XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 121.
Napsal: 9/4/2012, 06:14
XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 121.
Dubnovou, nebo také, "Jarní ofenzívou" roku 1945 jsme i u konce bojů v Itálii. Příští týden bude již jen"Bilancování a pár slov nakonec".
Útoky 15. Skupiny armád Spojenců v Itálii mezi 9. dubnem 1945 až 2. květnem 1945.

V prvních měsících roku 1945 přece jenom mírně polevilo odhodlání Wehrmachtu v Itálii - bojovat až do trpkého konce.
Dokonce i tzv. " Pretoriánská garda" Adolfa Hitlera", jak se jednotkám SS také říkalo, se nechtěla nechat jenom zabíjet do posledního muže. Určitě nebude nikdo podezírat z " Velezrady Třetí Říše" velitele SS a Policie v Itálii Karla Wolffa. Ano SS- Obergruppenführer Karl Wolff buď jenom neznal skutečnou pravdu o situaci Spojenců, kteří se dohodli, že jedině "Bezpodmínečná kapitulace" je možná, nebo měl "zabíjení" dost, a začal jednat o příměří. Historici zde poznamenávají, že ani elita Třetí říši v oné době neznala to, co znali i obyčejní lidé na světě, že s Německem se bude jednat jen o " Bezpodmínečné kapitulaci". Wolff si myslel, že přesvědčí Spojené státy a Británii a ti podepíší s Německem separátní mír. Myslel si, že západní Spojenci nechají Německo, ať si ubrání svou východní hranici před "bolševiky" - před vstupem SSSR do Západní Evropy.
SS-Obergruppenführer Karl Wolff využil jako prostředníka jednoho italského obchodníka, kterého pověřil, aby navázal kontakt s Allanem Dullesem, zástupcem Úřadu strategických služeb Spojených států - United States Office of Strategic Services (pozdějším nástupcem byla CIA) se základnou na americkém velvyslanectví v Curychu. Jednání mezi Wolffem a Dullesem, která začala v únoru 1945 k žádnému cíli nevedla. Když potom Spojenci v dubnu 1945 provedli průlom německé fronty v Itálii, všechna jednání skončila. Němci byli v květnu 1945 přinuceni podepsat "Bezpodmínečnou kapitulaci". Podkladem je zde: Ernest F. Fisher - Cassino to the Alps (Centre for Military History, Washington 1977, str. 438 až 485).
Před dubnovou ofenzívou řešili spojenečtí velitelé problém, jak Němce co nejrychleji porazit a donutit je "Bezpodmínečnou kapitulaci" podepsat.
Generál Clark, který vystřídal ve velení 15. Skupiny armád v Itálii generála Alexandera, v té době uvěřil, že má konečně funkci, ve které "vynikne" - "jenom mu v tom nesmí bránit Britové". Podle svých deníků do pojmu Britové, zahrnoval všechny národnosti Britského spojenectví, včetně Kanaďanů, Novozélanďanů, Indů, Jihoafričanů a Australanů. O fobii generála Clarka hovoří podle jeho soukromého deníku historici, když říkají, cituji:
"Věty, které píše muž zastávající vysokou odpovědnost do svého soukromého deníku, nebo manželce, aby ulevil svým pocitům, je třeba číst vždy s tolerancí, ale aby člověk pohrdal většinou těch, které má pod svým velením, to je stěží ta nejlepší kvalifikace na generálský post."
Historici pak svá tvrzení dokazují Clarkovým dalším konáním a zápisy, cituji:
"Když Clarka na jeho novém velitelství navštívil generál Marshall, který se právě vracel z konference v Jaltě, uspořádal Clark na jeho počest přehlídku jednotek ze všech národností a etnik spadajících pod 15. Skupinu armád v Itálii. Generál Marshall (náčelník CCS ve Washingtonu) v reakci na to prohlásil, že italské tažení je 'vzorovým příkladem týmové spolupráce mezi mnoha národy, které se sjednotily v boji za společnou věc'. Clark ovšem viděl věci jinak. Chtěl náčelníkovi štábu CCS předvést, že má k dispozici 'smíšenou sestavu', jež postrádá pružnost a jejíž jednotky nelze mezi sebou 'prohazovat'. 'Nemohu nasadit britskou, nebo indickou divizi na zasněženou horu tím způsobem, jako mohu /nasadit/ Američany...'."
Podkladem zde je: Forrest C. Pogue, George C. Marshall: Organizer of Victory, str. 536 až 557 a historik Blumenson - Mark Clark, str. 239.
