PALBA.CZ

XVI. díl. Do Německa 1945. Č 22.
Pohyby spojeneckých jednotek na severní, západní a jihozápadní frontě Evropy, v době od 19.



dubna do 7. května 1945.
Také úterý 1. května 1945 bylo plné událostí všeho druhu.
Na Západní frontě Evropy, na jejím severu, pokračovali Britové, svou 2, A, v postupu k Lübecku a Hamburku. Jižněji pak americká 9. A a 1. A upevňovaly své pozice podél řek Labe a Mulde, kde dostaly příkaz, aby nepostupovaly dál do zóny, o které bylo rozhodnuto, že jí okupuje Rudá armáda. Americká 7. A generála Patche postupovala dál do Rakouska.
Na italské frontě dne 1. května 1945 souhlasil velitel německých jednotek s podmínkami kapitulace, které byly podepsány v Casertě.
Dne 1. května 1945 také došlo k jedné kontroverzní události. To když Titovovy partyzáni obsadili Terst. Právě obsazení Terstu se po válce stalo sporným bodem mezi Itálií a Jugoslávií. Itálie sice po různých peripetiích dostala město Terst zpátky, ale Jugoslávie zabrala většinu sporného území v okolí města.
Za celý květen 1945 došlo jen k jediné a poslední letecké operaci, kterou nařídilo velitelství bombardovacího letectva RAF. Jednalo se o nálet letadel Mosquito na Kiel v noci z 2. na 3. května 1945. Jednalo se o 125 letadel Mosquit (608. peruť), které shodily celkem 174 tun bomb na severoněmecký přístav v Kielu. Posádky Mosquit nenarazily na žádný odpor německé PVO, ani PVOS. Všechna letadla se vrátila zpět, část z nich na letiště Wyton v Huntingdonshire - stejné letiště, ze kterého odstartovaly před pěti lety první Blenheimy ke své první operaci nad Německem (Wilhelmshaven).
(Taktické bombardovací nálety se konaly dokonce ještě v posledních dnech války, když už se, jak napsal Churchill: "Stávalo obtížným před vojsky shazovat bomby, aniž by to ohrožovalo Rusy").
Jinak takřka každý den až do 7. května 1945 spojenecká letadla shazovala neustále potraviny v Holandsku a evakuovala zpět do Británie osvobozené válečné zajatce.
Mezi historická fakta, která se udála dne 1. května 1945, patří naprosto nevšední, drsná, ponurá, až mystická smrt Goebbelsovy rodiny. Totiž dne 1. května 1945 nařídil Goebbels, aby lékař SS usmrtil jeho šest dětí smrtícími injekcemi a potom nařídil esesmanovi, který měl v tu dobu službu, aby zastřelil jeho samého i manželku Magdu. Smrt si ten den vzal vlastní rukou také generál Krebs. Borman se pokusil uniknout, ale s největší pravděpodobností byl zabit nejdále kilometr a půl od bunkru. O dalším, který ukončil svůj život píše Gilbert, cituji:

"Dalším z těch, kdo spáchali téhož dne sebevraždu, byl rovněž profesor Max de Crinis, jeden z hlavních iniciátorů uskutečňování programu euthanasie na začátku války; právě on byl považován za původce konečného znění - 'Výnosu o euthanasii' - , který vydal v září roku 1939 Hitler."

Hamburské rádio vyslalo dne 1. května 1945 do světa, že je Adolf Hitler mrtev a novým führerem Třetí říše se od této chvíle stal velkoadmirál Dönitz. Do rádia promluvil (



foto v roce 1945, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=64&t=523
) Dönitz, když tehdy pateticky prohlašoval, že je jeho "povinností zachránit německý národ před zničením bolševiky".....

Ve středu 2. května 1945 obsadily kanadské jednotky1. A generála Crerara Oldenburg a Dempseyho britské 2. A města Lübeck a Wismar na pobřeží Baltu. Na jihu Západní Evropy pak Američané postupovali do Bavorska a Rakouska. Na italské frontě vstoupila dne 2. května 1945 v platnost, dříve již podepsaná kapitulace, skončilo tak dlouhé, sporné a obtížné italské tažení. Během 2. května 1945 spojenecké jednotky obsadily Terst, Miláno a Turín a další jednotky postupily na sever k Brennerskému průsmyku, kde se spojily s jednotkami Patchovy americké 7. A.
V jižním Bavorsku se 2. května 1945 v Oberammergau vzdal do rukou Američanů konstruktér řízených střel doktor Herbert Wagner a spolu s ním další dva členové vývojové a konstrukční skupiny z Peenemünde - Wernher von Braun a generál Walter Dornberger. Všechny tyto tři důležité lidi rychle odvezli do Paříže a odtud okamžitě letecky putovali do Spojených států amerických. Wernher von Braun později o tom napsal: "Měli jsme zájem o pokračování své práce, nikoli, aby nás vymačkali jako citrón a pak odhodili."
S další zvláštností nás seznamuje Gilbert, který k 2. květnu 1945 také napsal, cituji:

"Německý bombardovací letoun, jejž řídil poručík Rolf Kunze, vzlétl 2. května z německé letecké základny v Trondheimu v severním Norsku a předstíral, že míří na severněji položenou základnu v Bardufossu. Místo toho však odletěl přes Severní moře do Británie, kde Kunze a jeho kamarádi letci požádali o azyl. Shodou okolností přistáli se svým letadlem několik kilometrů od Fraserburghu ve Skotsku nedaleko místa, kde v říjnu roku 1939 nouzově přistálo první německé letadlo sestřelené nad Británií. Šlo o první dezerci ozbrojeného německého bombardéru za celou válku."

Ve čtvrtek 3. května 1945 pronikly britské tanky 12. as (XII. as), generálporučíka Ritchie, do města Hamburku, které bylo "otevřeným městem" a tím skončily veškeré britské útočné operace v Západní Evropě. V Rakousku pak Patchova americká 7. A obsadila Innsbruck a další jednotky postoupily až k Salcburku. U Piekalkiewicze, jeho - Námořní válka 1939 - 1945 - se dozvídáme k 3. květnu 1945, cituji:

"Ještě ve čtvrtek 3. května 1945 byla námořním velením potvrzena platnost hesla 'Regenbogen', jehož vydání bylo signálem k provedení 'rozkazu o potopení všech plavidel Kriegsmarine v případě porážky'. Den na to (4. května 1945) velkoadmirál Dönitz vydal námořnímu velení nařízení, podle kterého již heslo 'Regenbogen' nemělo vstoupit v platnost.
Rovněž 3. května 1945 zpozorovalo 20 stíhacích bombardérů 8. stíhací skupiny (8. Fighting Group) startujících ze základny ve středoanglickém Huntingtonu, německé osobní lodě Cap Arkona (27 562 BRT) a Thielbeck (3 000 BRT). Na obou lodích byli převáženi vězni koncentračního tábora, kteří byli na základě horlivého Himmlerova nařízení na poslední chvíli vystěhováni před postupujícími Angličany z koncentračního tábora Neuengamme. Tento nálet nezničil pouze obě lodě, ale zmařil i životy 7 000 vězňů ze 24 zemí. Potopení obou lodí přežilo jen 200 z nich. Tisíce mrtvých těl lidí, kteří přežili dlouhé roky věznění a utrpení, byly vyplaveny na břeh. Když ještě téhož dne pronikly postupující britské jednotky do Neustadtu v Lübeckém zálivu, nechali jejich velitelé vyplavená mrtvá těla na místě okamžitě pohřbít v masových hrobech vykopaných v písečných dunách na pobřeží, aby tak zabránili hrozící epidemii. Bezejmenné hroby nebyly ani označeny."

V pátek 4. května 1945 byla v hlavním stanu polního maršála Montgomeryho na Lünebeburském vřesovišti podepsána generálem - admirálem von Friedeburgem kapitulace všech německých ozbrojených sil v Holandsku (generálplukovník Blaskowitz), v severozápadním Německu, včetně ostrovů (generál - polní maršál Busch), a v Dánsku (generálplukovník Lindemann). Podepsaná kapitulace vstupovala v platnost dne 5. května 1945 v 8 hodin ráno. Díky této okolnosti, či spíše datu, se podařilo německé Skupině armád Visla (generálplukovník Student) se zbytky německé 21. A a 3. TA odsunout jednotky na západ a dostat se do britského zajetí. Polní maršál Montgomery k tomu poznamenal, cituji: "Nejsem nelida." Dobře vědouc, co by pro ně znamenalo zajetí Rudou armádou. V Haar u Mnichova, kapitulovala německá Skupina armád C (generál pěchoty Friedrich Schulz) se zbytky 1. a a 19. A. Jednotky Pattonovy 3. A postupují dne 4. května 1945 za hranicemi ČSR, směrem na Plzeň. Jednotky americké 7. A generála Patche obsadila Salcburk.
Na jižní frontě v Itálii se v pátek 4. května 1945 setkávají na Brenneru vojáci americké 103. pěší divize (7. A) s jednotkami 88. pěší divize z americké 5. A postupujícími z jihu přes severní Itálii.
Na světových oceánech pak v pátek ráno v Severním moři dne 4. května 1945 obdržela německá elektroponorka U 2511 (typ XXI) rozkaz (
http://es.wikipedia.org/wiki/U_2511_%281944%29
), aby zastavila bojové operace. Krátce po přijetí rozkazu ohlásila akustická hlídka ponorky silný hluk lodních šroubů, který se přibližoval ze severu. Následnou činnost elektroponorky U 2511 nám Piekalkievicz v knize - námořní válka 1939 - 1945 popisuje takto, cituji:

