XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 19.
Napsal: 2/7/2012, 06:27
XIII. díl. Operace OVERLORD. Č 19.
Plán "Operace NEPTUNE" vyloďovací část "Operace OVERLORD" i s jednotlivými vyloďovacími svazy. Pojmenovány byly svazy dle jména pláže. Zleva to byl svaz U - Utah, O - Omaha, G - Gold, J - Juno a S - Sword.
Německá Kriegsmarine 1944. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kriegsmarine
Německé válečné námořnictvo - Kriegsmarine, jak se nazývalo mezi roky 1935 až 1945 - nemělo nijak valné vyhlídky, že zastaví spojenecká námořnictva Royal Navy a části amerického válečného námořnictva, až se začnou vyloďovat. Němci většinu svých zbývajících válečných hladinových plavidel stáhli do přístavů v Norsku ( jako Tirpitz, Scharnhorst), nebo do Německa ( Gneisenau). V místech hrozícího vylodění, v západní části Evropy tak zůstaly z Kriegsmarine jen 3 křižníky, 5 torpédoborců, 34 motorových a dělových člunů, 163 minolovek a 34 ponorek. Protože postupně, do června roku 1944, si nad Západní Evropou vybojovalo nadvládu spojenecké letectvo, byla i ochrana lodí německého válečného námořnictva letadly Luftwaffe slabá. Lodě musely většinou zůstávat za denního světla v přístavech, kryti protiletadlovou palbou PVO. Přesto admirál Dönitz nařídil, aby byly všechny lodě Kriegsmarine připraveny, že v případě invaze budou plnit jediný úkol, cituji:
"Zaútočit a klesnout ke dnu!"
Koncem měsíce dubna navrhnul Dönitz, aby byly ponorky použity po vzoru japonských kamikaze:
"Ponorka, která způsobí ztráty nepřítele během invaze, splnila svůj hlavní úkol a odůvodnila svou dosavadní existenci, i když zůstane na bojišti...!"
Nakonec však většina těchto německých ponorek, uvažovaných pro popsané účely, nedostala příležitost, protože když se zdálo, že nebezpečí invaze pominulo, odvelel je Dönitz v květnu zpět do středu Atlantiku. (Použití německých miniponorek viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1578
). Tehdy jedinou zbraní, která německému válečnému námořnictvu zbývala, bylo použití min (jak budu v popisu pokračovat, uvidíme, že na německých minách bylo potopeno nejvíce spojeneckých lodí všeho druhu). Německá "Námořní skupina Západ" chtěla s pomocí Luftwaffe nejprve zaminovat celé moře kolem britského ostrova Wight. Luftwaffe však s tímto plánem nechtělo mít nic společného a nechalo v kritické chvíli námořnictvo na holičkách s tehdy jedinou zbývající možností - kladení tzv. "bleskových baráží" podél pobřeží. Aby bylo možno miny takto položit, muselo německé námořnictvo včas zjistit před invazí přibližování nepřátelského lodního svazu přes La Manche. Náčelník "Námořní skupiny Západ" admirál Krancke, doufal, že tuto důležitou informaci - "Vypluly" - mu zajistí několik hlídkových lodí, které křižovaly každou noc podél anglického pobřeží, pokud to jen trochu počasí dovolovalo.
Morálka jednotek Wehrmachtu na Západě 1944.
Abychom si ještě více přiblížili dobu z počátku roku 1944 až po vylodění, řekněme si něco o morálce německých obránců.
