Mapa „ Operace Husky“, jsou tam i místa plánovaných úderů vzdušně-výsadkových jednotek Spojenců.
Vzdušně-výsadková vojska.
Útok na Sicílii, v té prvé fázi, měla provést vzdušně-výsadková vojska. Vzdušně-výsadková vojska měla v „Operaci Husky“ nejprve obsadit nejdůležitější strategické body a v nich samozřejmě zlikvidovat veškerá ohniska odporu. Obsadit mosty, zabezpečit křižovatky, získat předmostí, když všude musela zajistit obranu, kterou měla udržet do příchodu vyloděných jednotek po moři. Již v průběhu přípravy „Operace Husky“ jsme říkali, že Spojenci pro tento úkol měli 2 jednotky. Britové 1. vzdušně-výsadkovou divizi generálmajora G. F. Hopkinsona a Američané 82. vzdušně-výsadkovou divizi generálmajora Matthew B. Ridgwaye (pro plnění zvláštních úkolů, ale po zemi, byly také určeny 2 prapory rangers podplukovníka Williama Darby).
K úplně prvotnímu nasazení, v noci před dnem „D“ (z 9. na 10. července 1943), to byla 1. britská vzdušně-výsadková brigáda generála Hikse (z 1. vzdušně-výsadkové divize) a americký 505. pluk parašutistů plukovníka Gavina (z 82. vzdušně-výsadkové divize). Útok britských speciálních jednotek zněl - převzít kontrolu nad pobřežní silnicí na východním pobřeží Sicílie. Byla to silnice vedoucí na sever do Syrakus, což znamenalo dobýt a obsadit most Ponte Grande, který ležel 2 km. jižně od tohoto města. Na sever u tamějšího kanálu, jehož břehy spojoval most, měla přistát jedna skupina výsadkářů a druhá skupina měla přistát západně od poloostrova Maddaléna. Po splnění tohoto úkolu měla následovat druhá fáze, při které měli britští výsadkáři dobýt a obsadit město a přístav Syrakusy a zničit pobřežní dělostřelecké baterie. Až by obsadily most, měl jeden prapor britských výsadkářů postupovat do vnitrozemí a cestou zajistit další mosty a křižovatky. K splnění těchto úkolů měla britská 1. vzdušně-výsadková brigáda přistát na Sicílii v noci z 9. na 10. července 1943 mezi 22.00 hodinou a 01.00 hodinou ranní. Britská 2. vzdušně-výsadková brigáda pak měla být zatím ponechána v záloze. Ta měla dostat potom úkol dobýt Augustu, kde měla zabránit tomu, aby nepřítel zničil důležitý přístav. V této fázi boje však k nasazení 2. vzdušně-výsadkové brigády nedošlo, neboť postup vyloděných jednotek byl tak rychlý, že město a přístav Augusta byl obsazen bez boje a samotný přístav tam zůstal naprosto neporušen. Tady je také vidět chuť bránících se Italů bojovat – generál Montgomery o italských vojácích v Augustě, ve svých pamětech napsal, cituji:
„Divize pobřežní obrany, složené částečně ze Siciliánů, hned po prvních úderech Spojenců roztály jako sníh. Silně opevněnou Augustu opustila posádka ihned, jakmile se na obzoru objevilo spojenecké loďstvo. Vojáci se houfně vzdávali do zajetí, nebo dezertovali a důstojníci nedělali nic, aby je donutili k boji.“
No a samotný průběh nasazení vzdušně-výsadkových jednotek vypadal takto.
Celkem 1 600 britských vojáků 1. vzdušně-výsadkové brigády i s terénními automobily a těžkou výzbrojí, bylo na ostrov Sicílie dopraveno kluzáky. Protože, jak víme, mělo britské vzdušně-výsadkové vojsko nedostatek kluzáků, vypomohli Američané. A tak Britové, vedle svých 9 kluzáků typu „Horsa“
použili i 133 amerických kluzáků typu „Waco“
, které na Sicílii táhlo 109 letadel typu „C – 47 Dakota“
, 7 bombardérů „Halifax“ a 28 bombardérů „Armstrong Whitworth Albemarle“. Všechny kluzáky samozřejmě pilotovali Britové, zatímco vlečné letouny pilotovali Američané. Letadla dovlékla kluzáky na vzdálenost 2 km od ostrova Sicílie a tam je uvolnila. Aby ztížily německému radaru odhalení, letěly americké kluzáky „Waco“ ve výšce 600 metrů a britské „Horsy“ ve výšce 1 200 metrů. Piloti britských kluzáků nebyli příliš zkušení, většina z nich ještě nebyla v boji a to byl problém. Totiž v silném větru se 60% kluzáků odpojilo předčasně a určených míst přistání dosáhlo jen 12 kluzáků, když 47 kluzáků se zřítilo a potopilo v moři u Syrakus. Zbývající kluzáky přistály v jihovýchodní části ostrova, daleko od plánovaných míst přistání. V moři se utopilo celkem 252 britských výsadkářů, další, včetně generála Hopkinsona (velitel britské 1. vzdušně-výsadkové divize), vylovily spojenecké, nebo italské lodě. Někteří výsadkáři se zachránili tak, že vylezli na dřevěné trosky kluzáků, jiní pak doplavali vlastními silami ke břehu.
