Mapa, kde je vidět hornatý sektor kam útočil C. E. F. generála Juina – Pohoří Aurunci, vpravo od něho údolí řeky Liri. Vlevo od C. E. F., až k moři, útočil americký 2. as generála Keyse, oba sbory v sestavě americké 5. A generála Clarka.
Útočný plán generála Juina v „Operaci DIADEM“ určoval čtyřem divizím Francouzského expedičního sboru zaútočit na celé frontě ve stejnou dobu.
Útok musel být proveden v noci a to po krátké, ale intenzivní dělostřelecké přípravě, kterou mělo naráz provést 400 děl všech ráží.
Útoky francouzské 1. pochodové pěší divize a vlevo od ní 2. marocké pěší divize a 4. marocké horské divize dne 11. až 13. května 1944.
...
.....
.........
Do útoku měla vyrazit 1. pochodová pěší divize divizního generála Diégo Charlese Brosseta na nejzazším pravém křídle CEF, a to po pravém břehu řeky Liri. Také 2. marocká pěší divize (divizní generál André Dody) vlevo vedle ní měla udeřit na severozápad, vyčistit M. Majo a zamířit do ohybu silnice S. Giorgio-Ausonia. Dále vlevo pak 4. marocká horská divize brigádního generála Francoise Seveze měla prudce zahnout do údolí řeky Grande. Alžírská 3. pěší divize, divizního generála Josepha de Goisalarda de Monsaberta, rozdělená ve dvou kolonách (v klasické klešťové operaci – bude ještě blíže popsáno), se měla probít přes Castelforte ( v popředí je Castelforte, na obzoru M. Majo a vpravo na horizontu údolí řeky Liri.
)a postupovat co nejrychleji k Espérii (obsadit průsmyk a postupovat dál).
Při útoku Francouzského expedičního sboru připadla naprosto klíčová role 4. marocké horské divizi (brigádní generál Francois Sevez), která měla v době útoku pod svým velením všechny tři skupiny marockých táborů – 1. GTM, 2. GTM a 4. GTM ( v rámci divize brigádního generála Seveze jim velel generál Augustin Guillaum). Vlastně tak zesílená 4. marocká horská divize měla 27 000 vojáků.
Velmi silné uskupení na levém křídle 4. marocké horské divize, pod velením generála Guillauma ( jeho maročtí horalé), mělo vyrazit přímo do srdce horského masivu M. Aurunci, po trase postupu vedoucí těsně podél hranice mezi CEF a americkým 2. as a severně od hlavních vrcholů, Petrelly a Revole.
Další bojová skupina (obě bojové skupiny budou ještě popsány v útoku) v čele s plukovníkem Paulem Bondisem měla provést naprosto neobvyklý manévr – vzhledem k tomu, že v horském terénu bylo pro frontální útok a manévr do křídla o 90 stupňů málo místa, nemohl plukovník Bondis vyrazit v odstupu od kolon 3. alžírské pěší divize, postupující po cestě z Castelforte do Corena – a tak se jejich dvě trasy musely zkřížit. Byl to manévr tzv. „Cisaillement“ kdy jednotky v pravidelných rozestupech procházejí mezerami v řadách druhého uskupení a naopak. Je to manévr, který obvykle předvádělo před válkou jízdní dělostřelectvo na přehlídkách. Zde to však bylo řešení bojové situace. Jak později uvidíme dokonale tento manévr vyšel.
Podle plánu generála Juina
byly trasy postupu vytýčeny v úseku 30 km od „Gustavovy linie“ až po příčnou silnici č. 82 a ještě kus dál za ní.
Nový plán generála Juina měl jednu velkou přednost:
Vzhledem k tomu, že byli početně němečtí obránci na nízkých stavech a měli také potíže při přesunu záloh do ohrožených sektorů, došlo k tomu, že když útočníci překročili údolí Ausente a přerušili cestu procházející Ausonií, každá francouzská divize na postupu tím zároveň odkrývala křídla obrany Němců, kteří tak na svých křídlech čelili odkryti útoku francouzským sousedním formacím.
