Mapa útočné činnosti britské 21. Skupiny armád polního maršála Montgomeryho, v severní
části západní Evropy v době od 16. října do 10 listopadu 1944.
Bylo 24. října 1944, když američtí výsadkáři ze 101. vzdušně-výsadkové divize začali několik dní vést běžnou službu v obranných postaveních na území zvaném Ostrov. Tehdy vlastně z různými místními bojovými činnostmi ustrnula celá západní fronta. Do těchto chvil probíhaly po celé západní frontě místní ofenzívy, ve kterých Britové dobíjeli okolí Antverp a narovnávali neforemnou frontu - pytel - před sebou a také Američané se snažili, v místně omezených útocích, získat co nejvíce území směrem do Říše. V zázemí si logistika budovala vše, co potřebovala pro závěrečné ofenzívy do "Velkoněmecké Říše" - do území Hitlerova Německa.
Pluky "Křičících orlů", včetně 506. parašutistického pluku, si polepšily, neboť dostaly, stále pod britskou logistikou, kanadské kuchaře, kteří přeci jenom lépe znali americkou kuchyni, kterou hned servírovali výsadkářům.
Od velitele počínaje, přes důstojníky, až po jednotlivé výsadkáře, to v konci října již mezi "Křičícími orli" přímo vřelo.
Všude se diskutovalo o tom, že vlastně výsadkáři ztratili svou výlučnost, že jsou výsadkáři.
Polní maršál Montgomery z nich udělal vlastně pěchotu a vůbec nepřihlížel na specifikum výsadkářských jednotek. V říjnu se všem zdálo, že nemají naději, že by se běh událostí v dohledné době nějak změnil.
Vždyť již před týdnem - myšleno týdnem před 24. říjnem - požádal velitel 1. vzdušně-výsadkové armády, generál Brereton, polního maršála Montgomeryho, aby všechny americké výsadkové jednotky v Holandsku uvolnil a nahradil je britskými jednotkami. Monty nic!!!
Brereton znovu podal žádost, znovu byl ignorován. Poté Brereton Montgomerymu napsal, že zadržování parašutistů v zákopech, jako pěchoty, porušuje jedno ze základních pravidel taktiky výsadkových vojsk. A Monty opět nic a stále držel obě výsadkové divize, jak 82. tak 101., v zákopech. Počty amerických výsadkářů v divizích se v obraně a následných protiútocích neustále snižovaly. Rostly počty zabitých a raněných. Jediné co Monty pro americké výsadkáře udělal bylo, že jejich obrany proložil zvýšeným počtem britských dělostřeleckých baterií, když přidal i britské dalekonosné dělostřelectvo.
Ač to nebylo zvykem, porušil Brereton "zajetou" subordinaci a případ "výsadkáři, jako pěchota" předložil generálu Eisenhowerovi, vrchnímu veliteli spojeneckých vojsk v Evropě.
(Informace pro Č 61., 62. a 63. jsem čerpal z - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett, podobné a stejné informace jsem čerpal také z Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, když další informace pro popis jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek a také z historické literatury jako je: John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM. Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Z celé vzniklé situace, ( dnes by se řeklo - kauzy") byl v říjnu viditelně rozladěn i generál Eisenhower, který si dobře uvědomoval, stejně jako každý poslední voják ve spojeneckých řadách, že "Operace MARKET GARDEN" skončila, a to neúspěchem. Nejhorší na celé věci bylo, že neúspěch pokračoval tím, že krvácely "drahé, těžce výcvikem získané výsadkové jednotky" v opotřebovací válce vedené Montym.
Momentální situace v konci října byla taková, že Němcům v tu dobu došly síly, aby mohli tvrdě útočit na jih a Britové po neúspěšné "Operaci MARKET GARDEN" neměli dostatek sil, aby nějak výrazně, hlavně úspěšně, zaútočili přes Dolní Rýn do Říše. Na velkou spojeneckou ofenzívu to tehdy - Na Západní frontě - nevypadalo nikde...!!!
Koncem října i v prostoru, kde proti sobě stáli Britové a Němci, vznikla patová situace, kdy by jakýkoliv útok jedné, nebo druhé strany, skončil vykrvácením obou válčících stran.
Monty tohle nechtěl vidět, neboť by musel uznat, že jeho plán útoku před Dolní Rýn do Říše selhal. Stále odmítal připustit, že byl poražen. A také proto zůstaly všechny žádosti generála Breretona o uvolnění amerických výsadkářů nepovšimnuty a nezodpovězeny.
A co Eisenhower?
Přemýšlel se štábem a přemýšlel, až dospěli k řešení:
Eisenhower, jak bylo jeho zvykem, stále ve své spojenecké rodině dbal na dodržení smíru. Proto rozhodl, že Monty bude mít k dispozici výsadkáře do doby, dokud Angličané nevyčistí od Němců celou oblast okolí Antverp. Až se tak stane, musí polní maršál Montgomery okamžitě vyjmout americké výsadkáře ze své působnosti a ti budou staženi z Holandska!
(Zde je mapa útoků britských a kanadských sborů, které od 2. října útočily z prostoru Antverp
a ústí řeky Šeldy, od 2. října do 10. listopadu, s cílem ovládnou a obsadit celou oblast a narovnat frontu.)