"Korvetní kapitán Schnee: 'Vystoupili jsme na periskopovou hloubku a já jsem pak nad hladinou uviděl anglický křižník třídy 'Suffolk', který zajišťovalo několik torpédoborců. Takový kus jsem před příď ponorky nedostal za celou válku. A teď, jen několik hodin po rozkazu zastavit bojové operace, se nám objevil. Jako při cvičném útoku v Baltském moři jsem proto pokračoval v plavbě směrem k anglickému křižníku. Naše ponorka podplula eskortu torpédoborců a mezi křižníkem a jeho doprovodnými plavidly opět vystoupila na periskopovou hloubku. Teprve pak jsem zavolal svého vedoucího inženýra a prvního důstojníka, aby se periskopem podívali a potěšili ze vzácného pohledu na křižník přímo před námi. Ponorka se v té době nalézala pouze 600 metrů před křižníkem, tedy ve vzdálenosti, která v každém případě zaručovala úspěch. Potom jsme se opět ponořili do větší hloubky, křižník podpluli a vydali se na zpáteční cestu domů'."

(Pro Č 22., 23. a 24. - Do Německa 1945, - byly použity především mé dlouholeté poznámky za desítky let shromážděné, dále ověřená historická fakta z knih 60tých, 70tých a 80tých, jakož i do konce 20. století a někteří i z počátků 21. století, jako - Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem, Vývoj a struktura německých ozbrojených sil v letech 1933 - 1945 - Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command, Philippe Masson - Historie německé armády 1939-1945, - James Lucas - Poslední rok Německé armády, Horst Scheilbert - Německé obrněné jednotky, Martin Gilbert - Druhá světová válka - úplná historie, Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak - Ocelová lavina, Janusz Piekalkiewicz - Tanková válka 1939 - 1945, Letecká válka 1939 - 1945 a Námořní válka 1939 - 1945 a další historické prameny z: Použité podklady na konci článků. Použity byly také některé termíny i z dalších pramenů, jako ověřená fakta, která jsem nezbytně potřeboval z internetu.).

XVI. díl. Do Německa 1945. Č 23.


Velmi zajímavé jsou i některé další osudy německých ponorek, které obdržely také ve čtvrtek 4. května 1945 rozkaz, že mají okamžitě zastavit bojové operace.
Piekalkiewicz nás seznamuje ještě s ponorkami U 234 a také U 977 a já si myslím, že bychom si měli i my s nimi prožít tenhle divný čtvrtek. A hned ten další příběh německé ponorky U 234, je ponurý a ukazuje japonský fanatismus, který opět, jako mnohé další historiky popisované boje proti Japoncům, přinesly skutečnost pro jejich protivníky( zde však spolubojovníky), že se musí vyrovnat s jejich sebeobětováním. Japonci se prostě nechtěli vzdávat, Japonci raději spáchali sebevraždu, mnohdy i bolestivou.... Bylo neobyčejně těžké s Japonci a jejich sebeobětováním v různých formách bojovat... Cituji Piekalkiewicze tak, jak



on zaznamenal události, 4. května 1945, u ponorky U 234:

