Mapa s místem, kde byly, v „proluce“ mezi oběma sbory, vysazeny části dvou pluků 82. vzdušně výsadkové divize.

Pro naprostou leteckou převahu Spojenců nad salernskou frontou, stejně jako pro naprostou dělostřeleckou převahu (pozemní i námořní), nebyl poslední německý útok dne 16. září 1943 úspěšný. To ještě 15. září obdržel velitel britsko-americké 5. A generál Clark posily v podobě prvních jednotek z britské 7. obrněné divize, dále částí 3. pluku ze 45. pěší divize a část 504. a část 505. parašutistického pluku (82. vzdušně-výsadková divize), které byly za dramatických okolností, které si později řekneme, a se zpožděním, vysazeny na pláži poblíž Paestumu. Ve stejnou dobu byl vysazen i jeden parašutistický prapor za nepřátelskými liniemi nedaleko Avelina (též z 82. vzdušně-výsadkové divize). Posily Clark vlastně již nepotřeboval, neboť tzv. – „Salernská krize v boji“ již byla zažehnána – zdrojem je zde: Blumenson, Salerno to Cassino, str. 130-132: poznámka pod čarou str. 132.
Německá strana, polní maršál Kesselring již ve svém plánu ústupu 10. A počítal s tím, že 76. ts se natočí podél svého pravého křídla dozadu, zatímco jeho 14. ts bude úporně hájit únikové trasy, které vedly z předmostí u Salerna směrem na sever. Při tomto manévru se pak měly oba německé sbory postupně stahovat, když cesty jim měli zabezpečovat řadou demoličních pásem ženisté a to až do Gustavovy linie.
Již jsem naznačil, že v bojích unavená britská pěchota 10. as generála McCreeryho prakticky nevzdorovala, Němce nepronásledovala, a když začala, tak jí trvalo 10 dní než si proklestila cestu přes horské průsmyky, kde musela zlomit odpor zadních vojů jednotek generála Balcka (14. ts). Po cestě se učily britské jednotky, které vyšly z Home Guard, Domobrany, taktice boje v horách.
Mapa postupu spojenců po 16. září, ze salernského předmostí, až do 6. října 1943.

Přední jednotky britského 10. as se vynořily z horských průsmyků na neapolské ( Naples – Neapol) pláně až 27. září 1943.
http://www.history.army.mil/books/wwii/ ... ng.htm#m15
A co je čekalo?
Průzkumné jednotky a první dělostřelečtí pozorovatelé měli příležitost vidět příjemnou vyhlídku na roviny, které lemovaly sady a vinice, když v dáli pokojně dýmal Vesuv. Jednotky, které měly zabezpečovat další postup Spojenců směrem na Neapol, náhle uviděli zvláštní jev:
Nikde žádná letadla, spojenecké dělostřelectvo také nestřílelo a náhle v celé krajině až k Neapoli vyšlehly chocholy hnědočerného dýmu a vzápětí následovaly tlumené detonace vzdálených explozí.
Oč se jednalo, se ukázalo až když spojenecké tanky a pěchota vjely na neapolské pláně.
Totiž němečtí ženisté odpálili své nálože.
Do povětří vylétly všechny mosty a můstky, které překlenovaly říčky kanály a zavodňovací příkopy. Výbuchy rozryly všechny křižovatky a vyvýšené náspy, kde prakticky zůstaly jen krátery různé hloubky a šířky.
Tady se začala odvíjet tragédie postupu Spojenců v Itálii. Další postup směrem do Neapole totiž od těchto chvil byl dán rychlostí s jakou spojenečtí ženisté dokázali odstraňovat miny a přemosťovat všechny mezery na cestách. A prakticky takovýmto způsobem se odvíjela celá válka v Itálii až do jejího konce dne 7. května 1945.
Hodnocení a ztráty.
V mnoha ohledech mimořádná bitva u Salerna se vyznačovala nízkým procentem počtu vojáků ve vztahu na velikost prostoru salernské fronty. Právě z těchto důvodů vznikaly již popsané proluky (mezery mezi navazujícími jednotkami, do kterých nepřítel útočil). Široké proluky vznikaly jak mezi prapory a pluky, stejně tak vznikaly mezi divizemi a jednotlivými sbory.
Výsledkem byla činnost, kterou již v 1. světové válce pojmenoval, v době střední části bitvy na Sommě, tehdy britský polní maršál Wavell, který řekl, že to byla „Ustrnulá mobilní válka“.