Jenomže generál Clark se uměl přetvařovat a jeho anglofobie s výjimkou situace, kdy "seřval" přede všemi britského generála Kirkmana, nikdy nevyšla najevo, dokud se do rukou historiků nedostaly Clarkovy deníky.
V dubnové ofenzívě chtěl Clark jednotkám Britů a Britského společenství přidělit jen podružné a pomocné role. Jako místní cíl určil město Bologna, kterou měly dobýt americké divize z 5. A obnoveným útokem po přímé trase - silnici č. 65. Jenomže velmi rychle zjistil, že stejně jako on to vyžadoval od Alexandera, si oba jeho velitelé armád nenechají do plánu ofenzívy mluvit. Generál Truscott, velitel americké 5. A, trval na tom, že boje povede podle svého a generál McCreery, velitel britské 8. A, na tom trval také.
Původní plán generála Clarka pro obě armády.

Historickým počinem v Itálii bylo, že finální plán, konečný plán dubnové ofenzívy, nebyl žádným kompromisem, nýbrž byl sestaven z návrhů dvou vysoce postavených profesionálních velitelů armád.
Jak dále říkají historické prameny na konci článků, cituji:
"Pro války vedené demokratickými státy - a koalicemi - je zřejmě typické, že každou lekci je třeba učit se nanovo. Finální ofenzíva - jež neobdržela žádné jednotné kódové označení (prvně to nebyla žádná 'Operace DIADEM, ani OLIVE') - byla, po pěti nezdařených pokusech, konečně naplánována s cílem rozdrtit německé armády v poli, což je prvořadá zásada vedení války. Vzhledem k topografii zimní linie, neproběhla jako jeden koncentrovaný výpad. Plán počítal s dvojitým obklíčením - ve stylu německého 'Keil und Kessel', jak by řekli němečtí taktikové, nebo-li 'Klín a past'.
Generál Truscott chtěl vrhnout svůj americký 4. as do nížinaté oblasti Emilie, západně od silnice č. 64 a poté ukročit s Keysovým americkým 2. as stranou, na trasu vedoucí mimo Bolognu. Jedno křídlo jeho americké 5. A mělo zamířit k Veroně a druhé odbočit na sever a poté za Bolognu jižně od řeky Pád, na východ. Truscott na tomto plánu lpěl doslova jako klíště, maje na paměti Clarkovu zálibu ve věhlasných cílech, jako byl Řím."
Podkladem je zde: Truscott, Command Mission, str. 478- 479, který řekl: "Nezapoměl jsem na změnu směru, k níž došlo při průlomu z Anzia". Parodie neposlušnosti Clarka. Citace je podle historika Fishera, str. 449.
Generál McCreery, jak říkají historici, navrhoval podobnou strategii, cituji:
"Chtěl podniknout co nejtvrdší úder směrem na sever a překročit ze všeho nejdříve řeku Pád.
S ohledem na tento plán zorganizoval pod britským 10. as zvláštní skupinu, pověřenou přechodem řeky. Až by 10. as překonal úspěšně řeku, vyslal by McCreery část pravého křídla na severozápad, aby se za Bolognou setkalo s pravým křídlem americké 5. A. V tomto svém záměru se rozcházel s Clarkem, který stále chtěl město Bolognu rychle dobýt. Protože nechoval v McCreeryho a jeho britskou 8. A vůbec žádnou důvěru, pokládal rozsáhlý průlom na Jaderském pobřeží za nepravděpodobný. Vydal proto rozkaz, že britská 8. A podnikne útok ve východním směru, po silnici č. 9 vstříc Bologni.
Generál Clark si patrně ve skrytu duše myslel, že McCreery se zmůže maximálně na to, aby přilákal zálohy německé Skupiny armád C v Itálii ze sektoru americké 5. A generála Truscotta. Proto měl McCreery a jeho britská 8. A zahájit útočné operace o 2 dny dříve, než zaútočí americká 5. A, tedy 9. dubna 1945. Takto pojatá operace by měla jednu dodatečnou výhodu: veškeré spojenecké letectvo by mohlo až do 12. dubna 1945 podporovat výlučně britskou 8. A. (Nakonec došlo k tomu, že generál Truscott, velitel americké 5. A, musel se zahájením dubnové ofenzívy, z důvodů špatných letových podmínek ve dnech 12. a 13. dubna, čekat až do 14. dubna 1945, ke kterému datu už britská 8. A prolomila v Itálii svou zimní linii)."
