Sicílie od 12. července do 18. srpna 1943.
Končili jsme v Č 27, viz. tento odkaz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4560 , když Benito Mussolini po půlnoci, tedy již 25. července 1943, na zasedání Velké fašistické rady útočil slovně proti spiklencům, kteří jej obvinili ze zrady fašismu (přímo to Dino Grandi, Mussoliniho největší nepřítel a sok, nazval - „vraždy fašismu“) a chtěli jej odvolat. Duce přešel do útoku, což vyústilo prohlášením poslušného Carla Scorziho, aby byla vyslovena Mussolinimu plná důvěra. Ale výměna názorů mezi spiklenci a Mussolinim pokračovala a byla stále ostřejší. Padaly dokonce výhružky, že spiklenci kolem Grandiho zaplatí vzpouru svojí hlavou. Později se celá situace dostala do mrtvého bodu. Převahu neměl nikdo, účastníci nebyli schopni rozhodnout, pro který program se mají vyslovit.
A tak mělo rozhodnout hlasování. Po veškeré vřavě nastalo náhle ticho plné očekávání.
Celkový výsledek hlasování však byl jednoznačný. Celkem 19 hlasů získal Grandiho projekt, 7 hlasů bylo proti, 1 hlas se zdržel a zbývající dvacátý osmý hlas pak dostal Farinacci, který navrhoval svůj vlastní program.
Spiklenci za odvolání Duceho tak dosáhli svého. A dosáhli toho, dle fašistických stanov, legálním způsobem. Nyní nestálo spiklencům nic v cestě, mohli odklidit Mussoliniho do ústraní úplně. Samotný Benito Mussolini se omezil jen na prohlášení, cituji:
„Vyvolali jste krizi režimu. Zasedání je skončeno.“
To již, ale předtím, hlasem, který jasně říkal, že má bolesti prohlásil, že má ještě klíč k řešení situace a že o tom nebude mluvit tenhle večer, tohle ráno. Všichni se však později shodli na tom, že to byl vlastně takový poslední pokus Mussoliniho blufovat, takový jeho výraz důvěry v sebe sama, kdy si myslel, že jde jen o zemětřesení, které nemůže jeho postavením otřást.
Ve skutečnosti šlo o to, aby se organizátoři palácového převratu nezastavili v půlce cesty.
Potom jeden z věrných Mussolinimu, Carlo Scorza, který chtěl na závěr zasedání Velké fašistické rady zavelet k fašistickému pozdravu, byl vyzván samotným Mussolinim, aby to nedělal. To již byly 2 hodiny 40 minut dne 25. července 1943 ráno.
Zasedání fašistické rady a hlasování o odvolání Mussoliniho byl jen vlastně takový prolog. Asi o 50 minut později již referoval Dino Grandi o celém průběhu Velké fašistické rady ministru královského domu hraběti Acquaronovi. Zároveň pro krále navrhl, aby na uvolněné místo předsedy italské vlády byl dosazen generál Enrico Caviglia. Jenomže už bylo rozhodnuto, král Viktor Emanuel III.
dal přednost svému věrnému maršálovi Pietro Badogliovi.
Sám Benito Mussolini se dál choval jakoby se v noci nic nestalo. Jako by v noci šlo jen o takový špatný sen. Již ráno v 8 hodin byl ve své pracovně v Benátském paláci a začal se věnovat běžné administrativě. Tam k němu přišel jeden z jeho stoupenců (jeden ze sedmi), kteří jej na Velké fašistické radě podpořili, byl jím generál milicí Enzo Galbiati a navrhl, aby „vzpoura devatenácti“, byla okamžitě potlačena. Prostředky prý pro to měli. Benito Mussolini to však odmítl s odůvodněním, „že by to nebylo legální“, že se za pár hodin má setkat s králem a že si s ním všechno projedná. Duce si stále věřil, stále věřil, že přesvědčí nerozhodného a velice opatrného krále. Ale to tehdy už skutečně Viktora Emanuela III. těžce podcenil!!!
Bylo čtvrt na jednu odpoledne, když se Mussoliniho tajemník telefonicky dotázal královských úředníků, zda může král přijmout Duceho o něco dřív, než předtím žádal. Odpověď úředníků zněla: Ano, Jeho Veličenstvo ho očekává v 17 hodin. A na tu dobu se připravovali spiklenci. Připravovali sanitku, ve které měl být zatčený Benito Mussolini dopraven do „bezpečí“.
Typická váhavost Viktora Emanuela III. se po tomto telefonátu projevila tím, že nedal ihned příkaz k Mussoliniho zatčení a ani se nepostavil proti nápadu generálů Ambrosia, Castella, Ceriky a Carboniho. Král svůj souhlas dal až o 3 hodiny později.
Bylo 5 hodin odpoledne dne 25. července 1943, když vstoupil Benito Mussolini do Savojské vily. Král Viktor Emanuel III. Duceho přijal v malém salónu. Nemysleme si, že se král proti někdy divokému Mussolinimu nezabezpečil. Král se zabezpečil. Ve vedlejší místnosti byl totiž připraven zasáhnout generál Paulo Puntoni, kterého král 2 hodiny předtím informoval, že bude Mussolini zatčen při svém odchodu z audience.
