Nové rozdělení bojiště, které během třech bitev o Cassino a po bitvách - do května 1944, nechal postupně provádět nový náčelník štábu 15. Skupiny armád v Itálii generál Harding, a to nad Cassinem a na řece Garigliano, když se sbory britské 8. A. posunuly více doleva k městu a americká 5. A tak měla pod Cassinem, později ještě jižněji, užší bojiště, pro „ Operaci DIADEM“ ( viz v textu v dalších článcích).
Bylo to právě italské bojiště na přelomu roku 1943 a až jaro 1944, kde americké letectvo a pozemní síly tvořily taktiku a strategii vzájemné souhry.
Souhry, která se naplno projevila po počátečních týdnech „ Operace Overlord“.
Jedním z těchto opatření při experimentu a zkouškách v Itálii bylo, že se „Linie blízké podpory“ nově vytyčovala v rozmezí bezpečnostní linie a zároveň byl zrušen předchozí zákaz útočit letadly blízké podpory na cíle, které se nacházely v dostřelu dělostřelectva….
Americké letectvo si postupně nejen vyzkoušelo další své možnosti při letecké podpoře pozemním vojskům, ale začalo používat pro ničení cílů na zemi i rozličnou munici. Někde bylo výhodnější útočit raketami, na jiný cíl pumami a někde byla výhodná kulometná palba. Zároveň nad bojiště pozemních vojsk zařadilo letectvo i pozorovatelská letadla, která odhalovala nepřátelské cíle, které byly dělostřeleckým pozorovatelům neviditelné. Dříve se totiž cítil německý voják v blízkosti fronty poměrně bezpečně, neboť byl ukryt před zraky pozemních pozorovatelů. A právě v Itálii se náhle stalo, že se německý voják stal i za denního světla terčem dělostřelecké palby, pokud vykoukl ze zákopu.
Právě tady v Itálii u Monte Cassina a Cassina mohli náhle letečtí pozorovatelé Spojenců v předních liniích povolat letadla až z Neapole. Historici zjistili, že právě mezi 16. květnem 1944 a 1. červnem 1944 bylo jen na frontě americké 5. A zničeno 1 000 německých vozidel všech typů. Právě díky radiem přivolané letecké podpoře.
Tady u Monte Cassina pak slyšeli Američané ve svých vysílačkách ono Německé varování, které se ozývalo v jejich vysílačkách až do konce roku 1945: „Achtung! Jabo!“(zkrácené Jabos) – Pozor! Bombardéry!
Nově vzniklá linie blízké podpory dala vzniknout vzájemnému propojení pozemního vojska a letectva – Letci i pěšáci náhle viděli a bytostně vnímali, že bojují ve stejné válce, že vedou boj se stejným cílem.
Jako další zavedli Američané nad bojiště tzv. „Ováda.“ („Horsefly“), což bylo označení pro podobné letadlo, jako měli Britové - tzv. „Letecké pozorovatelské stanoviště“, které využívalo britské dělostřelectvo.
O podobné letecké pozorovatelské stanoviště pro americké dělostřelectvo se postaral jeden americký pilot v řadách dělostřelectva, který létal na lehkém letadle Piper Cub
, který v jednu chvíli přistál pro nedostatek paliva na velitelském stanovišti americké 1. obrněné divize, která bojovala pod americkým 6. as. Onen pilot ( jméno jsem nenašel) se utkal s německou baterií taženou koňmi nedaleko od zmíněné divize. Když se potom sešel s kapitánem Davidsonem, velitelem letecké kontroly u 1. obrněné, zeptal se ho proč letectvo ještě nezavedlo funkci leteckého pozorovatele, aby mohly být bombardovány cíle, které se nacházely mimo dostřel, nebo cíle, které bylo vhodnější napadnout spíše pumami a raketami, než dělostřeleckými granáty. Brigádní generál Barcus, který v té době velel 64. stíhací peruti (Wing) tento nápad probral s generálem Savillem. Dostal potřebné letadlo a od 15. června 1944 jej začal využívat jako letecké pozorovatelské stanoviště. Stalo se pak zvykem, že byli vyčleněni 2 piloti, kteří po celou dobu jednoho měsíce prováděli letecké pozorování. A měli různé nápady. V počátcích často operovali až 30 km v hloubce německého zázemí. Při mnoha příležitostech se vrhali střemhlav proti cílům, aby je označili stíhacím bombardérům, které si mezitím zavolali vysílačkou. Jeden výstřední pilot si dokonce na své letadlo Stinson L-5 Sentinel
připevnil bazuku a když lokalizoval tank, zaútočil na něj a zničil ho (jak se později vyjádřil, chtěl si užít legraci). Samozřejmě při těchto nerozvážnostech docházelo ke ztrátám. Zároveň zaznamenali historici, že těmto odvážným pilotům byla udělena i jedna Stříbrná hvězda (Silver Star), a sice nadporučíkovi Rylandu Deweyovi. Ona lehká letadla brzy vymezila zónu mezi tzv. „Bezpečnostní linii pro bombardování“ a „Linií blízké podpory“.
Když byla v Itálii konečně zavedena tzv. „Letecká pozorovatelská stanoviště“, zvané „Horsefly“, byl tak završen celý proces vylepšení „Blízké letecké podpory“, který se vyvíjel v americké armádě od fáze 1 – Tunisko a Sicílie, přes fázi 2 – Salerno, aby potom dospěl nakonec v létě roku 1944 do fáze 3.
Byla to doba, kdy se konečně americká letecká podpora podobala té britské, od které se lišila jen některými podrobnostmi. Cíl byl stejný – letectvo zajistilo svou podporu pozemnímu vojsku.
