XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 58.

[michan]

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 58.



Krvavé fiasko, kterým „Operace AVENGER“ – Druhá bitva o Monte Cassino“ – byla, je v historii fenomén, o kterém šly a stále jdou spory i desítky let poté. Je to bitva, která nese ve svém počátku rozbombardování opatství Monte Cassino a musíme jí rozdělit na dvě vzájemně související a propojené etapy:
1/ Plánování bitvy.
2/ Jak se vypořádat s klášterem, opatstvím – mohutnou čtvercovou budovou postavenou na způsob pevnosti na hoře Monte Cassino(novozélandští historikové pevnost na hoře Monte Cassino – opatství – nazvali: „ Nenáviděná tapiserie na nebesích“).
Prolínat se tak bude, i při mém historickém popisu bod 1/ i bod 2/.
Ze všech historických pramenů plyne, že „Operace AVENGER“ – Druhá bitva o Monte Cassino – Plánování této bitvy – byl složitý příběh plný nešťastných náhod, nedorozumění, hrozivých zmatků, které již od počátku provázely zahájení bitvy. Když si pak dáme dohromady ještě nešťastnou organizaci velení, je na malér zaděláno.
Ano, začněme velením.
Vrchním velitelem bitvy byl generál Clark, který ale v té době řídil dvě značně od sebe vzdálené operace najednou:
a) Bitvu u Anzia.
b) Bitvu u Monte Cassina.
A bitva u Anzia, bitva o anzijské předmostí přece právě v polovině února 1944 dospěla do kritické fáze a vyžadovala veškerou pozornost generála Clarka, ale stejně tak jí vyžadovala „Operace AVENGER“ – „Druhá bitva o Monte Cassino“. Nad Clarkem pak stál generál Alexander a nad Alexanderem generál Maitland Wilson (velitel všech vojsk ve Středomoří) a generál amerického letectva Ira C. Eaker, vrchní velitel spojeneckého letectva ve Středomoří, který se také účastnil jednání o poskytnutí letecké podpory v „Operaci AVENGER“ – Druhé bitvě o Monte Cassino.
Generál Clark se vyhnul přímému předávání pozic, když naplánoval postavit za 2. as Novozélandský sbor – každý sbor z jiné armády - a každý s odlišnými metodami velení. Ten Novozélandský sbor generála Freyberga (divize přišly z 8. A) vznikl na základě okamžité potřeby, neměl žádný svůj stabilní štáb a nebyl vycvičený a zvyklý pracovat jako tým. Oběma divizím veleli zástupci velitele divize. Té novozélandské 2. pěší divizi velel generál Howard Kippenberger, vynikající pěší důstojník, který působil jako zástupce generála Freyberga, který, jak víme, velel celému Novozélandskému sboru. Brigádní generál Dimoline, který zastupoval generála Tukera (artritida), byl sice talentovaný dělostřelecký důstojník, ale nebyl velitelským typem, který by spojil všechny ostřílené brigádní generály ze slavné indické 4. pěší divize.
Ještě když se celá „Operace AVENGER“ – Druhá bitva o Monte Cassino – plánovala, cítili všichni důstojníci z Novozélandského sboru, že na ně nepřítel shlíží shora, z kopce opatství.