Je jasné, že zhoršující se situace na frontách, kde Wehrmacht bojoval, nečinnost na Západě Evropy měla vliv i na prosté vojáky ve Francii. Nešlo přes veškerou německou propagandu neustále utajovat, že se obrana Německa na Východě hroutí. Vojáci viděli účinnost spojeneckého bombardování nad Německem a nad západními oblastmi Evropy. Voják Wehrmachtu byl neustále konfrontován s materiální převahou Spojenců. Co viděl, přes veškerou cenzuru, psal domů, kde byla víra v tzv. "konečné vítězství" a duch předchozích let mizel. Velitelé i vojáci na Západě také stále častěji zaznamenávali atmosféru chladu, kterou jim prokazovali obyvatelé na okupovaných územích. Vojáci Wehrmachtu stále více viděli proměnu z pasivního přístupu v pohrdání až po otevřenou neposlušnost u lidí v okupovaných zemích. Nikdy nebylo přesně zjištěno jak na vojáky Wehrmachtu působilo stále větší zapojování německých jednotek proti domnělému, nebo skutečnému Hnutí odporu. Hluboké studie po válce tvrdí, že německá opatření proti "jednotkám Commandos" měla odstrašující vliv spíš na vlastní vojáky. Stávalo se totiž, že příkazy shora, od nadřízených, říkaly, že se k Commandos nesmí projevit žádné slitování, i kdyby se vzdaly bez boje. V hlášeních se měl boj proti nim potvrdit písemně, poslat nahoru a ihned kopie zničit. Velitelé i vojáci si kladli otázku, jak se slučuje "etická a morální nadřazenost" s "ušlechtilostí" německých cílů, jak je charakterizují jejich vůdcové. Všechny studie ukazovaly, že na Západě (kde některé vojenské jednotky vznikaly byly tvořeny) nepřipravovaly "takové fanatické bojovníky", jaké bylo třeba na frontě Východní. Také dlouhodobý pobyt mnohých vojáků mimo skutečnou frontu vedl na Západě Evropy k typickým "projevům ulejváctví". Na Západě se u mnohých jednotek vedle narůstající bezstarostnosti projevovalo u vojáků lajdáctví, ztrácely se zbraně a jiná výstroj. Němečtí vojáci se zaplétali stále více s místními ženami na okupovaných územích a zejména ve Francii podléhali nadšení místní krajinou a lidmi. To že byly udělovány přísné tresty vojenskými soudy a vyššími důstojníky, mělo na zlepšování situace pramalý vliv. Na Západě nebyl německý voják tolik přesvědčen, že bude činit dobře, když bude bojovat v nadcházejícím konfliktu se Spojenci. Ocituji pasáž, která vystihuje nejpřesněji oč jde, použitým pramenem je: Detlef Vogel - Německá obrana, cituji:
"Na rozdíl od Východní fronty, kde mnoho vojáků věřilo, že se účastní křížové výpravy proti světovému bolševismu a 'méněcenným' Slovanům, Britové a Američané byli vnímáni méně negativně. Vrchní velení německé branné moci tyto pocity mnoha vojáků na Západní frontě shrnulo do konstatování, že si udržovali politováníhodný, leč odpovídající 'předpoklad, že se střetnou s mnohem humánnějším protivníkem'. Jako dobrý příklad tohoto přístupu může posloužit případ z konce roku 1943, kdy nad Francií vyskočil ze sestřeleného letadla spojenecký 'teroristický letec' a byl záhy zajat jednotkou německých vojáků. Velící poddůstojník mu před zraky francouzských obyvatel nabídnul cigaretu. Když se o tom dověděl polní maršál von Rundstedt, takřka se vzteky zalykal a brzy nato vydal rozkaz, že takové případy 'zcela nemístné sentimentality' musejí být napříště potrestány. Nikdo menší než sám Goebbels, říšský ministr propagandy, bojoval proti takovému přístupu a napadal bombardování německých měst jako akt nekulturnosti a barbarství."
U německých vyšších důstojníků však převládal názor, který neustále zdůrazňovali, že pokud dojde k boji, k invazi do Západní Evropy, bude to boj "Na život a na smrt". Generál Jodl se k tomu vyjádřil dokonce předpovědí, cituji:
"Potom se uvidí, kdo bojuje tvrději a umírá lehčeji. Zda německý voják, jenž vidí ničení své vlasti, nebo voják americký, či anglický, který už ani neví za co vlastně v Evropě bojuje."
Jodl se dokonce na konci roku 1943 před vyššími armádními důstojníky a oficiálními činiteli NSDAP vyjádřil v naději, že pohne s těmi lhostejnějšími tak, že se odvolával na historii, cituji:
"My zvítězíme, protože musíme zvítězit, neboť jinak by světová historie neměla žádného smyslu."
A v roce 1944, jak víme, tak se Němci upínali ke své poslední naději, k "Zázračným zbraním V1 a V2". Jsou známy výroky ze všech front, kde mnozí věřili v tyto zbraně, které měly tzv. "za 5 minut 12" obrátit vývoj 2. světové války v německý prospěch. Takto popsané skutečnosti věřily většinou německé jednotky s určitou tradicí, nebo pověstí, kde museli Spojenci určitě počítat s tvrdým odporem. V Západní Evropě se jednalo o motorizované a tankové divize, jakož i o některé pěší a výsadkové divize. Ostatní německé jednotky dislokované na Západě byly většinou poslepované z příslušníků nejrůznějších vojenských odborností, z rozmanitých věkových skupin a často různého stupně fyzické připravenosti. K této druhé, méně připravené kategorii německých divizí patřily - "statické, bezpečnostní a záložní divize" , od kterých se dalo očekávat mnohem méně hrdinství, mnohem menší chuti se obětovat.