Velitelům výsadkářů a ani samotným výsadkářům se to moc nelíbilo, neboť velmi dobře znali pomalost a váhavost polního maršála Montgomeryho a tak předpovídali, že jejich nasazení může také trvat měsíce...!!! Výsledek tedy byl, že zatím stále patřili Montymu!!!!
Po rozhodnutí, že zůstávají u Britů, došlo na území zvaném Ostrov k reorganizaci a prapory 506. parašutistického pluku se přesunuly blíže k Arnhemu, kde měly poblíž vodní hráze, u tamního železničního mostu zaujmout obranu. Němci po všech těchto útocích, které jsme si řekli, do II. dekády října, obsadili v těchto místech oba rýnské břehy, včetně železničního mostu, a po nezdařené MARKET GARDEN drželi i hlavní dálniční most do Arnhemu. Na jih od řeky Dolní Rýn byly obranné pozice amerických výsadkářů odděleny od Němců hrází, která vedla rovnoběžně s řekou. Pozice obou soupeřů pak vypadaly tak, že Němci seděli na severní straně hráze a američtí výsadkáři na jižní straně hráze. Jižní obrannou stranu hráze Spojenců oddělovala od Němců železnice, která vedla z jihu na sever přes řeku Dolní Rýn. Tam pak byli Němci na východní straně a výsadkáři na západní. Styčný bod železnice a hráze bylo území, které pak tvořilo samostatný a svérázný kout, ve kterém se zuřivě bojovalo jak mezi jednotlivci, tak i mezi jednotkami. Probíhaly tam i tankové útoky a protiútoky, aby jedna z válčících stran získala vládu nad tímto územím - nad jižním koncem železničního mostu. Celé tohle území si vysloužilo přezdívku - "Hřbitovní kout".
Tady nechám na chvilku promluvit nejprve Burgetta, o období, době a zároveň i popsal ona místa, když v "Hřbitovním koutě" převzali američtí výsadkáři strážní službu, cituji:
"Znovu jsme byli převedeni na anglické stravovací dávky a znovu jsme dostali rozkaz obsadit přední postavení přímo proti nepříteli.
Naše družstvo se přesunulo do malého domku u základny hráze a kolem něho si v obranném perimetru vyhloubilo okopy plné vody. Domek jsme používali jen tehdy, když jsme se umývali studenou vodou z přilby, nebo chtěli uniknout dešti, pokud jsme neměli hlídku. Zbytek času jsme trávili v pohotovosti v okopech, z nichž jsme pozorovali hráz a terén obsazený Němci na protější straně řeky."
V přidělených směnách pak jednotlivé hlídky, zde třeba 4 lidi z družstva, odváželo auto do služby. Služba se odbývala v odposlouchávací stanici, těsně u železničního mostu. Auto je vždy odvezlo do krytého místa těsně u vody a oni se brodili vodou k malému domku, který těsně přiléhal k hrázi. V malém domku uvnitř byly ženijní pásky, které byly natažené od všech oken šikmo přes místnost. Ty pásky tam nebyly pro nic za nic. Pásky totiž sloužily k tomu, aby se za ně nikdo nepokoušel vlézt. Totiž všechna místa za a mezi nataženými páskami měly zastříleny němečtí ostřelovači. Němci si prokopali ze své strany do hráze tunely a na straně ke Spojencům si nechali jen malé otvory, ze kterých mohli, sami neviděni, střílet na spojenecké vojáky v jejich obranných postaveních. Do doby, než sem na hlídky přišli Burgett a spol, byli zastřeleni 3 američtí výsadkáři a několik Angličanů bylo zastřeleno a zraněno v okolí hráze. Britové tam také dali své ostřelovače, ale těm se nepodařilo německé specialisty odhalit. Němci stále zabíjeli a zraňovali. Mnozí výsadkáři vznesli námitku, že to asi nejsou vždy jen specialisté -ostřelovači, o čemž svědčilo i to, že bylo mnoho zraněných.
Američané, američtí výsadkáři, dobře věděli, že specialista-ostřelovač nezraňuje - ostřelovač specialista svým výstřelem vždycky zabije!!!
Domek byl stroze zařízen. Služba nesměla rozsvítit žádné světlo a přibližovat se k oknům. Jedno i druhé končilo smrtí. Většina služby probíhala ve stoje. Až někdy po půlnoci docházelo ke střídání. To se výsadkáři vydali po páskách zpět k náklaďáku, který je odvezl, když předtím poučili ty výsadkáře, kteří je vystřídali, o tom, co smějí a co nesmějí.
V posledních dnech měsíce října byli všichni výsadkáři u hráze informováni, že každý muž v oblasti území Ostrov vyfasuje prázdný 20ti litrový kanystr. Všichni, kdo se na území Ostrova nacházeli, byli instruováni, že pod pohrůžkou trestu musí mít kanystr neustále u sebe. Ať se hne, kam se hne.
Tehdy, ač to výsadkářům nebylo přímo řečeno, Němci informovali Brity, že jestliže z Ostrova neodejdou se všemi jednotkami, odstřelí Němci kus hráze a zaplaví celou oblast vodou. A jak si za chvíli řekneme, nebyla to jen nějaká planá hrozba. Němci to již na některých místech, nikoliv tedy zatím zde na Ostrově, již také provedli (viz. v Normandii - zatopení oblastí před pláží UTAH a zatopení oblasti před Le Havrem - rozlití řeky Seiny). I zde to zřejmě mysleli vážně.