"Téhož dne (pátek 4. května 1945) obdržela rozkaz velkoadmirála Dönitze ponorka U 234 (kapitán Fehler), která se na své plavbě do Japonska nacházela uprostřed Atlantiku (vezla do Japonska část německého štábu PVO, který měl vybudovat PVOS Japonska, dle vzoru německé PVOS, kterou dobudoval plukovník Kammhuber ze své tzv. Kammhuberovy linie:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=136&t=835
- má poznámka). Dönitz ve své radiodepeši ovšem ponorkám nařídil, aby zamířili k nejbližšímu nepřátelskému přístavu a tam se vzdaly. Plukovník von Sandrart, příslušník štábu generála Kesslera: 'Co jsme nyní měli dělat? Na palubě jsme měli dva vysoké japonské důstojníky a Japonsko bojovalo dál. Nejprve jsme se rozhodli, že Japonce informujeme o nové situaci a že je oficiálně zajmeme. Nebyli v žádném případě naším sdělením nijak překvapeni. Zajetí se podrobili s obvyklou vyrovnaností a úsměvnou zdvořilostí. Provedení však bylo dosti obtížné. Navrhl jsem, abych si mohl s Japonci, se kterými jsem se mezitím velmi spřátelil, důvěrně promluvit. vysvětlil jsem japonským důstojníkům, jaké mám obavy. Otevřeně přiznali, že se zprvu zabývali myšlenkou na zničení ponorky, což by pro ně nebyl žádný velký problém, neboť jeden z nich podplukovník Tomonaga, byl ponorkovým odborníkem. Avšak s ohledem na naše dosavadní bojové kamarádství by to nepřenesli přes srdce. Jejich důstojnická čest jim zakazuje vydat se do rukou nepřítele. Ujistili mne svým čestným slovem, že se posádka ponorky nemusí z jejich strany ničeho obávat. Za těchto okolností zrušil velitel ponorky jejich beztak problematickou ostrahu. Japonci vyhodili své tajné dokumenty přes palubu a poté se uložili jeden vedle druhého do své kóje, kde si vzali smrtící dávku Luminalu. Jejich pomalé umírání bylo nekonečně dlouhé... Vynořili jsme se na hladinu a odvysílali rádiem naši pozici. Naši zprávu brzy zachytil jeden americký torpédoborec... O několik hodin později jsme již mohli vidět na obzoru proužek kouře připlouvajícího amerického torpédoborce Sutton. Začala naše těžká cesta do zajetí."

Osud té druhé ponorky, ponorky U 977 byl z jiného "soudku" - , "dýchne na nás dobrodružství", které vzniklo i zkomoleným hlášením z radiodepeše dne 4. května 1945. Ponorka U 977 dosáhla břehů Argentiny u La Platy až 17. srpna 1945, po dobrodružných 108mi dnech plavby, doby plné nástrah a především strádání posádky. Přečtěme si tedy zkráceně co o plavbě německé U 977 napsal Piekalkiewicz [/b] v jedné ze své
http://en.wikipedia.org/wiki/German_submarine_U-977
trilogie historických knih - Námořní válka 1939 - 1945 - cituji:

"Rovněž 4. května 1945 obdržela radiem kapitulační rozkaz od velkoadmirála Dönitze také ponorka U 977 ( kapitán Schäffer), která jej však považovala za spojenecký úskok, neboť přišel bez dohodnutého podpisu.
Další obdržená radiodepeše zněla uším vojáků ještě tragičtěji: ´ Německé ponorky se musí okamžitě vynořit na hladinu, poté ohlásit svoji polohu, zničit své zbraně a vyvěsit vlajku.´
Rozkaz byl podepsán výrazem ´Spojenecký výbor´.
V tu chvíli se velitel ponorky Schaffer rozhodl plout do Argentiny. Palivo a zásoby by jim měly na cestu stačit a Schäffer doufal, že v zemi, která byla Německu přátelsky nakloněná, by si členové jeho posádky i on osobně mohli založit novou budoucnost. Většina posádky s tímto rozhodnutím souhlasila: ze 48 mužů se rozhodlo 30 pro Argentinu, dva by raději dali přednost Španělsku, 16 poddůstojníků - většinou ženatých a otců rodin - chtělo plout domů. Ti byli následující noc vysazeni na norský břeh poblíž Bergenu. Těchto 16 mužů pak prohlásilo, že jsou jediní, kteří přežili katastrofu své ponorky U 977, která prý ´najela na minu a potopila se´ . A tak byla ponorka oficiálně zanesena do seznamu ztrát.
Nyní když palubu opustili starší poddůstojníci, se však pro zbývající námořníky a mladší poddůstojníky stávalo každé potopení při poplachu riskantním manévrem. Například při jednom ponoření zapomněl první hlídkový důstojník zatáhnout periskop. Ve stometrové hloubce pak tažná lanka nevydržela tlak vody a uvolněný periskop dopadl na palubu, přičemž se poškodila jeho optika. Druhý periskop, určený výlučně k útokům za tmy, však byl zejména při nasávání vzduchu větracím komínem příliš krátký.
V neděli 17. června 1945 byla posádka ponorky U 977 (kapitán Schäfer) již sedm týdnů na moři. Sedm týdnů pod hladinou, bez slunečního světla, bez dostatku čerstvého vzduchu, bez vystřídání! A k tomu stále stejné obličeje! Ponorka svůj v zásadě jižní kurz často měnila, aby se vyhnula stíhačům ponorek. Ačkoliv se jejich pozornosti dařilo stále ještě unikat, očekávala posádka při každém takovém setkání výbuchy svržených hlubinných pum. S přibývající teplotou se ovzduší v ponorce měnilo v dusivé pařeniště. Na stěnách se usazovala hustá vrstva plísně a kovové součástky rychle rezavěly. Zpocený oděv se nepříjemně lepil na tělo a spodní prádlo provlhlé slanou vodou způsobovalo námořníkům nepříjemné opruzeniny a vředy. Trpěla především obsluha strojovny. Jejich ruce, obličej i horní polovina těla byly pokryty vrstvou olejovité špíny, které se strojníci nemohli v daných podmínkách zbavit.
V neděli 1. července 1945 měla ponorka U 977 za sebou dva měsíce plavby do Argentiny. velitel podmořského člunu Schäffer: '60 dnů pod hladinou! Nyní začínáme plesnivět i my sami. Poslední známky barvy z našich obličejů již také zmizely. Oči ztratily svůj lesk. Jen tmavé vousy rámují pohublé a bledé obličeje. Ztrácíme i chuť k jídlu. Množí se případy dávivého kašle. Sotva mezi sebou prohodíme nějaké to slovo. Službu vykonáváme jen mechanicky. Vypadá to, jako kdyby se tu pohybovaly pouze chodící mrtvoly.'
V noci ze 6. na 7. července 1945 se ponorka U 977 po 66 dnech, což představuje vůbec jednu z prvních podmořských dálkových plaveb v námořní historii, poprvé vynořila na hladinu, a to někde severně od Azorských ostrovů. Velitel ponorky Schäffer: 'Otevřel jsem víko průvleku a vstoupil na můstek. Za mnou sem vylezl první hlídkový důstojník. Pátravý rozhled kolem. Žádné plavidlo na obzoru. Nade mnou se otevírala nekonečná obloha, na níž se blýskaly hvězdy jako zářící diamanty...'
Ve středu 11. července 1945 nikdo neměl v té době tušení o přítomnosti ponorky U 977 ve Středním Atlantiku, ani o existenci poslední jednotky Kriegsmarine - meteorologickém pozorovacím útvaru 'Haudegen', který na okraji Arktidy na Nordlandu ve Špicberkách dosud vykonával svoji službu.
Ve čtvrtek 12. července 1945 pokračovala ponorky U 977 v tropických vedrech Středního Atlantiku ve své plavbě - ve dne pod vodou a v noci nad hladinou se zapnutými pozičními světly. Na své cestě potkala mnoho lodí. Dokonce ji předjel jeden osobní parník. Zaoceánská luxusní loď, razící si majestátně a v plném lesku cestu vlnami, připadala roztouženým námořníkům jako nějaké zjevení; ještě dlouho jim zněla v uších tlumená taneční hudba z osvětlené paluby parníku. Brzy se zjistilo, že není nutné plout pod vodou ani ve dne. Ze zásob lodního plátna byly zhotoveny krycí plachty, které byly na palubě ponorky U 977 nastavené tak, že její silueta z dálky připomínala malý parník na uhlí. Z plechových krabic a s olejem napuštěných hadrů byla dokonce zhotovena atrapa komínu. Až nyní posádka konečně vychutnávala svůdnou volnost, koupala se v moři, chytala ryby, či jenom odpočívala na palubě.
Brzy ráno v pátek 17. srpna 1945 dosáhla ponorka U 977, po 108 dnů trvající plavbě svého cíle: na obzoru se rýsovalo argentinské pobřeží a ponorka mířila přímo k majáku v zálivu Mar del Plata. Na můstku se tísnila celá volná směna. Ještě před třímílovým pobřežním pásmem ponorka oznámila světelnými signály argentinské pobřežní stráži, že se blíží 'German Submarine'. Za chvíli přirazil k boku ponorky U 977 motorový člun, z něhož přestoupili na palubu ponorky argentinští důstojníci v bílých uniformách. Jejich úkolem bylo dovézt ponorku do přístavu a především zabránit jejímu potopení, či poškození. Velitel ponorky Schäffer: 'Navrhl jsem, že ponorku dopravím do přístavu sám, protože moje posádka nerozumí jiné řeči než němčině a kromě toho může být složité strojní zařízení jen těžko ovládáno nespecializovanou obsluhou. Mému čestnému slovu Argentinci důvěřovali. A tak jsem naposledy velel své ponorce U 977.'
Posádku očekávaly dlouhé výslechy, neboť byla podezírána, že přivezla a někde tajně v Jižní Americe vysadila Hitlera, jeho milenku Evu Braunovou a jejich nejbližší spolupracovníky. Toto Sověty zkonstruované a na veřejnost vypuštěné obvinění - ačkoliv Stalin měl již jasné důkazy o Hitlerově sebevraždě - lpělo ještě dlouhou dobu na posádce této ponorky a komplikovalo jí život. Dokonce se jí předhazovalo torpédování brazilského křižníku Bahia (3 150 BRT), který se po záhadné explozi potopil 9. července 1945 poblíž ostrova Penedo de Sao Paulo.
Posléze byla posádka ponorky vydána argentinskými úřady Američanům.
Ponorka U 977 byla 2. února 1946 potopena při cvičné torpédové palbě na manévrech US NAVY."