Jak generál Freyberg, tak i generál Tuker, byli přesvědčeni, že je Němci sledují z míst opatství, dominantní vojenské pozice na hoře Monte Cassino.
Skutečnost však byla taková, že generál Frido von Senger und Etterlin, velitel německého 14. ts, byl zapřísáhlý katolík, který svým vojskům zakázal vstup do kláštera (i když jsme si řekli v předchozím, že už v prosinci 1943 řekl ignorujte zákaz, doplňme jen, že ignorace byla určena jen pro případ, že se bude jednat o zraněné a ohrožené životem, kteří mohli být umisťováni v jeskyních pod opatstvím, což bylo mnohdy méně než 300 metrů), s výjimkou raněných, ohrožených na životě. Tohle však Spojenci nevěděli a jak víme, tak Američané lokalizovali německé pozice na svazích těsně pod klášterními zdmi.
Když se generál Tuker (mimochodem těšil se pověsti skvělého taktika, kterého velmi uznával generál Freyberg, který na jeho názor silně dal), již na lůžku, ale stále ve funkci, dozvěděl, že jeho novozélandská 2. pěší divize má provést útok proti Monte Cassinu, okamžitě rozhodl, že bude nutné zcela neutralizovat budovu opatství. Byla to doba, kdy již 3 americké útoky selhaly a generál Tuker pokládal za zbytečné tzv. „narážet hlavou proti nejtvrdší části celé pozice a riskovat nezdar celé operace, jako takové“.
Z Neapole mu jeho štáb přivezl knihu, ze které se generál Tuker dozvěděl, že zdi kolem opatství se snižují z výšky 3,6 metrů na 1,5 metru v místě vrcholu. Rozhodl proto, že nejlepší bude nasadit stíhací bombardéry vyzbrojené 450 kg pumami, které zdi určitě prolomí a tudy bude moci dovnitř pěchota. To ještě dřív, než se zmatení obránci vůbec nějak vzpamatují z šoku. Jak jsme řekli, Tuker byl taktik a Freyberg mu věřil. Již 9. února 1944 předložil svůj plán velitelství 5. A generála Clarka a zároveň požádal velitele, aby nasadil proti klášteru stíhací bombardéry. Generál Clark se vyslovil proti tomuto plánu, zároveň však poznamenal, že pokud by měly být použity bombardéry, on sám by požádal o poskytnutí bombardérů těžkých a nechal by budovu zničit.
Jak jsme si řekli, pokračování bitvy ohlásil generál Gruenther oněmi památnými slovy – „Přebíráte štafetu“. Viz. zde v Č 56:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4967
dne 11. února. Tehdy nařídil generál Freyberg svému zpravodajskému důstojníkovi Robinu Bellovi, aby předložil formální žádost o poskytnutí stíhacích bombardérů na den 13. února 1944.
V těchto místech si musíme vysvětlit, že ve smíšené 5. A, která byla podporována většinou americkými letadly, se postupovalo při vyžadování letecké podpory jinak, než u britské 8. A, kterou podporovaly Royal Air Force (dále RAF) odkud přišli vojáci Novozélandského sboru.
Totiž britská 8. A již od roku 1942 operovala jako sdružená armáda. To znamenalo, že měla letecký štáb a komunikační systém pro řízení letecké podpory a v roce 1944 tato organizace hladce a pružně fungovala. Generál Freyberg nechápal, že v americké 5. A (ve skutečnosti ve sdružené 5. A - americko-britské) stále platil zastaralý, těžkopádný systém. Tady se muselo žádat o leteckou podporu prostřednictvím běžných štábních komunikačních kanálů. Proto si zřejmě myslel, že kdyby z návrší za Monte Cassinem dorazily nejnovější informace, nebo kdyby se situace rázně změnila, dokázalo by americké letectvo zareagovat stejně rychle a citlivě jako britská RAF (v americkém letectvu – USAAF, mělo v brzké době dojít k reorganizaci systému v zájmu pružnějšího poskytování přímé letecké podpory pozemním jednotkám americké armády, ale v únoru 1944 ještě reorganizace neproběhla. V době OVERLORDU již vše fungovalo bez větších problémů).
Ale zpět.
Dalším faktem, který důstojníci Novozélandského sboru neznali bylo, že americká armáda trvala na vymezení tzv. „Bezpečnostní linie pro bombardování“ ve vzdálenosti nejméně 900 metrů (1 000 yardů) od nejbližších spřátelených vojsk (historické prameny říkají, že to bylo z dobrých důvodů, neboť docházelo k mylným identifikacím cílů. Tak třeba USAAF bombardovalo v Tunisku Súk El-Arba, které se nacházelo v hloubi spojeneckých linií a pak třeba v té „Třetí bitvě o Monte Cassino“ bombardovalo administrativní útvar 74. pluku středního dělostřelectva, který byl vzdálen 9 km od vytčeného cíle a také jedno z velitelských stanovišť plukovních baterií, kde byli usmrceni všichni přítomní a známé jsou i další nepřesná bombardování např. v Tichomoří). O téhle důležité technické poznámce hovoříme proto, že souvisí, jak za chvíli uvidíme, s upřednostněním těžkých bombardérů, před těmi stíhacími bombardéry. To totiž zaznělo 13. února 1944.
Od 9. února 1944 se brigádní generál Dimoline, zastupující generála Tukera, potýkal s problémy přesunu a zásobování své novozélandské 2. pěší divize. Měl zajistit zásobování úderných týmů po 10 km dlouhých horských stezkách. Stezkách, kde se pohybovaly většinou jen horské kozy. Novozélandská divize měla naprostý nedostatek mezků na přepravu materiálu všeho druhu. Velitelství novozélandské divize, proto rozhodlo, že jako nosiči budou využiti všichni muži z novozélandské 11. brigády, takže se novozélandská 2. pěší divize „smrskla“ jen na 7. pěší brigádu a 5. pěší brigádu, které měly v takovémto uvedeném pořadí dorazit do bojové zóny pro „Druhou bitvu o Monte Cassino“. Ta novozélandská 7. brigáda se již v té době nacházela na návrších, ale když měla zaútočit, předešli je Němci.
Totiž 12. února 1944 se odehrálo velké množství událostí. Začněme tím, že německá 90. divize pancéřových granátníků generálmajora Baadeho zahájila protiútok. Bylo to v době kdy dva z novozélandských praporů 7. pěší brigády, byly jimi 1. prapor královského sussexského pluku a 4. prapor 16. pluku paňdžábských střelců, se cestou na Hadí hřeben blížily k M. Castellone.




