Mapa tří prohraných bitev Spojenců o Cassino. Na mapě je však i zdařilý přechod britské 56. pěší divize na jihu řeky Garigliano 17.1. 1944, který Spojenci nevyužili, stejně tak jako je vidět pokus o přechod oné řeky britskou 46. pěší divizí z 10. as. A stejně tak je zde i přechod přes stejnou řeku – Rapido - americkou 36. pěší divize – „ Krvavá řeka“ – viz text.
V útočné operaci v lednu 1944 v Itálii měl britský 10. as za úkol upoutat zálohy německé 10. A – nic víc. Útok britské 46. pěší divize z tohoto sboru měl zabezpečit levé křídlo americké 36. pěší divize generála Walkera, v jejímž sektoru mělo dojít k přechodu řeky Garigliano. Pokud se splní tyto úkoly, měla se stát bitva o „Gustavovu linii“ čistě „americkou show“. Všechna zjištění historiků říkají, že generál Clark se tady nechal ovlivnit svými emocemi a jeho rozhodnutí nebylo logické a přísně vojenské. Clarka prý ovlivnil ještě jeden faktor. Totiž když mu prezident Spojených států F. D. Roosevelt připnul 8. prosince 1943 za Salerno „Kříž za vynikající služby“, tak ho pověřil, prezident to myslel možná jen rétoricky – máte za úkol osvobodit Řím. Pramenem je zde: Blumenson a kniha – Mark Clark , str. 154.
Generál Clark se tak upnul k tomu, že Řím musí osvobodit Američané pod jeho velením, že prý se stal tou myšlenkou přímo posedlý. V každém rozkazu generála Alexandera, svého nadřízeného, pak viděl snahu, že ho Britové chtějí o tento triumf připravit. Prvním Alexanderovým krokem, který v tomto způsobu myšlení Clark viděl, bylo přeložení 2. novozélandské divize, která přešla k 20. lednu od britské 8. A pod Clarkovo velení, aby bojovala u Cassina v rámci čistě amerického 2. as. No a aby Clark takovému „spiknutí“ předešel, připravil svůj vlastní plán manévru, který měl vyústit v průlom u S. Angela, průlom, který pak měla zužitkovat ke svému postupu „jeho čistě vlastní“ americká formace – zbytek 1. obrněné a 34. pěší divize. Generál Clark se u S. Angela, a to stejně jako u Salerna, provinil tím, že si (jak říkával Napoleon) „maloval“ věci dle svého. Všichni velitelé, kteří zkoumali přístupové cesty na frontě k řece Garigliano, nebo spojenecky - Rapido, nemohli mít vzhledem k horstvu, které se tyčilo nad pravým břehem řeky, žádné pochybnosti o ohromném rozsahu chystané útočné operace. A tak se všichni vojáci i historici prostě divili tomu, že štáb 5. A pod velením Clarka ignoroval fakt, že britská 46. pěší divize disponovala omezeným počtem útočných člunů, které stěží stačily na převoz jenom jedné brigády, a že tak úzká fronta přímo vybízela nepřítele, aby na ní soustředil veškeré dělostřelectvo. A ono se to ukázalo. A ukázaly se i další spousta horších věcí. Spousta člunů se v silném proudu ztratila, nebo převrátila a na protějším břehu tak zůstal jenom jeden záchytný bod, na kterém se zachytil 2. prapor Hapshirského pluku dne 19. ledna 1944. Generál Hawkesworth, velitel 46. pěší divize, pak druhý den ráno nařídil, aby byl i tento prapor stažen, což se naštěstí obešlo bez dalších ztrát. Velitel britského 10. as generál McCreery s tím souhlasil, stejně jako generál Clark, ale když McCreery odmítl podniknout na stejném místě další útok, tak se generál Clark zase ujišťoval ve svém názoru, jak on tvrdíval, že ti britští vojáci za mnoho nestojí. Začal se spoléhat na svou americkou 36. pěší divizi.
Jenomže. A teď si poslechněme.