U Salerna nejprve měla německá 16. td výhodu, protože byla plně motorizovaná a plná tanků a generál Sieckenius s ní v počátcích zacházel tak, jakoby bojoval v ruských stepích jen v menším měřítku.
Americký generál Clark, velitel smíšené britsko-americké 5. A, zase naopak vytrvale pokládal bitvu u Salerna za defenzivní záležitost, kde rozhodující slovo měly obranné linie.
Mnoho historiků tvrdí, že bitvu vyhráli Spojenci, když zahnali Němce od Salerna. Mnoho historiků však také říká, že bitva skončila nerozhodně.
Při hodnocení historici říkají, že pokud by generál Clark dostal k dispozici oba sbory kompletní a hned vyzbrojené velkým počtem obrněných vozidel a tanků, byl by schopen prorazit prstenec hor.
Byl by schopen rozdrtit válkou ostřílené německé jednotky, které byly zredukovány skoro na své základy (samozřejmě mimo skoro kompletní německé 16. td). Čímž by zničil celou taktiku maršála Kesselringa, nebo by jí alespoň silně poškodil. Protože se tak nestalo, odvíjela se válka v Itálii úplně jinak.
Přestože maršál Kesselring nezahnal Spojence do moře, přesto dospěl k závěru, že německý voják se vyrovná nejméně třem Angloameričanům. Vojákům, kteří jsou v podstatě hrozně změkčilí. Obávají se boje z blízka a rychle se vzdávají. No a protože topografie Itálie mu v manévrovém boji nahrávala, dospěl maršál k názoru, že takovouto defenzivní taktikou může válku v Itálii dlouhodobě prodlužovat.
Jeho argumenty podporovaly i vyčíslené ztráty.
Když vyjdeme z toho, že boj německé 10. A byl vlastně útok, stálá ofenzíva, druh boje, který je vždy ve válce ztrátovější, jsou ztráty německé armády skutečně malé.
Uvedu zde ztráty u Salerna ze dvou pramenů:
První prameny uvedené na konci článku říkají tato rozmezí:
Němci způsobili Spojencům ztráty ve výši 8 659 až 8 670 mužů a sami ztratili přibližně mezi 3 470 až 3 480 muži. Němci si odvedli přibližně 3 000 spojeneckých vojáků do zajetí. Do spojeneckého zajetí padlo mezi 630 až 640 německých vojáků.
Druhý pramen (Wikipedie) říká:
Spojenci:
Vylodilo se 190 000 vojáků.
Padlých 2 009.
Zraněných 7 050.
Pohřešovaných 3 501.
Němci:
Obranu i útoky provádělo 100 000 vojáků.
Ztráty 3 500 mužů.
Němečtí zajatci uvádění u historických pramenů (oněch 630 až 640 vojáků), padli do zajetí z větší části během obranných bojů na plážích v první den invaze.
Historická literatura hovoří o tom, že horší výsledky u Salerna při vylodění měli Spojenci z těch důvodů, že jak Američané, tak i Britové měli původem své jednotky z Domobrany. Kdežto němečtí vojáci u Salerna byli vojáci, které vytvořila německá válečná mašinérie, která byla stvořena za účelem prosazování národních cílů silou. Vojáci vyšli z obyvatel, kterým propaganda již od školního věku vštěpovala vojenské ctnosti a kteří byli striktně vycvičeni a disciplinovaní. Němečtí vojáci u Salerna byli lidský materiál, který se dal snadno ovládat a velitelé, kteří jim veleli se mohli dopouštět chyb aniž by za ně museli platit. Dokonce za neúměrné riskování získávali vyznamenání. Mohli tak vést válku v klasickém stylu kde na ničem nezáleží – důležité je vítězství.
Utajená vzpoura u Britů.
U Salerna bychom neměli zapomenout na jednu dosti dobře utajovanou událost. Pozor podotýkám, že utajovanou pro vojáky, kteří se vylodili u Salerna.
Britové totiž zažili u Salerna zděšení při události, kterých ve své dlouhé vojenské historii, v takovém měřítku moc nemají (někteří historici dokonce říkají, že tak velká vzpoura jako byla u Salerna neměla v britské vojenské historii obdoby) – Vojenskou vzpouru.
Protože tato vzpoura v britské armádě k Salernu patří, popíšeme si ji z historických pramenů poměrně podrobně.