Když tímto otevírám historickou kroniku bojů o Itálii 1943 až 1945, kroniku, která nám zabere asi víc než jeden rok, říkám předem, že jsem narazil na mnoho známých, ale především těch méně známých a velice zajímavých událostí.
Mapa bojů Itálie 1943 až 1945 ( nakreslil Roz).

V začátku, abych se mohl vrátit skutečně na „Úvod“, nejprve připomenu, že i na Palbě diskutovaná protiletadlová i pozemní obrana Messinské úžiny byla pro Spojence takovým „strašákem“ ( nebezpečím, dle některých historiků i vymyšleným, neboť se později ukázalo, že zranitelná ta obrana byla a ani zdaleka by po soustředěném leteckém a námořním bombardování a ostřelování nebyla nepřekonatelná. Nebyla však prozkoumána v daném okamžiku – chyběly o ní zprávy a tak se stala obávanou. Na druhé straně - „ po válce je každý generál, či admirál“) , že admirál Cunningham, velitel Středomořského loďstva Spojenců, dovolil vjezd svým válečným lodím do úžiny až týden po dobytí Sicílie (17. srpna opustil poslední voják OSY Sicílii, ale oficiálně se udává osvobození Sicílie 18. srpna 1943, „Operaci Husky“ viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
), tedy 25. srpna 1943. Až teprve tohoto dne začali Spojenci svým loďstvem ostřelovat pobřeží jižní kontinentální Evropy při průjezdu spojeneckého loďstva, v tomto případě pobřeží jižní Itálie.
Začněme „Úvod“ tím, že si řekneme otázku:
Čím vlastně byl tento drsný konflikt, válka v Itálii 1943 až 1945, v historickém kontextu pozoruhodný?
A hned si řekněme o čem, jako pozoruhodnosti, nejvíce v souvislostí s Itálií 1943 až 1945 mluví historici:
1) Tak zaprvé je to boj v naprosto nelidských podmínkách, ve kterých musely obě strany bojovat.
2) Když nebudeme počítat Němce a jeho neněmecké pomocné síly, bojovalo v Itálii na straně Spojenců celkem 8 národů (Britové, Novozélanďané, Australané, Indové, Francouzi, Kanaďané, Poláci a Američané).
3) Válka v Itálii 1943 až 1945 byla příkladem další zvláštnosti, kterou je, že když se začne operace na dosažení nějakého racionálního omezeného cíle, tak se stejně stane, že taková válka pak nabere svůj vlastní nekontrolovaný spád. Mám na mysli, že když je dosaženo jednoho cíle vyskytne se náhle další a ještě více žádoucí cíl. Je to něco podobného, jako je známo ze sci-fi, černá díra, do které jsou neúprosně vtahovány další a další okolní hmoty. Je to jako právě v Itálii, kde nejprve plánovaná lokální válka na zaměstnání lidí postupně znamenala další a další vtahování jednotek Spojenců a válečného materiálu (nejprve se uvažovalo o tom, že na Itálii bude stačit nějakých 10 divizí a pak jich tam v některých fází bojovalo i přes 20).
4) Invaze na Sicílii, tento první velký násilný obojživelný výsadek na pobřeží v jižní kontinentální Evropě, ze které Spojenci odešli u Dunkerque 4. června 1940 (Bylo to „skoro na chlup“ po třech letech a třech měsících – 3. září 1943, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3948
) byl podnikán s velkou nejistotou u Spojenců. Byl zároveň logickým vyústěním válečného tažení, které Spojenci začali v severní Africe a potom na Sicílii.
5) Boje v Itálii mohly začít až tehdy, když lodní trasy ve Středomoří byly, až na ostrovy okolo Řecka, pevně v rukou spojeneckého loďstva.
6) Boje v Itálii mohly pořádně začít také teprve tehdy, když se ukázalo, že se fašistický režim v Itálii začal hroutit (Mussolini byl svržen 25. července 1943 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4560
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4579
Všechny tyto body ad1) až ad6) budou postupně vysvětleny a v historickém popisu ukázány.
Když si budeme chtít vysvětlit v Úvodu co předcházelo vylodění v Itálii, musíme začít někde v roce 1942.
