PALBA.CZ

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 121.

Dubnovou, nebo také, "Jarní ofenzívou" roku 1945 jsme i u konce bojů v Itálii. Příští týden bude již jen"Bilancování a pár slov nakonec".
Útoky 15. Skupiny armád Spojenců v Itálii mezi 9. dubnem 1945 až 2. květnem 1945.




V prvních měsících roku 1945 přece jenom mírně polevilo odhodlání Wehrmachtu v Itálii - bojovat až do trpkého konce.
Dokonce i tzv. " Pretoriánská garda" Adolfa Hitlera", jak se jednotkám SS také říkalo, se nechtěla nechat jenom zabíjet do posledního muže. Určitě nebude nikdo podezírat z " Velezrady Třetí Říše" velitele SS a Policie v Itálii Karla Wolffa. Ano SS- Obergruppenführer Karl Wolff buď jenom neznal skutečnou pravdu o situaci Spojenců, kteří se dohodli, že jedině "Bezpodmínečná kapitulace" je možná, nebo měl "zabíjení" dost, a začal jednat o příměří. Historici zde poznamenávají, že ani elita Třetí říši v oné době neznala to, co znali i obyčejní lidé na světě, že s Německem se bude jednat jen o " Bezpodmínečné kapitulaci". Wolff si myslel, že přesvědčí Spojené státy a Británii a ti podepíší s Německem separátní mír. Myslel si, že západní Spojenci nechají Německo, ať si ubrání svou východní hranici před "bolševiky" - před vstupem SSSR do Západní Evropy.
SS-Obergruppenführer Karl Wolff využil jako prostředníka jednoho italského obchodníka, kterého pověřil, aby navázal kontakt s Allanem Dullesem, zástupcem Úřadu strategických služeb Spojených států - United States Office of Strategic Services (pozdějším nástupcem byla CIA) se základnou na americkém velvyslanectví v Curychu. Jednání mezi Wolffem a Dullesem, která začala v únoru 1945 k žádnému cíli nevedla. Když potom Spojenci v dubnu 1945 provedli průlom německé fronty v Itálii, všechna jednání skončila. Němci byli v květnu 1945 přinuceni podepsat "Bezpodmínečnou kapitulaci". Podkladem je zde: Ernest F. Fisher - Cassino to the Alps (Centre for Military History, Washington 1977, str. 438 až 485).

Před dubnovou ofenzívou řešili spojenečtí velitelé problém, jak Němce co nejrychleji porazit a donutit je "Bezpodmínečnou kapitulaci" podepsat.
Generál Clark, který vystřídal ve velení 15. Skupiny armád v Itálii generála Alexandera, v té době uvěřil, že má konečně funkci, ve které "vynikne" - "jenom mu v tom nesmí bránit Britové". Podle svých deníků do pojmu Britové, zahrnoval všechny národnosti Britského spojenectví, včetně Kanaďanů, Novozélanďanů, Indů, Jihoafričanů a Australanů. O fobii generála Clarka hovoří podle jeho soukromého deníku historici, když říkají, cituji:

"Věty, které píše muž zastávající vysokou odpovědnost do svého soukromého deníku, nebo manželce, aby ulevil svým pocitům, je třeba číst vždy s tolerancí, ale aby člověk pohrdal většinou těch, které má pod svým velením, to je stěží ta nejlepší kvalifikace na generálský post."

Historici pak svá tvrzení dokazují Clarkovým dalším konáním a zápisy, cituji:

"Když Clarka na jeho novém velitelství navštívil generál Marshall, který se právě vracel z konference v Jaltě, uspořádal Clark na jeho počest přehlídku jednotek ze všech národností a etnik spadajících pod 15. Skupinu armád v Itálii. Generál Marshall (náčelník CCS ve Washingtonu) v reakci na to prohlásil, že italské tažení je 'vzorovým příkladem týmové spolupráce mezi mnoha národy, které se sjednotily v boji za společnou věc'. Clark ovšem viděl věci jinak. Chtěl náčelníkovi štábu CCS předvést, že má k dispozici 'smíšenou sestavu', jež postrádá pružnost a jejíž jednotky nelze mezi sebou 'prohazovat'. 'Nemohu nasadit britskou, nebo indickou divizi na zasněženou horu tím způsobem, jako mohu /nasadit/ Američany...'."
Podkladem zde je: Forrest C. Pogue, George C. Marshall: Organizer of Victory, str. 536 až 557 a historik Blumenson - Mark Clark, str. 239.

