Mapa postupu britsko-americké 5.A ze salernského předmostí po 16. září, až do 6. října 1943.

Ještě si dokončeme hodnocení bitvy u Salerna tak, jak jej provedli po válce historici v mnoha svých knihách a já je začal provádět v minulých článcích. Hodnocením se nese řevnivost na jedné straně zkušené britské armády, která bojovala od roku 1940, a na druhé straně nezkušenost, ale nasazení americké armády, která bojovala od roku 1942. Historická literatura připomíná, u obou literatur, americké i britské, že nejblíže k pravdě o Salernu byl generál Montgomery, který ještě v srpnu 1943 kritizoval projekt, nebo řekněme si raději správně „Operaci BAYTOWN“, kterou považoval za nepotřebnou a vzdálenost mezi vyloděním Britů a Američanů v „Operaci AVALANCHE“ za příliš velikou, stejně jako tomu bylo se vzdáleností na Sicílii, kde se mu podařilo dosáhnout toho, že se obě armády vylodily vedle sebe. Nebylo pak na místě, že generál Alexander nutil Montgomeryho, aby 8. A urychleně dorazila na salernské předmostí a to v čase, kdy by tam už vůbec nebyla prospěšná. Pokud to skutečně Alexander chtěl, měl to Montgomerymu říci sám, neboť i takto vznikal dojem, že Montgomeryho 8. A má zachránit Clarkovu 5. A u Salerna. Generál Alexander se měl seznámit se skutečnou situací u britské 8. A, kde její 13. as uvázl na rozbitých komunikacích, jeho 1. vzdušně-výsadková divize se vysílila na „Operaci SLAPSTICK“ (kde mimochodem ničeho významného nedocílila) a ani nasazení 82. vzdušně-výsadkové divize nebylo provedeno včas.
V celém tomto hodnocení pak podivně působil snímek, kdy se generál Montgomery natahuje dolů ze svého vozu, to aby si potřásl rukou s generálem Clarkem. Onen snímek, který je z 24. září 1943 (na internetu jsem jej nenalezl, ale celá historka o něm je v několika na konci uvedených zdrojích), kdy generál Montgomery prvně navštívil Salerno, působí podivně. Snímek symbolizoval určitý mýtus, který byl živen některými tzv. „neználky“, že 8. A zachránila 5. A u Salerna – mnozí důstojníci z britské armády tomu nikdy nepřestali věřit. To zavdalo podnět k vzniku opačného mýtu, že britsko-americká 5. A přežila útok velké německé přesily, zatímco Montgomery zahálel někde v Kalábrii. Podílela se na tom i dohra ze vzpomínanou aférou s dobrodružnými novináři, kteří z Kalábrie pronikli k Salernu.
Celkově se jedná o úplně jiný příběh, který vypovídá o nezkušenosti do boje prvně nasazeného generála Clarka, o blahosklonnosti Montgomeryho, který snímkem dává najevo – „já jsem učitel, ty jsi žák“. A který má říkat, že 8. A je ostřílená, kdežto 5. A je nováček. Salerno byla nováčkovská bitva, která byla silně zpackaná. Montgomery jasně dával najevo – „neřiď se Clarku jen řečma Alexandera, který je pouhá figurka ve velení“, což prý „Monty“ – generál Montgomery – věděl již několik roků( kdysi byl Montgomery učitel Alexandera).
Verze o zpackané bitvě a těsném vítězství si žádala obětního beránka a tak byl v III. dekádě září ( 20. září došlo k vystřídání) propuštěn velitel amerického 6. as, již vzpomínaný generál Dawley. Když již předtím 14. září generál Clark přijal „Kříž za vynikající služby“ (DSC), vyznamenání za příkladné vedení bitvy. Tady si řekněme, že přes všechna chválící i kritická slova se nejen důstojníci, ale i historici shodovali na tom, že si vyznamenání generál Clark zasloužil.
Na druhé straně jednání generála Clarka neslo všechny symptomy nejistého chování, to když vyhazoval Dawleyho, neboť každý jiný důstojník by Dawleyho posadil na loď a poslal ho do Afriky hned 12. září 1943 – po prvním konfliktu. Stejně tak později general Clark váhal ve věci Dawleyova nástupce, generálmajora Johna P. Lucase, kterého musel později také propustit ( po Anziu a blíže si vše osvětlíme a rozebereme). Stejně jako váhal ve věci generála Walkera, velitele americké 36. pěší divize, který bývá ve skutečnosti označován za skutečného viníka, místo Dawleyho. Historici vzpomínají, že když Clark propouštěl Dawleyho, připustil, že tak provedl až na pobídku Alexandera, stejně jako řekl Lucasovi, že jej propouští na nátlak Alexandera. Naopak generál Clark strpěl, aby generál Walker nadále setrvával ve velení americké 36. pěší divize, přes mizerné výkony jejich pluků, za které byl generál Walker zodpovědný. Všichni historici se shodují na tom, že tady utrpěla pověst generála Clarka, jako „nelítostného muže“. Generál Clark se nebyl schopen rozhodovat rychle v těch momentech, kdy měl propustit velitele sboru, či divize. Generál Clark si nezvykl na tíživou zodpovědnost a osamělou pozici velitele armády v době války.
Mimo toho je Clarkovi připisována velká opatrnost, když zvažoval každý svůj krok, který by mohl ovlivnit jeho postavení v americké armádě, kde prý by se mohl stát obětí svých přátel na vyšších místech.
Z mnohého generál Clark obviňoval Brity, ale byl natolik inteligentní, aby to nedával veřejně najevo. Měl k Britům averzi a zachovával si pocit, že Britové usilují o to, aby americké vojáky zneužili( při hodnocení generála Clarka čerpali historici z jeho deníků).