Akce se většinou podařily jen z těch důvodů, že ti z vzdušně-výsadkových vojsk, kterým se podařilo přistát na správných místech byli perfektně vycvičeni, ale především odhodláni zadané úkoly splnit. Vždyť k tomu hlavnímu cíli, mostu Ponte Grande, se podařilo dostat 8 důstojníkům a 65 vojákům. Přesto most dobyli, obsadili, vybudovali perfektní obranu a most bránili před útoky celého pěšího praporu podporovaného dělostřelectvem. A to až do 15.00 odpoledne dne „D“ (10. července 1943), kdy jim přišli na pomoc vojáci britské 5. pěší divize.
To už z obrany britského vzdušně-výsadkového oddílu zůstalo z původních na živu 4 důstojníci a 15 vojáků.
A Američané?
Americký 505. pluk parašutistů z 82. vzdušně-výsadkové divize
, dostal za úkol ovládnout důležitou oblast na jih od Niscemi. Tady měli vytvořit předsunuté obranné postavení mezi Caltagirone a vyloďovacími plážemi americké 1. pěší divize generálmajora Terry Allena. Nejdůležitější pro splnění úkolu bylo ovládnutí dvou kopců zvaných Piano Lupo, z nichž bylo vidět celé předmostí a zároveň se odtud daly kontrolovat přístupy k důležitému letišti Ponte Olivo. Američtí parašutisté měli zabránit přísunu posil i případnému nepřátelskému útoku ze severu směrem na Gelu. Měli obsadit, nebo zničit mosty a důležité křižovatky. A buď přímo obsadit, nebo eliminovat používání letiště Ponte Olivo nepřítelem. Zároveň měli dobýt zjištěné zaminované pásmo se 16ti bunkry, ze kterých obránci kontrolovali provoz na silnicích Gela-Caltagirone a silnici Gela-Vittoria. Bude-li třeba, měl být 505. pluk parašutistů posílen ještě 504. plukem.
Americké parašutisty přepravovalo na Sicílii 226 „C 47 Dakota“, z nichž 6 letadel se na své základny nevrátilo. Samotný noční let probíhal v malé výšce za silného větru v palbě protiletadlového dělostřelectva. Také u amerických pilotů a především navigátorů se ukázala malá zkušenost. Navigátoři udělali mnoho chyb, což způsobilo, že američtí piloti nedokázali udržet jednotlivé letky pohromadě, a když pak nenalezli orientační body, vysadili parašutisty jak se jim to hodilo. Celý americký 505. pluk parašutistů byl místo na předpokládaných deseti kilometrech, rozptýlen zhruba na 100 km!!!
Někteří američtí parašutisté bloudili víc jak týden po sicilských vesnicích a polích, než se jim podařilo dorazit k vlastním oddílům.
Prakticky jen jedna padáková rota přistála na plánovaném místě. Sám velitel 505. pluku parašutistů, plukovník Gavin, přistál se dvěma důstojníky a třemi muži přibližně 16 km od Vittorie, což bylo 48 km od předpokládaného místa dopadu. „Dakoty“ s 3. praporem letěly směrem na Sicílii, ale najednou z ničeho nic opsala letadla oblouk a vrátila se nad moře a začala bloudit. Až teprve v 00.25 hodin se dostala letadla nad oblast výsadku, poblíž řeky Acate. Přistálo celkem 85 mužů z roty “G“, kteří převzali kontrolu nad silnicí, která přetínala řeku. Prakticky největší skupina, která přistála, celkem 320 mužů, nedaleko Avoly se shromáždila a bez úspěchu zaútočila na město. Město Avola později pomáhali američtí parašutisté dobýt až když sem dorazila britská 50. divize.
Americký 2. prapor z 505. parašutistického pluku, se ocitl 48 km od určených pozic. Bylo 9 hodin ráno dne 10. července 1943, když prapor zahájil útok na silně opevněný opěrný bod mezi skalnatými horami Santa Croce-Camernia, při útoku zahynulo 8 Američanů a parašutisté zajali 45 Italů. Vůbec s největším odporem se američtí výsadkáři setkali v oblasti Gely, kde část výsadkářů obsadila pohoří v okolí města a bránila se tam před útoky tanků německé divize „Hermann Göring“ až do příchodu 1. a 4. praporu rangers.
V noci na 10. července 1943, mezi 02.00 a 03.00 hodinou, byly všechny spojenecké výsadkové jednotky nakonec rozptýleny na frontě dlouhé 210 km. Bylo to od poloostrova della Maddalena a mysu Ognina na severovýchod od Cassible po Torre di Gaffe západně od Licaty.
Takovéhle nepředvídané rozptýlení výsadkových oddílů se však ve svém důsledku ukázalo jako výhodné. Právě tohle rozptýlení způsobilo, že obránci neměli dost sil, aby mohli výsadky všude rozbít a zničit. Američtí a britští parašutisté se italsko-německým obráncům objevovali na nejméně očekávaných místech a ničili jim vše co potřebovali pro obranu. Parašutisté i po malých skupinách ničili komunikační linie, důležité opěrné body a mezi obránci všude vyvolávali zmatek.
Sám generál Patton později prohlásil, že chybením cíle shozu, výsadek urychlil postup Američanů do hloubky ostrova až o 48 hodin.