V jižní části svého útoku generál Juin doufal, že jeho horskému sboru – jeho zesílené 4. marocké horské divizi – vypomůže americká 88. pěší divize z 2. as (generál Keys), která měla pozice hned nalevo od něj, a že tak bude možno zásobovat marocké horské jednotky generála Guillauma po cestě z levého boku, od Američanů, a ne zezadu, odkud by musely zásoby proudit vzhůru po horských stezkách, na hřbetech mezků a poníků. Ještě více ambiciózní bylo to, že celý útok Francouzského expedičního sboru měl „přímo vletět do týlu německého 14. ts, a tím německé 10. A, aby je tak mohl směrem do jejich vnitřního křídla (směrem ke středu) rozdrtit a otevřít Spojencům cestu na Řím“.
Generál Juin dobře věděl, že „zaklínadlo Řím“ – osvobození „Věčného města“ – je to, čím je posedlý jeho nadřízený, generál Clark, velitel 5. A.
V tomto případě bylo jasně patrné, že je rozdílná strategie generála Alexandera, velitele 15. Skupiny armád v Itálii, který chtěl, aby Řím osvobodily obě armády (jednotky 5. A i 8. A) a generála Clarka, velitele 5. A, který chtěl, aby přímým nájezdem na Řím osvobodila město americká 5. A.
(Generál Juin věděl co se říká o Clarkovi, ale pevně věřil, že osvobodit Řím má za úkol britská 8. A, ačkoli z plánu „Operace DIADEM“ jasně vyplývá, že její hlavní trasa postupu a její levá sektorová hranice vedla po vytyčení severně od Říma, který se vždycky nacházel v operační zóně americké 5. A).
Svým plánem poskytoval generál Juin Clarkovi mnohem lepší řešení boje v „Operaci DIADEM“, než jaké naplánovaly oba štáby – štáb 5. A i 15. Skupiny armád v Itálii. Jeho řešením pak Francouzům připadla role, kterou si zasloužili. Také generálu Keysovi, veliteli amerického 2. as, připadla užitečná role, když jeho sbor měl otevřít přímou trasu na Řím - Viu Appiu (historická silnice do Říma - silnice č. 7). Co se týče bojového cíle pro Francouze – měl být především symbolický, ale konkrétní, s konkrétními a těžkými bojovými cíli. A měl dokázat nadšení bojujících Francouzů, jakož i jejich kvalitu, s kterou přes horské terény rozbily „Gustavovu linii“.
Boj Francouzského expedičního sboru (C.E.F.) generála Juina.
Plán generála Juina byl v jednom ohledu poměrně silně optimistický. Jeho plán totiž závisel na tom, že bude velice úspěšně a rychle prolomena „Gustavova linie“ v jeho sektoru. V sektoru, kde byla „Gustavova linie“ nejmohutnější – naproti obrovité hoře M. Majo – obrovité hoře, která dominovala celé oblasti jižně od údolí řeky Liri. Stejně jako obrovitá hora M. Cairo dominovala návrší nad Cassinem a vévodila lokalitě o něco severněji nad Cassinem.
