Mapa útoků Clarkovi 5.A na Řím.
Dobytí Říma a útok na „Gótskou linii“.
Dne 31. května 1944 vyrazily jednotky 6. as generála Truscotta, z americké 5. A generála Clarka, do útoku směrem na Řím. Již v neděli 4. června 1944 ráno začaly vstupovat první oddíly do Říma, když do středu Říma se dostaly k večeru. Již předtím polní maršál Kesselring prohlásil „Věčné město Řím“ za „otevřené město“. Oním rozkazem byl Řím zachráněn pro budoucí generace. O to horší byl rozkaz pro německého velitele 14. A generálporučíka von Mackensena, jehož jednotky musely provést nanejvýš choulostivý ústupový manévr. Nesměly například zničit ani jediný most přes řeku Tiberu v Římě. Pro zadní voje německé 14. A rozkaz znamenal, že utrpěly těžké ztráty, které jim způsobovaly americké tankové útočné hroty, které křižovaly Řím. Německé jednotky na předměstích se při stahování nesměly bránit střelbou a sami se staly terčem prudkého ostřelování.
Generál Clark, velitel americké 5. A, se cítil na vrcholu – splnil se mu jeho sen a již 4. června 1944 vjel do Říma, kde nechal vyvěsit americkou a britskou vlajku.
Ještě k samotným bojům po útoku z Anzijského předmostí si řekněme, že dvě britské divize na západním perimetru Anzia sehrály v konečném dobytí Říma jen podružnou roli. Jak říkají historické zápisy, připadl jim jen prostý úkol, pronásledovat ustupující pravé křídlo německého 1. parašutistického sboru. Zvláště britská 5. pěší divize, která po několik měsíců, v zdánlivě poklidném sektoru „vádí“ sváděla vražedné boje zblízka s německými parašutisty ze 4. parašutistické divize. Němečtí parašutisté nebyli žádní vyznávači zásady „žít a nechat žít“, ale naopak. Předchozí měsíce (březen, duben, květen 1944) byly plné, rozsahem nevelkých, urputných střetů, do doby, než němečtí parašutisté vyklidili své pozice. Až koncem května a na začátku června začali němečtí parašutisté vyklízet své pozice a také britská 5. pěší divize a britská 1. pěší divize začaly postupovat směrem na Řím. Generál Clark jim však vydal rozkaz – Zastavit a utábořit se na březích dolního toku řeky Tibery pod Římem. Jeden z britských důstojníků, David Cole, spojařský důstojník z inniskillingského praporu, později popsal své zjištění. Byl neobyčejně překvapen tím, že obávaní němečtí parašutisté z 4. parašutistické divize, byli z velké části jen mladíčci, kteří měli po smrti ve svých tvářích překvapení. Druhý den, 5. června, dostali někteří příslušníci britské 5. pěší divize den volna. Tehdy se i Cole vypravil do Říma na tradiční slavnosti „stříhání vlasů“ a jak sám říkal, na koktejl v hotelů Excelsior, který se nacházel na předměstí Říma nedotčeného a nezasaženého válkou. Obyvatelé Říma se k nim chovali velice přátelsky a stále se jen ptali, cituji:
„Proč jste tak dlouho nešli?“
A tehdy skončila „Operace DIADEM“, kterou jako většinu předchozích bitev v Itálii provázely různé „nedodělky a nepodařené akce“, ale přesto ve svém kontextu znamenala velké vítězství. Vždyť generál Alexander, jeho důstojníci i vojáci mohli právem tvrdit, že uštědřili tvrdou porážku nejsilnější německé armádě, se kterou se Spojenci na cestě za osvobození Evropy dosud utkali. Musíme totiž vzít v úvahu, že osvobozením Říma a okolí byly osvobozeny tři čtvrtiny Itálie.
Jak většina historiků konstatuje, události v Itálii, osvobození Říma – prvního hlavního města na evropském kontinentě – zastínily události ohromného významu, když 6. června ráno začala úspěšně „Operace OVERLORD“ – Vylodění spojeneckých divizí v Normandii.
Nejhorší však je, že i polní maršál Kesselring tehdy právem konstatoval, že i přes utrpěnou porážku tváří v tvář mohutné přesile splnil rozkazy Adolfa Hitlera. Podařilo se mu vyprostit své armády 10. A a 14. A z pasti obklíčení a rozbití a zachovat je pro další boje v Itálii.
Zároveň však stál polní maršál Kesselring před vážnými potížemi. Utrpěl v oné době pro Němce těžké ztráty. Ztráty, které v jeho německé „Skupině armád C“ v Itálii činily 38 024 mužů. Považme z toho však bylo jen 2 127 mrtvých – onen údaj je překvapivě nízký, i když připustíme, že se jednalo o obranou válku, a že Němci v této fázi války byli nuceni, podobně jako Britové, přistoupit na taktiku opatrného hospodaření s lidskou silou a naopak marnotratného plýtvání municí. O porážce německých jednotek spíše vypovídá fakt, že 9 484 německých vojáků padlo do zajetí (zdůraznil jsem německých, neboť v oněch 9 484 jsou započítáni jen skutečně Němci. Zajati byli i fašističtí Italové a vojáci pomocných jednotek ve kterých bojovali i Hiwi – vojáci, které si Němci přitáhli ze SSSR). Němci během „Operace DIADEM“ zanechali pro Spojence kořist, ve které bylo 2 100 kulometů 306 děl všech ráží a 250 až 300 tanků a SHD.
