Mapa postupu Spojenců od 12. července do 17. srpna 1943.
Průběh bojů od 13. července 1943.
Bylo 15. července 1943, když dal velitel britské 51. divize vysokohorské pěchoty generál Wimberly rozkaz své divizi, aby dobyla předmostí u řek Dittaino a Simeto. Zároveň měly britské jednotky obsadit letiště v okolí Gerbini. Prudkým útokem pak předmostí nad Dittaino, na silnici z Romacca do Catanie, získala britská 152. pěší brigáda a to v noci z 15. na 16. července 1943. Britská 51. divize vysokohorské pěchoty měla po všech útocích od začátku vylodění (od 10. do 16. července 1943) ztráty 30 důstojníků a 194 vojáků zabitých, 17 důstojníků a 284 vojáků nezvěstných – prakticky je nutné nezvěstné započítat do zabitých. Zraněných bylo za ono období 77 důstojníků a 833 vojáků.
Na den 19. července 1943 nasměroval generál Wimberley svou 51. divizi vysokohorské pěchoty na Paterno, na kterém měla divize zahájit útok ve 22 hodin večer svou 154. brigádou. Na levém křídle pak 153. brigáda dostala úkol dobýt Sferro a železnici v jeho okolí a to se jí také po dělostřelecké přípravě podařilo. V této oblasti pak německo-italská vojska vyklidila Gerbini a boje zde ustaly.
Na americkém úseku vylodění rychle postupovaly jednotky II. sboru (z něho 1. a 45. pěší divize) generála Omara Bradleye, které směřovaly k severnímu pobřeží. Odtud se měly stočit na východ a postupovat ve všeobecném směru k Messině, zatímco americká 3. pěší divize a 2. obrněná divize (2. obrněná divize už byla z amerického sboru „Keys“) měly vyčistit západní úsek Sicílie, kde zůstaly už jen italské jednotky.
Dne 16. července 1943 vojáci americké 3. pěší divize postoupili do blízkosti Favary, kde zaujali výhodnou pozici k útoku na Agrigento. Všechny americké jednotky, které postupovaly podél pobřežní silnice k Porto Empédocle, měly tu výhodu, že byly na požádání podporovány z moře palbou lodního dělostřelectva.
Americké oddíly, které postupovaly z Raffadali, obklíčily Agrigento od západu a do samotného města vstoupily večer 16. července 1943.
V té samé době dorazila na rovinu východně od města Agrigento americká 2. obrněná divize ze sboru „Keys“, která se připravovala k prudkému útoku na sever – do Palerma.
Na britském úseku byl 16. července 1943 dobyt s konečnou platností a po těžkých a krvavých bojích, již tolikrát zmiňovaný most v Primasole.
Dne 18. července pak na americkém úseku obsadila 45. pěší divize Caltanisette a postupovala dál k Termini, když 20. července 1943 dobyla St. Villalba. Vojáci americké 1. pěší divize pak útočili na směru Caltanisetta-Cefalu, a když dne 21. července 1943 obsadili Alomenu, zamířili přes Nicosii do Troiny. Celý tento útok byl veden podél silnice číslo 120 směrem na Randazzo.
Bylo 16. července 1943, když velitel útoku na Sicílii, britský generál Alexandr, vydal rozkaz ke konečné likvidaci všech obránců na ostrově Sicílie. Podle tohoto rozkazu měla Montgomeryho 8. armáda, po obsazení Catanie a letišť v oblasti Gerbini, postoupit k hoře Etna (sopce Etna) a ze severovýchodu dobýt nejvýchodnější město Messinu, aby tak odřízla ústupovou cestu německo-italským vojskům, která se budou snažit ze Sicílie utéct.
Pattonova 7. americká armáda pak měla ovládnout silnice kolem Etny, v Petralii přerušit hlavní silnici, která spojuje východní a západní část ostrova a při svém postupu severovýchodním směrem měla podpořit britskou 8. armádu. Tento rozkaz pro americkou 7. armádu vyvolal u Pattona nespokojenost a generál Patron se ohradil. Následovala druhý den nová direktiva, která určila Američanům úkol, aby zaútočili na západní část ostrova Sicílie a zároveň dobyli důležité město Palermo a jeho přístav.
Bylo 17. července 1943, když na catanské rovině, přímo proti hoře Etna, byl zablokován německo-italskými obránci další postup britské 8. armády a byla jen malá naděje, že Britové proniknou průsmyky směrem na sever.