Aby se k M. Maju vůbec 2. marocká pěší divize generála Dodyho dostala, přiblížila, musela nejprve za bojů zlézt opevněné vrcholy na jihovýchodě. Těmito opevněnými vrcholy na jihovýchodě byly Garafano, Feuci a Faito, které byly přímo protkány německými podzemními kryty a do skal zahloubenými palebnými pozicemi - Viz mapa:
Generál Juin doufal, že na slezení těchto tří vrcholů mu bude stačit doba mezi 23 hodinou noční dne 11. května 1944 a hodinou H, což bylo 30 minut před východem slunce dne 12. května 1944 a rozbřeskem. Byla to těžká úloha a generál Juin měl pro dělostřeleckou přípravu jen 400 děl, když zde situace vyžadovala 800 děl. Musel proto nasadit do dělostřelecké přípravy i veškeré lehké houfnice v jednotlivých pěších dělostřeleckých rotách, které musely navíc ještě podporovat i současné útoky všech čtyř jeho divizí v předních okrajích. Juinovy jednotky musely překonávat i mnoho dalších problémů v horách, jako byla palba na strmé odvrácené svahy, protilehlé strany, jakož i střelbu nad jeho bateriemi, do výšek hor. Jeho dělostřelci se však nemohli kvůli utajení zastřelovat, protože by se tím prozradil bod kde se nacházejí a načasování útoku .
(Pozdější zjišťování přineslo poznatky, že německé dělostřelectvo, které bylo zalarmováno v některých místech předběžným zastřelováním, se přesunulo do nových pozic, a tak bohužel mohlo po celou noc prvního dne útoku CEF na Francouze neustále pálit.
Juinovi dělostřelečtí velitelé chtěli některé potíže překonat alespoň zčásti, když chtěli dlouhým ostřelováním obranných pozic Němců, bezprostředně před útokem, obrannou palbu Němců oslabit. Jenomže Britové se postavili proti, neboť před 11 hodinou začali na některých místech již stavět mosty přes řeku Garigliano a nechtěli, aby byli Němci probuzeni.
Došlo ke kompromisu a také Juin a jeho CEF měli zaútočit také ve 23 hodin dne 11. května 1944 a jejich dělostřelectvo mělo zahájit palbu až v okamžiku, kdy po 23 hodině vojska vyrazí do útoku.
Dělostřelečtí velitelé Francouzského expedičního sboru pak vyvinuli, v rámci svých technických a taktických omezení, svůj vlastní dělostřelecký plán. Krycí palba, která měla podporovat útok na nepřátelské pozice – ostřelování baterií a rušivá palba zaměřená na cesty a oblasti, kde měla zabránit přesunu zásob – se řídila podle přesně stanoveného časového plánu. Aby se pokryly i nečekané události, aby byly zasaženy i nově objevené německé pozice, obdrželi předsunutí pozorovatelé a úderné jednotky seznam přesně stanovených cílů, ale i zvláštních bodů v terénu, které byly označeny. Jakmile byl takový nový cíl zjištěn, byly jeho zvláštní body v terénu, jejich přesné označení, odvysílány vysílačkami k dělostřelcům, kteří tam přesměrovali palbu. Když se nic nehlásilo, pálilo dělostřelectvo na přesně stanovené cíle dle časového harmonogramu. Ještě v době přípravy si vyměnily sousedící jednotky své styčné dělostřelecké důstojníky, kteří tak znali nejen cíle před sebou, ale seznámili se i s cíli sousedů. Také došlo k dohodě s Brity na severu a Američany na jihu o vzájemné dělostřelecké podpoře.
I zde však platilo ono přísloví: „S prvním výstřelem se veškeré plány mění“.
Také zde, přes všechna možná opatření, plán dělostřelectva selhal…
Velké množství cílů nebylo po 23 hodině dne 11. května 1944 zasaženo vůbec, mnohé jen částečně, takže nedošlo k jejich umlčení.
A tak když vojáci 2. marocké pěší divize generála Dodyho, útočící naproti M. Maju, opustili po 11 hodině své zákopy, stali se terčem přesné a mohutné palby všech německých dělostřeleckých hlavní, včetně plamenometů. Bylo to krvavé a hrůzné překvapení a divize utrpěla těžké ztráty.
Ještě jeden letecký snímek, z jiného úhlu, do míst, kde jsou při podrobnějším zkoumání vidět některá popisovaná místa - na horizontu je pak pohoří Aurunci a vpravo údolí řeky Liri.