Jenomže generál Clark se uměl přetvařovat a jeho anglofobie s výjimkou situace, kdy "seřval" přede všemi britského generála Kirkmana, nikdy nevyšla najevo, dokud se do rukou historiků nedostaly Clarkovy deníky.
V dubnové ofenzívě chtěl Clark jednotkám Britů a Britského společenství přidělit jen podružné a pomocné role. Jako místní cíl určil město Bologna, kterou měly dobýt americké divize z 5. A obnoveným útokem po přímé trase - silnici č. 65. Jenomže velmi rychle zjistil, že stejně jako on to vyžadoval od Alexandera, si oba jeho velitelé armád nenechají do plánu ofenzívy mluvit. Generál Truscott, velitel americké 5. A, trval na tom, že boje povede podle svého a generál McCreery, velitel britské 8. A, na tom trval také.

Původní plán generála Clarka pro obě armády.




Historickým počinem v Itálii bylo, že finální plán, konečný plán dubnové ofenzívy, nebyl žádným kompromisem, nýbrž byl sestaven z návrhů dvou vysoce postavených profesionálních velitelů armád.
Jak dále říkají historické prameny na konci článků, cituji:

"Pro války vedené demokratickými státy - a koalicemi - je zřejmě typické, že každou lekci je třeba učit se nanovo. Finální ofenzíva - jež neobdržela žádné jednotné kódové označení (prvně to nebyla žádná 'Operace DIADEM, ani OLIVE') - byla, po pěti nezdařených pokusech, konečně naplánována s cílem rozdrtit německé armády v poli, což je prvořadá zásada vedení války. Vzhledem k topografii zimní linie, neproběhla jako jeden koncentrovaný výpad. Plán počítal s dvojitým obklíčením - ve stylu německého 'Keil und Kessel', jak by řekli němečtí taktikové, nebo-li 'Klín a past'.
Generál Truscott chtěl vrhnout svůj americký 4. as do nížinaté oblasti Emilie, západně od silnice č. 64 a poté ukročit s Keysovým americkým 2. as stranou, na trasu vedoucí mimo Bolognu. Jedno křídlo jeho americké 5. A mělo zamířit k Veroně a druhé odbočit na sever a poté za Bolognu jižně od řeky Pád, na východ. Truscott na tomto plánu lpěl doslova jako klíště, maje na paměti Clarkovu zálibu ve věhlasných cílech, jako byl Řím."
Podkladem je zde: Truscott, Command Mission, str. 478- 479, který řekl: "Nezapoměl jsem na změnu směru, k níž došlo při průlomu z Anzia". Parodie neposlušnosti Clarka. Citace je podle historika Fishera, str. 449.

Generál McCreery, jak říkají historici, navrhoval podobnou strategii, cituji:

"Chtěl podniknout co nejtvrdší úder směrem na sever a překročit ze všeho nejdříve řeku Pád.
S ohledem na tento plán zorganizoval pod britským 10. as zvláštní skupinu, pověřenou přechodem řeky. Až by 10. as překonal úspěšně řeku, vyslal by McCreery část pravého křídla na severozápad, aby se za Bolognou setkalo s pravým křídlem americké 5. A. V tomto svém záměru se rozcházel s Clarkem, který stále chtěl město Bolognu rychle dobýt. Protože nechoval v McCreeryho a jeho britskou 8. A vůbec žádnou důvěru, pokládal rozsáhlý průlom na Jaderském pobřeží za nepravděpodobný. Vydal proto rozkaz, že britská 8. A podnikne útok ve východním směru, po silnici č. 9 vstříc Bologni.
Generál Clark si patrně ve skrytu duše myslel, že McCreery se zmůže maximálně na to, aby přilákal zálohy německé Skupiny armád C v Itálii ze sektoru americké 5. A generála Truscotta. Proto měl McCreery a jeho britská 8. A zahájit útočné operace o 2 dny dříve, než zaútočí americká 5. A, tedy 9. dubna 1945. Takto pojatá operace by měla jednu dodatečnou výhodu: veškeré spojenecké letectvo by mohlo až do 12. dubna 1945 podporovat výlučně britskou 8. A. (Nakonec došlo k tomu, že generál Truscott, velitel americké 5. A, musel se zahájením dubnové ofenzívy, z důvodů špatných letových podmínek ve dnech 12. a 13. dubna, čekat až do 14. dubna 1945, ke kterému datu už britská 8. A prolomila v Itálii svou zimní linii)."