XVI. díl. Do Německa 1945. Č 24.

O tom, že byl Churchill nespokojen z některými zprávami z míst, která okupovaly jednotky řízené Moskvou svědčí i události z 5. května 1945. Britský historik Gilbert ke dni 5. května ve své knize - Druhá světová válka Úplná historie - k tomu dni píše, cituji:

"Churchill byl rozhodně odhodlán, že se pokusí předejít při sovětském vojenském postupu všemu, čemu se ještě dalo zabránit. Dne 5. května 1945 vysvětlil Anthonymu Edenovi, že kromě vyslání Montgomeryho do Lübecku, aby zabránil postupu Rusů do Dánska, ´vysíláme letecky nepočetné okupační jednotky do Kodaně a zbývající část Dánska bude napříště rychle obsazována našimi usilovně se přesunujícími obrněnými kolonami. Proto se s ohledem na radostné pocity Dánů a na naprostou odevzdanost Hunů, kteří si po kapitulaci dobře uvědomují, na čí straně je to pro ně výhodnější, domnívám, že v té věci rovněž předejdeme naše sovětské přátele. ´"

Donald Sommerville pak, k sobotě 5. květnu 1945, encyklopedicky napsal, cituji:

"Evropská válečná zóna. V Praze povstávají odbojové síly proti Němcům a ve městě propukají silné boje s německými vojsky (
http://survincity.com/2011/06/prague-up ... -may-1945/



). Sovětská vojska se přibližují k Praze ze severu a východu, ale ještě jsou poměrně daleko. Další sovětské jednotky obsazují Swinemünde a Peenemünde na baltském pobřeží. Německá Skupina armád G se vzdává Američanům. Kapitulace byla dohodnuta v bavorském Haaru. V Dánsku začnou boje kolem Kodaně, ale rychle končí poté, co jsou tam navečer letecky přisunuty britské jednotky.
Spojené státy, domácí fronta. Ministerstvo války ohlašuje, že zhruba 400 000 mužů zůstane v Německu, kde vytvoří americké okupační jednotky, 2 000 000 mužů budou propuštěny z ozbrojených sil, takže ve válce s Japonskem zůstane 6 000 000 mužů.
Spojené státy. Nedaleko Lakeview v Oregonu je zabita žena a pět dětí při pádu pumy z japonského balónu. Japonci už balóny vypouštějí nějaký čas a doufají, že je větry odnesou nad Spojené státy dřív, než odhodí svůj výbušný náklad. Toto je jediný úspěch, kterého docílí."