A právě v té době zaútočili němečtí pancéřoví granátníci na zcela vyčerpané a takřka zničené prapory americké 36. pěší divize, které měly právě na těchto hřebenech pozice. Tak se oba britské prapory ze 7. brigády dostaly do těžkých bojů, které pomohly stabilizovat situaci, v čemž jim hodně pomohlo novozélandské dělostřelectvo svou rychlostí a dobře mířenou palbou. Zavládl však okamžitě velký zmatek, neboť oba prapory v tu samou chvíli obdržely rozkaz, aby zaútočily proti Terelle, které pevně spočívalo v rukou Francouzů. A tak tyto dva britské prapory uvízly po zbytek dne 12. února 1944 v otevřeném terénu vystaveni německé dělostřelecké palbě a měly ztráty. Pro vyšší štáby bylo mimořádně obtížné velet a řídit tuto operaci na bojišti, které nebylo vidět a přidalo se k tomu i to, že se zhroutilo radiové spojení a bojem vzniklý požár přerušil telefonní linky. Pověření důstojníci a vyšší velitelé museli vyrážet za bojujícími jednotkami pěšky, což znamenalo ztráty mnoha hodin, až celý den.
Den 12. února 1944 strávil generál Dimoline celý v bojové zóně, mimo kontakt s nadřízenými i podřízenými, a vrátil se až v 18 hodin navečer, aby podal generálu Freybergovi zprávu o situaci na bojišti.

[michan]

XII. díl. Itálie 1943 až 1945. Č 59.

Den 12.února byl skutečně v přípravě „ Operace AVENGER“ – „Druhá Bitva o Monte Cassino“ dnem, kdy, jak se říká, „ se lámal chleba“. Chaos, zmatky, nepochopení, nesprávné výklady zjištěných faktů z průzkumu a jejich zapracovávání do následných rozhodnutí( špatná analýza a pak z toho špatná syntéza).
Posuňme se v analýze dále.
I pro generála Freyberga velitele nově vzniklého Novozélandského sboru byl den 12. února 1944 rušný již od rána, kdy se ze štábu 5. A dozvěděl, že mu byla zrušena žádost, aby proti opatství zaútočily stíhací bombardéry. Na ranní poradě u amerického 2.as s hrůzou zjistil, že generál Keyes a jeho štáb vůbec neznají skutečnou situaci u svých jednotek v horách a ani nevědí o jejich rozmístění. Když se zeptal: „Bylo jasné, že žádný z nich vpředu nebyl, a že vůbec není v kontaktu se svými vojáky.“ Zdrojem je zde: Kippenbergův deník , New Zealand, National Aarchives, Wellington.
Výjimkou u Keyesova sboru byl zástupce velitele americké 34. pěší divize brigádní generál Frederic Butler, který popřel Keyesův výrok, že hradní zřícenina, stojící na výběžku nad městem, je v amerických rukou. Zároveň poskytl generálu Freybergovi užitečné informace o tom, že neexistují přímé důkazy, které by potvrzovali přítomnost Němců přímo uvnitř kláštera Monte Cassino, a že palba Němců s určitostí směřuje ze svahů pod ním. Pak dodal velice důležitou informaci, že klíčovými body operace jsou dle jeho názoru kóta 593 po jedné straně kláštera a hradní zřícenina na straně druhé.

(Byl to velice důležitý fakt, který si v té době uvědomovali jediní dva generálové, Američan Butler z americké 34. pěší divize a generál Dimoline zástupce velitele 2. novozélandské pěší divize a s ním i velitelé jeho brigád a praporů, kteří všichni navštívili bojiště. Klášter na kopci hypnotizoval všechny kdo k němu zespodu vzhlíželi. Stratégové situaci přirovnávali k obléhání středověkého hradu. Klášter a hora Monte Cassino bylo to, co představovalo onen hrad, jako poslední obrannou baštu. Celý ten komplex hřebenů




,který generál Butler shrnul pod pojem kóta 593 a hradní zřícenina tvořily jakousi výplňovou zeď, která byla hustě opatřena baštami – kótami s obránci, z nichž mohla německá obrana zastavovat útočníka smrtící dělostřeleckou a kulometnou palbou s využitím vzájemně se překrývajících palebných polí).

