Rozložení divizí Wehrmachtu v Atlantickém valu, od Holandska po jižní Francii ke "Dni D",
k 6. červnu 1944.
Při určování "kdy" by se Spojenci mohli v Západní Evropě vylodit, poskytla německé Skupině armád Západ maršála Rundstedta i německá meteorologická služba důležitou informaci. Z přesných tabulek německé meteorologické služby vyplývalo, u přílivu a odlivu, jakož i z měsíční fáze a východu a západu slunce, že v oblasti mezi Le Havrem a Cherbourgem, v místech kde skutečné vylodění očekávali námořní důstojníci Kriegsmarine, budou optimální podmínky pro vylodění, pokud měsíc květen přejde v poklidu, mezi 5. a 7. červnem 1944. Podobně dobré podmínky pak německá meteorologická služba uváděla až po 19. červnu, a to ještě bez měsíčních nocí, které byly důležité pro spojenecké letectvo. I zde se jednalo o fakta, které jak Hitler, tak generál Jodl, náčelník Operačního štábu OKW, i maršál Rundstedt, ba i Rommel přehlédli, každopádně je zprávy meteorologů nechávali klidnými. Stále prostě platilo - vše, co si zodpovědní Třetí říše vzali do hlavy - vylodění Spojenci jako hlavní úder provedou v Pas de Calais a datum prozatím nevíme. Jen Hitler prý si mimovolně připustil myšlenku, o které hovořil i nahlas, že Normandie poskytuje dobré podmínky pro vzdušný výsadek. Protože však byla obrana v Normandii v květnu 1944 zpevněna, hovoříme o tom v předchozích článcích (přisunutí 91. pěší divize, 6. paradesantního pluku, jakož i přisunutí 21. td a Panzer Lehr z Maďarska, ale třeba i kůly proti výsadkářům na Cotentinském poloostrově a další - ještě bude blíže osvětleno ) viz. Č 13 , nebyla již blíže zkoumána situace.
Dislokace jednotek Wehrmachtu.
Je jasné, že Němci museli na pobřeží celé Západní a jihozápadní Evropy udržovat své jednotky podél celého pobřeží. Nemohli si jen tak dovolit vybudovat nějaké centrum obrany, neboť Spojenci svou dislokací ve Velké Británii hrozili vyloděním kdekoliv, včetně i tzv. "náhradních operací". Rychlé přesuny na několika tisících kilometrech, od jednoho pobřeží ke druhému, přes sice dobré železniční sítě by bylo zranitelné a Spojenci Němce obkličovali v Evropě prakticky ze všech stran. Navíc Němci dobře věděli, že to není jejich jediná fronta, že mimo Západní frontu, mají ještě stále bojující a ve svých potřebách větší - Východní frontu, kde Němci museli čelit těžkým náporům Rudé armády. Od léta roku 1943 navíc museli Němci čelit invazní armádě Spojenců v Itálii. Divize museli také poslat proti povstáním v Jugoslávii a Řecku. Když se vše sečetlo, přesahovaly možnosti Hitlerovského Německa požadavky bojů, které v Evropě vedli. Hitler a jeho rádcové stále hledali strategické řešení situace....
Do Bitvy u Kurska a prakticky až do podzimu 1943, kdy Bitva u Kurska a následné ruské ofenzívy končily, očekávali Němci spásu v podobě "rozhodujícího vítězství" - jenomže to byla krutá porážka, čeho se Němci na Východě dočkali. Němci se domnívali, že na Východě v rozhodující bitvě zvítězí, uvolní si síly a budou ohrožovat Angličany a Američany na Západě. V úvahách německých stratégů a Hitlera tehdy zaznívaly hlasy, že až u Kurska zvítězí, získá Kriegsmarine a Luftwaffe největší část potenciálu průmyslové výroby Německa na výrobu moderních zbraní na úkor pozemní armády. To vše se zhroutilo právě na podzim roku 1943. Přesto mezi říjnem a listopadem 1943 Němci na popud Hitlera částečně změnili strategii, přibližně pod heslem: "Co z vývoje nebude létat, jezdit a střílet do 9 měsíců, nedostane prioritu"( prosím s výjimkami vlivu některých vysoce postavených "šéfů Třetí říše...").
Hitler i od podzimu 1943 připouštěl, že se mohou Němci za určitých podmínek vzdát některých dobytých území, ale veškerý útok nepřítele musí být zastaven daleko před hranicemi Říše( říkají některé nedávno uvolněné historické průzkumy...).
Situace se však, jak na Východě, tak na Západě, vyvíjela více a více v neprospěch Německa. Již bylo jasné, že pokud se Spojenci vylodí a zachytí kdekoliv na západním pobřeží Evropy, Německo válku prohraje. Hitler si toho byl vědom a svému okolí tvrdil, že když porazí Američany a Brity již na plážích, nebudou Spojenci schopni další invazi v dohledné době zopakovat. Proto bude nutné, pro rozhodující vítězství Německa nejprve na Západě, zkoncentrovat všechny síly a porazit Angloameričany, přesunout pak všechny síly na Východ a definitivně zlomit vojenskou moc SSSR. Všechno tak podle Adolfa Hitlera na konci roku 1943 záviselo na tom, zda se podaří zajistit, aby byly všechny dostupné zdroje Německa věnovány na porážku Spojenců na Západě.
Strategické alternativy Německa.
A jak chtěli Němci porážky Spojenců na Západě dosáhnout?
Existovaly 2 možnosti:
a) Buď se podaří Němcům odrazit vylodění v jeho vlastním průběhu, což znamenalo, že musí odrazit kombinovanou vyloďovací a vzdušně-výsadkovou operaci.
b) Nebo německé jednotky zabrání rozvinutí pozemních operací bezprostředně po invazi.