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 122.

Operační plán dubnové ofenzívy, kterou měla provádět britská 8. A, sestavil štáb generála McCreeryho tak, že počítal s výpadem na sever. Plán byl svým pojetím, dle vojenských odborníků, mistrovský a nápaditý.




Před dubnovou ofenzívou se levé křídlo britské 8. A nacházelo v horách. Střed armády byl blokován pěti řekami tekoucími na východ, za nimiž tekla větší řeka Reno, která velkým obloukem obchází město Bolognu a poté se řeka stáčí na jihovýchod, kde se vlévá do Jaderského moře. Řeka Reno je po cestě napájena ostatními řekami. Pravé křídlo britské 8. A bylo před ofenzívou rozloženo před 30 km širokým jezerem Comacchio ( viz mapa). Jezero Comacchio je poloslaná laguna, kterou od Jaderského moře dělí jen úzký proužek země. Nízko položené území na západním okraji jezera Comacchio zaplavili vodou němečtí ženisté, když výbušninami prorazili protipovodňové náspy, zdemolovali stanice na odčerpávání vody a podél každé říční linie vybudovali obranné pozice pro své jednotky. Přesto průzkum britské 8. A, generála McCreeryho, nalezl v německé obraně jedno slabé místo. Slabé místo německé obrany bylo mezi řekou Reno a jižním břehem jezera Comacchio, kde vedl na severozápad k Argentě, ležící na silnici č. 16, koridor, který neprotínala žádná větší vodní překážka. Generálu McCreerymu a jeho 8. A v době příprav dubnové ofenzívy nahrála ta skutečnost, že do Itálie dorazilo velké množství obojživelných pásových obrněných vozidel - LVT - "Landing Vehicle Tracked" - "Pásová vyloďovací vozidla". Generál McCreery jich obdržel takové množství, že z nich mohli jeho velitelé sestavit celou vyloďovací brigádu. V plánu se pak mohlo jezero Comacchio změnit z překážky v "útočnou cestu do německého týlu", kde by Britové získali kontrolu nad tzv. Argentskou prolukou.
U britské 8. A generála McCreeryho, měl hlavní úder podniknout britský 5. as generálporučíka Charlese Keightley. Z něho pak britská 56. pěší divize (tuhle divizi známe již od 9. září 1943 z vylodění u Salerna, kde bojovala v rámci britského 10. as, viz. Č 14:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4808
) měla překročit jezero Comacchio, novozélandská 2. pěší divize a 8. indická pěší divize se měly probít přes řeku Senio a Santerno. Následovat je pak měla zesílená britská 78. pěší divize, zesílená tak, že byla obdobou německé divize pancéřových granátníků (SHD a zesílené dělostřelectvo). Až by bylo zřízeno předmostí na řece Santerno, měla zesílená britská 78. pěší divize překročit řeku, odbočit pak doprava a zamířit k mostu na řece Reno k Bastii. Zde se měla spojit v útoku s jednotkami britské 56. pěší divize a vyčistit Argentský koridor (proluku). Velitelství britského 13. as generálporučíka Johna Hardinga se mělo připravit k převzetí velení nad levým křídlem britského 5. as až dojde k jeho rozdělení. Hlavní útok k Bologni po silnici č. 9 měly podniknout 2. Polský sbor a britský 13. as.
(Celkový popis závěrečné bitvy a průlomu u Bologni čerpá z knihy - The Battle for Italy /Harper and Row, New York 1967/ - historik W. G. F. Jackson).

