Závěr a bilancování.
Mapa celého tažení Spojenců v Itálii od září 1943 do května 1945.
Když končila válka v Itálii, zastínily vše události, které byly tehdy mnohem sledovanější, jako byla smrt Adolfa Hitlera, o chvíli později pak "Bezpodmínečná kapitulace" Německa,
výbuchy atomových pum v Hirošimě a Nagasaki a následná kapitulace Japonska.
V paměti lidstva celého světa toho o Itálii moc nezůstalo. Snad jen matný dojem o zpackaných operacích, jako bylo vylodění u Anzia a zničení opatství na Monte Cassinu. Britská říše a lidé v ní, kteří prožili mnohé porážky, vzpomínali ještě tak na Dunkerque, dobytí Singapuru a bitvy s Rommelem v Západní poušti v Africe. Američané se zabývali válkou v Pacifiku a porážkou Japonska, no a začínala glorifikace a vzpomínka na "Operaci OVERLORD", neboť osvobodit severozápadní Evropu a porazit Německo byl cíl, který si kladla americká armáda (pochopitelně stejně jako Britové), když vyplouvala na druhou stranu Atlantiku.
Italské tažení? Tak to bylo pro většinu, něco takového, jako mezihra, něco na odvrácení pozornosti. Když tohle říkám, hovořím o tom, čím se většinou zabývali běžní obyvatelé vítězného světa, když mysleli na ony nejzávažnější události války ( mimo své denní reality po válce).
Jinak tomu bylo s historiky, pro které byla i válka v Itálii stálým předmětem zájmu. Mimo hlavních válečných událostí chtěli historici vědět, proč se válka v Itálii vyvíjela tak jak se vyvíjela. Pomalu dospěli při prvních zjištěních k tomu, že jakmile se nějaká válečná operace jednou zahájí, může se vyvinout úplně jinak, než byla původně zamýšlena. Válečná operace žije vlastním životem - racionální omezený cíl, náhle nabere svůj vlastní nekontrolovaný spád (viz. bod č 3. v Č 1:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4742
). Historici diskutovali o cíli tažení a války v Itálii a o otázce, která nikdy nebyla zcela a beze zbytku zodpovězena:
Byly správně zúročeny nasazené vojenské prostředky vržené na italské bojiště?
Když bychom chtěli na otázku odpovědět, musíme utvořit alespoň nějaký základ. Tím základem je, že vojenské doktríny britské i americké armády byly v zásadě stejné. Oběma armádám sloužilo italské tažení na odvrácení pozornosti při té nejdůležitější operaci, na které se Spojenci shodli - Vylodění v západní Evropě - "Operace OVERLORD". V roce 1942, 43 byli ještě natolik slabí, že mohli jen odvracet pozornost při shromažďování sil. Mohli tak zkoušet nově vznikající divize v boji, čímž je zároveň v boji cvičili.
V podstatě se štáby obou armád neustále zabývaly tzv. Východním tažením a Západním tažením, když tzv. "Výchoďáci" chtěli do Evropy vkročit přes Balkán (patřil sem částečně i Winston Churchill) a "Zápaďáci" chtěli do Evropy vstoupit přes Francii (patřil sem americký náčelník štábu CCS generál Marshall).
Řekněme si, že i když Churchill nebyl zcela zprvu přesvědčeným zastáncem "Operace OVERLORD", i on chápal v roce 1943, že spojenecké jednotky nejsou vůbec připraveny co do množství a materiálového zabezpečení provést invazi do západní Evropy (názor, že Spojenci nejsou připraveni v roce 1943 vstoupit velkou invazí do Evropy potvrdily zkušenosti s vyloděním na Sicílii, ale i v září 1943 u Salerna, při kterých vyšly najevo závažné nedostatky. Nedostatky nejen ve spojeneckém plánování, materiálovém zabezpečení, ale i při realizaci samotných bojových operací. Na druhé straně, jak americká, tak britská strana pochopily, že si nemohou v roce 1943 dovolit nečinnost, která byla v roce 1943 z politického a morálního hlediska nepřípustná. Spojenci věděli, že musí co nejdříve podniknout nějaké ofenzivní bojové operace, které by přesvědčily obyvatelstvo západní Evropy, které žilo uvnitř a vně hranic Třetí říše, že zdi kolem vězení lze prolomit a že západní armády dokáží porazit Wehrmacht na evropské pevnině, nejen tedy ve vzdálené Africe a na pobřežních ostrovech ve Středomoří. Zároveň tím plnili slib daný Rudé armádě a Stalinovi dle svých tehdejších možností. V roce 1943 Itálie představovala jediné místo, kde se mohli Spojenci, při tehdejších možnostech, s jistotou uchytit).
Historici pak hodnotili kriticky boje v Itálii, když říkali, že na jedné straně stály tehdy prořídlé německé divize, které se všechny až na hrstku elitních německých td,, SS, parašutistů a divizí pancéřových granátníků, přemisťovaly většinou pěšky, když svá děla a materiál po většinu tažení převážely s využitím koní a od podzimu 1943 se musely obejít prakticky bez letecké podpory. Na druhé straně pak stály bohatě vyzbrojené spojenecké jednotky, které počítaly své tanky a děla na tisíce a dělostřeleckou munici na milióny. Ke všemu měly ještě podporu silného taktického letectva. To nebylo vše při výčtu spojeneckých výhod. Totiž spojenecké armády se mohly spoléhat i na svou důmyslnou logistickou infrastrukturu, rozprostírající se napříč Středomořím - od Maroka na západě po Suez na východě. Historici se dál zabývali tím, že generál Alexander měl jako hlavní úkol poutat síly Němců v Itálii, aby je nemohly použít proti Rudé armádě. Jenomže to ve skutečnosti vypadalo skoro tak, že to byl polní maršál Kesselring, kdo poutal generála Alexandera.