Tak byly před Čtvrtou bitvou o Monte Cassino, vlastně od Salerna až po bitvu o Řím v květnu roku 1944, podniknuty 2 velmi důležité kroky, aby se zajistila efektivní spolupráce mezi americkým letectvem a pozemní armádou:
1) Padly mezi pozemním vojskem a letectvem předsudky a nedůvěra.
2) Vznikl v americké armádě velící a řídící aparát, který podle stejných směrnic, jako měli Britové, zajišťoval leteckou podporu. Nyní měli již konečně Britové i Američané „stejné noty“ – stejné předpisy a obě letectva, jak RAF, tak USAAF, byla zaměnitelná.
3) Byl kladen velký důraz na výcvik návodčích a pozorovatelů. Výcvik, který kladl důraz nejen na bojovou zdatnost, ale i na pohotové i správné myšlení.
Nejvyšší velitelé letectva Eaker, který velel 8. letecké armádě i generál Arnold u CCS, museli respektovat čas na výcvik těchto profesí. Zároveň byl rok 1944 rokem, kdy americký průmysl zaváděl do výzbroje mnoho nových poznatků vědy. Dalším aspektem pak bylo, že veteráni bojů z Itálie, veteráni oněch nových experimentů v letectvu a pozemním vojsku, museli naučit nováčky věcem, které by mohli pochytit jen v boji. Tahle zásada se nevztahovala jen na výcvik leteckých osádek. Týkala se totiž celé organizace, která zahrnovala společné úsilí 5. A a 12. taktického leteckého velitelství – speciálně vycvičené piloty, speciální letecké styčné štáby, pozemní síly jako takové (které musely pochopit co je a co není v silách letectva v boji) a vyšší velitele na obou stranách. Tohle všechno musely ještě do „Operace OVERLORD“ dobře nacvičit i ostatní jednotky, jak pozemních sil, tak letectva, umístěné ve Velké Británii, ale i v mateřské zemi, odkud vojáci přijížděli a přilétali – z USA.
Plánování „Operace DIADEM“ – „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“.
Velkou a nezaměnitelnou roli v plánování „Operace DIADEM“ měl generálporučík A. F. Harding, který v lednu, přesněji na Nový rok, roku 1944 odletěl z Velké Británie do Alžíru, aby převzal místo náčelníka štábu 15. Skupiny armád u generála Alexandera.
Po svém nástupu nejprve rozřešil otázku velení a štábu, jejich kompetencí a zároveň přesvědčil generála Alexandera, aby mu dovolil zorganizovat vlastně „pořádný štáb“ pro jeho 15. Skupinu armád (štáb byl pak umístěn ve velkolepém paláci v Casertě nedaleko Neapole).
Teprve potom začal řešit dvě závažné záležitosti.
I když byli Němci na frontě Cassino - Garigliano velmi silní, nabízela se větší strategická možnost útoku právě zde, nikoliv na frontě Jaderské. A právě proto doporučil generál Harding soustředit většinu spojeneckých divizí právě na frontě Cassino – Garigliano.
Aby bylo zjednodušeno zásobování – logistika – začaly se americké a francouzské divize, které také bojovaly s americkou výzbrojí seskupovat pod americkou 5. A a vojska Britského společenství (Commonwealthu) a Polský sbor, který disponoval britskými zbraněmi, se slučoval pod britskou 8. A.
Dalším opatřením bylo rozpuštění Novozélandského sboru, jehož 2 divize (4. indická pěší divize a 2. novozélandská pěší divize) byly staženy za frontu, aby si Indové a Novozélanďané mohli odpočinout. Dalším opatřením bylo, že 2. Polský sbor vystřídal v horách francouzská vojska a britský 13. as protáhl frontu 8. A směrem na jih, k soutoku řek Liri a Garigliano (viz. Mapa). Takže odtud až k Tyrhenskému moři tehdy vedl sektor 5. A: Na jeho levém přímořském křídle stál americký 2. as a na pravém křídle pak nově ustavený Francouzský expediční sbor, který tak vystřídal britský 10. as, který se naopak přemístil k britské 8. A.
Tohle popisované „škatule, škatule hejhejte se“ – přemisťování jednotek – probíhalo po většinu měsíců březen a duben 1944. Tehdy se ještě uvažovalo o „Operaci ANVIL“ – „Vylodění v jižní Francii“ (květen 1944) – a stále se muselo brát v úvahu použití výsadkových plavidel s tím, že tedy „Operace DIADEM“ bude spuštěna v dubnu 1944. Harding byl v časovém presu a požadoval od CCS více času na přípravu. Potřeboval také jasnou oblohu pro letectvo a tvrdý terén pro tanky. Výhodnější by tak pro ofenzívu DIADEM byl místo měsíce dubna, měsíc květen, jenomže v souvislosti s tím se vynořily problémy právě s vyloďovacími plavidly a převelování částí vojsk ze spojeneckých armád v Itálii pro „Operaci ANVIL“. Tyhle rozporuplné věci se vlastně vyřešily samy, neboť štábní plánovači „Operace OVERLORD“ doporučili její odklad na měsíc červen 1944, neboť bylo jasné, že do května
Mapa konečného plánu „ Operace DIADEM“, kde je vidět konečný posun sborů britské 8.A až pod město Cassino a užší fronta americké 5. A.
nebude vše potřebné připraveno a nashromážděno.
Nakonec rozhodl generál Alexander, že datum „Operace DIADEM“ „Čtvrté bitvy o Monte Cassino“ – nebo také Velké Jarní ofenzívy – bylo stanoveno na 11. květen 1944.