Celkový plán ofenzívy v dubnu 1945 počítal, jako vždy, s klamnými opatřeními, které se osvědčily již od Anzia. Totiž 15. Skupina armád v Itálii již běžně vyvolala dojem, že se jednotky Spojenců vylodí někde za německými liniemi v Itálii. I zde před dubnovou ofenzívou se velitel německých vojsk v Itálii generál von Vietinghoff začal obávat, že se mu Spojenci někde vylodí a tak přesunul německou 29. td, aby zabezpečila Jaderské pobřeží severně od Benátek, a když potom americký 4. as podnikl na Ligurském pobřeží útok na odvrácení pozornosti ve směru Massy a La Spezii, přemístil do téhle oblasti svou 90. divizi pancéřových granátníků.
Kdy a kde Spojenci zaútočí Němci prostě nevěděli. Německá zpravodajská služba věděla jen jednu věc, že jakmile se zlepší počasí, zaútočí v plné síle veškeré letectvo Spojenců.
Německý velitel 10. A, generál Traugott Herr, tak stále řešil dilema, jestli má být slepě poslušný Hitlerovi a bojovat do trpkého konce, nebo se řídit svým profesionálním úsudkem a bránit se na ústupu. Při všech svých úvahách se nakonec dopustil osudové chyby, která velmi napomohla při vítězství britské 8. A generála McCreeryho.
Totiž navzdory výslovným instrukcím z OKW se generál Herr velitel německé 10. A rozhodl zřídit hlavní obrannou linii podél řeky Santerno. Což mělo být mimo operační zónu obávaného britského dělostřelectva 8. A, a na řece Senio ponechal jen předsunutou linii obsazenou hlídkami. Rozhodnutí generála Herra bylo tehdy jakoby správné, ale ve své podstatě nešťastné. Britský generál McCreery nechal skutečně shromáždit 1 020 děl, která měla k dispozici s více jak 2 milióny nábojů, které měli dělostřelci využít před zahájením útoku. Zároveň dostala britská 8. A rozsáhlou leteckou podporu (rozsáhlou leteckou podporu obdrželi Britové z důvodů, že Rusové na počátku roku 1945 obsadili mnohé cíle, na které předtím útočily strategické bombardéry Američanů a Britů ze základen v Itálii. Nyní tohle letectvo nemělo cíle a tak se mohlo zapojit do pozemní bitvy po boku amerického 22. taktického leteckého velitelství. Název 22. taktické letecké velitelství obdrželo poté, co se 12. taktické letecké velitelství připojilo k 6. Skupině armád ve Francii. Podporu obdržely útočící jednotky Spojenců také od britského "Pouštního letectva").
Rozhodnutí generála Clarka zaútočit s oběma armádami postupně - zprava britská 8. A, doleva americká 5. A obnášelo velkou výhodu v tom, že se mohutná palebná podpora mohla využít nejprve u McCreeryho 8. A a poté na frontě Truscotta u jeho americké 5. A.
A jak předvídal velitel německé 10. A, zasáhla Wehrmacht v Itálii dne 9. dubna 1945 mohutná dělostřelecká palba na jejich obranných pozicích za řekou Senio. Ihned také probíhaly ve vlnách útoky amerických těžkých bombardérů, které při kobercovém bombardování tříštivými vlnami naprosto zredukovaly, když místy zcela zničily, i hlavní německou obrannou linii podél Santerna. Již 12. dubna 1945 zřídili vojáci 2. novozélandské pěší divize a Indové z 8. pěší divize na řece předmostí a 13. dubna 1945 zahájil generálmajor R. K. Arbuthnott, velitel zesílené britské 78. pěší divize, křídelní výpad podél severního břehu řeky, vstříc Bastii.
Jak říkají historické prameny na konci článků, cituji:

"Často se cituje tvrzení, že žádný operační plán nepřežije první kontakt s nepřítelem (nebo první výstřel v bitvě). To je určitě pravda, pokud jsou obě strany vyrovnané, či přinejmenším stejnou měrou odhodlané. Skutečnost, že plány Truscotta i McCreeryho byly brilantně uskutečněné, ještě neznamená, že by jarní ofenzíva byla 'procházkou růžovým sadem'; že by spojenecké armády pod mohutnou záštitou ze strany dělostřelectva a letectva převálcovaly vyčerpané německé divize. Všechny záznamy hovoří o prudkých bojích tváří v tvář zarputilým, zoufale vzdorujícím obráncům, jež trvaly 16 dní. Poté pokračovaly v boji už jen malé izolované skupiny. Část vojáků z řad německého 14. ts, kteří v nelítostných střetech čelili bojové skupině z americké 10. horské divize, nakonec 3. května 1945 složila zbraně v Rivě na severním břehu Gardského jezera, den po oficiálním zastavení palby. Poláci teprve 21. dubna prolomili linii německé 1. parašutistické divize a vstoupili do Bologne. 'Une tres jolie petite battallie', řekl francouzsky generál Anders Haroldu Macmillanovi se zasmušilou žoviálností. 'Nous avons tué plus que deux mille Boches...' - 'Velmi hezká bitvička',... 'Zabili jsme přes 2 000 Němčourů...' - poznámka překladatele."
Podkladem je zde: Macmillan, War Diary, str. 741.

