Ve večerních hodinách 18. září 1944 se ještě odehrála jedna bitva u Dálničního silničního mostu v Arnhemu. Byla to bitva na východní straně nájezdové rampy, okolo školní budovy
(na mapě Frostovy obrany je označena jako dům "3"), kde byli ženisté kapitána Mackaye. Ženisté byli před německou kulometnou a minometnou palbou ukryti ve dvou místnostech, kde byli nejlépe chráněni. Přímý účastník, který vše u Dálničního silničního mostu u Arnhemu přežil, tuhle večerní bitvu vzpomínal, jako že: "Střely hvízdaly rozbitými okny, sekaly do prken podlahy a my jsme uhýbali stejnému množství třísek, jako skutečných kulek." Tahle podpůrná německá palba byla jen začátek. Němci pod podpůrnou palbou přisunuli plamenomet a zapálili budovu na sever od nich. Také dřevěnou střechu školy zachvátily od vedlejšího požárů plameny a ženisté jí museli skoro tři hodiny hasit hasícími přístroji, které v budově nalezli, když některá ohniska hasili i svými maskovacími kabáty. Podlaha školy byla brzy plná střepin z oken, kusů omítek a kovových úlomků. Kapitán Mackey nařídil ženistům, aby si ovázali nohy košilemi a bundami. Němci pokračovali palbou do školní budovy. Palbu zesílili i pomocí pancéřových pěstí, když jedna z nich utrhla celý roh školy a část střechy. Silné výbuchy omráčili i kapitána Mackeye. Když se kapitán probral, zjistil, že celou školní budovu Němci obklíčili. Štěstím pro obránce bylo, že Němci trochu váhali. Mysleli si, že ty poslední výbuchy pancéřových pěstí nadobro vyřídily obránce, ale jistotu neměli. Váhali i nad statikou budovy a rozsahem požárů. Němci dokonce po nějakou dobu přestali střílet. Kapitán Mackey obešel své ženisty, nechal připravit granáty a kulomety. Když zavelel pal, střílelo naráz šest kulometů Bren a šest samopalů Sten. Ženisté stříleli od boku z oken a křičeli bojové heslo své divize. Pro britskou 1. vzdušně-výsadkovou divizi to bylo heslo: "Wahó Muhamad" - heslo, které pocházelo z bojů v severní Africe. Střelba do překvapených Němců trvala jen několik málo minut. Zápis kapitána Mackaye později vypověděl, že okolo školní budovy leželo v německé šedi polních uniforem 30 až 50 vojáků. Ale také jeho ženisté utrpěli ztráty. Jeden z jeho bojovníků umíral s patnácti kulkami v prsou a dalších pět bylo těžce zraněno. Takřka většina obránců byla více nebo méně popálena od hašení střechy. Zraněn byl i kapitán Mackey, kterého šrapnel zasáhl do nohy. "Úlomek střepiny mu přišpendlil botu k noze a ani on, ani sanitní ošetřovatel vojín 'Pinky' White ho nedokázal vytáhnout." Zdravotník momentální situaci musel řešit tak, že, aby zastavil krvácení, musel kapitánovi říci, aby si zašněroval botu pevněji. Z bojové skupiny padesáti mužů, s kterou 17. září v noci Mackey zaujímal obranu, již do noci 18., byli čtyři ženisté zabiti a dvacet pět jich bylo buď těžce, nebo lehce zraněno. V boji tak mohlo pokračovat 21 mužů. Byli bez jídla, vody měli jen tolik, kolik jí zůstalo u některých v polní lahvi. Boj však nečekal. Když tahle bitvička okolo domu "3" skončila, uslyšeli vojáci zvonit zvony a mysleli si, že ohlašují příjezd Horrocksových tanků. Jenomže velmi brzy zjistili, že zvony rozezněly kulky a střepiny probíhajících bitev. Přeživší na večer a noc 18. vzpomínali tak, že se cítili ztraceni!
Oblast Oosterbeek a Arnhem 19. září 1944.
O 18. září večer jsme si řekli, že velitelé tří praporů, cituji z Č 127: "Večer po 20,00 hodin se shromáždili, poblíž nemocnice Sv. Alžběty, velitelé tří praporů (Fitchův 3. prapor byl od ostatních třech praporů odříznut, a proto se podplukovník Fitch porady neúčastnil), velitel 1. praporu podplukovník Dobie, velitel 11. praporu podplukovník G. H. Lea a velitel 2. praporu jižněstaffordshirského pluku (South Staffords) podplukovník W. D. H. McCardie na poradě a dohodli se, že další útok bude možný až v úterý 19. září ve 4,00 ráno. Všichni tři velitelé praporů - a důvodem bylo opět neexistující spojení - nevěděli vůbec nic o pozicích Fitchova 3. praporu, který se stejně neúspěšně pokoušel prorazit na pomoc Frostovi. Vůbec neměli tušení, že Fitch a jeho 3. prapor je o 300 metrů před nimi v budovách okolo silnice, která vedla podél břehu Rýna (původní jižní trasa LION). Z tohoto Fitchova 3. praporu večer zůstávalo jen něco přes 100 živých a nezraněných mužů. "
Byla ještě tma, když v úterý ráno ve 4 hodiny
dne 19. září začaly útoky výsadkářů ze třech britských praporů - 1. parašutistického praporu, 11. parašutistického praporu a 2. praporu jižněstaffordshirského pluku z předměstí Arnhemu na pomoc Frostově obraně - k Dálničnímu silničnímu mostu v Arnhemu.