Samotná audience u krále netrvala dlouho. Jen chvíli se pokoušel Mussolini přesvědčit o své pravdě krále. Přesvědčit o tom, že hlasování Velké fašistické rady bylo nelegální. Začal proto snášet argumenty, ale Viktor Emanuel III. ho velice rychle vyvedl z omylu a stačilo mu na to jenom pár vět. Italský král Mussolinimu prostě a jednoduše řekl, že ho „situace nutí žádat jeho demisi“. A pak jenom dodal, že již o tom jednal s Mussoliniho nástupcem, kterým bude maršál Badoglio. No a pak se vyloženě jenom s Mussolinim rozloučil a potřásl mu rukou a řekl, že nemůže nic dělat. Duce se pak jenom otočil a vyšel ze salónu. Již na schodech, před dalšími dveřmi na něho čekalo několik karabiníků generála Ceriky, které vedl důstojník v hodnosti kapitána. Kapitán zdvořile Mussolinimu oznámil, že Jeho Veličenstvo Viktor Emanuel III. nařídil, aby mu poskytli ochranu. Pak Ducemu pokynul, aby je následoval a nastoupil do připravené sanitky, která se skrývala za královskou rezidencí. Do sanitky s Mussolinim si přisedli 2 ozbrojení karabiníci. Auto vyrazilo do kasáren karabiníků na via Quintino Sella v Římě.
Vlastně se dá říci, že spiklenci proti Mussolinimu ani nemuseli sáhnout k variantě státního převratu, neboť celý proces zvládli s pomocí krále tzv. „palácovým pučem“. Až teprve tehdy vlastně Benito Mussolini začal pomalu chápat celý rozsah své porážky.
Italský rozhlas pak večer ve 22 hodin 45 minut, v končícím dni 25. července 1943 přerušil svůj program a oznámil, že Benito Mussolini podal demisi a novým předsedou italské vlády byl ustanoven maršál Pietro Badoglio. Podle dobových zápisů tato zpráva nevyvolala mezi fašisty vůbec žádnou hromadnou a výraznější reakci. Prakticky nikdo se nevydal Mussolinimu na pomoc. Historie zaznamenala, že jenom jeden italský senátor se zastřelil a v dopise napsal, že bez Benita Mussoliniho ztrácel jeho život smysl…
Z Benita Mussoliniho, bývalého diktátora Itálie se náhle stal státní a prominentní vězeň. Prominentní vězeň, který začal měnit místa svého vězení. Z via Quintino Sella se rychle stěhoval na via Legnano, kde byla také kasárna karabiníků. Zde si jeden z Mussoliniho strážců v hodnosti plukovníka poznamenal, že na něj Duce působil jako usmířený člověk, který se dostal z neudržitelné situace. Ale již druhý den po svém zatčení, tedy 26. července 1943, předvedl Mussolini, že ještě úplně nerezignoval. Poslal totiž svému nástupci maršálu Badogliovi dopis, ve kterém napsal, cituji:
„Přeji si ujistit maršála Badoglia, připomínám také společnou práci vykonanou v jiných dobách, že z mé strany mu nejen nebudou činěny obtíže, ale bude dána možnost jakékoli spolupráce…“
Prakticky se dá říci, že až teprve 27. července 1943 Benitu Mussolinimu došlo, že je fakt definitivní konec. Teprve tento den, tedy 27. července 1943, totiž vláda maršála Badoglia rozpustila fašistickou stranu, rozpustila Velkou fašistickou radu, zvláštní soud a další tzv. „Černé instituce“. Ve skutečnosti však se v Itálii toho moc nezměnilo. Italská vláda pod vedením maršála Badoglia dál vládla pomocí stejných metod, stejně tvrdých metod, jaké používal Mussolini a jeho nohsledi. Vlastně byl od moci odstraněn jenom Fašismus jako takový, neboť to byl právě tento Fašismus, který mohl Italům bránit při jednání o příměří. A vlastně z tohoto důvodu musel Benito Mussolini „od válu“. Samotný stát Itálie si na demokratizaci musel ještě „sakra dlouho“ počkat.
Bylo 28. července 1943, když byl Benito Mussolini převezen na ostrov Ponza, ostrov na který on v době své největší slávy posílal některé své odpůrce. To znamenalo, že se nesplnilo i jeho přání, aby mohl žít v ústraní, pod dohledem, na svém prázdninovém sídle v Rocca dele Caminate, jak o to také žádal maršál Badoglio. Řím, tedy král a jeho věrní totiž dávali přednost tomu, aby byl Benito Mussolini kousek dál od pevniny a tak bylo vybráno tohle ostrovní vězení.Benitu Mussolinimu pak zbyly jenom stesky, které si historici poznamenali, když píší jeho autentická slova, cituji:
„Dvacet let jsem pracoval pro Itálii, dvacet let. Také já mám rodinu. Jednoho syna jsem dal vlasti. Badoglio přece jenom se mnou pracoval osmnáct let.“
Den po těchto událostech, tedy 29. července 1943, bylo Benitu Mussolinimu 60. let.
