Generál Eisenhower (*14. října 1890, + 28. března 1969).
Hlavním velitelům Spojenců, prezidentu USA a premiéru Velké Británie, stejně jako štábu CCS se podařilo najít nejvhodnější osobu pro velení vojskům jak v Africe, tak později na Sicílii a vůbec v celé Evropě. Tou osobou byl generál Eisenhower, po válce prezident USA.
Dwight David Eisenhower, později velitel všech spojeneckých vojsk v Evropě, v počátcích určitě nebyl žádným „velkým vojevůdcem“, ani mimořádným důstojníkem. Jak někteří historici napsali u Eisenhowera určitě nešlo o to, že by tzv. „dokázal osedlat tornádo a řídit bouři“. Nebyl to intelektuál, když historické prameny povětšinou říkají, že měl vrozenou inteligenci, a že kdyby se nestal vojákem, určitě by řídil, jako šéf, nějakou „mamutí nadnárodní obchodní korporaci“. Jeho další charakteristikou bylo, že se výborně vyznal ve vojenských otázkách 30. a 40. let a dovedl prosadit svou vlastní vůli.
Právě ona 30. a 40. léta 20. století se již vyznačovala tím, že řízení válečných operací na takové úrovni, jakou byl pověřen generál Eisenhower, byl velice komplexní obor, který žádal, aby velitel uměl na nejvyšší úrovni spojit politickou sféru vedení války s vojenskou. Na takové funkci musel být člověkem, který měl schopnost organizovat a režírovat bojové operace ve všech třech dimenzích, tedy ve vzduchu, na zemi i na moři. Už to nemohl být velitel, který operaci řídil z „nějakého kopce“!
Velitel válčiště musel mít odstup od bojové vřavy na bojišti, se kterým musel být však, přes kompetentní podřízené, v neustálém spojení.
A k takovému pojetí se skutečně Eisenhower propracoval. Zprvu neměl žádné zkušenosti s aktivním vedením bojových operací, při kterých nebyl ani jako člen štábu, či velitel v poli. Přesto si postupně získal nejen respekt, ale i náklonnost svých podřízených. Jeho předchozí kariéra začínala na Filipínách, kde jako štábní důstojník působil pod generálem Douglasem MacArthurem v době, kdy Filipíny přecházely k nezávislosti. Později se v Londýně, při plánování a shromažďování vojsk a materiálu za účelem americké invaze do Francie a osvobození Evropy, seznámil nejen s předními politiky Velké Británie, ale i samozřejmě s tehdejší nevyšší garniturou politiků USA. Tohle vše co jsem napsal mu přišlo velice vhod, když přišel jako velitel do severozápadní Afriky („Operace Torch“, 8. listopadu 1942, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1151
), kde vlastně každý čin, každý strategický problém měl nějaké politické pozadí.
Generál Eisenhower měl přirozený talent pro posouzení situace, když dovedl odhadnout co je proveditelné a velice dobře chápal, že základní podmínkou úspěchu je přežít.
Když byl jmenován velitelem válčiště, zadal sám sobě 2 úkoly:
1) Tím prvním úkolem bylo udržovat dobré vztahy s náčelníkem štábů USA Georgem Marshalem, zatímco bude, jako nadnárodní velitel, vystupovat nestranně a bude se snažit zalíbit všem, kteří jsou postavením nad ním.
2) Ten druhý úkol byl velice těžký a znamenal, že si generál Eisenhower musel upevnit svou autoritu, jak říkají někteří historici, „nad mladými býky ze stáda“. Těmi mladými býky ze stáda máme rozumět jeho podřízenými veliteli druhů vojsk – letectva, námořnictva a pozemních vojsk.
U letectva si musel upevnit autoritu u takových lidí, jako byl britský maršál letectva sir Arthur Tedder a americký generálporučík Carl Spaatz, kteří stáli v čele britského a amerického letectva. Oba mužové ve spojeneckém velení představovali mocnou kliku, protože britské královské letectvo RAF ( s ohromnou prestiží z „ Bitvy o Anglii“) a americké armádní letectvo USAAF spojovaly dohromady společné zájmy nové zbraně 20. století, které svou podstatou znamenalo bratrství letců ve společné a nové zbrani.
Maršál letectva sir Arthur Tedder byl přesvědčeným zastáncem vojenské doktríny, že letectvo je nezávislá zbraň, a co rozhodně, není služkou armády. Souhlasně se sice vyslovil pro důmyslný a komplexní systém velení a řízení bojových operací, podle kterého musí armáda obdržet přímou podporu na bojišti. Tu podporu na bojišti však může získat jedině tehdy až letectvo splní svůj prvořadý úkol, tedy získá leteckou nadvládu ve vzdušném prostoru. Tedy porazí nepřítele nad celým bojištěm – to vše za použití svých vlastních metod, metod letectva, a to na základě vlastního úsudku. Teprve až bude získána nadvláda ve vzduchu, byl ochoten maršál Tedder uvažovat o zajištění leteckého štítu pro armádu na bojišti, či nad invazními plážemi, nebo chtěl uvažovat o úloze létajícího dělostřelectva. Americké letectvo, tehdy zastoupené generálporučíkem Carl Spaatzem, ač tehdy bylo součástí pozemní armády, uvažovalo stejně. USAAF chtělo autonomii, stejnou jako mělo RAF a tak obě letectva představovala jednotnou frontu v jednání s vrchním velitelem Spojenců Eisenhowerem, stejně jako s ostatními složkami, tedy námořnictvem a pozemními jednotkami. A generál Eisenhower se tak musel naučit jak skloubit takt a autoritu, aby získal bezvýhradnou ochotnou spolupráci letectva při bojových operacích, které, jak víme, začínaly vždy stejně. Vyloďovaly se, tedy námořnictvo, za podpory letectva, pozemní jednotky. V akci byly vždy všechny 3 složky, když postupem do vnitrozemí se vzdáleností musela složka letectva podporovat pozemní vojska a logisticky pak námořnictvo.