Za ofenzívu v dubnu a květnu 1945 byli vyznamenáni za chrabrost 4 spojenečtí vojáci, z toho 2 posmrtně, když všechna vysoká vyznamenání jim byla udělena za samostatné útoky proti seskupení německých kulometných hnízd.
Řekněme si o nich tak, jak je zaznamenala historická literatura uvedená na konci článků, cituji:

"Dne 5. dubna 1945 převzal velení nad střeleckou četou, jejíž velící poddůstojník byl zraněn, japonský svobodník Sadao S. Munemori z 442. (Nisei) pěšího pluku a dobyl vytýčený cíl, když ručními granáty vlastnoručně umlčel 2 německé kulomety. Takřka vzápětí dopadl mezi jeho spolubojovníky nepřátelský granát s odjištěným zapalovačem. Svobodník Munemori se na něj vrhl tělem, čímž zachránil jejich životy, ale položil svůj vlastní.
Dne 14. dubna padl k zemi smrtelně raněn svobodník z 85. horského pěšího pluku (americká 10. horská pěší divize) J. D. Magrath, který utržil zásah zbloudilou kulkou poté, co zaútočil a umlčel 4 kulometné pozice - za pomoci ukořistěných zbraní, když mu došla munice u jeho vlastní pušky.
Magrath a Munemori byli vyznamenáni - 'Kongresovou medailí cti' - In memoriam."

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 123.

