XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 37.
Napsal: 26/9/2011, 06:48
XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 37.
Dne 7. října 1943 před řekou Volturno.
Že se nepodaří rychle překročit řeku Volturno britskému 10. as na široké frontě bylo jasné 9. října 1943. Řeka Volturno byla na dolním toku, v místě kde se měl přes ní dostat 10. as, 90 metrů široká, 2 metry hluboká a rychlost proudu byla 6 až 8 km v hodině. No jo, ale pršelo a všechny přístupové cesty se během počátku října proměnily v hluboká bahniska, která němečtí ženisté hustě zaminovali. Generál Clark tak po průzkumu svých jednotek zjistil, že kompletní výpad přes řeku bude nutné odložit až na 13. října 1943. Prozatím jen tlačil na generála McCreeryho( velitel britského 10. as), jehož 56. pěší divize, která překračovala Volturno napravo, sice získala maličké předmostí, ale generál nechtěl pokračovat v útoku (dokud nestabilizuje situaci). Bylo to ve stejné době, kdy britská 46. pěší divize nalevo od 56. podnikla hlavní výpad sboru, když zřídila na břehu vcelku dobré předmostí.
Kraj za řekou Volturno s dominantními vrcholky.
Britská 7. obrněná divize v té době již také překročila řeku Volturno, ale její akce měla sloužit jen k odvrácení pozornosti. Obrněná divize sice získala předmostí a druhý den dokonce postavila jediný most s nosností 30 tun. Mělo to však jednu nevýhodu, tam kde ženisté 7. obrněné divize postavili most pokračoval terén bahnem a nebyl vhodný k nasazení tanků. Hlavní výpad 5. A však měl stejně vést po obou stranách hlavní silnice č. 6, z Caserty na Řím, a sice přes město Capua, a ještě kousek výš po proudu, kde měla americká 3. pěší divize za úkol překročit řeku Volturno v blízkosti Trifliska. Při této příležitosti se velitel 5. A generál Clark, trochu i zlobil na britskou 56. pěší divizi za to, že ve svém sektoru selhala, to když srovnával její úsilí s vynikajícím výkonem americké 3. pěší divize, která postupovala napravo od ní. O americké 3. pěší divizi zaznamenal, že se divize vyhnula chybám, kterých se dopustila u Salerna, kde postupovala bez ohledu na zabezpečení svých křídel. A aby pomohl zabezpečit nyní křídlo 3. pěší divize, předal generál Clark její 30 tunový most, který ženisté postavily za 6 hodin uprostřed německé palby britské 56. divizi (z 10. as) a tím přesunul i hranici mezi sbory tak, aby i Britové mohli most využít a překročit řeku Volturno.
Přes řeku Volturno.
Jak si však generál Clark poznamenal, opět měl důvod nevražit na Brity. Ukázalo se však, že pomalejší útok britské 56. pěší divize byl správný a generál McCreery tak ušetřil mnoho životů.
On totiž útočný výpad přes říční linie je vždy těžký bojový úkol, který vyžaduje spoustu materiálu, času a vojáků a to není vše. Když jednotkám podaří překročit řeku, musí mít k dispozici další mnohé prostředky, aby mohly z předmostí pokračovat dál. To množství jednotek a materiálu musí být takové, aby nedovolilo nepříteli zřídit na cestě hned po několika km další obranné pozice.
Ještě mapa situace do 25. října 1943.
Tady je známo, že nejen zde po Salernu, ale i dříve v Africe a na Sicílii vytýkali generálu Montgomerymu často, že jsou jeho vojska pomalá. Nebyla to pravda „Monty“ ve skutečnosti shromažďoval prostředky, aby se jeho armáda mohla „probít skrz“ vytyčený cíl a pak pokračovat.
Ale zpět na Volturno.
Za řekou Volturno mohla smíšená britsko-americká 5. A pokračovat teprve 24. října 1943 a to po celé délce fronty. Totiž do té doby trvalo štábu a generálu Clarkovi shromažďování prostředků na to, aby mohl Němce v těsném závěsu pronásledovat. A pak byl zase konec, neboť vyčerpaná britsko-americká pěchota musela zapomenout na řeky, neboť stála před hradbou hor. Byl listopad 1943, když 5. A stanula před „Bernhardovou linií“.
