Pokračujeme v bližším a podrobnějším rozboru plánu spojenecké Operace AVALANCHE“, vylodění v Salernském zálivu.
Řekli jsme si minule ( v Č 12) některé zásadní chyby, které v plánu byly, a které se projevily při samotném vylodění.v bojových operacích. Popsal jsem především to, že z nedostatku výsadkových plavidel nebyly v 1. výsadkové vlně vysazeny všechny potřebné jednotky u americké 45. pěší divize ( americký 6. sbor vpravo na mapě). Hovořil jsem dále o tom, že vlevo od Američanů vyloděná britská 56. pěší divize ( britský 10. sbor) dostala po cestě vpřed příliš mnoho úkolů, které jí odebraly pěšáky a tak na spojnici s Američany nezůstalo nic a i samotná „obranná kůrčička“ ( obranná linie) britské 56. divize byla tenká.
Tak se stalo, že mezi vpravo vyloděným americkým 6. sborem a vlevo vyloděným britským 10. sborem byla široká mezera ( odstup mezi sbory byl dokonce 15 km, i když tam byla také řeka Sele, která bez mostů nešla přebrodit), mezera, která, jak později při popisu samotného vylodění uvidíme, měla těžké následky pro Spojence a stála mnoho životů a zapříčinila i nejkritičtější situaci pro Spojence u Salerna.
Další chybou v plánu „ Operace AVALANCHE, v tomto případě nedomyšlený rozkaz, obdržel generálmajor John L. I. Hawkesworth, velitel britské 46. pěší divize ( levé křídlo britského 10. sboru viz mapa).
Tady si musíme nejprve říci, že američtí Rangers a britští Commandos se měli vylodit na poloostrovním výběžku, na jehož cípu leželo městečko Sorrento. No a generál Hawkesworth, se měl se svou britskou 46. pěší divizí vylodit ve vzdálenosti 8. km jižně od přístavu Salerno, který měl obsadit. Jednotky jeho divize pak měly, po obsazení přístavu, postupovat na sever, aby se spojily se speciální brigádou a zabezpečit tak dlouhé horské průsmyky, přes které vedly silnice č. 18 a č. 88 propojující salernskou pláň s Neapolí. Aby pěší jednotky britské 46. pěší divize mohly úkol splnit, musely zahnout doleva čímž si zcela odkryly své pravé křídlo před dobře operujícími Němci. Generál Hawkesworth proto musel nasadit celou jednu brigádu, aby v severním směru prodloužila obrannou linii směrem k vpravo postupující britské 56. pěší divizi.
Celý plán „Operace AVALANCHE“ svědčil o tom, že byl „ šit horkou jehlou“ a štábní důstojníci nebrali příliš ohled na místní terén a spíše jej fakt prováděli „ opravdu jen na té mapě“.
Tak se stalo – jak konstatuje většina historiků a vojáků – že výsledkem bylo, že celkem z 9ti dostupných brigád ( počítáme-li Rangers i Commandos jako jeden celek, jako 1 brigádu speciálních sil, což do počtu byla), které se vylodily u Salerna, byly jen 2 brigády pověřeny úkolem – Prolomit se z předmostí a pokračovat do vnitrozemí – obě formace však nedisponovaly dopravními prostředky.
Někteří vojenští odborníci, ale i historici si po 2. světové válce zahráli hru „ po válce je každý generál“. Při rozboru faktů a skutečného průběhu „ Operace AVALANCHE“ došli k vzácné shodě, že by bývalo bylo daleko lepší vylodit celý americký 6. sbor severně od řeky Sele na jejím pravém, nebo chcete-li západním břehu, a to hned vedle britského 10. sboru, který byl vlevo, neboť by řeka Sele sloužila jako přirozená obranná bariéra, na nechráněném pravém křídle amerického 6. sboru ( bez mostů nepřekonatelná).
Tohle však neznamená, že v oné době - v konci srpna a začátku září 1943 - nikdo nic, z tehdejších velitelů a zainteresovaných generálů, „k mezeře mezi sbory“ neřekl!
Prvním kdo se ozval byl generál Patton.
Totiž v rámci běžné praxe, že velitel dané operace má vždy svého zástupce, byl v tomto případě určen případným zástupcem ( to kdyby se mu něco stalo) velitele „Operace AVALANCHE“, za generála Clarka, záložním velitelem 5. A generál Patton. No a ten musel být s plány operace, které by velel, kdyby se generálu Clarkovi něco nečekaného stalo, seznámen. Když tedy generála Pattona s plány „Operace AVALANCHE“ seznamoval náčelník štábu spojenecké 5. A generálmajor Alfred Gruenther, generál Patton po chvíli studování podkladů, spontánně a rychle ukázal na mezeru mezi britským 10. sborem a americkým 6. sborem a řekl, že pokud se Němci ve svém řemesle vyznají, brzy onu proluku odhalí, což se, jak si později popíšeme, skutečně stalo!
Patton reagoval, ale ten, který měl nejvíce reagovat – náčelník štábu 5. A generál Gruenther – nezareagoval, ale co bylo nejhorší – nevzešlo z evidentní chyby žádné opatření…
Dalším kdo si „proluky“ všiml byl velitel zainteresovaného britského 10. sboru generálporučík Richard McCreery. Tady to však bylo složitější.