Vyznamenání " Viktorin kříž" (VC) dostali ještě 2 vojíni z indické 4. pěší divize za útok přes řeku Senio dne 9. dubna 1945, hned první den ofenzívy. Totiž hned první den jarní ofenzívy museli Indové zlézt 7,5 m vysoký násep na německé straně řeky Senio, za nímž měli Němci v obraně zamaskované kulomety, vždy několik vedle sebe, a vzájemně se kryjící. Němečtí vojáci, jako obsluhy kulometů, i jejich krytí, samozřejmě za takovou překážkou, maskováni, přežili nejen letecké bombardování, ale i těžkou dělostřeleckou palbu na počátku útoku(dělostřeleckou přípravu).
Vojín Haidar Ali ze 13. pluku pohraničních střelců, ač raněn do ruky i nohy zneškodnil 2 německé kulomety i s obsluhami při samostatném útoku, když jeho rotu donutila německá palba kulometů z jejich maskovaných pozic zalehnout.
Vojín Namdeo Jadhao z 5. pluku maráthské lehké pěchoty, kde sloužil jako "kurýr" (spojka) u jedné z útočících rot, jejíž velitelství postupovalo v těsném závěsu za vedoucí útočnou četou. Útočná četa se po přelezení 7,5 vysokého náspu ocitla v palbě ze tří maskovaných německých kulometných hnízd a vojín Namdeo zůstal jako jediný naživu a nezraněn. Nejprve odnesl postupně 2 ještě žijící raněné kamarády a pak podnikl sólový útok. Do útoku proti kulometným hnízdům byl vyzbrojen pouze automatickou pistolí a ručními granáty, pro které se vždy po zlikvidování jednoho kulometu vrátil. Když německé kulomety umlčel, vrátil se ještě potřetí a vyzval do útoku všechny zbylé muže z roty, kteří stáli na protipovodňovém náspu a povzbuzovali ho maráthským bojovým pokřikem při likvidaci kulometných hnízd.
V dubnové ofenzívě tak byli za hrdinství vyznamenáni Japonec, bílý Američan, Muslim a Ind, což bylo symbolické a svědčilo to o multinárodnostním charakteru spojeneckých jednotek v Itálii.
Britská 8. A velmi rychle docílila průlomu německé obrany, když předtím se jí to čtyřikrát nepodařilo. Samotné překročení jezera Comacchio pomocí brigády LVT, proběhlo velmi dobře. Němci zprvu vůbec nevěděli, že mají v týlu nějakou silnou spojeneckou jednotku. Vyloďovací brigáda LVT, spolu s Arbuthnottovou zesílenou 78. pěší divizí, pokračovala v útoku ve dne i během noci, když generál nechal postupující brigády překračovat navzájem své pozice tak, až 17. dubna 1945 dorazily do Argenty. Britské 78. pěší a 56. pěší divize narazily na německý odpor až zde, neboť generál Vietinghoff, velitel německé "Skupiny armád C v Itálii" teprve v tuto dobu pochopil, že se stal obětí klamného triku Spojenců ( že se vylodí jinde) a rychle nasadil svou zálohu - německou 29. td. Jenomže bylo už pozdě!
Totiž 16. dubna 1945 nasadil velitel britské 8. A, generál McCreery, do útoku britskou 6. obrněnou divizi - z 5. as generála Keightleye -, který nařídil obrněné divizi generálmajora Horátia "Natu" Murray, aby projel tzv. "Argentskou prolukou" a útočil ve dne i v noci k řece Pád a nikde nezastavoval. Murrayova britská 6. obrněná divize byla odpočatá po těžkých střetech v Apeninách a opět se s radostí zapojila do boje, jako mobilní jednotka (posílena byla tak, že měla 4 tankové pluky, gardovou motorizovanou brigádu a jednu střeleckou brigádu).
Dne 23. dubna již stály hlídky pluku Derbyshire Yeomanry na jižním břehu řeky Pád a skotští gardisté se spolu s ženisty připravovali na překročení řeky (podkladem je zde: Deník plukovníka Mennella z doby jeho působení ve funkci GSO2, což byl operační důstojník u 6. obrněné divize. Svůj deník zapůjčil historikům k prostudování).
V oné době byl napaden generál Vietinghoff za žádost, aby se směl odpoutat s celou německou frontou a ustoupit do obranné linie za řekou Pád. Důstojníci OKW jej obvinili z "poraženeckého postoje" a připomněli mu Hitlerův rozkaz: "Bránit každou píď italské půdy!", když mu připomněli - vážné následky! Pro "Skupinu armád C v Itálii" znamenal tento rozkaz jasný rozsudek smrti. Vietinghoffovi nepomohl ani polní maršál Kesselring, který z velitelství skupiny Západ jen potvrzoval "Hitlerovy šílené dekrety".
Bylo 14. dubna 1945, když s dvoudenním zpožděním zahajovala americká 5. A svou ofenzívu. Její velitel generál Truscott se svým štábem měl jen minimální prostor k manévrování (Apeniny), ale poradil si tak, že sbory útočily postupně. Nejprve zaútočil americký 4. as a poté Keysův americký 2. as, což znamenalo úplný průlom německé obrany. Průlom velmi podpořilo veškeré spojenecké letectvo, které útočilo nejprve u 4. as a poté u 2. as. Jak říkají historici, štáb americké 5. A konečně zúročil své zkušenosti a předvedl svou schopnost organizovat uprostřed bitvy rozsáhlé a složité přesuny vojsk, když nechal Keysův sbor provést boční manévr, úhyb do strany na silnici č. 64, po níž pak za tvrdých bojů americký 2. as postupoval na západ a severozápad, podél Bologne, do nížinaté oblasti Emilie. Britská 6. obrněná divize v té době dorazila k řece Pádu a čelní pluk divize na jejím levém křídle se chystal vyčistit vesnici Finale Emilia. Tady se 16./5. pluk královniných královských hulánů setkal s tanky z 11. jihoafrické brigády, která směřovala k témuž cíli od západu, zatímco na velitelství americké 91. pěší divize dorazil šťastnou shodou okolností styčný důstojník z 17./21. hulánského pluku a v pravý čas brigádu odradil od útoku. Cituji dále historické záznamy:

"Útoku, který měl mít mohutnou dělostřeleckou podporu - a směřoval by do týlu 16./5. pluku královniných královských hulánů (svědčilo to o tom, jak bylo těžké udržet situaci pod kontrolou, když se při dvojitém obklíčení čelně setkaly dvě spojenecké armády. Jeden z tankových velitelů 16./5. pluku královniných královských hulánů dokonce nechal vypálit po jihoafrickém tanku, ale naštěstí tank minuly)."
Podkladem popisovaných událostí je opět deník plukovníka Mennella z 6. obrněné divize a také zápis v plukovní historii 17./21. hulánského pluku.
Pokračujme dál historickým popisem, cituji:

"Když se pravé křídlo amerického 2. as spojilo s levým křídlem britského 5. as, uvízlo hlavní jádro německého 76. ts v pasti jižně od řeky Pádu. Když 25. dubna zajal 27. hulánský pluk ze 78. pěší divize německého generála hraběte Gerharda von Schweringa, při výslechu se jej ptali na postavení jeho 76. ts. Generál Schwering jen lakonicky odpověděl, že: 'by se mohl nacházet někde jižně od Pádu'. Všechna zdejší pole byla plná odstavených vozidel a těžkých zbraní, z nichž některé Němci ve vzdoru zapálili a mezi nimi se potulovaly stovky tažných koní, které odvázali, aby se mohli pást. Němečtí vojáci měli instrukce probít se na vlastní pěst k řece Pádu, ale mnohé z připravených mostů a převozů, s jejichž využitím se měli dostat na druhý břeh, bylo zničeno při leteckých útocích Spojenců. Postávalo zde přes 100 000 mužů, kteří čekali, až je Spojenci shromáždí, v naději, že jim poskytnou jídlo a ochranu před protifašistickými a protiněmecky naladěnými partyzány. (Tyto politicky znesvářené skupiny italských partyzánů, štědře vyzbrojené Spojenci a povolané do boje, aby podpořily závěrečnou jarní ofenzívu, nebyly schopny ničeho víc než vraždění a hlučných přestřelek mezi sebou navzájem - podkladem zde je: Zábavný a sarkastický popis partyzánů v akci - Macmillan, War Diary, str. 723-742)."

Z dalších historických pramenů si pak řekněme, cituji:

"Zmatek v bitevní zóně se rozšířil od jednotek německé 'Skupiny armád C v Itálii' na její velitelství a ještě výš. Ačkoli Kesselring byl v jádru realista, na okamžik se postavil na stranu zatvrzelců, kteří chtěli bojovat až do trpkého konce. I velitelé, jako von Vietinghoff, kteří viděli, že není jiná možnost než se vzdát, se stále cítili vázáni přísahou věrnosti, kterou ve své pošetilosti složili. Pouze SS-Obergruppenführer Wolff, jemuž připadl úkol potrestat zrádce, se dokázal povznést nad všeobecné hašteření a rozpaky a přimět Alexandera, aby přijal vyslance pověřené jednat o kapitulaci.
Nakonec byla 29. dubna 1945 v Casertě za přítomnosti Alexanderova náčelníka štábu, generálporučíka sira Williama Morgana, podepsána dohoda o 'Bezpodmínečné kapitulaci' všech německých vojsk a sil OSY v Itálii. Zastavení palby vstoupilo v platnost 2. května 1945.
(Dne 4. května 1945 byl na velitelství 15. Skupiny armád v Itálii eskortován německý generál von Senger za účelem detailních organizačních opatření - pořízení jmenovitých seznamů německých jednotek, shromáždění odevzdaných zbraní, přídělů potravin a zdravotnického materiálu, zajištění ubytovacích kapacit, bezpečnosti atd. - aby v tom smyslu instruoval velitelství německé Skupiny armád C. Tehdy šlo čistě o štábní záležitosti. Charakteristické pro onu dobu bylo, že na veřejnosti se událost prezentovala tak, že vznikl dojem, že generál Clark osobně přijal kapitulaci německých ozbrojených sil a armád v Itálii. Svědčí o tom například i popisy, které nalezneme u historiků Jackson - W. G. F. The Battle for Italy /Harper and Row, New York 1967/, str. 293 a oficiálního amerického historika Ernest F. Fisher, Cassino to the Alps /Centre of Military History, Washington 1977/)."
O dalších událostech pak historická literatura říká, cituji:

"Spojenecké vítězství (myšleno v Itálii) nevyvolalo žádné nadšení, žádné triumfální pocity, nepořádaly se žádné vojenské přehlídky. Jakmile se muži z bojových jednotek prospali, měli už zase plné ruce práce se shromažďováním a odzbrojováním 145 000 válečných zajatců, což provázela celá řada nezbytných administrativních opatření, s demobilizací partyzánů a obnovováním veřejných institucí ve městech, jež byla zničena bombardováním. Starší z mužů si vybavovali hluk sirén, ohlašujících první nálety, německý triumf a svoji porážku ve Francii a na plážích u Dunkerque. Mladší muži, většinou ostřílení hoši ve věku 24 nebo 25 let, nepoznali jako dospělí lidé nic než válku. Zprvu pro ně bylo těžké pochopit, že už je po všem.

Příště již jen : XII. díl Itálie 1943 až 1945. Bilancování.
Dále půjdeme na OVERLORD, od jeho počátku, a pak ze Západu do Německa, až do května 1945.


Podkladem je zde:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případné doplnění a diskuzi směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=40