Mapa postupu 5. A. od 5. do 15. listopadu 1943.
Dne 6. listopadu 1943 nařídil velitel britské 10. as, aby jeho 56. divize vytlačila německé jednotky z mohutného horského masivu M. Camino, ze kterého je od východu výhled na soutok řek Liri a Garigliano. Jedná se zde o složitý horský útvar, kterému dominují 3 vrcholy, jejichž holé hřebeny se všechny svažují pozvolna na jih. Jako celek je tohle horstvo rozeklané a táhne se zhruba v délce 10 km od východu na západ a v délce 3 km od jihu k severu. To je opravdu velký a široký horský masiv.
Celý tento horský masiv bránilo 5 německých praporů, proti kterým mohl generálmajor Gerald Templer, tehdy velitel britské 56. pěší divize, nasadit pouze 4 britské jednotky. Byly to 6. prapor granátnické gardy, 3. prapor coldstreamské gardy a 2. prapor skotské gardy, všechno to byly jednotky z 201. gardové brigády (poznali jsme ji u Salerna), posílené ještě o 7. prapor oxfordshirské a buckinghamshirské lehké pěchoty. Podle velitele této 56. pěší divize to byly vůbec největší formace, které mohly být zásobeny v té době s využitím nosičů a přibližně 100 mezků v doprovodu italských mezkařů (útočníků mělo být méně než vojáků v obraně). Co však velitel divize zajišťoval bylo, že jeho 4 prapory v útoku mělo podporovat 168 děl.
Útočník i obránce, jednotky britské 56. pěší divize, její gardisté se pak střetli s německými pancéřovými granátníky od 6. do 14. listopadu 1943 v urputné bitvě o horské pozice.
Nikam to nevedlo.
Po 14. listopadu 1943 generál McCreery, tehdy s velkou dávkou odvahy, požádal generála Clarka, že stáhne všechny přeživší vojáky dolů, do údolí, k čemuž od velitele 5. A obdržel souhlas.
Z myšlení generála Clarka, které si zapsal do svého deníku, plyne, že to opět přispělo k jeho anglofóbii. Prý to byla zase britská 56. pěší divize, která jako u Salerna, nedokázala splnit přidělený úkol a tak přinutila tehdy Clarka, aby nadměrně roztáhl frontu u amerického 6. as. Britskému 10. as trvalo také další 2 dny než britský 10. as jako celek připravil další postup do Neapole a i pak musel generál Clark pověřit 505. parašutistický pluk, aby mu tam tehdy pomohl. Pak ho zklamala 56. u Volturna, kde musel opět svým mostem vypomoci americký 6. as a teď vzdala boj o M. Camino.
(V denících se o působení generála Clarka, z té doby zachovalo, že prý chodil a říkal, cituji:
„Mizerní pitomí Britové.“ Podkladem zde je – Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell, str. 139.).
Ať prý se Britům snažil sebevíc pomoci, nikdy se nezdálo, že by se jim vedlo o něco lépe.
Historie však dokládá, že generál Clark nevěděl (ale i kdyby prý věděl, stejně prý by to s ním nehnulo), že ke třetímu listopadovému týdnu měly britské pěší prapory z 10. as průměrné ztráty 409 mužů. Ztráty, které nebyly nikdy nahrazeny, a že v první bitvě o M. Camino ztratil například 6. prapor granátnické gardy 220 z celkového počtu 483 vojáků a jedna z rot skotské gardy 51 ze 108 vojáků (samozřejmě mrtvých, raněných, nezvěstných, když poměr mezi mrtvými a raněnými bývá 1:3).