Ale generál Butler sdělil na poradě další nepříjemnosti, jako třeba ty, že muži jsou pořád „venku a na nohou“, že ohlášené útoky v podání celých pluků podnikly ve skutečnosti slabé roty a že „už několik dní se tam roty nehýbou“.

Při odpolední návštěvě generála Alexandera u Freyberga, byl velitel Novozélandského sboru seznámen s operační instrukcí, kterou již 11. února 1944 zaslala 15. Skupina armád v Itálii formálně na velitelství 5. A. Historické prameny říkají, že 5. A měla seznámit s operační instrukcí generála Freyberga, ale nestalo se tak.
Dle této operační instrukce se měla útočná operace Novozélandského sboru maximálně urychlit. Generál Dimoline měl zaútočit dvěma brigádami, ale ještě před podniknutím útoku měl zajistit pečlivě okolí. Cíle byly omezené. Stačilo jen obsadit Monte Cassino a sestoupit z kopce dolů a přerušit a zajistit Via Casilliana vedoucí do města Cassino. Podle směrnice tu byla i možnost výpad z M. Castellone odvolat. Novozélandská 2. pěší divize se měla, až bude moci vyrazit do útoku, zaměřit na zřízení předmostí přes řeku Rapido ve městě Cassino. Sem měla 2. novozélandská divize nasadit všechny své síly a prozatím nepokračovat dál. O pokračování by se mohla pokusit teprve tehdy až by zajistila bezpečně dobyté území a vytvořila tak výchozí linii pro pokračování dalších operací (čerpáno zde z Freybergův-Whiteův deník).
(Tady bylo zjištěno historiky, že neexistují důkazy o tom, že by velitelství 5. A sdělilo tuto instrukci generálu Freybergovi, ať již písemně, nebo jinak. Jisté je, že v kartotéce 5. A se nachází operační instrukce č. 42 od vrchního velitelství 15. Skupiny armád v Itálii, ale jestli ji nepředalo dál z důvodu laxnosti, záměrného přehlížení, nebo při vědomí, že generál Alexander informoval o jejím obsahu generála Freyberga osobně – to historici nezjistili. Zdrojem je zde: US National Archives, Suitland. Md Fifth Army Papers, 105-3.2; AAT Operation Instruction No. 42, 11. únor 1944.)
A nyní pozor přijdou zase důležité informace.
Generál Freyberg nadnesl před generálem Alexanderem otázku zamítnutého leteckého útoku a generál Alexander mu přislíbil plnou podporu a nařídil generálu Hardingovi, aby celou záležitost projednal s generálem Gruentherem. Již ve 21 hodin 30 minut toho dne 12. února to přineslo „své plody“, když generál Gruenther telefonoval Freybergovi, že druhý den, tedy 13. února, zaútočí na klášter stíhací bombardéry.
Jenomže.
Ještě večer 12. února 1944 došlo k výraznému odklonu od plánu generála Tukera, kde se počítalo s koordinovaným útokem bombardérů a pěších vojsk. Totiž generál Dimoline informoval velitele Novozélandského sboru generála Freyberga o své cestě do hor k jednotkám, probírali spolu otázku letecké podpory a hovořili o tom, že by mohli cíl předem „narušit“, což bylo v rozporu s úzce koordinovaným průlomem hradeb a vniknutím pěchoty dovnitř. Proces plánování však pokračoval dalšími nedorozuměními v době, kdy se generál Dimoline věnoval obtížnému úkolu, kterým bylo umisťování svých brigád do pozic Američanů a jejich přípravě na útok. V té samé době pak docházelo k vysvětlování, které provedl generál Freyberg k náčelníku 5. A Gruentherovi, když se při tom náčelník štábu 5. A zmínil o tom, že si generál Clark nepřeje vyložené zničení kláštera. Clark prý útok povolí jen tehdy, když bude z vojenského hlediska nutný. Freyberg jej ujistil, že nutný je, že ho požaduje generál Dimoline, který osobně celou lokalitu prohlédl. Pak Freyberg dodal, že útok stíhacích bombardérů v plánovaném měřítku nemůže podle jeho názoru budovu zdemolovat, když přímo řekl, cituji:

„Šlo o to, že by ochromil odpor těch, kteří tam jsou…“

Mezitím se skutečná situace na návrších postupně vyjasňovala, tedy podle názoru Freyberga. V 17 hodin 15 minut zavolal generál Keyes, který změnil názor a konečně přiznal, že američtí vojáci na návrších již nemohou dál bojovat a žádal Freyberga, aby pověřil 4. indickou divizi jejich vystřídáním ještě dřív, než proběhne útok. To vyhovovalo Freybergovi i Dimolineovi a tak se s velitelem americké 2. as dohodli. Jenomže to vedlo k velké řadě odkladů, které nemohli pochopit lidé, kteří neviděli vše na místě. Když se 5. pěší brigáda těžce prodírala do pozic Američanů, podařilo se jí převzít pozice teprve 15. února 1944 ráno.
Ale ty horší zprávy měly ještě přijít.
K večeru 13. února 1944 informoval generál Dimoline generála Freyberga o mnohem vážnějším problému: „Američané mezitím ztratili výchozí linii, ze které měl s ohledem na terén zaútočit!“
Když totiž po setmění 12. února 1944 vyrazil podplukovník J. B. Glennie (podplukovník v roce 1968 sepsal pro potřeby britské armády odborný článek o celé této operaci) se svou jednotkou, kterou byl 1. prapor královského sussexského pluku, nahoru na Hadí hřeben – jak uváděl: „Do amerického sektoru mě vedl jeden americký průvodce, který mířil pořád vzhůru k německým pozicím, až po nás začali střílet. Po spěšném ústupu jsme se přiblížili k americkým pozicím ze strany nepřítele! Po příjezdu se zjistilo, že sektor mají v držení čtyři americké prapory (nyní měl každý americký prapor ve skutečnosti sílu pouhých 100 mužů) ze tří rozdílných pluků dvou divizí.“
Když se pak rozednilo, prapor zjistil proč je americký průvodce zavedl do nesprávné lokality.
Totiž, stejně jako štábní důstojníci americké 34. pěší divize a amerického 2. as, věřili všichni, včetně podplukovníka Glennie, že kóta 593 a hřeben, který spojoval kóty 450-455 drží americké 135. a 168. pěší pluk 34. pěší divize. Skutečnost však byla taková, že tyhle formace Američanů odrazil německý protiúder a Američané se nyní krčili v roklích pod hřebenem a nejméně 800 metrů od kláštera na kótě 516. Také americký 141. pěší pluk, 36. pěší divize, neměl pod kontrolou Massu Albanetu na kótě 468, a to ani teď, ani nikdy předtím (tady historici čerpali z deníku Jacka Glenniho in „British Troops Malta Command Study; The Battles of Cassino, January to May 1944 – Velitelství britských vojsk Malta 1968.
Deník 2. novozélandské divize/sboru /G Log/, záznam z 12. února 14,00, uvádí americké lokality: „1. prapor 141. pluku ohlásil pozici 100 yardů za hřebenem kóty 593 ve směru kóty 569. 2. prapor 142. pluku na kótě 468 – Massa Albaneta. Nebyl to ve skutečnosti kopec, ale vyvýšený bod v údolí pod kótou 593. Americký 142. pluk ho nikdy neměl v držení, nýbrž byl zastaven v průsmyku na Cavendish Road nad ním“.).
Všechna tato zjištění znamenala, že fronta případného útoku se zužuje. Cílem muselo být opětovné získání ztracených pozic dřív, než budou moci jednotky zaútočit na Monte Cassino.
Totiž strategicky byli Němci v znovu dobytých pozicích rozmístěni tak šikovně, že dvě sousední obranná postavení se vždy vzájemně podporovala a možnost řešení byla jediná – vyvrátit všechna obranná postavení útokem na široké frontě proti všem obranným pozicím.
Ze zjištěných skutečností vzniklo mnoho nedorozumění mezi Dimolinem a Freybergem.
Generál Dimoline uvedl, že útok nemůže být připraven dřív, než 15. února večer a generál Freyberg souhlasil. Jenomže generál Dimoline si později uvědomil, že bude muset provést předběžný útok proti kótě 593, čímž bude muset hlavní útok přesunout na noc z 16. na 17. února 1944a tady se Freyberg postavil proti a chtěl, aby se zaútočilo proti kótě 593 a proti klášteru 15. února večer. Tím došlo k nedorozumění, neboť Dimoline nepochopil, že Freyberg mu odmítá dát svolení k předběžnému útoku – to bylo první nedorozumění.
To druhé nedorozumění vzniklo proto, že se generál Freyberg nezmínil náčelníku štábu 5. A Gruentherovi, že Američané ztratili kótu 593 a že Dimoline nemůže 13. února zaútočit, jak se původně plánovalo. Předpokládal totiž, že když mu Gruenther telefonoval ohledně letecké mise, řekl to samé již americkému 2. as. Ke třetímu nedorozumění došlo díky tomu, že generál Ryder, velící „zesílené“ americké 34. pěší divizi, sám nevěděl, kde se nacházejí jeho předsunuté pozice. A tak když se ráno 13. února dozvěděl od svého 2. as, že na tento den byl naplánován útok proti klášteru, odvolával se na 900 m bezpečnostní zónu a tvrdil, že když se stáhne, tak Němci využijí situace a obsadí těžce dobyté pozice. Požadoval tak zrušení leteckého úderu s poukazem na to, že sektor spadá pod jeho velení. A tak byla 13. února v 10 hodin dopoledne mise zrušena a 5. A si zaprotokolovala, že Freyberg se místo toho nyní zabývá možností nechat klášter dělostřelecky ostřelovat.
(Vznikla z toho historická mýlka. Totiž předpokládalo se, že když Britové trvali na bombardování kláštera, byli to také zároveň oni, kdo tehdy ustoupil z kóty 593 a kdo tak umožnil Němcům vysunout se kupředu a zablokovat jejich útok. Skutečnost však byla taková, že se Britové nikdy nestáhli z důvodů, které si za chvíli řekneme. Když byla řeč o bezpečnostní linii pro bombardování, z depeše americké 34. pěší divize vyplývalo, že její velitelství stále věřilo, že jednotky divize stále zaujímají pozice, z nichž je nepřítel vytlačil již před dvěma dny).