Právě samotný útok americké 36. pěší divize přes řeku Rapido, Garigliano, totiž skončil katastrofou, která se s generálem Clarkem táhla po zbytek jeho života a škodila mu v jeho další kariéře. Právě proti americké 36. pěší divizi totiž Němci, a byla to německá 15. divize pancéřových granátníků, utvořili neproniknutelnou obranu. Totiž pancéřoví granátníci spolu s průzkumným praporem 15. pěší divize pancéřových granátníků utvořili za řekou jednu z nejpečlivějších obran v Itálii. Obranu tvořily pečlivě vybudované zákopy pancéřových granátníků, které chránila německá SHD a v obraně byly připraveny i německé tanky typu Tyger. Němci útočníka čekali, ale nejen to. Němečtí ženisté využili i té skutečnosti, že si američtí ženisté označili odminované příjezdové cesty páskami, tyto cesty znovu zaminovali a pásky přemístili do minových polí. Katastrofa byla potom jasná. Mimo jiné si pak i velitel amerických ženistů stěžoval, že neměl dostatek základního ženijního materiálu, když pak uvedl svůj názor, a teď cituji, že:
„útok blátivým údolím, vedený bez vhodných přístupových tras a únikových cest a zablokovaný organizovanou obranou za nepřebroditelnou řekou , navodil bezvýchodnou situaci a skončil nezdarem a velkými ztrátami na životech.“
Generál Keys, velitel amerického 2. as, a jemu podřízený generál Walker, velitel 36. pěší divize, si oba mysleli, že lepší by bylo bývalo postupovat za řeku přes předmostí britského 10. as, nebo u Cassina, ale nikdo z nich nebyl tak rozhodný, aby prý nevypadal jako poraženec, aby svůj názor prosadili u Clarka, když ten prý již rozhodl.
Americká 36. pěší divize, které velel generál Walker, byla prakticky, jak říkají historici, poražena ještě dřív, než se k řece přiblížila, neboť tomu, že řeku může překonat nevěřil především její velitel, který si do svého deníku před útokem zapsal, cituji:
„Snad bychom mohli uspět, ale já nevidím způsob, jak toho docílit. Přidělený úkol je špatně načasovaný. Na most je vidět z návrší po obou stranách údolí, kde jsou připraveni němečtí dělostřelečtí pozorovatelé… Takový úkol by se neměl nikdy přidělovat vojskům, jež mají obnažená křídla. Clark vzkázal, že mi přeje mnoho zdaru… Podle mne si dělá starosti s tím, že učinil nerozumné rozhodnutí, když nás pověřil úkolem překročit řeku za tak nepříznivých taktických podmínek. Kdyby se nám však zdařilo několik průlomů, mohli bychom uspět.“
Tady každého asi napadne, že ten, kdo takové operaci velí má udělat vše, aby své pochybnosti přeměnil v činy a zjištěné nedostatky odstranil.
Faktem zůstává, že americká 36. pěší divize byla v době, kdy měla překročit řeku Rapido ve velice špatném stavu. V době prosincových bojů utrpěla ztráty 1 000 vojáků, ale právě té – „živé síly“ – „pěší síly“, když doplněna byla jen o polovinu, tedy necelých 500 nových vojáků. Byla to přesně ta modelová situace, kterou jsme si popsali u Č 42 – noví náhradníci přijížděli k „cizím, neznámým praporům“, jak bylo v americké armádě zavedeným zvykem. Nováčci nedostali žádný čas na to, aby se u 36. pěší divize aklimatizovali a už vůbec ne, aby v ní zformovali nové bojové týmy – nové úderné týmy. Většina veteránů americké 36. pěší divize byla vyčerpaná a bez nadšení. Stejně tak byli u 36. pěší divize nekompetentní noví důstojníci, kteří zacelili díry ve ztrátách a tak nemohli ani objevit a odstranit mnohé chyby. Totiž ten výpad přes horskou řeku „nebyl vůbec žádná legrace“. To nebylo jen nasednout do člunu a pádlovat na druhou stranu. Tady v horách to byla zvlášť složitá a přesná vojenská operace (ona to byla vždy složitá a přesná vojenská operace i u klidné řeky, když na druhé straně je zakopán nepřítel), neboť aktivitu a iniciativu po ženistech musí převzít pěchota a od začátku až do konce při překonávání řeky musí celou operaci krýt dělostřelecká podpora. Nejprve musí ženisté dostat šanci postavit mosty, neboť pokud se na druhou stranu nedostanou tanky a těžké zbraně, není to vhodná doba k vytvoření většího předmostí. Zároveň je velice důležité, aby mezi pěšáky a ženisty existovala naprostá vzájemná důvěra, která mohla vzniknout jedině při společných nácvicích, což jsme již slovem doplňování vyloučili.