S druhou složkou, s námořnictvem, neměl generál Eisenhower takřka žádné problémy. Námořnictvo jako takové, existuje samostatně a námořníci mají velice silný pocit nadřazenosti nad vojáky pozemních jednotek. Ale i pozemní jednotky mají k námořnictvu poměrně kladný vztah.
Námořnictvo svou podstatou má společné pouto, které námořníky sjednocuje a i mezi americkými a britskými námořníky bylo pouto „voda, lodě“ silnější, než nějaká historie minulých konfliktů mezi těmito národními námořnictvy. Zároveň zde u popisu Středomořských operací historici vyzdvihují velmi dobré vztahy (a to již od počátku) mezi americkým viceadmirálem H. Kentem Hewittem a britským velkoadmirálem Andrewem Cunnighamem, velitelem loďstva ve Středomoří. Eisenhower se dovedl s oběma veliteli loďstev většinou dobře dohodnout (že existovaly i rozpory mezi jednotlivými druhy zbraní hovoří i tento příklad rozporu mezi námořníky a letci: Během bitvy u Salerna se viceadmirál Hewitt urazil, když britský maršál letectva sir Arthur Tedder, nacházející se daleko v Alžíru, na vlastní odpovědnost rozhodl – jaká že bude úroveň zabezpečení loďstva, ze strany stíhacího letectva. Známé jsou také rozpory mezi britským generálem Montgomerym a velkoadmirálem sir Andrew Cunninghamem, kteří se nesnášeli a měli mezi sebou rozepře. Generál Eisenhower musel mnohokrát zasáhnout do sporu ohledně poskytnutí výsadkových plavidel).
U pozemního vojska byla situace pro Eisenhowera mnohem těžší. Američtí armádní velitelé již v severní Africe nechovali žádné sympatie, natož nějaký obdiv, ke svým britským kolegům, což jak konstatují historici, pramenilo z historie (již jednou jsem vzpomínal, že američtí občané měli prapůvod získaný ve školách naučen tak, že Velká Británie byl odvěký nepřítel, proti kterému musela USA vybojovat svou svobodu a nezávislost), vzhledem k zeměpisné izolaci Američanů a jejich výchově. A protože Američané v severní Africe ještě postrádali bojové zkušenosti, byli krajně přecitlivělí na jakoukoliv Brity vyslovenou, či jen naznačenou kritiku.
No a samozřejmě britští generálové měli utkvělou představu, že v této válce bojovali proti Němcům sami, Němcům uštědřili nejednu porážku a tak někteří neskrývali své pohrdání Američany (historiky je vzpomínán případ nejmenovaného britského generála, který když obdržel od novináře dotaz v Tunisku na výkon americké armády, vyjádřil se pohrdavě a s ignorací. Je jasné, že uškodil spojenecké věci, což mělo vliv na zhoršení ještě tehdy ledových anglo-amerických vztahů. Tento generál však uškodil i další svoji kariéře).
Celkově si však řekněme, že po vítězství v severní Africe již měl generál Eisenhower za sebou první významné úspěchy, když se mu podařilo zorganizovat „Mezinárodní a integrované velení“ první svého druhu.
Generál Eisenhower vynaložil pak veškerou svou autoritu, politickou obratnost a i svůj osobní šarm, aby zajistil hladké fungování tohoto „Mezinárodního a integrovaného velení válčiště“.
Již krátce po svém příjezdu do Afriky se vrchní velitel ocitl uprostřed krajně složitých jednání s vichystickými Francouzi, do toho musel rozebírat strategické možnosti všeho druhu s CCS – Spojeným velením náčelníků štábů – v Londýně a Washingtonu. Byla to velice těžká situace a Eisenhower k tomu potřeboval nutně velitele pozemních sil, který by řídil přímé boje a byl na přibližně stejné úrovni s veliteli ostatních dvou složek. Velitele, který by sdílel jeho názory. Takového člověka mu poskytli Britové. Tím člověkem nebyl nikdo jiný, než generál sir Harold Alexander, který tehdy velel vojskům na středním východě, Východní Africe a britské 8. armádě generála Montgomeryho bojující proti Rommelovi. Když generál sir Harold Alexander dostal za úkol koordinovat soustředěné operace 18. Skupiny armád v podání britsko-indicko-novozélandské 8. armády a britské 1. armády, v níž pro změnu bojovaly britské, americké a francouzské jednotky (názvy spojeneckých Skupin armád se odvozovaly a střídaly s pořadovými čísly armád. Na Sicílii například toto velitelství obdrželo číslo 15. Skupina armád /7. A a 8. A/, které jí zůstalo až do doby, kdy se přejmenovala na „Velitelství spojeneckých armád v Itálii“, aby se v prosinci roku 1944 opět jmenovala 15. Skupina armád).
Generál Alexander byl přesně tím typem muže, tím typem velitele, se kterým se generál Eisenhower shodl, a se kterým dokázal po celou dobu, kdy spolu spolupracovali, vyjít.