Montgomery měl náhle 2 protivníky:
a) Nepřátelskou obranu na úbočích mohutného horského masivu Etny, kde německo-italská vojska využívala přírodní obranná postavení, která se táhla od Etny až k moři.
b) A tím druhým nepřítelem byla malárie.
Za celou dobu bojů Spojenců ve Středomoří neutrpěla jejich vojska takové ztráty na lidech, jako tady u Catanie, místa, které bylo malárií doslova zamořeno.
Zároveň stály proti Montgomeryho jednotkám ty nejsilnější bojové svazky obránců. Právě proti Britům se německo-italská vojska bránila nejhouževnatěji. s využitím místního terénu. Polní maršál Kesselring totiž dostal z Berlína příslušné rozkazy, které zněly, že se na Sicílii musí bojovat až do konce. Ve stejném duchu pak vydal rozkazy, že je nutné udržet severovýchodní část ostrova Sicílie a jen v případě největší nutnosti a beznadějné bojové situace, začít připravovat eventuelní evakuaci německých jednotek přes Messinskou úžinu. Kesselring se během celého období, kdy na Sicílii probíhaly těžké boje, obával spojeneckého vylodění v Kalabrii, což by evakuaci přes Messinskou úžinu znemožnilo.
Také proto dne 15. července 1943 přiletěl generál Kesselring do Milazza, aby se zde poprvé setkal s nově jmenovaným velitelem německého 14. ts, generálem Hubem, který převzal kontrolu nad akcemi německých jednotek na Sicílii (nejen to, jak uvidíme, Němci již prakticky přebírali veškerou obranu Sicílie).
Již příští den, tedy 16. července 1943, Kesselring spolu s italským generálem Guzzonim navštívili obranné pozice a přikázali všem velícím důstojníkům držet obranu za každou cenu. Ten den také do bojů na Sicílii zasáhla i německá 29. divize pancéřových granátníků, jako nový německý svazek, který sem byl přepraven z Foggia v Itálii. Také na pobřeží Messinské úžiny byly rozestavěny baterie německého protiletadlového dělostřelectva, které nebývalým způsobem posílily PVO celého prostoru.
Dne 18. července 1943 sváděly nejtěžší boje svého působení na Sicílii kanadské jednotky, když po velice těžkých bojích s německou 15. divizí pancéřových granátníků, večer, dobyly město Valguarnera. Pak se Kanaďané rozdělili do tří směrů.
1) První směr – do Enny.
2) Druhý směr – do Leonforte a Assoro.
3) Třetí směr – do Catenanuovy.
Když se kanadské jednotky blížily k Enně, viděli jejich vojáci, že od západu již do města Enna vstupují Američané. Část kanadské 3. pěší brigády, stejně jako části 2. pěší brigády zamířily do Lenforte, zatímco 1. pěší brigáda postupovala na Assoro (samozřejmě všechny brigády byly z 1. kanadské pěší divize generálmajora Guy Simmondse). Města Leonforte a Assoro ležela na těžko dostupných výšinách za údolím řeky Dittaino, odkud se dali obránci dobře sledovat pohyby všech spojeneckých vojsk.
Dne 19. července 1943 vojáci americké 3. pěší divize generála Truscota vyrazily na sever směrem na Palermo. Byl to rychlý pochod, vždyť za bojů, po 33 hodinách usilovného pochodu, urazily vzdálenost 86 km.
V tu dobu již bylo spojeneckým velitelům jasné, že postup do Messiny na úplném východě Sicílie nebude rychle možný.
Proto dne 20. července 1943 nařídil generál Alexander pozastavit útok na Palermo a Trapani a Američané měli provést obrat východním směrem a postupovat vlastně do britského sektoru směrem do Messiny a také podél severního pobřeží.
Generál Montgomery pak 21. července 1943, po několika marných protiútocích, kterými chtěl proniknout stále do Catanie, rozhodl, že na tomto svém celém úseku přejdou britské jednotky do dočasné obrany a na Sicílii se musí přisunout nové čerstvé jednotky ze Sousse v Tunisku.
Tou čerstvou jednotkou byla britská 78. pěší divize, jejíž jednotky začaly na Sicílii přicházet mezi 25. a 30. červencem 1943.
Pro celkově připravovaný generální útok na německo-italskou obranu, který byl plánován na 1. srpna 1943, byla do amerického úseku přepravena také i americká 9. pěší divize. To znamenalo, že počet útočných divizí na Sicílii stoupl z 10 divizí na 12 divizí.