Východně od řeky Rapido (vysvětlení o řece Rapido, Garigliano viz. Č 32, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4882
) vede hlavní silnice č. 6 na kterou shlíží od jihu hory M. Lungo a od severu M. Sammucro. Na úpatí posledně jmenované hory byla v té době Němci opevněná a silně obsazená vesnice S. Pietro Infine, další to z pozic, kdy Adolf Hitler rozkázal – „Hájit do posledního muže!“
Rozkaz vyčistit tuto oblast dostal generál Walker se svojí americkou 36. pěší divizí. Tahle americá divize, jak víme, to měla u Clarka „hodně blbé“, neboť jí generál dával ty nejméně vděčné úkoly už u Salerna, nyní tedy u S. Pietra (později, jak uvidíme, to byl i nešťastný výpad přes řeku Rapido).
Generál Walker zde ještě obdržel posily ve formě 504. parašutistického pluku (82. vzdušně-výsadková divize), dále prapor rangers (byla to podobná jednotka jako britské commandos) a k tomu tanky, se kterými podnikal mezi 8. až 16. listopadem 1943 jeden útok za druhým až se nakonec němečtí obránci (byl to jeden prapor 29. divize pancéřových granátníků) ze S. Pietra 16. listopadu 1943 stáhli. Tou dobou měla americká 36. pěší divize a posilové jednotky celkem 150 mrtvých, 800 raněných a 250 pohřešovaných a přitom musela divize ještě stále pokračovat v boji a pokoušet se získat další vesnici, kterou byla S. Vittore na západním úpatí, M. Sammucro, kde se nacházel další opěrný bod Němců z „Bernhardovy linie“. (Mimochodem ve vsi S. Pietro zahynulo 300 italských civilistů z celkového počtu přibližně 1 000 obyvatel. Civilisté odmítli totiž všechny výzvy opustit své domovy a snažili se přečkat boje ve svých sklepech, nebo v blízkých jeskyních).
Historik Martin Blumenson ve své knize – Salerno to Cassino (Od Salerna ke Casssinu) věnoval celou jednu kapitolu této akci, jež spolu s operací M. Camina svědčí o příkrém rozdílu mezi styly boje v podání britské a americké armády. Kniha dokládá, že si Britové prostě nemohli dovolit ztratit zde v italských horách 1 200 mužů při jedné z akcí, která byla hodnocena jako akce druhořadého významu.
Dne 7. října 1943 před řekou Volturno.
Že se nepodaří rychle překročit řeku Volturno britskému 10. as na široké frontě bylo jasné 9. října 1943. Řeka Volturno byla na dolním toku, v místě kde se měl přes ní dostat 10. as, 90 metrů široká, 2 metry hluboká a rychlost proudu byla 6 až 8 km v hodině. No jo, ale pršelo a všechny přístupové cesty se během počátku října proměnily v hluboká bahniska, která němečtí ženisté hustě zaminovali. Generál Clark tak po průzkumu svých jednotek zjistil, že kompletní výpad přes řeku bude nutné odložit až na 13. října 1943. Prozatím jen tlačil na generála McCreeryho( velitel britského 10. as), jehož 56. pěší divize, která překračovala Volturno napravo, sice získala maličké předmostí, ale generál nechtěl pokračovat v útoku (dokud nestabilizuje situaci). Bylo to ve stejné době, kdy britská 46. pěší divize nalevo od 56. podnikla hlavní výpad sboru, když zřídila na břehu vcelku dobré předmostí.
Kraj za řekou Volturno s dominantními vrcholky.
Britská 7. obrněná divize v té době již také překročila řeku Volturno, ale její akce měla sloužit jen k odvrácení pozornosti. Obrněná divize sice získala předmostí a druhý den dokonce postavila jediný most s nosností 30 tun. Mělo to však jednu nevýhodu, tam kde ženisté 7. obrněné divize postavili most pokračoval terén bahnem a nebyl vhodný k nasazení tanků. Hlavní výpad 5. A však měl stejně vést po obou stranách hlavní silnice č. 6, z Caserty na Řím, a sice přes město Capua, a ještě kousek výš po proudu, kde měla americká 3. pěší divize za úkol překročit řeku Volturno v blízkosti Trifliska. Při této příležitosti se velitel 5. A generál Clark, trochu i zlobil na britskou 56. pěší divizi za to, že ve svém sektoru selhala, to když srovnával její úsilí s vynikajícím výkonem americké 3. pěší divize, která postupovala napravo od ní. O americké 3. pěší divizi zaznamenal, že se divize vyhnula chybám, kterých se dopustila u Salerna, kde postupovala bez ohledu na zabezpečení svých křídel. A aby pomohl zabezpečit nyní křídlo 3. pěší divize, předal generál Clark její 30 tunový most, který ženisté postavily za 6 hodin uprostřed německé palby britské 56. divizi (z 10. as) a tím přesunul i hranici mezi sbory tak, aby i Britové mohli most využít a překročit řeku Volturno.