Když si totiž generálporučík Richard McCreery britský velitel 10. sboru všiml této základní chyby, proluky, bylo pozdě. McCreery totiž převzal nejen funkci nedávno, ale na předělání plánu bylo málo času. Navíc v americké armádě, jak se předem britský podřízený amerického generála Clarka poučil, nebylo jednoduché a ani běžně možné vyjadřovat se již ke schváleným hotovým plánům.
Historici konstatují, že zde chyběl věčný nespokojenec generál Montgomery, který, jako u vylodění na Sicílii, prosadil i na poslední chvíli změnu již hotových plánů ( aby se obě armády, americká i britská vylodily vedle sebe), a který se přel „i o maličkosti“…..
O generálu Clarkovi, veliteli spojenecké 5. A, která se měla vylodit u Salerna v rámci „Operace AVALANCHE“ jsme již hovořili v Č 3, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4758
Nyní tedy něco o jednotlivých velitelích jeho dvou sborů. Všeobecně u nich platilo, že měli více štábních zkušeností, stejně jako generál Clark, a málo zkušeností bojových.
Začněme velitelem amerického 6. sboru, kterým byl generálmajor Ernest J. Dawley.
Generálmajor Ernest J. Dawley ( * 17. února 1886, + 10. prosince 1973), velitel amerického 6. sboru, si k válečnému prachu vlastně přičichl jen jednou a „mělo to vousy“. Bylo to při trestné americké výpravě do Mexika roku 1916. V roce 1918 působil jako štábní důstojník pod generálem Georgem Marshallem, který v době, o které píši, byl pak velitelem náčelníků štábů americké armády a náčelníkem štábů CCS. Pozdější práce generálmajora Ernest J. Dawleye ve štábu a ve funkci velitele americké 40. pěší divize v roce 1941 vedla k tomu, že byl v březnu 1942 jmenován velitelem 6. sboru, který ale nebojoval, ale vojáky cvičil. Generálmajor Ernest J. Dawleye
byl typem poctivého generála, který by při jiné, standardní operaci ( „Operace AVALANCHE“ nebyla standardní bojová operace, ale násilné obojživelné vylodění, jedna z nejnáročnějších možných bojových operací) své seznámení s bojem zvládl určitě lépe. Tady u Salerna se však ocitl, jako velitel většího svazku ve velice obtížné situaci a postrádal jednu vlastnost, kterou Britové nazývají „ tvrdohlavost“, aby se prosadil ( o generálmajoru Ernestu J. Dawleye ještě bude řeč při samotném vylodění). Byl udolán různými tlaky shora, ale i nepřítelem po vylodění, a jak později při samotném vylodění uvidíme, byl ze své funkce velitele 6. sboru, po střetu se svým přímým nadřízeným, velitelem 5. A generálem Clarkem odvolán.
Generálporučík Richard McCreery ( * 1. února 1898, + 18. října 1967) nejen vydržel jako velitel britského 10. sboru všechny boje u Salerna a boje v Itálii, ale později se dokonce stal posledním velitelem známé britské 8. A.
V době 1. světové války, v letech 1916 až 1918, jako profesionální důstojník-kavalerista viděl nemohoucnost jízdy, které byl do té doby zastánce, také velitel a dokonce šampion ( byl nejlepší amatérský žokej své doby v disciplíně steeplechase).
V 1. světové válce byl vážně zraněn a vyznamenán za statečnost. Po válce začal studovat uplatnění tanků ve válce a nadšeně se podílel na přebudování jednotky které velel, 12. pluku královských hulánů na tankovou. Britská 12. brigáda královských hulánů později proslula svou bojovou výkonností.
Pěší taktiky si nastudoval sám, ale to na výbornou. To když zastával funkci vyššího štábního důstojníka ( GSO1 – důstojník generálního štábu 1. třídy) u britské 1. pěší divize u generála Harolda Alexandera. V roce 1940 velel krátce, ale se ctí obrněné formaci v rámci B.E.F. ( britský expediční sbor ve Francii), přičemž získal Řád za vynikající služby ( DSO). Co však získal generál McCreey
především byla bojová praxe, neboť ve Francií bojoval v roce 1940 proti německému Blitzkriegu a viděl jeho přednosti i nedostatky. Získal tak zkušenosti s vedením bleskové války, i když to bylo na straně poražených.
V roce 1941 se podílel na založení a výcviku britské 8. obrněné divize. Potom byl přeložen na Velitelství britských sil na Středním Východě jako poradce v oboru tankových taktik a uplatnění tanků (v hodnosti generálmajora obrněných bojových vozidel).
Dlouho to netrvalo. Tehdejšímu veliteli na Středním Východě generálu siru Claudu Auchinleckovi řekl něco na téma, že nemá představu o vedení tankové války a „balil kufry“.
Pak ho však zachránila změna velitele. Auchinlecka vystřídal Alexander a ten si generálmajora McCreeye nechal vyhledat v Káhiře a okamžitě ho jmenoval svým náčelníkem štábu.
Jako další stupeň pro generálporučíka McCreyee bylo, že byl jmenován velitelem britského 10. sboru, to když byl úřadující velitel 10. sboru generál Brian Horrocks vážně zraněn krátce před spuštěním „Operace AVALANCHE“ ( při bombardování Bizerty bombardéry Osy).
( V několika historických pramenech jsem se o generálporučíku McCreery dočetl, že se těšil velkému respektu a oblibě u svých divizních velitelů, neboť naslouchal jejich stanoviskům a často si bral k srdci jejich rady. Nadřízení ho prý nesnášeli, protože pranýřoval nesprávné rozkazy a myšlenky a to bez jakýchkoliv servítků).