Nejprve se zdálo, že se Němci rozhodnou pro variantu a), neboť Adolf Hitler v květnu 1943 prohlásil, cituji:
"Atlantik je mým západním opevněním a i když se tam budu muset bránit, je to pořád lepší, než se muset bránit sám na pobřeží Evropy."
To byly ještě chvíle, kdy souhlasil s velkoadmirálem Dönitzem, který byl neustále přesvědčen, že taková námořní velmoc, jako byla velká Británie, může být zcela poražena jen na moři. I když již na jaře roku 1943 docházelo k tvrdé porážce ponorek na mořích a oceánech, pokoušel se Dönitz opakovaně přesvědčit Hitlera, aby Němci pokračovali v námořní válce. Dönitz pak obnovil ponorkovou válku, přestože zprvu nebyli schopni Němci, na určité období roku 1943, zjistit příčinu ztráty tolika ponorek. Boj proti spojeneckým konvojům ještě pokračoval, až byl postupně koncem roku 1943 a na začátku roku 1944 ve své velké intenzitě definitivně zastaven (pokračoval již jen s menší intenzitou až do konce války).
Koncem roku 1943 se situace neodvratně vyvíjela ve prospěch varianty b) - porazit Spojence na evropské pevnině. Veškerý takový plán mohl být uskutečněn jedině ve spolupráci Kriegsmarine a Luftwaffe, pokud Luftwaffe bude dostatečně silná. Jenomže po roce 1943 naštěstí Göringova Luftwaffe ztrácela sílu, neboť se jí nedostávalo nejen prostředků, ale nebyla ani vypracována žádná koncepce na nějakou systematickou kampaň ničení spojeneckého letectva a loďstva. Také Wehrmacht již v oné době projevil jasně svůj vztah k nějakému - "nedej Bože" - vylodění na cizím území, ale především k bránění pobřeží Západní Evropy - shrnuto do vět, cituji:
"Voják (myšleno německý) má tak trochu strach a je nervózní z vody před svým postavením. Chce se dostat pryč od pobřeží."
Těmito slovy, těmito větami, komentovala Kriegsmarine a Wehrmacht, v srpnu 1944, svou situaci a to zcela oprávněně.
V rámci této pozdější úvahy nepřekvapuje, že Adolf Hitler ve svém rozkazu Č 51, z listopadu 1943, přidělil Kriegsmarine a Luftwaffe jen úkoly malého významu, které měly plnit v podstatě jen v případě vylodění Spojenců v Západní Evropě. Podle tohoto rozkazu Č 51 nezůstalo z původní obecné strategie napadení nepřítele ještě před dosažením pobřeží - takřka nic. Nastupoval jediný prostředek, v který Adolf Hitler věřil jako v zázrak. Splnit všechny strategické požadavky Německa měly tzv. "Zázračné zbraně" - použité pro bombardování Anglie - zbraně řady V. Nasazení V1 bylo plánováno na červen 1944. Hitler a jeho generálové doufali, že "Zázračné zbraně typu V" zlomí morálku britského obyvatelstva, oddálí plnění plánu připravované invaze a tajně doufal, že se mu invazi nakonec podaří dokonce znemožnit. Pokud se to nepodaří, měla zůstat veškerá tíha obranných bojů samozřejmě na Wehrmachtu.
Atlantický val.
Němečtí inženýři připravili plány na budování Atlantického valu v Severní, Západní a Jižní Evropě již koncem roku 1941. Atlantický val se měl dle plánů sestávat z velkého počtu těžce opevněných postavení, bunkrů ( zde je bunkr kamuflovaný jako mohutné stavení
), děl (na pobřeží maskované lodní dělo větší ráže v bunkru
), pásem protiletadlové obrany, překážek a zátarasů v bezprostřední blízkosti pobřeží
(nejprve v moři, na úrovni odlivu byly jako prvá překážka zaražené kůly s protitankovými minami - Němci předpokládali, že se Spojenci budou vyloďovat za přílivu a miny budou explodovat u vyloďovacích lodí ještě daleko v moři.
Druhou řadu tvořily další překážky, které měly i s upevněnými, nárazem explodujícími minami zastavovat vyloďovací plavidla - zde i s inspekcí.....
A zde na plážích proti vyloďující se technice byly nasazeny jako - Třetí překážka - proti vyloďujícím se obrněným a dalším vozidlům - z okolí Protektorátních pevností z Čech - přivezení oceloví ježci
Ještě prvá, druhá překážka a na plážích viditelná třetí překážka - "český ježek".
Mimo toho existovaly obyčejné vory s kůlu a prken s minami a další jiné nástrahy).
Když stavba začala, byl v oblastech budování nedostatek pracovních sil, které sem Němci v podobě "Todtovy organizace" museli převézt. A tak se podle vzoru podobných staveb již budovaných v Norsku, od roku 1942, na několik roků přemístilo tisíce zahraničních a německých dělníků v rámci "Todtovy organizace", na opevňování nejprve francouzsko-belgického pobřeží a později všech úseků pobřeží kanálu La Manche( Němci jen při výstavbě Atlantického valu museli vybudovat obranná postavení podél téměř 4 800 km pobřeží od Holandska až po španělské hranice). Když v Africe proběhlo vylodění, v prosinci 1942 "Operace TORCH", začala opevnění vyrůstat i na jihu Francie.
Podle vojáků - podle štábu Skupiny armád Západ polního maršála von Rundstedta - mělo moře posloužit jako:
"Nejlepší protitankový příkop před Atlantickým valem".....