Přes řeku Volturno.
Jak si však generál Clark poznamenal, opět měl důvod nevražit na Brity. Ukázalo se však, že pomalejší útok britské 56. pěší divize byl správný a generál McCreery tak ušetřil mnoho životů.
On totiž útočný výpad přes říční linie je vždy těžký bojový úkol, který vyžaduje spoustu materiálu, času a vojáků a to není vše. Když jednotkám podaří překročit řeku, musí mít k dispozici další mnohé prostředky, aby mohly z předmostí pokračovat dál. To množství jednotek a materiálu musí být takové, aby nedovolilo nepříteli zřídit na cestě hned po několika km další obranné pozice.
Ještě mapa situace do 25. října 1943.
Tady je známo, že nejen zde po Salernu, ale i dříve v Africe a na Sicílii vytýkali generálu Montgomerymu často, že jsou jeho vojska pomalá. Nebyla to pravda „Monty“ ve skutečnosti shromažďoval prostředky, aby se jeho armáda mohla „probít skrz“ vytyčený cíl a pak pokračovat.
Ale zpět na Volturno.
Za řekou Volturno mohla smíšená britsko-americká 5. A pokračovat teprve 24. října 1943 a to po celé délce fronty. Totiž do té doby trvalo štábu a generálu Clarkovi shromažďování prostředků na to, aby mohl Němce v těsném závěsu pronásledovat. A pak byl zase konec, neboť vyčerpaná britsko-americká pěchota musela zapomenout na řeky, neboť stála před hradbou hor. Byl listopad 1943, když 5. A stanula před „Bernhardovou linií“.
Mapa postupu 5. A. od 5. do 15. listopadu 1943.
Dne 6. listopadu 1943 nařídil velitel britské 10. as, aby jeho 56. divize vytlačila německé jednotky z mohutného horského masivu M. Camino, ze kterého je od východu výhled na soutok řek Liri a Garigliano. Jedná se zde o složitý horský útvar, kterému dominují 3 vrcholy, jejichž holé hřebeny se všechny svažují pozvolna na jih. Jako celek je tohle horstvo rozeklané a táhne se zhruba v délce 10 km od východu na západ a v délce 3 km od jihu k severu. To je opravdu velký a široký horský masiv.
Celý tento horský masiv bránilo 5 německých praporů, proti kterým mohl generálmajor Gerald Templer, tehdy velitel britské 56. pěší divize, nasadit pouze 4 britské jednotky. Byly to 6. prapor granátnické gardy, 3. prapor coldstreamské gardy a 2. prapor skotské gardy, všechno to byly jednotky z 201. gardové brigády (poznali jsme ji u Salerna), posílené ještě o 7. prapor oxfordshirské a buckinghamshirské lehké pěchoty. Podle velitele této 56. pěší divize to byly vůbec největší formace, které mohly být zásobeny v té době s využitím nosičů a přibližně 100 mezků v doprovodu italských mezkařů (útočníků mělo být méně než vojáků v obraně). Co však velitel divize zajišťoval bylo, že jeho 4 prapory v útoku mělo podporovat 168 děl.
Útočník i obránce, jednotky britské 56. pěší divize, její gardisté se pak střetli s německými pancéřovými granátníky od 6. do 14. listopadu 1943 v urputné bitvě o horské pozice.
Nikam to nevedlo.
Po 14. listopadu 1943 generál McCreery, tehdy s velkou dávkou odvahy, požádal generála Clarka, že stáhne všechny přeživší vojáky dolů, do údolí, k čemuž od velitele 5. A obdržel souhlas.