Dubnovou, nebo také, "Jarní ofenzívou" roku 1945 jsme i u konce bojů v Itálii. Příští týden bude již jen"Bilancování a pár slov nakonec".
Útoky 15. Skupiny armád Spojenců v Itálii mezi 9. dubnem 1945 až 2. květnem 1945.
V prvních měsících roku 1945 přece jenom mírně polevilo odhodlání Wehrmachtu v Itálii - bojovat až do trpkého konce.
Dokonce i tzv. " Pretoriánská garda" Adolfa Hitlera", jak se jednotkám SS také říkalo, se nechtěla nechat jenom zabíjet do posledního muže. Určitě nebude nikdo podezírat z " Velezrady Třetí Říše" velitele SS a Policie v Itálii Karla Wolffa. Ano SS- Obergruppenführer Karl Wolff buď jenom neznal skutečnou pravdu o situaci Spojenců, kteří se dohodli, že jedině "Bezpodmínečná kapitulace" je možná, nebo měl "zabíjení" dost, a začal jednat o příměří. Historici zde poznamenávají, že ani elita Třetí říši v oné době neznala to, co znali i obyčejní lidé na světě, že s Německem se bude jednat jen o " Bezpodmínečné kapitulaci". Wolff si myslel, že přesvědčí Spojené státy a Británii a ti podepíší s Německem separátní mír. Myslel si, že západní Spojenci nechají Německo, ať si ubrání svou východní hranici před "bolševiky" - před vstupem SSSR do Západní Evropy.
SS-Obergruppenführer Karl Wolff využil jako prostředníka jednoho italského obchodníka, kterého pověřil, aby navázal kontakt s Allanem Dullesem, zástupcem Úřadu strategických služeb Spojených států - United States Office of Strategic Services (pozdějším nástupcem byla CIA) se základnou na americkém velvyslanectví v Curychu. Jednání mezi Wolffem a Dullesem, která začala v únoru 1945 k žádnému cíli nevedla. Když potom Spojenci v dubnu 1945 provedli průlom německé fronty v Itálii, všechna jednání skončila. Němci byli v květnu 1945 přinuceni podepsat "Bezpodmínečnou kapitulaci". Podkladem je zde: Ernest F. Fisher - Cassino to the Alps (Centre for Military History, Washington 1977, str. 438 až 485).
Před dubnovou ofenzívou řešili spojenečtí velitelé problém, jak Němce co nejrychleji porazit a donutit je "Bezpodmínečnou kapitulaci" podepsat.
Generál Clark, který vystřídal ve velení 15. Skupiny armád v Itálii generála Alexandera, v té době uvěřil, že má konečně funkci, ve které "vynikne" - "jenom mu v tom nesmí bránit Britové". Podle svých deníků do pojmu Britové, zahrnoval všechny národnosti Britského spojenectví, včetně Kanaďanů, Novozélanďanů, Indů, Jihoafričanů a Australanů. O fobii generála Clarka hovoří podle jeho soukromého deníku historici, když říkají, cituji:
"Věty, které píše muž zastávající vysokou odpovědnost do svého soukromého deníku, nebo manželce, aby ulevil svým pocitům, je třeba číst vždy s tolerancí, ale aby člověk pohrdal většinou těch, které má pod svým velením, to je stěží ta nejlepší kvalifikace na generálský post."
Historici pak svá tvrzení dokazují Clarkovým dalším konáním a zápisy, cituji:
"Když Clarka na jeho novém velitelství navštívil generál Marshall, který se právě vracel z konference v Jaltě, uspořádal Clark na jeho počest přehlídku jednotek ze všech národností a etnik spadajících pod 15. Skupinu armád v Itálii. Generál Marshall (náčelník CCS ve Washingtonu) v reakci na to prohlásil, že italské tažení je 'vzorovým příkladem týmové spolupráce mezi mnoha národy, které se sjednotily v boji za společnou věc'. Clark ovšem viděl věci jinak. Chtěl náčelníkovi štábu CCS předvést, že má k dispozici 'smíšenou sestavu', jež postrádá pružnost a jejíž jednotky nelze mezi sebou 'prohazovat'. 'Nemohu nasadit britskou, nebo indickou divizi na zasněženou horu tím způsobem, jako mohu /nasadit/ Američany...'."
Podkladem zde je: Forrest C. Pogue, George C. Marshall: Organizer of Victory, str. 536 až 557 a historik Blumenson - Mark Clark, str. 239.