[michan]

XII.díl. Itálie 1943 až 1945. Č 60.

Za této situace došlo k zrušení útoku stíhacích bombardérů, ale hned se začalo mluvit o úderu kolosálnějších rozměrů. Generál Clark od Anzia odpoledne 12. února 1944 souhlasil s útokem Novozélandského sboru, když mezitím hodlal promluvit s generálem Alexanderem, kterého hodlal přesvědčit, aby od celé druhé bitvy a bombardování upustil. Totiž Clark ani Alexander neměli bezprostřední informace o tom, kde jsou pozice jejich jednotek, neměli informace o terénu, ve kterém měli svést bitvu. Výchozí pozice útoku znali jen z map, kde vodorovný postup říkal, že je to jen 400 metrů ke klášteru. Fakt je, že podrobnosti znát nemuseli, ty měli znát jejich velitelé praporů a brigád. Potom však, s ohledem k vývoji u Anzia, začal Clark žádat okamžitou a účinnou akci a snažil se dostrkat Alexandera k rozhodnutí zda bombardovat, či nebombardovat.
Nechtěl polovičatá opatření, jako by byl útok jen několika letadel. Navrhl proto dvě cesty:
a) Buď nebombardovat vůbec.
b) Srovnat klášter se zemí při nasazení největší koncentrace letadel, kterou mohou Spojenci dát dohromady.
A generál Alexander náhle bez váhání rozhodl – za b) Bombardovat.
Hned souhlasil, že se obrátí na Maitlanda Wilsona, svého nadřízeného velitele všech vojsk ve Středomoří, který zároveň představoval samozřejmě jeho kontakt na generála Eakera, a tudíž i na generálmajora Nathana F. Twininga z USAAF, který velel veškerému těžkému strategickému letectvu ve Středomoří, které disponovalo právě těžkými bombardéry.
Příznivec generála Clarka z řad letců, kterým byl brigádní generál Gordon Saville z 12. taktického leteckého velitelství, přednesl mezitím návrh na komunikačních kanálech letectva. Generál Eaker a jeho podřízení se ještě v té době stavěli k plánu nejednoznačně z technických důvodů. Jenomže to byla doba, kdy CCS (Spojení náčelníci štábů) vyvíjelo nátlak na velení ve Středomoří, že postup v Itálii je pomalý a že by měli Spojenci více využívat letectvo, aby se urychlil postup pozemních armád. A tak generál Eaker rozhodl, nyní řekněme z politických důvodů, že těžké bombardéry musí být připraveny 14. února 1944 zasáhnout.
Bylo odpoledne 13. února 1944, když si generál Gruenther náčelník štábu 5. A k sobě povolal generála Freyberga a jeho štábního důstojníka, pověřeného zajišťováním letecké podpory. Existuje zápis, že jim řekl, že letectvo má: „700 přebytečných tun pum tisíci a dvoutisíciliberních“ a rovněž jim řekl, že bombardování může i pokračovat v dnech následujících. Žádná slova o nějakých bezpečnostních liniích nebyla dohodnuta. Nebyla dohodnuta ani součinnost mezi pozemními vojsky a bombardéry. Když Freyberg slyšel 14. února, řekl, že to je příliš brzy.
Když se Freyberg vrátil na své velitelství přišel za ním náčelník štábu se zprávou od 4. indické pěší divize, že její 5. pěší brigáda se dostane do pozic nejdříve tak 15. února ráno. Freyberg to okamžitě zavolal Gruentherovi a požádal o odklad bombardování o 24 hodin. Gruenther okamžitě souhlasil. Souhlasil i s ohledem na předpověď počasí a požadavky generála Lucase od Anzia, kde měla totiž 16. února 1944 začít německá útočná „Operace Fischfang“.
A právě od této chvíle začaly události u Monte Cassina nabírat velmi špatný spád!
Tehdy si totiž mnozí neřekli pravdu:
Generál Freyberg neřekl Gruentherovi pravdu o německém ohrožení z Hadího hřebene, které nebylo v rukou Spojenců. Z těchto důvodů si generál Clark myslel, že Indové si za Monte Cassinem počínají liknavě. Také generál Keyes zůstal zticha a tak se Gruenther nedozvěděl, že americký 2. as vyklidil své předsunuté pozice. Ale měly přijít horší věci.
Totiž ráno 14. února 1944 se Dimoline dozvěděl, že když se 1. prapor 2. pluku gurkhských střelců pokusil převzít pozice 142. pěšího pluku v údolí pod kótou 593 a na jejím severním svahu, zjistil, že i tato místa Američané opustili. Obsadili je hned Němci. O dalších potížích informoval Dimoline Freyberga odpoledne, když mu řekl, že na kótu 593 bude možné zaútočit pouze jednou rotou, neboť zprava jí nelze obejít (palba z kopců M. Castellone). Přímo mu řekl, že tak útok proti klášteru bez obsazení kóty 593 znamená sebevraždu, neboť pravé křídlo a týl by měly útočící jednotky zcela nechráněné. Freyberg mu odpověděl, že nechce slyšet žádné námitky a že Dimoline musí dohodnuté datum dodržet, cituji:

„Nemůžeme to odkládat pořád donekonečna.“

Tehdy právě Dimoline tušil, že se mu nepodařilo přesvědčit Freyberga, aby na 15. února povolil samostatný útok proti kótě 593 a nyní teprve pochopil, že byl odmítnut znovu. Jeho štáb však stále věřil, že hlavní útok bude probíhat až ze 16. na 17. února 1944, a připravoval plán na stažení vojsk za bezpečnostní linii pro bombardování, pro předpoklad, že k náletu dojde až na sklonku dne 16. února.
Večer 14. února 1944 se Freyberg sešel s Clarkem na velitelství 5. A a dohodli se tam, že, cituji:

„mohutný útok proti klášteru začne zítra.“

To slovo „začne“ znamenalo, že i na 16.února měl generál Freyberg dostat střední a stíhací bombardéry, ačkoli již ne těžké, protože ty mohly být odvolány k Anziu. Samotný útok byl načasován tak, aby proběhl v co nejpozdější možnou denní dobu. Tady se neví kdy přesně, ale že to bylo v noci ze 14. na 15. února 1944 je jisté, se hlavní velitelství spojeneckého letectva dozvědělo od meteorologů, že pro další 3 dny je předpověď počasí příznivá. Zároveň se dozvědělo, že v odpoledních hodinách 15. února se očekává houstnoucí oblačnost v horách. Z toho důvodu byl začátek bombardování přesunut z 13 hodiny odpolední na 9 hodin 30 minut dopoledne dne 15. února 1944. Byly 2 hodiny v noci a americký 2. as ještě nevěděl nic o změně v načasování akce. Vlastně až 15. února 1944 v 7 hodin 30 minut ráno obdržela americká 34. pěší divize zprávu, cituji: „Opatství bude bombardováno dnes ráno v 9 hodin 30 minut a 10 hodin 15 minut.“ (Historické prameny zde vzpomínají, že se jednalo o katastroficky špatné plnění „štábních povinností“.).
Bylo pozdě večer 14. února 1944, když na štáb 5. A volal generál Dimoline, aby se dozvěděl, že bombardování proběhne 15. února 1944. Jak bylo zapsáno: „Vznikla obtížná situace. Netušil, že k bombardování dojde zítra.“
My jsme si již řekli, že nemohl s jednotkami 4. indické divize podniknout v noci z 15. na 16. února 1944 útok proti klášteru, jak to i vysvětlil Freybergovi – protože střídání 168. pěšího pluku za jeho 5. indickou brigádu mělo proběhnout s konečnou platností až ráno 15. února a tak se ani nemohly čelní oddíly včas stáhnout za bezpečnostní linii. Skutečnost byla ještě horší, vše se zkomplikovalo tak, že Dimoline dospěl k závěru, že bude moci zaútočit až v noci ze 17. na 18. února. Tohle Freyberga přímo rozzuřilo. Pokud by teď odvolal těžké bombardéry, už je nikdy nedostane – to také řekl Dimolineovi. Generál Freyberg odmítal jít za Clarkem tzv. „s čepicí v ruce“ – po těch všech zmatcích a přípravách.
A tak generál Dimoline pod nátlakem souhlasil, že podnikne útok na klášter v noci z 16. na 17. února 1944, a to pod ochranou středních a stíhacích bombardérů, které přiletí až ten druhý den leteckého útoku. Jen doufal, že předsunuté oddíly budou v bezpečí.