Z myšlení generála Clarka, které si zapsal do svého deníku, plyne, že to opět přispělo k jeho anglofóbii. Prý to byla zase britská 56. pěší divize, která jako u Salerna, nedokázala splnit přidělený úkol a tak přinutila tehdy Clarka, aby nadměrně roztáhl frontu u amerického 6. as. Britskému 10. as trvalo také další 2 dny než britský 10. as jako celek připravil další postup do Neapole a i pak musel generál Clark pověřit 505. parašutistický pluk, aby mu tam tehdy pomohl. Pak ho zklamala 56. u Volturna, kde musel opět svým mostem vypomoci americký 6. as a teď vzdala boj o M. Camino.
(V denících se o působení generála Clarka, z té doby zachovalo, že prý chodil a říkal, cituji:
„Mizerní pitomí Britové.“ Podkladem zde je – Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell, str. 139.).
Ať prý se Britům snažil sebevíc pomoci, nikdy se nezdálo, že by se jim vedlo o něco lépe.
Historie však dokládá, že generál Clark nevěděl (ale i kdyby prý věděl, stejně prý by to s ním nehnulo), že ke třetímu listopadovému týdnu měly britské pěší prapory z 10. as průměrné ztráty 409 mužů. Ztráty, které nebyly nikdy nahrazeny, a že v první bitvě o M. Camino ztratil například 6. prapor granátnické gardy 220 z celkového počtu 483 vojáků a jedna z rot skotské gardy 51 ze 108 vojáků (samozřejmě mrtvých, raněných, nezvěstných, když poměr mezi mrtvými a raněnými bývá 1:3).
Východně od řeky Rapido (vysvětlení o řece Rapido, Garigliano viz. Č 32, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4882
) vede hlavní silnice č. 6 na kterou shlíží od jihu hory M. Lungo a od severu M. Sammucro. Na úpatí posledně jmenované hory byla v té době Němci opevněná a silně obsazená vesnice S. Pietro Infine, další to z pozic, kdy Adolf Hitler rozkázal – „Hájit do posledního muže!“
Rozkaz vyčistit tuto oblast dostal generál Walker se svojí americkou 36. pěší divizí. Tahle americá divize, jak víme, to měla u Clarka „hodně blbé“, neboť jí generál dával ty nejméně vděčné úkoly už u Salerna, nyní tedy u S. Pietra (později, jak uvidíme, to byl i nešťastný výpad přes řeku Rapido).
Generál Walker zde ještě obdržel posily ve formě 504. parašutistického pluku (82. vzdušně-výsadková divize), dále prapor rangers (byla to podobná jednotka jako britské commandos) a k tomu tanky, se kterými podnikal mezi 8. až 16. listopadem 1943 jeden útok za druhým až se nakonec němečtí obránci (byl to jeden prapor 29. divize pancéřových granátníků) ze S. Pietra 16. listopadu 1943 stáhli. Tou dobou měla americká 36. pěší divize a posilové jednotky celkem 150 mrtvých, 800 raněných a 250 pohřešovaných a přitom musela divize ještě stále pokračovat v boji a pokoušet se získat další vesnici, kterou byla S. Vittore na západním úpatí, M. Sammucro, kde se nacházel další opěrný bod Němců z „Bernhardovy linie“. (Mimochodem ve vsi S. Pietro zahynulo 300 italských civilistů z celkového počtu přibližně 1 000 obyvatel. Civilisté odmítli totiž všechny výzvy opustit své domovy a snažili se přečkat boje ve svých sklepech, nebo v blízkých jeskyních).
Historik Martin Blumenson ve své knize – Salerno to Cassino (Od Salerna ke Casssinu) věnoval celou jednu kapitolu této akci, jež spolu s operací M. Camina svědčí o příkrém rozdílu mezi styly boje v podání britské a americké armády. Kniha dokládá, že si Britové prostě nemohli dovolit ztratit zde v italských horách 1 200 mužů při jedné z akcí, která byla hodnocena jako akce druhořadého významu.