Dne 5. května 1945, se s kapitulací místních jednotek po celém území bývalé a zbývající části Třetí říše, tzv. "roztrhl pytel". Podívejme se co o tom napsal Gilbert, cituji:

" Téhož dne ( v sobotu 5. května 1945 - má poznámka) podepsali Němci několik dalších kapitulačních listin, z nichž jeden - ve Wageningenu v Holandsku - vedl ke kapitulaci všech jednotek v zemi. Kapitulaci podepsali krátce po čtvrté hodině odpolední v přítomnosti vysoce postaveného kanadského vojenského představitele, generálporučíka Charlese Foulkese, a aktu byl z titulu své funkce, velitele holandských vnitřních sil, přítomen rovněž holandský princ Bernhard, jemuž velitel německých okupačních jednotek v Holandsku, generál Blaskowitz, prokazoval nečekanou úctu. Člen holandského panovnického rodu mu však nevěnoval sebemenší pozornost.
V Baldhamu v jižním Německu, došlo v půl třetí odpoledne 5. května 1945, k podpisu další bezpodmínečné kapitulace, jež týkala všech německých jednotek v oblasti mezi Šumavou a horním Innem. Za Němce podepsal kapitulaci generál Hermann Foertsch, jemuž americký generál Jacob L. Devers ( velitel americké 6. Skupiny armád, která operovala na jihu západní Evropy - má poznámka) vysvětlil, že nejde o příměří, ale o bezpodmínečnou kapitulaci. ´Rozumíte tomu?´zeptal se Devers Foertche. ´Mohu vás ujistit, že už nemám k dispozici žádné síly, jimiž bych tomu mohl zabránit´, odpověděl německý generál."

V sobotu dne 5. května 1945 došlo ještě v Severním moři k dalšímu technicky zajímavému a podivuhodnému příběhu - návratu německé elektroponorky U 2511 ( typ XXI ). Toho dne se skutečně nezpozorována hlídkujícími Brity vrátila ze své plavby do Bergenu. Poslechněme co o tom napsal Piekalkiewicz ve své trilogii, zde, v knize - Námořní válka 1939 - 1945 - cituji:

" V sobotu 5. května 1945 se elektroponorka U 2511 vrátila ze své první bojové plavby do Bergenu ( viz Č 22.). V přístavu již kotvil britský křižník s eskortními loděmi. Byl to ten křižník, který předešlého dne ponorka pozorovala z bezprostřední blízkosti. Korvetní kapitán Schnee: 'Byl jsem hned odveden na palubu anglického křižníku a předveden před velitele další vysoké anglické důstojníky. Pochopitelně jsem při tomto prvním setkání s nepřítelem zarytě mlčel a neodpovídal na otázky. Když se mne však anglický admirál zeptal na náš kontakt s nepřítelem při poslední plavbě, po pravdě jsem odpověděl, že poslední nepřátelskou lodí, se kterou jsme s naší ponorkou přišli do styku, byl křižník, na jehož palubě se nyní nalézám. Mé prohlášení vzbudilo velký rozruch. Angličané to považovali za zcela vyloučené. Velitel křižníku a velitelé torpédoborců si to nedovedli vysvětlit a uvěřili mým slovům teprve poté, když byly porovnány všechny jejich lodní deníky s našimi záznamy a potvrzena shoda v určení místa a času, kdy k našemu potenciálnímu útoku mohlo dojít.'

Eisenhower jako vrchní velitel spojeneckých branných sil v Evropě požadoval, aby kapitulace vstoupila v platnost na všech frontách najednou. Podle jeho představ měl každý voják složit zbraně tam, kde se právě nalézal. Nicméně posléze bylo povoleno posunout celkovou kapitulaci o dvakrát 24 hodin na 9. května 1945 00.00 (polní maršál Montgomery: 'Nejsem žádný netvor.'), což dávalo Němcům alespoň v omezené míře možnost pokračovat v záchranných operacích Kriegsmarine v Baltském moři."

Byla neděle dne 6. května 1945 když jednotky americké 3. A generála Pattona osvobodily město Plzeň. Generála Pattona však více než rozladilo, že nemohl se svými jednotkami postupovat dál, nejméně do Prahy, která volala o pomoc. Bránil mu v tom striktní rozkaz Eisenhowera. Patton musel nechat Rusy obsadit zbytek země, jak bylo dohodnuto a jak většinou jen Američané, jako jedna ze tří velmocí poměrně striktně dodržovali ( oproti Britům, viz výše).V Praze v těch chvílích probíhaly těžké boje mezi povstalci a německými jednotkami.
Že ještě stále fungovala nastavená pravidla vyznamenávání u jednotek SS, a to alespoň částečně, se dozvíme u Gilberta, který k 6. květnu 1945 napsal, cituji:

" V Berlíně došlo 6. května k poslednímu udělení velmi ceněného vyznamenání - Rytířského kříže se stříbrnou dubovou ratolestí a meči. Byl jím poctěn nositel největšího počtu řádů a vyznamenání a zároveň nejoblíbenější ze všech důstojníků bojových jednotek waffen-SS Otto Weidinger. Důvodem k této prokázané poctě zřejmě byla, přinejmenším částečně, Weidingerova obrana Vídně. Avšak v závěrečných okamžicích válečných zmatků a katastrof se zpráva o vyznamenání někde cestou ztratila a Weidinger se o něm dověděl teprve šest let poté po návratu z francouzského zajetí, v němž strávil šest a půl roku. Bylo mu uděleno tři týdny poté, co jeho podřízení byli nuceni vyklidit Vídeň."

U Gilberta se pak také dozvídáme jak to bylo se závěrečným aktem podpisu bezpodmínečné kapitulace, která pak vstoupila v platnost a jak již bylo řečeno, vlastně platnost byla posunuta o 48 hodin. A dodnes jí uznává Západ od 8. května a východ - Rusko od 9. května 1945. Zde tedy cituji Gilbertovo vysvětlení:

" Schylovalo se k poslednímu aktu války v Evropě. V šest hodin večer 6. května 1945 přijal velitel německých jednotek obležených ve Vratislavi, generála Nickhoff, sovětské podmínky kapitulace jeho sil i města. Půl hodiny poté odletěl na Západě ( Evropy) generál Jodl z Flensburgu do Remeše, kde měl podepsat kapitulaci všech německých sil, jež ještě bojovaly proti západním spojencům. Zpočátku byl odhodlán, že omezí kapitulaci pouze na jednotky čelící západu, avšak generál Eisenhower mu bez předchozího upozornění a bez debaty dal zřetelně najevo, že buď Němci přistoupí na úplnou kapitulaci všech sil na východě i západě, anebo že přeruší veškerá další jednání, neprodyšně uzavře Západní frontu a tím zabrání dalším přesunům z východu na Západ a odchodu do zajetí k jeho jednotkám.
Generál Jodl předal toto ultimátum rádiem velkoadmirálu Dönitzovi do Flensburgu. Ten krátce po půlnoci odpověděl a poskytl Jodlovi zplnomocnění, aby uzavřel konečnou a úplnou kapitulaci všech německých sil na všech frontách.
V 1,41 ráno dne 7. května roku 1945 podepsal generál Jodl v přítomnosti ruského generála Susloparova a francouzského generála Francoise Seveze příslušný dokument. Poté připojili své podpisy generálové Bedell Smith jménem expedičních sil a Susloparov jménem sovětského vrchního velení. A nakonec i generál Sevez jako svědek. Kapitulace měla nabýt platnosti devětapadesát minut před půlnocí 8. května 1945. Do konce války v Evropě zbývalo ještě jedenadvacet hodin a osmnáct minut.."


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Miloš Hubáček - INVAZE.
Válka v Normandii. Ode Dne D k St. Lo,
německýma očima - Vince Milano a Bruce Conner.
Charles Kirkpatrick - Spory o druhou frontu.
Stephen Badsey - Příprava operace Overlord.
Detlef Vogel - Německá obrana.
Edward Marolda - Operace Neptune.
Steven J. Zaloga - Den D 1944 Pláž OMAHA.
Roger Cirillo, Stephen Badsey - Den D.
Charles Kirkpatrick - Soustřeďování sil.
Alfred Price - Vzdušné boje.
Nigel de Lee - Boje v Ńormandii.
Nigel de Lee - Průlom.
Bernard Nalty - Invaze do jižní Francie.
Roger Cirillo - Pronásledování k Sieně.
John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě.
Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM.
Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944.
Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden (americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize).
Donald R. Burgett - CESTA DO ARNHEMU - Křičící orel v Holandsku.
Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek.
A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. ( The Forgotten Battle)
Peter H. Gryner - Ardeny 1944.
Leo Kessler - Ardeny: Operace Lítice.
Otto Skorzeny - Mé velitelské operace.
Steven J. Zaloga - Panther vs. Sherman.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
D – DAY OPERACE OVERLORD, dle nakladatelství Salamander
Den D 1944 Pláž Omaha, - Steven J. Zaloga, Howard Gerrard.
Books Ltd, Londýn.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu http://www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821
Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180
O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.
O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=137&t=2701