Bylo 15. února 1944 v 9 hodin 30 minut ráno, když začalo bombardování, které pokračovalo s dlouhými odmlkami až do odpoledne 14 hodin 30 minut. Celkem odstartovalo na bombardovací misi proti opatství Monte Cassino 143 bombardérů B 17, 70 B 25 Mitchell a 40 B 26 Marauder. Těžké bombardéry letící ve výškách 4 500 až 5 400 metrů byly nepřesné a teprve závěrečné nálety středních bombardérů z výšky 3 000 metrů zdemolovaly vnější zdi. Ale i tak zůstaly zdi západního křídla opatství stát a masivní základy také. Právě ty základy, které byly protkány labyrintem sklepů zůstaly nedotčené. Samotná budova opatství Monte Cassino se neproměnila v hromadu suti. Stala se z ní naopak výtečná obranná pozice, kterou večer po setmění 15. února 1944 obsadily jednotky německé 1. parašutistické divize a vytvořily tam postupně pevné obranné pozice.
O bombardování byl štáb 7. pěší brigády z 4. indické divize informován jen několik minut předem a jednotky v prvních liniích vůbec.
Tak si historici zapsali takové „šalamounské rčení“, cituji:

„Řekli to mnichům a ti to řekli nepříteli, ale neřekli to nám.“

On si to totiž zapsal podplukovník Glennie, na jehož prapor dopadlo několik nepřesně mířených bomb a 4. indická divize při bombardování ztratila 24 vojáků.

Celá „Operace AVENGER“ – „Druhá bitva o Monte Cassino“ – to byly vlastně jen útoky několika rot a praporů ze 4. indické divize a potom také útoky několika rot z 2. novozélandské divize.
Nejprve podnikl dva útoky prapor podplukovníka Glennieho proti kótě 593, a to v noci z 15. na 16. a také na 17. února. Oba útoky skončily neúspěšně. Nicméně další prapory 4. indické divize zaútočily 17. a 18. února 1944 na samotné opatství (řekli jsme si, že to bylo prakticky 60 hodin po bombardování opatství těžkými bombardéry). Během tří nocí tvrdých bojů proti německé 1. parašutistické divizi, která se důkladně zabezpečila pásmem nášlapných min a ostnatými dráty, ztratila 4. indická divize celkem 40 důstojníků a 600 vojáků, kteří byli buď mrtví, zranění, nebo nezvěstní.
A co 2. novozélandská divize?

Německá obrana v městě Cassino v únoru 1944.




Tak ta v rovinatém terénu kolem řeky Rapido nasadila 2 maorské roty, kterým se podařilo překročit v okolí města Cassino zaplavená pole, některé mosty a hrázové silnice, které stačili pod palbou opravit jejich ženisté. Roty se probily až do prostoru železniční stanice. Ženisté bohužel za jejich zády nedokázali dokončit v těžké německé palbě několik mostů, aby tudy mohly projet tanky. To přesto, že tisíce kouřových střel vytvořily clonu, která je měla při práci ukrýt před německými pozorovateli na návrších a kopcích. Nestačilo to proti německé palebné smršti ze všeho co střílelo. Na konci prvního dne se ti maorští bojovníci, kteří přežili, stali terčem německého protiútoku, který podporovaly tanky. Když došli maorským střelcům pancéřovky PIAT, museli se stáhnout.

Maorské jednotky v okolí železniční stanice ve městě Cassino a německý protiútok.




A tak dne 18. února 1944 skončila „Druhá bitva o Monte Cassino“ – „Operace AVENGER“.
Jenomže generál Clark, velitel 5. A se nehodlal s prohrou smířit, stejně jako generál Freyberg a hned začali připravovat „Operaci DICKENS“ – „Třetí bitvu o Monte Cassino“.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Boje o Itálii 1943 až 1945 – Dominick Graham a Shelford Bidwell.
Hitlerovy horské jednotky – James Lucas.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Jiří Brož – STŘEDOMOŘÍ V OHNI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Případnou diskuzi a doplnění prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4743&start=20