Plán "Operace NEPTUNE" vyloďovací část "Operace OVERLORD" i s jednotlivými vyloďovacími svazy. Pojmenovány byly svazy dle jména pláže. Zleva to byl svaz U - Utah, O - Omaha, G - Gold, J - Juno a S - Sword.
Německá Kriegsmarine 1944. http://cs.wikipedia.org/wiki/Kriegsmarine
Německé válečné námořnictvo - Kriegsmarine, jak se nazývalo mezi roky 1935 až 1945 - nemělo nijak valné vyhlídky, že zastaví spojenecká námořnictva Royal Navy a části amerického válečného námořnictva, až se začnou vyloďovat. Němci většinu svých zbývajících válečných hladinových plavidel stáhli do přístavů v Norsku ( jako Tirpitz, Scharnhorst), nebo do Německa ( Gneisenau). V místech hrozícího vylodění, v západní části Evropy tak zůstaly z Kriegsmarine jen 3 křižníky, 5 torpédoborců, 34 motorových a dělových člunů, 163 minolovek a 34 ponorek. Protože postupně, do června roku 1944, si nad Západní Evropou vybojovalo nadvládu spojenecké letectvo, byla i ochrana lodí německého válečného námořnictva letadly Luftwaffe slabá. Lodě musely většinou zůstávat za denního světla v přístavech, kryti protiletadlovou palbou PVO. Přesto admirál Dönitz nařídil, aby byly všechny lodě Kriegsmarine připraveny, že v případě invaze budou plnit jediný úkol, cituji:
"Zaútočit a klesnout ke dnu!"
Koncem měsíce dubna navrhnul Dönitz, aby byly ponorky použity po vzoru japonských kamikaze:
"Ponorka, která způsobí ztráty nepřítele během invaze, splnila svůj hlavní úkol a odůvodnila svou dosavadní existenci, i když zůstane na bojišti...!"
Nakonec však většina těchto německých ponorek, uvažovaných pro popsané účely, nedostala příležitost, protože když se zdálo, že nebezpečí invaze pominulo, odvelel je Dönitz v květnu zpět do středu Atlantiku. (Použití německých miniponorek viz. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1578
). Tehdy jedinou zbraní, která německému válečnému námořnictvu zbývala, bylo použití min (jak budu v popisu pokračovat, uvidíme, že na německých minách bylo potopeno nejvíce spojeneckých lodí všeho druhu). Německá "Námořní skupina Západ" chtěla s pomocí Luftwaffe nejprve zaminovat celé moře kolem britského ostrova Wight. Luftwaffe však s tímto plánem nechtělo mít nic společného a nechalo v kritické chvíli námořnictvo na holičkách s tehdy jedinou zbývající možností - kladení tzv. "bleskových baráží" podél pobřeží. Aby bylo možno miny takto položit, muselo německé námořnictvo včas zjistit před invazí přibližování nepřátelského lodního svazu přes La Manche. Náčelník "Námořní skupiny Západ" admirál Krancke, doufal, že tuto důležitou informaci - "Vypluly" - mu zajistí několik hlídkových lodí, které křižovaly každou noc podél anglického pobřeží, pokud to jen trochu počasí dovolovalo.
Morálka jednotek Wehrmachtu na Západě 1944.
Abychom si ještě více přiblížili dobu z počátku roku 1944 až po vylodění, řekněme si něco o morálce německých obránců.
