Cassina a Monte Cassina a postupu směrem na Řím).
A tak v rámci těchto strategických a taktických myšlenek generála Hardinga zaslal dne 22. února 1944 generál Alexander britským náčelníkům štábů takovéhle zhodnocení situace v Itálii. Alexander a Harding předpokládali tři možné výsledky Velké jarní ofenzívy v Itálii – „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“:
1) Němci by mohli být vytlačeni do linie Pisa-Rimini.
2) Spojenci budou moci docílit spojení s americkým 6. as u Anzia, ale mohou uvíznout jižně od Říma.
3) Tou třetí a nejpravděpodobnější možností bylo, že se Spojencům podaří získat u Cassina předmostí, ale podaří se jim udržet se v „Gustavově linii“.
A právě ten bod 3) Hardingovy koncepce naprosto vyvracel rozsáhlou, rozhodující, jarní ofenzívou 5. A a 8. A, která by začala v dubnu 1944 a vyvrcholila by těsně před zahájením „Operace OVERLORD“, která, jak víme, se ještě v lednu a únoru 1944 stále plánovala na květen 1944.
A právě proto, s ohledem na tuto velkou jarní ofenzívu – aby mohla být úspěšná a neplatilo ono za 3) - doporučoval Harding i v Itálii souvislou bojovou přestávku do dubna 1944. To aby bylo možno shromáždit dostatek jednotek, potřebného materiálu a provést přesuny. Provést se musel i důležitý výcvik jednotek se zaměřením na celou operaci. Klíčovou roli ve Velké jarní ofenzívě měl sehrát americký 6. as u Anzia, který měl být hodně posílen, stejně však měly být posíleny i všechny jednotky okolo Cassina a na celé hlavní frontě v Itálii. V této souvislosti se generál Harding obrátil na CCS (Sbor náčelníků štábů Spojenců), aby odložili až do 20. března 1944 rozhodnutí, kdy má dojít k odjezdu výsadkových plavidel, které měly být určeny pro „Operaci ANVIL“ (vylodění v jižní Francii). Zároveň je žádal, aby rozhodli jak důležitá je „Operace ANVIL“, která měla posloužit „Operaci OVERLORD“ a jestli by nebylo lepší raději zvítězit nad Němci v Itálii. Což by pro Němce bylo hodně špatné. Musela by se však posílit skutečně všechna vojska v Itálii. U náčelníků štábů v Británii podporu získal, ve Washingtonu ji tak trochu neočekával.
Tak jako Harding od 15. Skupiny armád v Itálii, odeslal svou koncepci o jarní ofenzívě před OVERLORDEM na štáby v Británii a ve Washingtonu, také vrchní velitel všech vojsk ve Středomoří, generál Maitland Wilson. Koncepce Wilsona však došla k jinému závěru. Wilson a jeho štáb v koncepci předvídal, že boje v Itálii vedené s cílem navázat spojení s americkým 6. as u Anzia se povlečou a navrhoval, aby Spojenci nasadili především letectvo při dvousměrné letecké kampani za účelem podpory armád. Levá letecká operační větev měla poskytovat přímou podporu pozemním jednotkám a pravá letecká operační větev nepřímou podporu. Měla intenzivně bombardovat týl Němců, což by jim znemožňovalo zásobovat vojska jižně od Říma. Němci by se tak museli brzy stáhnout, aniž by vlastně zaútočili.
O koncepci generála Wilsona prohlásil premiér Jejich Veličenstev Winston Churchill, že analýza je, cituji:

„rozplizlá.“

To proto, že nenabízela nic nového ani slibného. Samozřejmě, že letci, kteří měli hrát hlavní roli ve Wilsonově koncepci, byli touto koncepcí nadšeni. Celou koncepci generál Wilson a Alexander probrali 19. února 1944 s generálem Clarkem a 20. února s generálem Freybergem. Dozvěděli se od nich o „Operaci DICKENS“ – Třetí bitvě o Monte Cassino, kde oba velmi ocenili nápad pokračovat v bitvě a podniknout průlom až k Anziu a tam právě ocenili využití strategických bombardérů. A nutno v těchto místech dodat, že oba generály, jak Wilsona, tak Alexandera, v těch dnech trápila situace u Anzia.
V koncepci pokračujme dál tím, že 26. února 1944 dostal generál Alexander odpověď od Churchilla a Roosevelta, stejně jako od CCS dobrozdání, že všichni udělili absolutní prioritu operacím ve Středomoří, které musí pokračovat dřív, než by začala „Operace ANVIL“ – vylodění v jižní Francii. Generál Eisenhower, který již v té době měl mnoho práce v Londýně s přípravou OVERLORDU, podpořil generála Alexandera. To proto, že když by ukončil zdárně tažení v Itálii mohutnou ofenzivou, kterou slibovala Velká jarní ofenzíva, budou mít vojska připravující se na OVERLORD dostatečné množství výsadkových plavidel. Plavidel, která OVERLORDU určitě víc poslouží v kanálu La Manche, než aby převážela nějaké dvě divize do jižní Francie. Zároveň počítal s tím, že výrazné vítězství v Itálii, a to těsně před „Operací OVERLORD“, po níž by následovala odložená „Operace ANVIL“, se jevilo jako to nejlepší řešení.
Takovéhle odpovědi pro Alexandera znamenaly, že na jarní ofenzívu v Itálii dostane vše, co požadoval, a že to nebude mít žádný vliv na „Operaci ANVIL“.
Ovlivněn touto podporou, vyhlásil na poradě velitelů armád dne 26. února 1944 své budoucí plány. Plán to byl i o tom, že se přesunou hranice mezi 8. A a 5. A na jih k řece Liri. A opět - generál Clark to považoval za ránu pod pás, že Britové budou mít silnici na Řím na úkor 5. A. V rámci tohoto svého myšlení pak prohlásil, že musí podniknout ještě jeden pokus, aby zachránil americký 6. as u Anzia, když ještě má pod kontrolou údolí řeky Liri se svou 5. A. Naléhal náhle na to, aby se neměnil původní plán „Operace DICKENS“ – Třetí bitva o Monte Cassino, která obsahovala koncepci využití průlomu k útoku na Anzio.
A právě na poradě u Alexandera prosadil své.
Generálu Freybergovi tedy zůstal úkol, který jsme si řekli na začátku – využít průlomu do Cassina a okolo Cassina k útoku dál směrem na Anzio.

Takhle potom vypadaly všechny boje v „Operaci DICKENS od 15. března do 23. března 1944.




Jenomže do 15. března 1944, kdy "Operace DICKENS“ – Třetí bitva o Monte Cassino začala, byla situace amerického 6. as u Anzia natolik bezpečná, že tam byl dokonce generál Truscott pobízen, aby obsadil Cisternu a Carroceto, což měly být výchozí body pro budoucí Velkou jarní ofenzívu.
Tuhle celou koncepci nakonec podpořil i generál Wilson, velitel všech vojsk ve Středomoří, s tím, že trval na tom, aby bylo do operace zapojeno i letectvo, jak uváděl ve svém návrhu pro CCS (Zdrojem je zde: C. J. C. Molony – History of the Second World War: The Mediterranean and Middle East, Vol. V – HMSO, London 1973, str. 838-846).

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 63.

V té konečné, říkejme upravené, verzi plánu Operace DICKENS“ – Třetí bitvy o Monte Cassino si také generál Freyberg vymohl některé výhrady. Například, že nebude vůbec útočit dokud neskončí bombardování, a nepřipustí, aby nasazené divize jeho Novozélandského sboru měly větší ztráty, než je 500 mužů „živé síly“ (čerpáno ze stejného podkladu – Molony str. 838-846). Dále požadoval, aby útoku předcházely nejméně 3 hezké dny, aby vyschl terén, přes který měl postupovat v údolí řeky Liri. Mezi jednotlivými generály nebyla přesná shoda v cílech třetí bitvy a tak 21. února 1944 se generál Freyberg vypravil (historici říkají, že potají) za náčelníkem štábu velitele vojsk ve Středomoří, generálem Hardingem, aby s ním blíže konzultoval cíle. Výsledkem konzultací byl dle historiků dopis, který napsal generál Alexander Freybergovi, aby jej uklidnil, cituji z něj:

„Přikládám této vaší operaci velký význam. Musí přinést úspěch, protože je pro nás důležité získat kontrolu nad celým výběžkem Monte Cassina a zřídit předmostí za řekou Rapido. Pokud jej tentokrát nedokážeme zužitkovat, musíme alespoň získat přístup na pláň v zájmu budoucích operací, až později podnikneme naši velkou ofenzivu – rozsáhlou ofenzivu na podporu Operace OVERLORD. Jsem v celku ochoten přistoupit na to, abyste nasadil vojska, která máte k dispozici, což samozřejmě zahrnuje i britskou 78. pěší divizi.“
(Podkladem je zde: Alexander Freybergovi. NZ National Archives, Series 8/50).

Důležité také ještě je, že když 21. února 1944 uspořádal generál Freyberg poradu s letci, řekl mu tam plukovník Stephen Mack z 12. taktického leteckého velitelství, že by bombardéry mohly zdemolovat město zhruba v rozmezí tří hodin, ale aby počítal s tím, že jeho pěchota bude moci postupovat jen s obtížemi, a že je také možné, že, cituji:

„příští dva dny projet přes město s tanky nebude možné kvůli rozvalinám.“

Jeden z leteckých důstojníků, který se porady účastnil, pak zaznamenal, že tehdy generál Freyberg Mackovo vyjádření odbyl slovy, cituji:

„Kdyby se ukázalo, že naše strana nemůže použít tanky, pak nemůže ani nepřítel.“

Podle toho jak generál Freyberg pokračoval, bylo zřejmé, že si myslel, že jeho tanky budou moci projet městem Cassino již za 6 nebo 12 hodin.
Tady historici upozorňují na jeden nešvar ve spojeneckých štábech. Totiž štábní spojenečtí důstojníci vůbec nevyhodnocovali důkazy o účincích bombardování v zastavěných oblastech. Již Němci ve Stalingradu nebyli po kobercovém bombardování schopni nasadit účinně tanky v rozvalinách města. Stejně tak Spojenci, konkrétně Britové, nebyli v Battipaglii schopni po těžkém bombardování nasadit tanky (bohužel musíme říci, že si nevzali Spojenci ani poučení z Cassina, o kterém budeme později mluvit, a pak měli stejné problémy i v OVERLORDU, v červenci 1944, po nasazení těžkých bombardérů v Caen, kdy britské tanky nemohly v rozvalinách útočit přes město). Je paradoxem, že při poradě Freyberg hovořil o tom, že těžké bombardování má ušetřit životy spojeneckých vojáků a ochromit německou pěchotu. Přitom rozvaliny vzniklé bombardováním zapříčinily, že se novozélandské pěchotě nedostalo podpory tanků, mnoho tanků bylo rozbito a ztráty na životech, jak uvidíme, byly dost velké. Němci, kteří se pak rychle vzpamatovali po bombardování rozvaliny města Cassina zároveň využili jako dobrou obranu.

Takhle po bombardování vypadala cesta přes město Cassino, přes jeho centrum. Cesta, která měla zavést útočící jednotky nahoru do kláštera Monte Cassino, respektive k jeho rozvalinám.