Překračování řeky Garigliano – Rapido – vedlo k debaklu, který má v americké armádě své jméno jako „Krvavá řeka“ (Bloody River). Všechna pravidla překonávání vodního toku, tady horské řeky, byla ignorována:
Úderná síla americké 36. pěší divize byla v té době pouhé 4 prapory. Pěšáci a ženisté se mezi sebou vůbec neznali. Pěšáci americké 36. pěší divize museli nést své těžké útočné čluny více jak 3 km blátivým terénem. Nevhodně zvolená hodina H zněla 20, 00 hodin, takže jakékoliv předběžné přesuny, které se musely dít již od odpoledne, samozřejmě ihned zalarmovaly nejen německé dělostřelecké pozorovatele, ale němečtí dělostřelci měli dost času si vše řádně připravit, propočítat vzdálenosti, kulometčíci zaujali svá postavení a tak se všechny přístupové cesty a body přechodu již od samého počátku staly terčem prudké palby. Palba byla tak prudká, že nejen zmatení nováčci americké 36. pěší divize odhazovali výstroj a dávali se na útěk, ale panice podlehli i ostřílení vojáci. Co však bylo úplně tragické, bylo to, že velitelství nejen divize, ale i sboru zapomnělo sestavit jakýkoliv palebný plán pro dělostřelectvo. Představme si – násilný přechod přes horskou řeku a americká děla mlčí!!! Mlčí proto, že jim nikdo neřekl na jaké cíle mají střílet!!!
Ale tragédie pokračovala dál.
Po téhle strašlivé noci, během které se pod americkými vojáky 36. pěší divize potápěly čluny a rozstřílené pěší lávky. Během noci, při které jednotky narážely na stále nové a nové miny, které je mrzačily, zabíjely a vyhazovaly do povětří. Noci, kdy za šíleného křiku a chaosu musely jednotky čelit hrozivým salvám z německých pětihlavňových minometů Nebelwerferů, jež na ně z dýmu a tmy chrlily spousty těžkých střel, byly čelní roty, kterým se podařilo přece jenom dostat se na protější břeh nahnány do izolovaných ohnisek, kde nemohly zůstat a ani nemohly být posíleny. A tak se celá organizace amerického předmostí, vzniklého za strašných ztrát, zcela zhroutila. Generál Walker, velitel americké 36. pěší divize, se proto rozhodl všechny muže z předmostí stáhnout, pokud to ještě trochu šlo. Jiné to však bylo u generála Clarka, který neustále naléhal na generála Keyese, nadřízeného Walkera, aby ho donutil, aby se znovu pokusil o nový průlom. A generál Walker skutečně, ač neochotně, svým otřeseným plukům nařídil, aby ještě jednou a hned odpoledne 21. ledna znovu zaútočily přes řeku. Útok 36. pěší divize tak pokračoval znovu celou noc z 21. na 22. ledna za velkého vypětí všech pěšáků a ženistů divize. Jenomže bláto, zmatek a chaos, ke kterému přispívala přesná německá palba, byla příčinou toho, že se k řece ani nedostal ženijní materiál potřebný na stavbu důležitého Baileyova mostu. Všichni vojáci, ženisté i pěšáci byli přesvědčeni, že i kdyby materiál dorazil, při té přesné německé palbě by most stejně ženisté nedokázali smontovat a přes řeku nainstalovat. Totiž všechno, co bylo do té doby smontováno, bylo rozstříleno a pěšáci mohli své spolubojovníky, kterým se přece jen podařilo opět dostat se na druhý břeh, podpořit tak, že by řeku přeplavali.
Když ta strašná druhá noc končila a přicházelo mlhavé, dýmem prosycené, ráno 22. ledna, náhle ta strašná německá palba z druhého břehu trochu polevila. V amerických pozicích se zvedli ze všech úkrytů ranění, kteří mohli chodit, nebo ranění, které doprovázeli jejich „pomocníci“, zvedli se otřesení vojáci, a to i ti, kteří předtím prostě dezertovali, a ve velkých počtech se trousili zpět na týlové základny americké 36. pěší divize.
Americká 36. pěší divize u řeky Rapido – Garigliano – vyčerpala veškeré své možnosti.
Celkové ztráty americké divize činily na „Bloody River“ – „Krvavé řece“ – 1 000 mrtvých a nezvěstných a 600 raněných.
A německý zápis z těchto dvou dnů a nocí, který provedl generálmajor Eberhard Rodt, velitel 15. divize pancéřových granátníků,zněl prostě, cituji:
„U S. Angela jsme zabránili nepříteli v přechodu řeky.“
Ano, německá 10. A totiž neměla vůbec představu o tom, že zaznamenala jedno z nejdůležitějších defenzivních vítězství v Itálii. Vítězství, které zabránilo tomu, že Spojenci nemohli v lednu 1944 provést jednu z nejdůležitějších ofenzív, při které měla proběhnout série útoků s cílem upoutat na hlavní italské frontě většinu německých záloh. A že německé zálohy Spojenci neupoutali se pak ukázalo u Anzia v rychlosti, s jakou Němci sevřeli v obklíčení vyloděné jednotky na předmostí.