Je jasné, že zhoršující se situace na frontách, kde Wehrmacht bojoval, nečinnost na Západě Evropy měla vliv i na prosté vojáky ve Francii. Nešlo přes veškerou německou propagandu neustále utajovat, že se obrana Německa na Východě hroutí. Vojáci viděli účinnost spojeneckého bombardování nad Německem a nad západními oblastmi Evropy. Voják Wehrmachtu byl neustále konfrontován s materiální převahou Spojenců. Co viděl, přes veškerou cenzuru, psal domů, kde byla víra v tzv. "konečné vítězství" a duch předchozích let mizel. Velitelé i vojáci na Západě také stále častěji zaznamenávali atmosféru chladu, kterou jim prokazovali obyvatelé na okupovaných územích. Vojáci Wehrmachtu stále více viděli proměnu z pasivního přístupu v pohrdání až po otevřenou neposlušnost u lidí v okupovaných zemích. Nikdy nebylo přesně zjištěno jak na vojáky Wehrmachtu působilo stále větší zapojování německých jednotek proti domnělému, nebo skutečnému Hnutí odporu. Hluboké studie po válce tvrdí, že německá opatření proti "jednotkám Commandos" měla odstrašující vliv spíš na vlastní vojáky. Stávalo se totiž, že příkazy shora, od nadřízených, říkaly, že se k Commandos nesmí projevit žádné slitování, i kdyby se vzdaly bez boje. V hlášeních se měl boj proti nim potvrdit písemně, poslat nahoru a ihned kopie zničit. Velitelé i vojáci si kladli otázku, jak se slučuje "etická a morální nadřazenost" s "ušlechtilostí" německých cílů, jak je charakterizují jejich vůdcové. Všechny studie ukazovaly, že na Západě (kde některé vojenské jednotky vznikaly byly tvořeny) nepřipravovaly "takové fanatické bojovníky", jaké bylo třeba na frontě Východní. Také dlouhodobý pobyt mnohých vojáků mimo skutečnou frontu vedl na Západě Evropy k typickým "projevům ulejváctví". Na Západě se u mnohých jednotek vedle narůstající bezstarostnosti projevovalo u vojáků lajdáctví, ztrácely se zbraně a jiná výstroj. Němečtí vojáci se zaplétali stále více s místními ženami na okupovaných územích a zejména ve Francii podléhali nadšení místní krajinou a lidmi. To že byly udělovány přísné tresty vojenskými soudy a vyššími důstojníky, mělo na zlepšování situace pramalý vliv. Na Západě nebyl německý voják tolik přesvědčen, že bude činit dobře, když bude bojovat v nadcházejícím konfliktu se Spojenci. Ocituji pasáž, která vystihuje nejpřesněji oč jde, použitým pramenem je: Detlef Vogel - Německá obrana, cituji:
"Na rozdíl od Východní fronty, kde mnoho vojáků věřilo, že se účastní křížové výpravy proti světovému bolševismu a 'méněcenným' Slovanům, Britové a Američané byli vnímáni méně negativně. Vrchní velení německé branné moci tyto pocity mnoha vojáků na Západní frontě shrnulo do konstatování, že si udržovali politováníhodný, leč odpovídající 'předpoklad, že se střetnou s mnohem humánnějším protivníkem'. Jako dobrý příklad tohoto přístupu může posloužit případ z konce roku 1943, kdy nad Francií vyskočil ze sestřeleného letadla spojenecký 'teroristický letec' a byl záhy zajat jednotkou německých vojáků. Velící poddůstojník mu před zraky francouzských obyvatel nabídnul cigaretu. Když se o tom dověděl polní maršál von Rundstedt, takřka se vzteky zalykal a brzy nato vydal rozkaz, že takové případy 'zcela nemístné sentimentality' musejí být napříště potrestány. Nikdo menší než sám Goebbels, říšský ministr propagandy, bojoval proti takovému přístupu a napadal bombardování německých měst jako akt nekulturnosti a barbarství."
U německých vyšších důstojníků však převládal názor, který neustále zdůrazňovali, že pokud dojde k boji, k invazi do Západní Evropy, bude to boj "Na život a na smrt". Generál Jodl se k tomu vyjádřil dokonce předpovědí, cituji:
"Potom se uvidí, kdo bojuje tvrději a umírá lehčeji. Zda německý voják, jenž vidí ničení své vlasti, nebo voják americký, či anglický, který už ani neví za co vlastně v Evropě bojuje."
Jodl se dokonce na konci roku 1943 před vyššími armádními důstojníky a oficiálními činiteli NSDAP vyjádřil v naději, že pohne s těmi lhostejnějšími tak, že se odvolával na historii, cituji:
"My zvítězíme, protože musíme zvítězit, neboť jinak by světová historie neměla žádného smyslu."
A v roce 1944, jak víme, tak se Němci upínali ke své poslední naději, k "Zázračným zbraním V1 a V2". Jsou známy výroky ze všech front, kde mnozí věřili v tyto zbraně, které měly tzv. "za 5 minut 12" obrátit vývoj 2. světové války v německý prospěch. Takto popsané skutečnosti věřily většinou německé jednotky s určitou tradicí, nebo pověstí, kde museli Spojenci určitě počítat s tvrdým odporem. V Západní Evropě se jednalo o motorizované a tankové divize, jakož i o některé pěší a výsadkové divize. Ostatní německé jednotky dislokované na Západě byly většinou poslepované z příslušníků nejrůznějších vojenských odborností, z rozmanitých věkových skupin a často různého stupně fyzické připravenosti. K této druhé, méně připravené kategorii německých divizí patřily - "statické, bezpečnostní a záložní divize" , od kterých se dalo očekávat mnohem méně hrdinství, mnohem menší chuti se obětovat.