Ano, bylo to v roce 1942, kdy se nedávno vzniknuvší Spojenci, Velká Británie a Spojené státy americké, rozhodly prostudovat všechny problémy spojené s porážkou OSY. Rozhodly se, že začnou v Anglii shromažďovat rozsáhlé britské a americké vojenské uskupení, které bude schopné překročit Lamanšský průplav a zahájit ozbrojené operace v severní Francii, jejichž cílem bude osvobození celé kontinentální Evropy. Debaty štábních důstojníků měly samozřejmě mnoho variant, často protikladných. Po těchto velkých debatách nakonec došlo ke shodě nad britským stanoviskem, že v době o které mluvíme, rok 1942, nemají Spojenci nejen dostatek vycvičených jednotek( v roce 1942 měli Britové ještě jen něco málo přes 40 plně vyzbrojených divizí pro celý svět a jen něco do 20ti divizí z toho mělo válečné zkušenosti), ale ani dostatek technických prostředků, z nich především speciálních přepravních a výsadkových plavidel, aby se jako Spojenci mohli ještě tohoto roku, stále mluvíme o roce 1942, pokusit násilně vylodit v Evropě. Tady je nutno říci, že ty debaty probíhaly po špatné zkušenosti z vylodění především kanadských pěších a mechanizovaných, ale částečně i britských speciálních jednotek, viz. zde na Palbě skvěle od Lorda – Nájezd na Dieppe:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=320
Proto tehdy Spojenci rozhodli, že invaze přes kanál se konat nebude. Své tehdy skromné prostředky, omezené prostředky, sice zahálet nechtěli nechat, ale mohli je tak maximálně využít jen k vedení války omezené, na tehdy již probíhajícím bojišti – ve Francouzské severní Africe – s cílem vyčistit celé Středomořské pobřeží. Vylodění se mělo koordinovat, s tehdy již probíhající válkou mezi Montgomerym, jeho 8. britskou armádou a Rommelem a jeho Afrikakorpsem (viz zde DAK, Američané 1942 – 43 Č 1,2,3 a 4:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1151
), kde vyloděné jednotky Spojenců dostaly za úkol vyčistit celé středomořské pobřeží od Alžíru a všechny spojenecké jednotky se měly sejít v Tunisku.
Britové i Američané si byli vědomi, že ani jedna z obou jejich armád „nemá na větší vylodění“, a to ani počty vycvičených divizí, ani divizí, které by měly nějaké bojové zkušenosti (ty britské divize, které zkušenosti měly bojovaly u Montgomeryho). Sami spojenečtí historici uznávají, že narychlo vycvičené nové divize by se totiž musely čelně utkat s tehdy nejlepšími vojáky světa a to ještě v nejnáročnějším druhu bojové činnosti, kterou je vylodění před zkušeným a připraveným nepřítelem (znovu připomínám Dieppe).
Kdo dobře studoval konflikt v Africe ví, že i malé německé jednotky v první fázi vylodění Američanů (konkrétně to byl jeden zesílený německý pluk s parašutisty a horskými oddíly, který zastavil celý americký tankový sbor při jejich postupu do vnitrozemí), dovedly zastavit mnohem silnější nezkušené americké jednotky. Vždyť ještě i v roce 1943 si Američané v Tunisku tzv. „natloukli nos“ při ofenzívě. Pak však přece jenom Spojenci Němce porazili (viz Kapitulace zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1159
Obě spojenecké armády si z těchto bojových nárazů, které pro ně nejprve nevyznívaly dobře, odnesly mnohá ponaučení. Důležité také bylo, že již v Africe nalezly své dobré velitele, Britové Montgomeryho a Američané Pattona, kteří své vojáky vytáhli z nejhoršího a z mnohých jednotek udělali ostřílené bojovníky. Obě spojenecké armády se v Africe učily. Proto také operace v Africe, i díky nepříznivému počasí, silnému odporu Němců, chybách v řízení operací, skončily až v květnu 1943. Jak víme, již v průběhu afrického tažení začali Spojenci diskutovat o tom, jak dál a právě kvůli tomu, co jsem teď napsal, odložily obsáhlou a rozsáhlou operaci - invazi do Francie - do dalšího roku, tedy na jaro 1944. Jako první zvolili dobytí a obsazení Sicílie, to aby si zajistili úplnou kontrolu nad Středozemním mořem a zároveň uzavřeli jednotky OSY na jižním pobřeží kontinentální Evropy ( a také, aby jednotky dál bojovaly a střídáním získávaly bojové zkušenosti další a další jednotky).
Ani Sicílie, jak víme, nebyla pro Spojence žádnou procházkou „růžovým sadem“.
Rozpory mezi Spojenci se objevily i při plánování „Operace Husky“, neboť původní plán přeci zněl, že se samostatně vylodí generál Patton na jednom cípu ostrova Sicílie a generál Montgomery na druhém cípu ostrova. Montgomery pak dosáhl změny plánu a obě vojska se vylodila vedle sebe (celou „Operaci Husky“, včetně plánování viz zde Č 1 až 34:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
). Tam také hovoříme o dalších chybách, jako byly operace vzdušně-výsadkových sil, která byla méně účinná než měla být, neboť vznikaly děsivé chyby zaviněné nesprávnou leteckou navigací a špatným počasím, když vlastní stříleli na vlastní – protiletadlové dělostřelectvo na lodích střílelo na svá vlastní letadla, která vezla vzdušně-výsadkové jednotky( viz na stejném odkazu).
Samotné útoky Montgomeryho a Pattona pak vyznívaly vlastně v takové“ dostihové závody“, kdo bude dříve v městě Messina, když před tímto městem Němci zbudovali 8 obranných pásem, která vyklízely postupně a poměrně nedotčené jednotky převezly přes Messinský průplav. Samotný Messinský průplav byl nejen prakticky, ale i propagandou Němců považován Spojenci za špatně dostupný cíl, kde jak říkám – Středomořské loďstvo se do Messinského průplavu, ostřelovat italskou pevninu, odvážilo až 25. srpna 1943, tedy týden po ukončení bojů na Sicílii.