(Informace pro Č 130., 131. a 132., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, dále také Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Veškeré historické prameny i zápisy, ze kterých historici čerpali říkají, že místo, které si velitelé praporů k útoku zvolili, bylo tím nejhorším místem, které se daleko široko nacházelo. To místo bylo něco jako trochu otevřené "U".
Prapory vyrážely směrem do centra od nemocnice Sv. Alžběty, tedy do míst, kteréá jsou sevřena mezi ohbím řeky Dolní Rýn a železniční tratí, jejíž vysoký násep celé čtvrti dominuje.
Většina z historických pramenů o místě, kam útočily britské prapory, ráno 19. září, říká, když cituji přímo z Hrbka:
" V této oblasti byli Britové ráno 19. září obklopeni Němci ze tří stran.
Z pohledu postupujících výsadkářů nalevo, byla za železniční tratí postavení minometů a kulometů německé Bojové skupiny von Allwörden, napravo za řekou v budově cihelny postavení protiletadlových kanónů a přímo před nimi vojáci německé Bojové skupiny Harder, posíleni několika tanky a SHD. Z počátku byly pohyby tří britských praporů koordinované a kryti tmou postupovaly výsadkáři vpřed. Po Utrechtsche Weg svažující se od nemocnice k městskému muzeu a vedoucí dále do středu města, se pustili vojáci 2. jižněstafforshirského pluku následováni 11. parašutistickým praporem. Jižně od nich na břehu řeky postupovaly ulicí Onderslangs parašutisté Dobieho 1. praporu a před nimi, aniž o tom věděli, také zbytky Fitchova 3. praporu. Netušili, že vstupují do jámy lvové."
Skutečně tomu tak bylo, alespoň tak to říkají všechny historické prameny.
Němci pozdrželi palbu a nechali parašutisty vstoupit do "U".
Všude bylo ticho, které náhle "rozřízla" palba německých minometů ze třech stran. To už se také rozednilo a Němci do toho přidali další palebné prostředky včetně kulometů. Palba byla najednou "hrozně hustá" a čím dál přesnější. Po ulici Utrechtsche Weg, která se svažovala k muzeu, se dostal South Staffords do křížové palby německých kulometů umístěných na vyvýšeném náspu v oknech domů u seřazovacího nádraží. Dopadaly na ně i minometné granáty, které střílely německé minometné oddíly ukryté za vysokými domy. Britští vojáci neměli šanci tyhle minomety za domy ani zahlédnout. Ač South Straffords utrpěly ztráty, vrhala se jejich rota "A" stále vpřed a úplně z posledních sil dobyla budovu muzea v Arnhemu. Ale to bylo všechno....
Také u Dolního Rýna vypadal postup Dobieho a Fitchových parašutistů nejprve dobře. Pak je v denním světle zpozorovali Němci z cihelny na jižním břehu řeky a začínali do nich pálit svými protiletadlovými čtyřčaty střílejícími horizontálně přes řeku. Takřka v zápětí se do palby proti výsadkářům zapojily kulomety a minomety. V téhle prudké palbě nejprve přestal takřka existovat Fitchův 3. parašutistický prapor, o kterém již bylo řečeno, že utrpěl ztráty v předchozích dvoudenních bojích (část jeho jedné roty - roty "C" - byla ve Frostově obraně u arnhemského mostu vpravo dole, viz mapa - Pozice Frostova 2. parašutistického praporu a průzkumné roty majora Gougha na Arnhemském mostu mezi 17. a 21. zářím 1944). Zbytek rot Fitchova 3. praporu se rozpadla na několik skupinek a přestala být bojeschopnou ucelenou jednotkou. Za 3. praporem postupující 1. prapor podplukovníka Dobieho sice stačil projít touhle vražednou palbou, ale i on v následujících bojích také vykrvácel. O těchto následujících bojích se pak v historických zápisech objevila tato slova, cituji z jmenovaných historických pramenů o Dobieho parašutistech 1. praporu v boji v Arnhemu, 19. září na pomoc Frostově obraně, jak to později sepsal kapitán Ernest Seccombe:
"Marné zůstaly pokusy přemoci bodákovými útoky a bojem zblízka Harderovy esesáky, které podnikla rota 'T' majora Perrina-Browna a o něco později i rota 'R' majora Timothyho. V 6,00 hodin bylo již postavení parašutistů 1. praporu zoufalé, neboť nepřítel ovládal výšiny i domy nad nimi a zepředu do nich střílela z bezprostřední blízkosti útočná děla. Snažili jsme se pohybovat ve spurtech, od krytu ke krytu. Zrovna jsem začal sprintovat, když jsem se dostal do vražedné křížové palby. Padl jsem jako pytel brambor. Nemohl jsem se ani odplazit."
Kapitán Ernest Seccombe byl, jak plyne ze zápisů, raněn do obou nohou na břehu řeky Dolní Rýn.