Všechna tato hodnocení jsou zde psána z toho důvodu, že s generálem Clarkem se ještě mnohokrát setkáme ( Anzio atd).
Jednu nevraživost vzpomínanou generálem Clarkem u Salerna, považuje i historická literatura za pravdivou.
Totiž to, že ho spojenecké letectvo nechalo u Salerna na holičkách. Spojenecké letectvo špatně blokovalo německým jednotkám cestu směřující z Kalábrie (76. ts) směrem na pomoc k salernskému předmostí. I Němci si byli vědomi, že při jejich přesunech z Kalábrie k Salernu nad nimi nejsou stíhací bombardéry Spojenců, které je vždy trápily již od začátku roku 1943. Ani bombardování postupových tras německého 14. ts (15. divize pancéřových granátníků a tanková divize „Hermann Göring“) nebylo účinné a na salernském bojišti byla vlastně přítomnost spojeneckého letectva znát až teprve 14. září 1943 od rána.
Styčný letecký důstojník generála Clarka byl stále znovu a znovu odmítán ve věci leteckých misí, které 5. A vyžadovala. A když mu letecké velitelství Spojenců vyhovělo, byla realizace leteckých útoků prováděna příliš pozdě.
Je málo známé, že ještě v roce 1943 byla podpora bojujících jednotek letectvem spojenců pozdní ještě i na Sicílii, stejně tak jako u Salerna (ještě o tom bude řeč, jak se přeci jenom do doby začátku „Operace Overlord“, a ještě i v Itálii, přímá letecká podpora spojeneckých jednotek lepšila).
Generál Clark byl u Salerna přesvědčen, že zdržování leteckých operací zapříčinili britské metody, které zde propagoval vicemaršál letectva Coningham a maršál letectva Tedder. Z toho, že nebyla provedena náprava u letectva ihned, pak generál Clark obviňoval velitele 15. Skupiny armád, britského generála Alexandera.
Historická literatura pak obviňuje generála Clarka, že si neodnesl od Salerna žádná taktická ani operační ponaučení, neboť nebyl typem muže, který by prováděl analýzu a sebekritiku. Viní ho z toho, že chtěl hrát velkolepou roli velitele armády, který u Salerna obdržel takové vojenské prostředky, které na úkol nestačily. A byl to právě on, generál Clark, který si i s nedostatkem vedl směle.
Tady se připomíná jeho řeč o 4 měsíce později, když 22. ledna 1944 v průběhu jeho návštěvy u amerického 6. as u Anzia, hned první den dalšího rozsáhlého spojeneckého vylodění, které podnikala opět jeho 5. A, když generál Clark řekl veliteli sboru, tedy nástupci generála Dawleyho, generálu Johnu P. Lucasovi tyto věty, cituji:
„Nevystrkujte krk, Johny. Já to udělal u Salerna a dostal jsem se do trablů.“
Ať je to tak, nebo tak, a o Anziu si dost podrobně řekneme – bitva u Salerna vrhla stín na ještě horší provedení další vyloďovací operace – vylodění u Anzia v budoucnu ( „stíny minulosti se někdy projeví negativně i v budoucnosti“).
Podkladem zde je – Lucas, deník.
Období po Bitvě u Salerna.
Nejprve tedy co se událo na německé straně?
Polní maršál Kesselring, po zavelení k ústupu u Salerna ( stalo se tak 17. září 1943), mohl být spokojen s tím, jak se v Itálii vyvíjela situace. Jeho 10. A, poražena nebyla a i dle ztrát neutrpěla nějaké nenapravitelné škody. Ústup jeho jednotek probíhal hladce skryt horami a jejich údolími a všechna opatření, která maršál Kesselring podnikl, aby prodloužil obranu, obranu, která Spojencům bránila v rychlém postupu se ukázala účinná a tak měly německé ženijní jednotky dostatek času v zázemí připravovat linie obrany o kterých bude za chvíli řeč. Stejně tak ze mohly německé jednotky bez větších ztrát stahovat na tzv. „ zimní linii“ – též si popíšeme. Kesselring měl pocit, že u Salerna neprohrál, že prohlédl taktiku svých protivníků, kteří se navzdory svým obrovským zdrojům a ničivé palbě nemohli vůbec s německým vojákem měřit. Vždy když došlo na boj z blízka vyrovnala se německá četa pancéřových granátníků více jak jedné rotě americké, či britské pěchoty.
Ale Kesselring u Salerna svým vítězstvím získal i jedno morální vítězství a také podporu Hitlera.
Totiž Adolf Hitler během září, října a i listopadu 1943 rozhodoval o tom, zda poslechnout svého polního maršála Rommela, který tvrdil, že v Itálii není možno udržet obranu jižně od linie Pisa-Rimini, nebo má poslechnout Kesselringa, který tvrdil, že lze udržet Spojence jižně od Říma, bude-li to potřeba i mnoho měsíců. Maršál Kesselring jako důkaz předkládal úspěchy svých vojsk od 3. září v Kalábrii a od 9. září u Salerna.
Byl listopad 1943, když se Hitler definitivně přiklonil na stranu maršála Kesselringa. Polnímu maršálovi Rommelovi přidělil jinou funkci (poslal ho na Západní val) a rozpustil „Skupinu B“.
Všechna německá vojska, která se nacházela v Itálii přidělil pod velení maršála Kesselringa, když byla ustavena nově jeho „Skupina armád C“, která se od listopadu skládala z 10. A a 14. A.
Německé 14. A nově velel generálplukovník Eberhard von Mackensen.