Ještě před 24. únorem, datem, ve kterém měla Operace DICKENS“ – Třetí bitva o Monte Cassino původně začít, musela být provedena spousta předběžných opatření.
Tak například na návrších proti hřebeni s dominantní kótou 445, měla být vystřídána indická 5. pěší brigáda prapory ze 7. a 11. brigády. Také Američany na M. Castellone měli nahradit francouzští vojáci a do pozic amerického 133. pěšího pluku se měli dostat vojáci novozélandské 6. pěší brigády, kteří odtud měli útočit.
Zasáhla však příroda a od 23. února 1944 začalo husté sněžení, které zdrželo střídání v horských pozicích a tak indická 5. pěší brigáda dorazila třeba do vesničky Cairo až 25. února.
Také pokus dobýt v noci z 21. na 22. února útokem kótu 445 nevyšel – opět - kolikátý již. Jen na silnici z Carusa (v předměstí Cassina) se Novozélanďané zmocnili klínu na úpatí hor. Napravo se podařilo obsadit kótu 175 oddělenou strží od Hradního vrchu, odkud byli Němci později vytlačeni. Fronta tak vedla na severovýchod, nalevo od cesty z Carusa a podél cesty na Pasquale. Na samotné špici klínu měli Novozélanďané v držení domy v okolí křižovatky těchto dvou cest a jednu souběžnou cestu.
Rozhodovala však dál příroda, neboť sněžení s deštěm, které začalo 23. února 1944, pokračovalo denně až do 7. března 1944. Přestože potom zavládlo trochu příznivější počasí a cesty postupně vysychaly, byly dokonce sjízdné pro tanky, nebylo tomu tak s letišti. Všechna letiště v okolí Foggie byla stále podmáčená a bombardéry, zvláště ty těžké, nemohly startovat. Bylo tomu tak až do 15. března 1944, kdy byla konečně všechna letiště na následné letecké operace připravena. Vzniklo tak velká zdržení, které v sobě neslo, že původní euforii rychle Němce napadnout, vystřídala až obava, co bude. Zavládl totiž pocit ohrožení, neboť již každý věděl, že na město Cassino a jeho okolí budou útočit těžké bombardéry. Jestliže se vojáci v únoru ještě těšili, v polovině března už se obávali. Ke všemu ještě přišla zpráva, že oblíbený velitel novozélandské 2. pěší divize generál Kippenberger utržil vážné zranění a jeho místo zaujal generál Graham Beresford Parkinson, dosavadní velitel novozélandské 6. pěší brigády.
V období od 21. února do 15. března 1944 měli napilno především dělostřelci, kteří vlastně ani neodpočívali. Kryli své jednotky palbou a zároveň hlídali každý pohyb Němců v jejich týlových oblastech. V té době britské dělostřelectvo útočilo na každý důležitý cíl, který byl u Němců objeven. Pro historii účastníci popsali krajinu, která se měla stát bojištěm v Operace DICKENS“ – Třetí bitva o Monte Cassino, jako krajinu, která se podobala místům na Sommě, nebo u Passchendaele, známým bojištím z Velké války. Všude to vypadalo jako na zoraném poli, vše bylo poseto krátery po vybuchlých granátech.
Němci ve svých archivech mají záznamy, ve kterých se říká, že jejich jednotky se nejvíce obávaly spojeneckých pozorovatelských letounů. Tyhle pozorovatelské letouny se prý vznášely nad říčními liniemi a vrhaly se střemhlav na každé německé dělo, které se odvážilo vystřelit. Možnost volby dělostřeleckých pozic pro Němce byla tak omezena a jen těžko unikala pozornosti spojeneckých pozorovatelských letadel.
Byla to zároveň doba, doba před třetí ofenzívou, kdy indická 7. pěší brigáda ztrácela v horách asi 70 vojáků denně při německé palbě a pobytem venku v onom strašném únorovém a březnovém čase. Pozice 7. pěší brigády nebyly stále tak dobře zabezpečeny, jako ty německé a brigáda neměla v týlu ani adekvátní pozice, úkryty a tábory, pro své zálohy. Právě vzhledem k izolované pozici indické 7. pěší brigády muselo dojít k menším úpravám cesty z vesnice Cairo, aby byl zlepšen pohyb zásob a jednotek. Když potom začala samotná Operace DICKENS“ – Třetí bitva o Monte Cassino, obdržela tahle cesta čestný název „Cavendishova cesta“ (viz. mapa). To poté, co ji novozélandští ženisté a indičtí sapéři rozšířili, aby tudy mohly projíždět i tanky vzhůru až k distribuční základně „Madras Circus“.
Jakmile by totiž spojenecké uskupení tanků dorazilo do tohoto bodu, mělo postupovat dál mezi Castellone a zadním úbočím Hadího hřebene, protáhnout se průsmykem a zaskočit tam německé obránce Albanety. Právě odtud pak vedla cesta jež obcházela zezadu důležitou kótu 593 a končila na prahu kláštera Monte Cassino.

Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskuzi směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20