Jenomže generál Clark se uměl přetvařovat a jeho anglofobie s výjimkou situace, kdy "seřval" přede všemi britského generála Kirkmana, nikdy nevyšla najevo, dokud se do rukou historiků nedostaly Clarkovy deníky.
V dubnové ofenzívě chtěl Clark jednotkám Britů a Britského společenství přidělit jen podružné a pomocné role. Jako místní cíl určil město Bologna, kterou měly dobýt americké divize z 5. A obnoveným útokem po přímé trase - silnici č. 65. Jenomže velmi rychle zjistil, že stejně jako on to vyžadoval od Alexandera, si oba jeho velitelé armád nenechají do plánu ofenzívy mluvit. Generál Truscott, velitel americké 5. A, trval na tom, že boje povede podle svého a generál McCreery, velitel britské 8. A, na tom trval také.
Původní plán generála Clarka pro obě armády.

Historickým počinem v Itálii bylo, že finální plán, konečný plán dubnové ofenzívy, nebyl žádným kompromisem, nýbrž byl sestaven z návrhů dvou vysoce postavených profesionálních velitelů armád.
Jak dále říkají historické prameny na konci článků, cituji:
"Pro války vedené demokratickými státy - a koalicemi - je zřejmě typické, že každou lekci je třeba učit se nanovo. Finální ofenzíva - jež neobdržela žádné jednotné kódové označení (prvně to nebyla žádná 'Operace DIADEM, ani OLIVE') - byla, po pěti nezdařených pokusech, konečně naplánována s cílem rozdrtit německé armády v poli, což je prvořadá zásada vedení války. Vzhledem k topografii zimní linie, neproběhla jako jeden koncentrovaný výpad. Plán počítal s dvojitým obklíčením - ve stylu německého 'Keil und Kessel', jak by řekli němečtí taktikové, nebo-li 'Klín a past'.
Generál Truscott chtěl vrhnout svůj americký 4. as do nížinaté oblasti Emilie, západně od silnice č. 64 a poté ukročit s Keysovým americkým 2. as stranou, na trasu vedoucí mimo Bolognu. Jedno křídlo jeho americké 5. A mělo zamířit k Veroně a druhé odbočit na sever a poté za Bolognu jižně od řeky Pád, na východ. Truscott na tomto plánu lpěl doslova jako klíště, maje na paměti Clarkovu zálibu ve věhlasných cílech, jako byl Řím."
Podkladem je zde: Truscott, Command Mission, str. 478- 479, který řekl: "Nezapoměl jsem na změnu směru, k níž došlo při průlomu z Anzia". Parodie neposlušnosti Clarka. Citace je podle historika Fishera, str. 449.
Generál McCreery, jak říkají historici, navrhoval podobnou strategii, cituji:
"Chtěl podniknout co nejtvrdší úder směrem na sever a překročit ze všeho nejdříve řeku Pád.
S ohledem na tento plán zorganizoval pod britským 10. as zvláštní skupinu, pověřenou přechodem řeky. Až by 10. as překonal úspěšně řeku, vyslal by McCreery část pravého křídla na severozápad, aby se za Bolognou setkalo s pravým křídlem americké 5. A. V tomto svém záměru se rozcházel s Clarkem, který stále chtěl město Bolognu rychle dobýt. Protože nechoval v McCreeryho a jeho britskou 8. A vůbec žádnou důvěru, pokládal rozsáhlý průlom na Jaderském pobřeží za nepravděpodobný. Vydal proto rozkaz, že britská 8. A podnikne útok ve východním směru, po silnici č. 9 vstříc Bologni.
Generál Clark si patrně ve skrytu duše myslel, že McCreery se zmůže maximálně na to, aby přilákal zálohy německé Skupiny armád C v Itálii ze sektoru americké 5. A generála Truscotta. Proto měl McCreery a jeho britská 8. A zahájit útočné operace o 2 dny dříve, než zaútočí americká 5. A, tedy 9. dubna 1945. Takto pojatá operace by měla jednu dodatečnou výhodu: veškeré spojenecké letectvo by mohlo až do 12. dubna 1945 podporovat výlučně britskou 8. A. (Nakonec došlo k tomu, že generál Truscott, velitel americké 5. A, musel se zahájením dubnové ofenzívy, z důvodů špatných letových podmínek ve dnech 12. a 13. dubna, čekat až do 14. dubna 1945, ke kterému datu už britská 8. A prolomila v Itálii svou zimní linii)."