Generálu – polnímu maršálu Kesselringovi se podařilo dát své divize z 10. a 14. A jakžtakž do pořádku a soustředil je na ústupové boje, ve kterých Němci tak vynikali. Další zastávku svých armád hodlal polní maršál učinit na „Gótské linii“ mezi Pisou a Rimini. Obrana měla být zřízena podél předních svahů mohutného úhlopříčného hřebene „Pohoří Apeniny“, který se táhl od severozápadu na jihovýchod. A aby mohl poskytnout čas svým výtečným ženistům na přípravu obranné linie, svedla vojska „Skupiny armád C“ v Itálii dvě bitvy, za účelem zdržení Spojenců( obě bitvy si blíže popíšeme, neboť jsou zajímavé).
Jedna bitva byla svedena po obou stranách Trasimenského jezera a druhá bitva za ním, na řece Arno.
Za Římem se německé armády 10. A a 14. A hladce odpojily, a spojenečtí vojáci, kterým byli lhostejné zprávy o pádu Říma a vylodění jednotek v Normandii 6. června, zprávy, které k nim došly o 2 dny později, měli před sebou opět ty samé problémy při postupu v Itálii, jako před tím. Opět museli spojenečtí vojáci čelit staré známé německé taktice při ústupu. Opět Němci při ústupu odpalovali mosty, ničili křižovatky, zaminovávali všechna místa a tvořili léčky. Spojenci museli čelit neustálým útokům ze zálohy, když léčky tvořilo několik SHD a ostřílení pěšáci s kulomety. Spojenecký voják znovu musel být ve střehu, neboť mu neustále hrozil zásah kulkou, nebo že vyletí do povětší.
Generál Clark se osobním vítězstvím – dobytím Říma Američany – nezklidnil. Jak říkají historické prameny, Clark nadále působil potíže svým malicherným způsobem. Jako příklad uvádějí, že když Clarkovi nařídilo Vrchní velitelství spojeneckých armád v Itálii, aby poskytl generálu Leesovi (veliteli britské 8. A), jen malé pravomoci v sektoru americké 5. A, aby mohl se svými jednotkami odříznout Němce v Orvietu, generál Clark to odmítl učinit, dokud neobdržel instrukce písemně. Zdržení, než písemnou instrukci dostal, znamenalo, že byla operace zmařena a Němci se včas stáhli. Generál Leese se jen utvrdil v tom, že nechce mít s Clarkem nic společného a že nebude spojovat operace své 8. A s americkou 5. A. Do budoucna se chtěl spolupráci vyhnout.
V období mezi oběma bitvami, dle historiků, generála Clarka hněvalo, že ztratí 7 divizí, které se měly na jiném místě připravovat pro „Operaci ANVIL“ (srpnové vylodění v jižní Francii) a že s nimi velitelství amerického 6. as nebude moci počítat, takže 5. A se dostane na „vedlejší kolej“. Ze všeho vinil Brity.
Ale i generál Leese měl své vnitřní problémy. Totiž během bitvy v údolí řeky Liri si generál Leese, velitel britské 8. A, utvořil nízké mínění o schopnostech kanadského velitele 1. Kanadského sboru, generála Burnse, kterého chtěl v případě nutnosti nahradit britským důstojníkem. Což by mělo nepříjemné politické dozvuky. Zároveň se Leesemu zdálo, že ani štáby 1. Kanadského sboru a 5. kanadské obrněné divize nefungovaly dobře. Generál Leese vše diskutoval s kanadským vrchním velitelstvím, které mu doporučilo, aby generála Burnse ponechal na místě a propustil jen dva jiné vyšší kanadské důstojníky.
Že se generál Leese mýlil, mu právě v oněch dvou bitvách o „Gótskou linii“ znovu 1. Kanadský sbor dokázal vrchovatě. Kanaďané opět dokázali své nesporné bojové kvality.
Po dobytí Říma se ve své každodenní práci musely štáby Spojenců zabývat personálními otázkami. Generálové z Velké Británie a zemí britského společenství Commonwealthu již delší dobu šetřili své vojáky a doplňovali jednotky opatrně. Američané dosud necítili potřebu nic měnit, ale s rozjetím „Operace OVERLORD“ se i jejich názor na personalistiku začal měnit.
Američané měli v „Operaci DIADEM“ ztráty 17 931 mužů, z čehož bylo 3 145 mrtvých. Byly to největší ztráty, které do „operace DIADEM“ a v „Operaci DIADEM“ Spojenci utrpěli. Celkově Spojenci měli ztráty přibližně 40 000 mužů, když, jak víme, v Itálii bojovali Britové, Američané, Francouzi, Poláci, Novozélanďané, Australané, Indové, Maročané, Tunisané… Američané, z oněch přibližně 40 000, měli ztráty 17 931.