Málo je známa varianta, se kterou přišel na konferenci "QUADRANT" v roce 1943 Winston Churchill, který dokonce navrhoval, že když se budou boje v Itálii špatně vyvíjet, zastaví se Spojenci na dosažené linii, která by vedla dostatečně daleko od letišť v jižní Itálii. Letišť, která Spojenci potřebovali k vedení kombinované bombardovací ofenzivy proti Němcům v Evropě. Linie fronty by byla dostatečně opevněna a obsazena množstvím vojsk, které by stačily na jejich udržení. Zde historici diskutovali o tom, proč štáby návrh zamítly - kdyby byla posádka příliš slabá, Němci by určitě zaútočili; kdyby byla posádka dost silná, aby linii uhájila, nemohli by Spojenci uvolňovat obranné síly pro jiná místa. Kdyby posádka takové statické linie setrvala dlouho v naprosté pasivitě, utrpěla by její morálka. Jen pouhé hlídkování by přispívalo k znechucení vojáků, kteří nelibě nesli mrhání silami a ztrátami bez efektu zisku území.
Řekli jsme si, že generál Alexander měl v první řadě za úkol upoutat v Itálii co nejvíce jednotek německého Wehrmachtu. Řekněme si zde něco statistických čísel, abychom viděli, s jakým úspěchem cíl plnil.
Spojenecké jednotky od 3. a 9. září 1943 do 2. května 1945 urazily vzdálenost 1 300 km, což je vzdálenost, která dělí Kalábrii od Brennerského průsmyku, skoro přesně za 20 měsíců. Po většinu těchto dvaceti měsíců, Spojenci bojovaly a podnikly 5 připravených ofenzív, nebo také 6 ofenzív, pokládáme-li Anzio za samostatnou operaci. Po celou dobu bojů měli Spojenci nad Němci početní převahu, ačkoli to nebylo bezprostředně zřejmé. Německá "Skupina armád C" měla v červenci roku 1943 stav 195 000 mužů, v červenci 1944 měla 411 000 mužů a 439 000 vojáků měla v roce 1945, v době, kdy polní maršál Kesselring zastával funkci vrchního velitele Západ (OB West), nepočítáme-li do stavu italské jednotky v Ligurii. Podle používaného koeficientu, který tehdy stanovoval poměr bojových složek vůči zásobovacím na bojištích německé armády jako 84,5% , mohlo být do závěrečné bitvy nasazeno celkem 339 480 německých vojáků. Podkladem je zde: M. van Creveld - Fighting Power, str. 55 až 58.
Americké statistiky uvádějí stav americké 5. A, včetně britské části za posledních dvanáct měsíců války, ve výši 359 565 mužů a v případě britské 8. A zaokrouhlený údaj 190 000 mužů. Pokud by tedy 60% 5. A a 70% 8. A tvořily bojové jednotky, potom by z čísel 216 000 a 133 000 bylo možno získat celkový počet spojeneckých vojáků - 349 000 vojáků. Cituji dále z historických pramenů:
"Přitom celkové množství spojeneckých vojsk - po započtení velitelství a štábů spravujících komunikační linie, personálu letectva a logistické infrastruktury, která sloužila jako základna pro operace za mořem - činilo 1 677 000 osob. Stanovíme-li 'divizní podíl', tzn. podělíme-li celkové disponibilní množství počtem divizí, pak zjistíme, že americká armáda měla větší nadbytek sil, než britská a obě na to byly nesrovnatelně lépe než armáda německá (také tento údaj je jako ukazatel nepostačující, protože nebere v úvahu 'nedivizní' vojska, jako byly samostatné tankové brigády a dělostřelectvo armád a sborů, pokud by nebyly při kalkulacích speciálně zohledněny, ale slouží jako užitečný koeficient účinnosti. Ovšem moderní armáda potřebuje rozsáhlou a účinnou logistickou podporu, opravárenské dílny, nemocnice, jednotky pověřené ubytováním posil, oddychové tábory atd., má-li zůstat dlouhodobě účinná. Proto je velký 'podíl' stejně tak indikátorem účinnosti jako mrhání lidskou silou). Tyto údaje svědčí o tom, že vlastní síly nasazené v boji na obou stranách byly početně zhruba rovnocenné. Spojenečtí velitelé se nepokoušeli (alespoň ne příliš důrazně) provádět 'probírky v týlu', aby získali více mužů pro uplatnění na bojišti.
Druhým způsobem stanovení relativní bojové síly je srovnání počtu divizí v bojové zóně a na bojišti jako celku, ale přitom musíme mít na zřeteli již zmíněné upozornění, že předepsané stavy, obvyklé stavy, dostupnost a palebná síla zbraní se u německých divizí značně lišily. Divize přítomné v bojové zóně jsou důležitým číslem, protože i když měl Kesselring větší zálohy, než Alexander, musel vyčlenit jistý počet divizí na zabezpečení komunikací před partyzány, zastrašování protiněmecky naladěné populace na průmyslovém severu a jako stráž proti obojživelným operacím v týlu."
Podkladem je zde: Jackson - The Battle for Italy, Příloha E, str. 332 až 333.
